# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1738/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1738/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.1738.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 11. 2007
- Datum zveřejnění: 16. 11. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
- Klíčová slova: daň/nedoplatek, procesní postup
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2; 337/1992 Sb., § 73 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení obou shora označených rozhodnutí, pro jím tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z obou rozhodnutí vyplývá, že Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 19. 1. 2004, čj. 9247/110/2003, zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Opavě ze dne 11. 4. 2003, čj. 89535/03/384913/0298, jímž byl vyzván k zaplacení nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2002 v náhradní lhůtě podle § 73 odst. 1 daňového řádu. Krajský soud žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství odmítl s tím, že žalobou napadené rozhodnutí nepodléhá soudnímu přezkumu. Nejvyšší správní soud potvrdil správnost rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost stěžovatele zamítl. Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatel vytkl rozhodnutí krajského soudu, že o jeho žalobě rozhodl bez jednání, bez důkladné znalosti věci, přičemž obdobných pochybení se dopustil též Nejvyšší správní soud.

K žádosti Ústavního soudu podal vyjádření jednak Krajský soud v Ostravě, jednak Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud odkázal na svou vlastní judikaturu i na judikaturu Ústavního soudu, se kterou je jeho rozhodnutí plně v souladu. Výzva podle § 73 odst. 1 daňového řádu je, podle právního názoru Nejvyššího správního soudu, vyňata ze soudního přezkumu. Krajský soud v Ostravě rovněž odmítl nezákonnost i protiústavnost svého rozhodnutí a odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, s níž je jeho vlastní rozhodnutí plně v souladu. Uvedená vyjádření nebyla zaslána stěžovateli k eventuálnímu podání repliky, protože jen odkazují na judikaturu obecných soudů a nepřinášejí žádné nové skutečnosti, ze kterých by Ústavní soud mohl vycházet.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím, jen v obecné rovině, že rozhodly bez jeho osobní účasti na projednání věci. Takováto námitka však zcela zjevně postrádá ústavní rovinu. Ústavní soud stěžovatele upozorňuje, že například podle § 109 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání a jednání nařizuje jen tehdy, je-li to vhodné nebo provádí-li se dokazování. Rozhodnutí krajského soudu nebylo rozhodnutím meritorním, a proto ani tam nařízení jednání nebylo nutné (ve smyslu § 49 a násl. s. ř. s. se jednání nařizuje, pokud krajský soud rozhoduje ve věci samé). Ostatně základní právo na veřejné projednání věci, kterým argumentuje stěžovatel, míří, i podle svého textu, zejména na meritorní rozhodnutí, a nikoliv na rozhodnutí procesního charakteru (opačný výklad by závažným způsobem narušil dosažení další ústavní hodnoty, na kterou rovněž pamatuje čl. 38 odst. 2 Listiny - totiž práva na projednání věci bez zbytečných průtahů). V situaci, kdy bylo podle správních soudů nepochybné, že žaloba stěžovatele nespadala do jejich pravomoci, bylo vyřízení věci bez nařízení jednání ústavněprávně zcela konformní.

Co se týče samotné otázky, zda byl daný typ rozhodnutí správce daně vyňat ze soudního přezkumu, odkazuje Ústavní soud na svou judikaturu (např. nález sp. zn. I. ÚS 78/05 ze dne 21. 12. 2006, www.judikatura.cz), s níž jsou obě napadená rozhodnutí plně v souladu. Rozhodnutí finančního úřadu, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 2002, podle § 73 odst. 1 daňového řádu, má podle judikatury Nejvyššího správního soudu jen povahu procesního úkonu adresovaného daňovému dlužníku. Při zasílání takové výzvy se vychází z toho, že její adresát je již v pozici daňového dlužníka s přesně stanovenou daňovou povinností. Doručením této výzvy se adresátova práva nijak nemění, tím méně lze tvrdit, že by byla zakládána. Tato výzva je ve své podstatě pouze prvým úkonem daňové exekuce. V daném případě totiž došlo ke konkludentnímu vyměření daně, neboť vyměřená daň se neodchýlila od daně uvedené stěžovatelem v daňovém přiznání. V citované judikatuře započaté nálezem sp. zn. I. ÚS 78/05 Ústavní soud toliko zpochybnil neexistenci soudního přezkumu v situaci, kdy dojde ke změně daňového dlužníka; o takovou situaci ovšem v tomto případě zjevně nejde.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1738/07-1)