# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 172/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 172/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.172.99
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 2. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: in dubio pro reo
- Dotčené předpisy: 140/1961 Sb., § 234; 141/1961 Sb., § 2 odst.2; 2/1993 Sb., čl. 8, čl. 36 odst.1

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1999, sp. zn. 2 To 1/99, ve výroku o vině a výroku o uloženém trestu, dále pak zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 1998, sp. zn. 3 T 37/98, a to ve výrocích o jeho vině a ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody. Uvedl, že podle jeho přesvědčení rozhodnutím soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Dále uvedl, že bylo porušeno též jeho právo podle čl. 40 odst. 2 a čl. 8 Listiny. Navrhovatel především vytýká soudu, že se důsledně nezabýval všemi důkazy provedenými v přípravném řízení. V přípravném řízení byla zajištěna daktyloskopická stopa, která byla označena jako stopa pachatele, která však nepatří jak stěžovateli, tak ani druhému odsouzenému. Tato stopa byla záměrně obžalobou zamlčena. V předmětném řízení žaloba nepředložila soudu žádný přímý důkaz. Pokud jde o výpověď stěžovatele, tato byla v přípravném řízení nezákonnými praktikami těchto orgánů vynucena. Žádný ze slyšených svědků neidentifikoval stěžovatele jako osobu pohybující se v inkriminované době v blízkosti místa, kde došlo ke spáchání trestného činu.

Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.

Po přezkoumání rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 1999, sp. zn. 2 To 1/99, a rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 37/98, ze dne 21. 10. 1998, a po zhodnocení písemných vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, jež si Ústavní soud vyžádal, nebyl shledán zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává. Pokud jde o napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, je třeba uvést, že se soud vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele i Krajského státního zástupce v Praze, který proti rozsudku soudu I. stupně, sp. zn. 3 T 37/98, podal rovněž odvolání, všechny výroky svého rozhodnutí podrobně a přiléhavě odůvodnil. Z těchto důvodů byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-172/99-99)