# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 171/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 171/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:1.US.171.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 4. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 6. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: insolvence, procesní postup
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 282/2006 Sb., § 11, § 293

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatelka vystupuje jako věřitelka v insolvenčním řízení týkajícím se vedlejšího účastníka 1 (dále také "dlužník"). V řízení uplatnila pohledávky v celkové výši 3 646 397 Kč. Vedlejší účastník 1 popřel dílčí pohledávku ve výši 1 435 200 Kč, přičemž mu dal za pravdu prvostupňový i odvolací soud. Zbylé pohledávky stěžovatele ve výši 2 211 197 Kč nebyly popřeny, jsou zjištěny a jedná se o pohledávky zajištěné nemovitostmi ve vlastnictví vedlejšího účastníka 1.

2. Stěžovatelka dne 4. listopadu 2025 udělila insolvenčnímu správci (nyní vedlejší účastník 2) pokyn k přímému prodeji nemovitostí (předmětu zajištění) mimo dražbu za nejvyšší nabídku, minimálně však 3 250 000 Kč. Následně dlužník insolvenčnímu správci sdělil, že předmět zajištění má zájem nabýt do vlastnictví jeho syn za částku nejméně 2 450 000 Kč. Stěžovatelka s návrhem dlužníka nesouhlasila. Insolvenční správce požádal insolvenční soud o přezkum pokynu zajištěného věřitele. Uvedl, že v případě případného prodeje přímému zájemci se všem věřitelům dostane plného uspokojení jejich pravomocně zajištěných pohledávek, náklady řízení budou zcela uhrazeny, obydlí dlužníka a jeho rodiny zůstane zcela zachováno a nevzniknou zbytečné náklady na zpeněžení. Kritérium výhodnějšího zpeněžení nemovitostí ve smyslu § 293 odst. 1 insolvenčního zákona nelze podle insolvenčního zákona vztahovat pouze na věřitele, ale i na ostatní účastníky insolvenčního řízení včetně dlužníka.

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeném sdělení uvedl, že je namístě vyčkat se zpeněžením dlužníkova nemovitého zajištěného majetku do podání případného dovolání stěžovatelkou a eventuálního vydání rozhodnutí o odkladném účinku. Pokud by stěžovatelka dovolání nepodala, popř. mu nebyl přiznán odkladný účinek, je podle krajského soudu namístě zahájit jednání o prodeji s přímým zájemcem. V takovém případě by pak bylo třeba rozhodnout o návrhu ve smyslu § 295 odst. 3 insolvenčního zákona.

4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení uvedeného sdělení. Tvrdí, že krajský soud porušil její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Uvádí, že insolvenční správce nemá možnost pokyn zajištěného věřitele nerespektovat. Výjimku představuje situace, kdy lze předmět zajištění zpeněžit výhodněji (§ 293 odst. 1 insolvenčního zákona). Ta zde ovšem nenastala. Sdělení krajského soudu proto stěžovatel označuje za svévolné, nerespektující judikaturu a porušující jeho základní práva.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv obecným strážcem procesní čistoty insolvenčního řízení. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv. Takové porušení Ústavní soud v nyní posuzovaném případu neshledal.

7. Ústavní soud k přezkumu rozhodnutí vydaných v rámci dohlédací činnosti insolvenčních soudů přistupuje velmi zdrženlivě a klade též nižší požadavky na jejich odůvodnění (nález sp. zn. III. ÚS 3268/24 ze dne 28. 5. 2025, body 19-20). Nejdřív Ústavní soud posuzuje, zda je rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a zda tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1542/15 ze dne 11. 7. 2017, bod 6). V nyní posuzovaném případě tomu tak není. Napadené sdělení nemá bezprostřední negativní dopady do majetkové sféry stěžovatelky. Její úvahy jsou v této fázi hypotetické. Závisí na závěru Nejvyššího soudu ve výše zmíněném incidenčním sporu, jakož i na dalším postupu insolvenčního správce a insolvenčního soudu. Napadené sdělení ani nesměřuje k ukončení samostatně uzavřené součásti řízení. Krajský soud vydal toliko pokyn vyčkat na budoucí skutečnosti spojené s možností stěžovatelky podat mimořádný opravný prostředek. Také poznámka krajského soudu o případném prodeji nemovitosti synovi dlužníka míří pouze na zahájení jednání, které je navíc závislé na dalších krocích, které insolvenční zákon podmiňuje rozhodnutím soudu o výjimce ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty osobami blízkými dlužníkům (§ 295 odst. 3 insolvenčního zákona). S ohledem na absenci způsobilosti napadeného sdělení bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky jsou i zbylé stížnostní námitky zjevně neopodstatněné.

8. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-171/26-1)