# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1700/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1700/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.1700.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 7. 2019
- Datum zveřejnění: 31. 7. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, soudce, plat
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 236/1995 Sb., § 3 odst.3; 99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 243c odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2018 č. j. 61 Co 367/2017-142 ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 21/2016.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení byl pracovněprávní nárok stěžovatele v postavení soudce na doplatek mzdy za roky 2013 a 2014. V řízení před Nejvyšším soudem zůstal předmětem již jenom nárok na doplatek mzdy za tzv. násobek ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu (dále jen "zákon č. 236/1995 Sb."). Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle ust. § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání je založeno výlučně na argumentaci, kterou stěžovatel zdůvodňuje svůj nesouhlas se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15 ohledně právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2014. Nadto je dovoláním napadené rozhodnutí podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a respektuje závaznost nálezů Ústavního soudu.

Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se nevypořádal s jeho námitkami, přičemž nárok odmítl na základě aplikace nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15, jež jsou však podle názoru stěžovatele, jak obsáhle argumentuje, vadné.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji dále rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto proto, že stěžovatel nevymezil přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích ověřil, že dovolání stěžovatele je skutečně založeno výhradně na nesouhlasu stěžovatele se závěry vyslovenými k dané problematice Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, zejména s nálezy sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a Pl. ÚS 20/15, a podání stěžovatele tak postrádá vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nelze vytýkat, že se konkrétně nevypořádal s věcnými námitkami stěžovatele. Nejvyšší soud přitom své závěry, podle nichž v dovolání absentuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, dostatečně odůvodnil. Dále poukázal na svou předchozí judikaturu (sp. zn. 21 Cdo 97/2017, 21 Cdo 254/2017, 21 Cdo 5170/2017 21 Cdo 2237/2018), se kterou je rozhodnutí odvolacího soudu souladné, a na nálezy Ústavního soudu zabývající se danou problematikou.

Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v napadeném usnesení za přiléhavé a neshledává, že by rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř., bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Ostatně v tomto směru stěžovatel vůči postupu Nejvyššího soudu ani konkrétní námitky nevznáší.

Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouze snaha stěžovatele, aby otázka nároku na doplatek mzdy za tzv. násobek ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. byla Ústavním soudem znovu projednána. Vzhledem k tomu, že tato otázka již byla Ústavním soudem principiálně vyřešena v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, aniž bylo shledáno, že platovými restrikcemi vůči soudcům bylo porušeno jejich právo pokojně užívat majetek a právo na spravedlivou odměnu za práci (srov. obdobně i sp. zn. II. ÚS 1831/18, IV. ÚS 3692/18, III. ÚS 2673/18), není dán důvod, aby se jí Ústavní soud opětovně zabýval, a to i kdyby dovolání stěžovatele nebylo odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1700/19-1)