# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 168/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 168/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:1.US.168.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 1. 2015
- Datum zveřejnění: 29. 1. 2015
- Klíčová slova: exekutor

## Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

## Odůvodnění

1. Dne 14. 1. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jimiž měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 Ústavy; čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhl též zrušení v záhlaví označených usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a navrhl zrušení tohoto ustanovení.

2. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti, a v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
(dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dospěl k závěru, že tomu tak není.

3. Z ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel napadá jednak svá vlastní rozhodnutí, resp. výroky II. všech výše uvedených usnesení, jimiž jako soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení exekuce, a jednak usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž byla odmítnuta odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům jeho usnesení. Napadenými usneseními stěžovatel jako soudní exekutor rozhodl o tom, že se exekuce specifikované v jednotlivých usneseních zastavují podle bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (výrok I.). V souladu s uvedeným ustanovením rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Proti výroku II. svých usnesení v částech týkajících se náhrady nákladů stěžovatele podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve všech případech odmítl jeho odvolání jako podané osobou k tomu neoprávněnou. V odůvodnění svých usnesení odvolací soud především zdůraznil, že pokud sám soudní exekutor rozhoduje o svých nákladech, jedná se o situace, v nichž nelze dovodit subjektivní právo exekutora k podání odvolání proti rozhodnutí o jeho nákladech exekuce.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu jsou projevem nedůvodné soudní svévole, která omezuje jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá, že skutečnost, že se nachází jednak v postavení subjektu, který rozhoduje o právech na náhradu nákladů řízení, a jednak v postavení subjektu, kterému může být takové právo jeho vlastním rozhodnutím přiznáno, nevylučuje jeho právo brojit proti takovému rozhodnutí opravnými prostředky. Podle stěžovatele došlo odmítnutím jeho odvolání k jeho diskriminaci z důvodu jeho příslušnosti k exekutorskému stavu.

5. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a nikoli jako účastník řízení. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.).

6. V napadené věci však jde o situaci odlišnou. Postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních zákona č. 396/2012 Sb., regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a která podle § 251 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (bod 2 a 3, čl. II). Bod 4 čl. II přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu nákladů. Ústavní soud k tomu dodává, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb.

7. V dané věci tedy soudní exekutor nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci vykonávající svěřenou státní moc, který vydává rozhodnutí na základě zákonného zmocnění. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372).

8. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel není účastníkem odvolacího řízení a není tedy ani aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost je vhodné konstatovat, že soudní exekutor by nemohl být aktivně legitimován ani k podání ústavní stížnosti proti svému vlastnímu rozhodnutí, které vydal jako orgán veřejné moci.

9. Ústavní soud ostatně shodně rozhodl již v několika dalších obdobných ústavních stížnostech téhož stěžovatele (viz například usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1132/14).

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl.

11. Nic na tom nemohlo změnit ani rozšíření ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 4. 7. 2014 a v němž stěžovatel uvádí, že napadá uvedená rozhodnutí také jako "jiný zásah státní moci". Takové podání však fakticky není pouhým doplněním ústavní stížnosti, ale novou ústavní stížností, směřující nikoli proti rozhodnutí, ale proti zásahu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti zásahu však již marně uplynula, neboť nejmladší z napadených rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 12. 2013 a jistě bylo stěžovateli doručeno dříve než dne 14. 1. 2014, kdy podal svou původní ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím. Dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti proti "jinému zásahu státní moci" stanovená v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu tedy uplynula nejpozději 14. 3. 2014 a podání ze dne 4. 7. 2014, jímž svou ústavní stížnost (nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu) doplnil o novou část ústavní stížnosti, která je zjevně opožděna ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

12. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-168/14-1)