# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1583/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1583/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.1583.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 6. 2020
- Datum zveřejnění: 28. 7. 2020
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: škoda/náhrada, legitimace/pasivní, újma, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 135 odst.1; 99/1963 Sb., § 132, § 120

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Znojmě zamítl žalobu stěžovatelů na zaplacení částky 45 780 Kč s příslušenstvím, podané z titulu náhrady škody i nemajetkové újmy, k níž mělo dojít v souvislosti s tvrzenou nedobrovolnou péčí o psa. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé mají za to, že soudy se řádně nevypořádaly s jejich důkazními návrhy, z nichž by vyplynula pasivní legitimace žalovaného i výše škody, resp. nemajetkové újmy. Oběma soudům stěžovatelé rovněž vytkli nedostatečně zjištěný skutkový stav i nesprávné právní posouzení věci, což v ústavní stížnosti blíže rozvedli.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek neshledal. Poněkud nepřiléhavou právní argumentaci nalézacího soudu, která však beztak neměla vliv na správnost výroku ve věci samé, již zhojil odvolací soud svým rozsudkem. V jeho odůvodnění především poukázal na okolnosti, za nichž se předmětný pes ocitl v nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky, zaměřil se na otázku vlastnictví zvířete, jakož i na roli, kterou v celé záležitosti sehrál žalovaný. Za situace, kdy krajský soud dospěl ke srozumitelnému a logickému závěru, že nalezený pes, jehož vlastník nebyl znám a ani poté zjištěn, připadl do vlastnictví města Znojma (s odkazem na rozhodné ustanovení § 135 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku), nebylo třeba provádět důkazní návrhy žalující strany, neboť jimi nemohla být absence pasivní legitimace žalovaného nijak zhojena, a to bez dalšího. Za relevantní důkazy by byly mohly být považovány jen takové, jež by byly zpochybnily, že se o psa ve lhůtě předvídané citovaným zákonným ustanovením nikdo nepřihlásil. Důkazní návrhy stěžovatelů však směřovaly naprosto odlišným směrem (znalecké zkoumání pravosti podpisu stěžovatelky na jedné z předložených dohod o převzetí psa do náhradní péče, znalecké zkoumání přiměřené ceny péče o psa apod.), a proto krajský soud nepochybil, pakliže je pro nadbytečnost neprovedl (viz bod 7 jeho rozsudku). V podrobnostech lze na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela odkázat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1583/20-1)