# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 158/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 158/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.158.99
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 12. 1999
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: soudce/podjatost, lhůta, vlastnické právo/ochrana
- Dotčené předpisy: 173/1990 Sb., § 2; 232/1991 Sb., § 1 odst.2; 99/1963 Sb., § 14

## Výrok

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel napadá shora citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR ve věci navrácení majetku podle zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. a zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. Domnívá se, že uvedenými rozsudky byl porušen čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje zrušení obou rozsudků, resp. jejich částí.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí, resp. je nutno jej považovat za zjevně neopodstatněný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

V dané věci stěžovatel v podstatné části odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje s názory a právními závěry obecných soudů. Především pak napadá závěry, zda právo vlastnické, resp. právo na vrácení nemovitého majetku zahrnuje i právo věcného břemene, zda byl nárok na uplatnění užívacího práva uplatněn včas a dále namítá podjatost jednotlivých členů odvolacího senátu. Vesměs však toliko opakuje argumentaci a názory, které již uplatňoval v soudním řízení, přičemž namítá porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud shledal, že obecné soudy se - jak lze zjistit z odůvodnění rozsudků Vrchního soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR - všemi zmíněnými námitkami zabývaly a řádně vypořádaly. Ústavní soud dále opětovně konstatoval, že skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).

Pokud pak stěžovatel namítá porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, že čl. 11 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout, nebo jehož povaha je sporná, a proto např. probíhá soudní řízení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-158/99-99)