# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1572/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 1572/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.1572.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 12. 9. 2013 - Datum zveřejnění: 30. 9. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: odůvodnění, stavební povolení, územní plán - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 183/2006 Sb., § 115, § 92; 500/2004 Sb. ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Rozhodnutím Městského úřadu Úvaly jako stavebního úřadu ze dne 9. 11. 2007 č. j. K/8480/07/SU/Bul, byla povolena stavba "Distribuční centrum Jirny" (dále jen "stavební povolení"). Odvolání stěžovatelů proti tomuto stavebnímu povolení Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. SZ 29596/2008/KUSK ÚSŘ/Pe č. j. 35000/2008/KUSK zamítl a stavební povolení potvrdil, neboť podle odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje žalobci neuvedli nic, co by závěry uvedené ve stavebním povolení zpochybnilo. O žalobě stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl s tím, že neshledal stěžovateli tvrzený rozpor stavebního povolení s příslušným územním rozhodnutím a také ostatní námitky stěžovatelů označil za nedůvodné. Jako nedůvodná byla posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelé podali, a kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Rozhodné závěry obou soudů jsou stěžovatelům známy, proto je netřeba blíže rekapitulovat. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obou soudů, a to pro porušení čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky, dále čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis Nejvyššího správního soudu a spis Krajského úřadu Středočeského kraje. Na jejich základě dospěl Ústavní soud k závěru, že shora vyložené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry správního orgánu a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelé setrvávají v argumentaci, kterou uplatňovali již v dřívějších stadiích řízení. Ústavní soud pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; též vybočení z pravidel ústavnosti, vykládaných v judikatuře Ústavního soudu, zde nespatřuje. Oba správní soudy se s námitkami, opakovanými v ústavní stížnosti, v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly a jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout. Lze proto uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedly řízení, a ani jejich výsledek, nepřekračují hranice ústavnosti; stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod nezdařilo doložit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3748/11 ze dne 21. 2. 2013). Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod a obecné soudy nepostupovaly mimo hranice ústavnosti, proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1572/13-1)