# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 152/93

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 152/93
- ECLI: ECLI:CZ:US:1994:1.US.152.93
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 3. 1994
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 27. 12. 1993 domáhal přezkoumání v záhlaví citovaných usnesení, kterými soudy zastavily řízení, neboť návrh stěžovatele neměl zákonné náležitosti.

Dne 4. 1. 1994 byl stěžovatel vyzván k odstranění vad stížnosti s tím, že je třeba, aby byl zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud určil stěžovateli lhůtu 20 dnů k odstranění těchto vad.

Dne 24. 1. 1994 zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu sdělení, v němž podal dle § 74 zák. č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení ustanovení § 30 cit. zákona, neboť toto ustanovení mu brání v podání stížnosti Ústavnímu soudu, když ČAK mu dopisem ze dne 4. 10. 1993 odmítla ustanovit v této věci advokáta. Protože tento dopis obsahově umožňoval za určitých podmínek, aby ČAK určila stěžovateli advokáta ve smyslu ust. § 16 odst. 2 zák. č. 128/1990 Sb., prodloužil Ústavní soud lhůtu k odstranění vad návrhu do 20. února včetně.

Stěžovatel ve stanovené lhůtě vady neodstranil.

Podle § 43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, neboť lhůta k odstranění vad uplynula marně.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl.

Pokud jde o návrh dle § 74 zák. č. 182/1993 Sb. na zrušení ust. § 30 cit. zákona, pak v případě, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, sdílí tento návrh právní osud stížnosti a nepřichází v úvahu postup podle § 78 odst. 1 cit. zákona.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení zákona může být podán jen v tom případě, jestliže jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. O tento případ však nejde, neboť ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Co 143/93 ze dne 13. 7. 1993 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 7 C 468/91 ze dne 20. 4. 1993, v nichž použití ust. § 30 zák. č. 182/1993 Sb. nepřicházelo v úvahu, neboť toto ustanovení se týká jen zastoupení fyzických nebo právnických osob v řízení před Ústavním soudem. Uvedený návrh byl podán osobou neoprávněnou. Nebyly totiž splněny podmínky ust. § 74 zák. č. 182/1993 Sb., které vyžadují, aby se návrh týkal jen těch předpisů, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. l0 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Tyto podmínky dány nejsou, neboť napadené ust. § 30 zák. č. 182/1993 Sb. nebylo důvodem, který by uplatnily při svém rozhodování obecné soudy.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-152/93-93)