# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1514/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1514/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.1514.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 11. 2007
- Datum zveřejnění: 22. 11. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze změnil k odvolání žalobkyně (společnosti Apston Capital Ltd.) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 9. 2006, čj. 13 C 474/2005 - 54, tak, že nově stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 30 675,-- Kč. Stěžovatelka správnost tohoto rozsudku zpochybňuje a tvrdí, že nesprávnou aplikací počítání promlčení nároku žalobkyně odvolací soud porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

K žádosti Ústavního soudu se vyjádřil Městský soud v Praze, který v podstatě zopakoval svou argumentaci z uvedeného rozsudku, a v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění. Stěžovatelka možnosti podat repliku nevyužila.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.

V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Její argumenty míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišný právní závěr, než jaký učinil odvolací soud, tedy aby přehodnotil jeho závěry o počítání běhu promlčecí doby. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky připomíná, že - s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví - se k celé věci nemůže vyjádřit z pozice podústavního práva ani tehdy, pokud zákon, jako je tomu i v tomto případě, nepřiznává účastníkovi právo podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. S ohledem na to, že stěžovatelkou zpochybněný výklad právních předpisů není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu, není vyslovení protiústavnosti právního závěru obecných soudů, stěžovatelkou zpochybněného, namístě.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1514/07-1)