# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1487/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1487/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:1.US.1487.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 6. 2014
- Datum zveřejnění: 4. 7. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: legitimace/aktivní, smlouva, pohledávka/postoupení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 2; 99/1963 Sb., § 202 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

## Odůvodnění

I.

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Stěžovatelka se domáhala žalobou u Okresního soudu v Českých Budějovicích proti žalovaným č. 1 a č. 2 zaplacení částky 20 315,- Kč s příslušenstvím. Podstatou sporu byla úhrada splátek žalovaným č. 2 v celkové výši 4 335,- Kč, vyplývající ze smlouvy o finančním pronájmu, jejímž předmětem byla automatická pračka se sušičkou. Žalovaná č. 1 se zavázala jako ručitel uhradit pohledávky, vyplývající ze smlouvy, pokud tak neučiní žalovaný č. 2 sám. Stěžovatelka nevystupovala v uvedené smlouvě jako pronajímatelka, pohledávka ze smlouvy o finančním pronájmu jí byla následně (po vícero předchozích postoupení na jiné subjekty) postoupena.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, č. j. 10 C 418/2012-59, 12 C 156/2012, žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka jakožto žalobkyně neprokázala aktivní věcnou legitimaci v tomto sporu, když příloha ke smlouvě o postoupení pohledávek na třetího věřitele v pořadí neprokazuje postoupení pohledávky na tohoto třetího věřitele, s ohledem na nedostatečnou identifikaci přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. 2. 2014, č. j. 5 Co 253/2014-89, tak, že jej odmítl. Dospěl k závěru, že je zde třeba uplatnit ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), podle kterého je odvolání nepřípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V odůvodnění rozvedl, že předmětem řízení je pohledávka představovaná jistinou ve výši 4 035,- Kč, úroky z prodlení z této částky ve výši 26 % ročně od 1. 12. 2012 do zaplacení, dále úroky z prodlení v kapitalizované výši 15 280,- Kč a smluvní pokuta ve výši 1 000,- Kč. Dále uvedl, k jakým peněžitým plněním je třeba z hlediska § 202 odst. 2 občanského soudního řádu přihlížet, když dospěl k závěru, že rozhodná výše pohledávky z hlediska přípustnosti odvolání je 5 179,- Kč u každého žalovaného (avšak jde o jeden a týž dluh z téže smlouvy), tj. jde o částku nižší než 10 000,- Kč, do jejíž výše není odvolání přípustné.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým soud odmítl podané odvolání stěžovatelky, podala stěžovatelka ústavní stížnost. Odmítnutí odvolání z důvodu nepřípustnosti považuje za neústavní. Aplikací § 202 odst. 2 občanského soudního řádu vzniká nedůvodná diskriminace mezi případy bagatelními a případy, které bagatelní nejsou. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 a II. ÚS 4167/12, jakož i na další některá rozhodnutí soudů prvního stupně, na kterých demonstruje rozdílnost rozhodování nižších soudů ve věcech bagatelních.

III.

Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud obecně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu.

Zvláštní přístup Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, dovozovaným u tzv. bagatelních věcí, jak je tomu v nyní posuzovaném případě.

Ústavní soud je, v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí, toho názoru, že v případě tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující přibližně částku 10 000,- Kč, je ústavně-právní přezkum zpravidla vyloučen, s výjimkou naprosto extrémních pochybení obecného soudu, které výrazným způsobem zasahují do základních práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3245/10, usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1393/11). V těchto věcech Ústavní soud vymezil, že bagatelní částky, často jen pro svou výši, nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod a dovodil zjevnou neopodstatněnost takové ústavní stížnosti, protože schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Uvedl též, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).

Tyto teze lze vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky je tak nízká, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních věcí je třeba konstatovat, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v daném případě. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum u tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.

Bagatelnost věci je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud neshledal jiné významné okolnosti, které by nasvědčovaly porušení základních práv stěžovatelky a odůvodňovaly tedy zásah Ústavního soudu.

Právo na přístup k soudu není právem absolutním, lze se ho domáhat jen za zákonem stanovených podmínek, mezi které je možné zařadit i omezení přípustnosti procesních prostředků.

Ústavní soud odkazuje též na čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví povinnost dvouinstančního řízení pouze pro věci trestní, z čehož a contrario vyplývá, že nelze považovat za protiústavní právní úpravu, která v civilních věcech vylučuje přezkum ve více instancích. Proti ústavním principům není tedy ani jednostupňové soudnictví zejména ve věcech bagatelních.

IV.

Pokud stěžovatelka poukazuje na nejednotnost rozhodování soudů v jeho případech, pak Ústavní soud uvádí, že jeho úkolem není sjednocovat rozhodovací praxi obecných soudů, ale toliko posoudit, zda přezkoumávané rozhodnutí obstojí z hlediska ústavnosti. Role sjednocovat judikaturu náleží Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu správnímu soudu a Ústavní soud ji nemůže nahrazovat a právní závěry nižších soudů v odlišných věcech jakkoli přezkoumávat.

V postupu odvolacího soudu Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje jasné a zřetelné argumenty, resp. jakými úvahami se soud řídil. Běžné podústavní právo bylo v daném případě aplikováno ústavně konformním způsobem.

V.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, Ústavní soud uvádí, že v souladu s jeho dosavadní judikaturou jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4633/12 ze dne 10. 1. 2013).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1487/14-1)