# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 148/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 148/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.148.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 10. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: procesní postup
- Dotčené předpisy: 182/1993 Sb., § 35 odst.1; 2/1993 Sb., čl. 36

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. V ústavní stížnosti stěžovatel zmínil, že současně podal proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání.

Ústavní soud, předtím než se začal zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, nejprve zkoumal formální náležitosti podaného návrhu, mj. se zabýval přípustností ústavní stížnosti. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. K tomuto principu se podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C. H. Beck, Praha 2001, str. 79. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1, ve spojení s § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Ústavní soud totiž stojí mimo soustavu obecných soudů a nemůže do jejich činnosti zasahovat dříve, než stěžovatel využije všechny zmíněné procesní prostředky. Je nepochybné, že nesmí docházet k souběžnému řízení a rozhodování před Nejvyšším soudem ČR i před Ústavním soudem o různých procesních prostředcích, brojících proti stejným rozhodnutím.

Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného dne 3. 2. 2003 pod č. 32/2003 Sb. vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Skutečnost, že ve věci byl podán mimořádný opravný prostředek, tj. dovolání, činí ústavní stížnost stěžovatele návrhem nepřípustným, jak poukázáno shora.

Dotazem u Nejvyššího soudu ČR bylo zjištěno, že o dovolání stěžovatele, vedeného pod sp. zn. 25 Cdo 1072/2003, nebylo dosud rozhodnuto.

Ústavní soud se tedy za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat. Stěžovateli stále zůstává možnost chránit svá práva v doposud neskončeném řízení před obecnými soudy. Pokud i po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bude stěžovatel toho názoru, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, má možnost se opět obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet dnem doručení rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob, jakým o něm bylo rozhodnuto. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-148/03-03)