# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1449/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1449/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.1449.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 11. 2018
- Datum zveřejnění: 4. 12. 2018
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: pokuta, správní delikt, odůvodnění, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 634/1992 Sb., § 24 odst.1 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi byl porušen princip řádného výkonu státní správy, který je zakotven v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a současně bylo zasaženo do jejího práva dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a z čl. 90 Ústavy.

Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím č. j. ČOI 156209/16/O100/2000/16/17/Hl/Št ze dne 13. 2. 2017 Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát (dále též "odvolací orgán") zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále též "správní orgán") č. j. ČOI 144260/16/2000/PR1539/ZOS/Ha ze dne 7. 11. 2016, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 70 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Vytýkaného deliktu (užití klamavé obchodní praktiky) se stěžovatelka, stručně řečeno, dopustila tím, že ke dni 16. 8. 2016 uváděla nepravdivou informaci o stavu ujetých kilometrů u prodávaného ojetého vozidla, když deklarovala stav ujetých kilometrů ve výši 122 168 km, ačkoli v protokolu o technické prohlídce ze dne 25. 2. 2015 a v protokolu o měření emisí vozidla z téhož dne (dále jen "protokoly o technické prohlídce") byl zaznamenán stav počítadla ujeté vzdálenosti 185 605 km.

Proti rozhodnutí odvolacího orgánu brojila stěžovatelka žalobou, jíž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 50 A 39/2017-29 ze dne 11. 10. 2017 jako nedůvodnou zamítl.

Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 379/2017-26 ze dne 22. 2. 2018 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.

Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele je nezbytně nutné, aby ze strany prodávajícího byla poskytnuta spotřebiteli věcně nesprávná a tedy nepravdivá informace. Tak tomu však v dané věci nebylo. Stěžovatelka ve správním i soudním řízení tvrdila, že vozidlo mělo ke dni kontroly (16. 8. 2016) skutečně najeto 122 168 km, a že údaj o počtu najetých kilometrů uvedený v protokolech o technické prohlídce není údajem pravdivým. K prokázání svých tvrzení stěžovatelka navrhovala provést výslech vlastníka vozidla. Správní orgán však v rozporu s principem materiální pravdy, vyjádřeným v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tento klíčový důkaz neprovedl, aniž by v rámci odůvodnění rozhodnutí řádně objasnil, proč tak postupoval. Na správnost údajů uvedených v protokolech o technické prohlídce se podle stěžovatelky nebylo možno spolehnout také z důvodu, že tyto protokoly nejsou veřejnou listinou, která zakládá dobrou víru v pravost a pravdivost listiny, a nebylo ji možno dovozovat ani z evidence přístupné na stránkách Ministerstva dopravy (www.kontrolatachometru.cz), na kterou poukazoval správní orgán, neboť do této evidence jsou bez ověření přebírány právě údaje z protokolů o technické prohlídce. Všechny výše zmíněné argumenty stěžovatelka dle svých slov předložila opakovaně i správním soudům, tyto se jimi ovšem nezabývaly a dostatečně se s nimi nevypořádaly, čímž nedostály své povinnosti poskytnout ochranu jejím právům.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, stejně jako výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní.

V projednávané věci žádné pochybení, které by zakládalo jeho kasační zásah, Ústavní soud nenalezl. Jak sama stěžovatelka přiznává, v ústavní stížnosti přednáší totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím správním a soudním řízení. Oproti opačnému mínění stěžovatelky má však Ústavní soud za to, že příslušné orgány její argumentaci věnovaly náležitou pozornost, přičemž současně zcela logickým, srozumitelným a přehledným způsobem vysvětlily, proč jí nepřisvědčily. Co se týče nevyslyšeného návrhu na doplnění dokazování, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy (i jiné orgány veřejné moci) v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti oba správní orgány i správní soudy dostály, když vyslovily nadbytečnost dalšího dokazování. Shodně totiž zastávaly názor, že navrhovaný výslech svědka, obchodníka s ojetými vozy, i předkládaná servisní knížka k prodávanému vozidlu, obsahující jediný záznam ze dne 2. 5. 2016, přestože vozidlo bylo poprvé registrováno již v roce 2002, nejsou způsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti údajů o kilometrovém nájezdu předmětného vozidla, jak byly zachyceny v protokolech o technické prohlídce.

Zbývá uzavřít, že dle náhledu Ústavního soudu podstata ústavní stížnosti zjevně nespočívala v nezohlednění rozhodných skutečností, nýbrž v tom, že stěžovatelka nesouhlasila s tím, jak dotčené orgány případ věcně posoudily, a v polemice s jejich závěry pak pokračovala i v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud ovšem neshledal, že by bylo možno těmto orgánům z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout, proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před správními orgány a následně obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatelky, nelze přitom hodnotit jako porušení jejích ústavně zaručených práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1449/18-1)