# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1446/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1446/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.1446.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 10. 2007
- Datum zveřejnění: 16. 11. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že je výlučným vlastníkem stavby občanské vybavenosti na označených pozemcích. Rovněž požadoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, čj. 8 Co 42/2006 - 326, kterým byl výrok rozsudku okresního soudu potvrzen, s výjimkou části výroku o nákladech řízení. Konečně navrhl i zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR , jímž bylo jeho dovolání odmítnuto.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se žalobou domáhal určení svého výlučného vlastnictví ke stavbě občanské vybavenosti. Zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů a vyjádřil názor, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Vzhledem k tomu, že nebyly schopny se vypořádat s rozporem mezi provedenými důkazy, výroky jejich rozsudků tak nekorespondují s odůvodněním a provedeným dokazováním. Závěrem stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z označeného rozsudku Okresního soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že v právní věci stěžovatele proti 28 žalovaným, o určení vlastnictví, okresní soud zamítl jeho žalobu na určení, že je výlučným vlastníkem stavby občanské vybavenosti na pozemcích ve výroku specifikovaných. Stěžovatel předmětnou žalobu koncipoval jako určovací podle § 80 písm. c) OSŘ a soud uzavřel, že pokud má určovací žaloba vést k určení vlastnického práva k nemovitosti, které se zapisuje do katastru nemovitostí, musí být na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem. Stěžovatel však neprokázal, že by mu svědčilo vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Rozsudek okresního soudu byl potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil z obsahu provedených důkazů úplná a korespondující skutková zjištění, na která odkázal. Stěžovatel neunesl ani břemeno důkazní, ani břemeno tvrzení. Z toho důvodu je správný právní závěr okresního soudu, včetně způsobu, jakým na spornou věc aplikoval ustanovení § 119 a § 133 odst. 2 ObčZ, i katastrální zákon č. 344/1992 Sb. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl z důvodů, na které Ustavní soud odkazuje.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR, který rozhodnutí opřel o své dva judikáty. Stěžovatel prezentuje svůj vlastní výklad příslušných právních norem a v podstatě požaduje po Ústavním soudu, aby přehodnotil závěry obecných soudů na úrovni obecného práva, což Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že jeho posláním je poskytovat ochranu základních práv a svobod. Není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností.

Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před obecnými soudy. Okresní soud provedl dostatek důkazů k tomu, aby mohl ve věci rozhodnout a svůj závěr dostatečně odůvodnil. S názorem soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud. Nejvyšší soud ČR, i když nerozhodoval ve věci samé, se námitkami stěžovatele zabýval a jeho právní závěr je zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu i katastrálního zákona. Ústavní soud souhlasí s jeho právním posouzením věci i se závěry zde vyloženými a v přezkoumávané věci tak nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jak jsou uvedeny v ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1446/07-1)