# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 144/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 144/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.144.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 8. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 715; 403/1990 Sb., § 22

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že byli zkráceni na svých právech garantovaných v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že Okresní soud v Kolíně zamítl jejich žalobu o uložení povinnosti T. Ž. (dále jen "vedlejší účastnice") k vyklizení bytu o velikosti 1 + 1 v domě čp. 9 na ul. A. K. v K. 5 (dále jen "byt"). Stěžovatelé konstatovali, že vedlejší účastnice získala byt na základě výměny bytů s panem J. K., avšak podle jejich názoru je tato výměna (realizovaná v roce 1992) neplatná, neboť údajně nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Okresní soud v Kolíně v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že k výměně bytů došlo v souladu s ustanovením § 715 občanského zákoníku a i v souladu s ustanoveními zákona č.403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé včas odvolání, ve kterém zpochybnili zamítavé rozhodnutí s tím, že zákonné podmínky pro výměnu bytů nebyly dle jejich názoru splněny. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá stěžovatelka dovolání a poukázala na údajnou skrytou diformitu rozhodnutí obecných soudů.

Nejvyšší soud napadeným usnesením toto dovolání odmítl. Své rozhodnutí dovolací soud odůvodnil tím, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., protože soud prvního stupně i soud odvolací dospěly ke stejnému závěru, a to že vedlejší účastnice užívá předmětný byt oprávněně, i když k tomuto závěru dospěly rozdílným zdůvodněním.

Ústavní soud v předmětné věci, po celkovém zvážení, neshledal rozpor v rozhodnutí obecných soudů. Ostatně touto okolností se bez jakéhokoliv pochybení již zabýval (z pohledu druhou stěžovatelkou uplatněné argumentace) a ve svém rozhodnutí blíže rozvedl i Nejvyšší soud. Z návrhu na zahájení řízení vyplývá, že stěžovatelé svůj žalobou uplatněný nárok vyvozovali z faktu, že nájemní smlouva, která byla ohledně dotčeného bytu uzavřena s vedlejší účastnicí, je absolutně neplatná. Jak však jednoznačně vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, jak okresní, tak i krajský soud dospěly ke konečnému závěru, že vedlejší účastnici svědčí v tomto případě platně uzavřený nájemní vztah k tomuto bytu. Je tedy zřejmé, že za tohoto stavu soudy obou stupňů posoudily z obsahového hlediska práva a povinnosti účastníků řízení shodně, protože důvodem pro vyklizení bytu vedlejší účastnicí by byl pouze ten závěr, že tato užívá byt bez právního důvodu. Soudy obou stupňů však shodně dospěly k opačnému (byť rozdílně zdůvodněnému) závěru. Nelze proto v tomto případě dovozovat nesouhlasnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud proto právně zcela konformně věc uzavřel tak, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání (viz shora).

Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona). Není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Vzhledem k okolnosti, že dovolání druhé stěžovatelky bylo právem shledáno dovolacím soudem nepřípustným, a proto bylo odmítnuto, za poslední pravomocný prostředek, dle ustálené judikatury, je třeba považovat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2000, č. j. 22 Co 290/2000-72. Pokud stěžovatelé uplatnili svou ústavní stížnost návrhem Ústavnímu soudu došlým dne 8. 3. 2002, pak byl ve smyslu zákona o Ústavním soudu tento návrh zcela nepochybně podán po lhůtě stanovené k jeho podání.

V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-144/02-02)