# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1422/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1422/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.1422.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 5. 2020
- Datum zveřejnění: 19. 6. 2020
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 243e odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 16. 7. 2018 č. j. 60 Co 169/2018-1072 a opravné usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2018 č. j. 60 Co 169/2018-1086 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.

V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, neboť usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, ústavní stížnost je tudíž předčasná.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1422/20-1)