# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1419/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1419/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.1419.11.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 6. 2011
- Datum zveřejnění: 1. 7. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: žaloba/na plnění, dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 80 písm.b, § 243b odst.5, § 218 odst.5 písm.c, § 237 odst.2 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou osobně Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy České republiky. Napadeným rozsudkem krajského soudu (v rozsahu stěžovatelem podaného dovolání) byl potvrzen rozsudek městského soudu v rozsahu, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 74 011 Kč (představující nedoplatek ceny díla ve výši 42 591 Kč a neoprávněný majetkový prospěch z titulu provedených víceprací ve výši 31 420 Kč), dále v rozsahu, jímž byl zamítnut jeho vzájemný návrh na zaplacení částky ve výši 46 232 Kč a uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. § 243b odst. 5 věty první ve spojení s ust. § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že stěžovatel napadá dovoláním výroky krajského soudu, jimiž bylo rozhodnuto o třech samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení, a že o dvou z nich bylo rozhodnuto jedním výrokem; vzhledem k posouzení věci jako obchodní tak bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč.

Stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu namítal, že ten formálně a nedůvodně odmítl jeho dovolání, aniž se zabýval předestřenými otázkami zásadního právního významu, či by se o jejich řešení jen zmínil. Bryskním hodnocením podstaty sporu mezi účastníky jako "obchodní věci" si soud sám uzavřel cestu k meritornímu posouzení vad řízení. Stěžovatel se však domnívá, že mezi účastníky zcela nepochybně nešlo o obchodní, resp. hospodářskoprávní věc, ale o smluvní vztah v režimu občanského zákoníku. V takovém případě by dílčí nároky překročily limit bagatelních sporů v civilních věcech. Stěžovatel má nadto pochybnosti o ústavní konformitě provedeného výkladu pro určení rozhodných částek k přípustnosti dovolání a o rozlišování jednotlivých nároků, protože byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem (dále viz podání stěžovatele, jehož obsah je účastníkům znám).

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud k tomu dodává, že při posuzování věci nikterak nevycházel z vyjádření vedlejšího účastníka, neboť ten k věci neuvedl žádné relevantní námitky. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Jak vyplývá z obsahu přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle ust. § 243b odst. 5 a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v dané věci není dovolání přípustné, neboť se nepochybně jedná o obchodní věc (spor mezi podnikateli), přičemž bylo rozhodováno o peněžitém plnění z titulu tří samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, z nichž ani jeden nepřesahuje 50 000 Kč [viz ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele opodstatněně, přičemž Ústavní soud neshledal v tomto rozhodnutí zásah do základních práv stěžovatele (k posouzení otázky tzv. štěpení nároků srov. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009). I přesto, vzhledem k nesprávnému poučení v rozsudku krajského soudu posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského a městského soudu jako včasnou (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2735/10 ze dne 21. 10. 2010). Stěžovatelem předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a obsahem spisu Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů a Nejvyšší soud při rozhodování věci a posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a to včetně odkazů na ustálenou judikaturu. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, zejm. ve vztahu k hodnocení věci jako obchodní, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1419/11-2)