# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 140/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 140/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:1999:1.US.140.99
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 6. 1999
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: vlastnické právo/omezení, doručování
- Dotčené předpisy: 50/1976 Sb., § 88; 71/1967 Sb., § 24, § 25

## Výrok

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 9. 3. 1999.

Stěžovatelé napadají rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1998, čj. 28 Ca 28/98 - 45, kterým nebylo vyhověno žádosti o odložení vykonatelnosti rozhodnutí a byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, referátu regionálního rozvoje jako stavebního úřadu druhého stupně, jenž potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mníšek pod Brdy jako stavebního úřadu prvního stupně, jímž bylo stěžovatelům nařízeno odstranění stavby. Namítají, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navrhují zrušení napadeného rozsudku.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti toliko mutatis mutandis opakují argumenty, které již uplatňovali v předchozích právních řízeních, zejména pak v řízení u Městského soudu v Praze. Jejich námitky se především týkají výkladu některých pojmů podle zákona č. 50/1976 Sb. (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména pokud jde o tzv. zájem společnosti (veřejný zájem), a na základě své interpretace dovozují údajnou nezákonnost některých aktů dotčených státních orgánů. Ústavní soud zjistil, že všemi těmito návrhy a argumenty se Městský soud v Praze řádně zabýval a své názory, úvahy a závěry důkladně doložil v odůvodnění svého rozhodnutí.

Pokud jde o namítané nedostatečné prokázání porušení veřejného zájmu (rozporu se zájmy společnosti podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona) jako argumentu pro dodatečné povolení stavby, tuto otázku Městský soud v Praze podrobně rozebral a pregnantně ve svém rozsudku na str. 6 a 7 odůvodnil. Z ústavního hlediska Ústavní soud neshledal důvodu, proč by se jí dále zabýval.

Stěžovateli namítané porušení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod není případné. Citované ustanovení stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Ústavní ochrana podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ovšem vůbec nepřichází v úvahu, pokud se jedná o vlastnictví nabyté v rozporu s právními předpisy.

Pokud jde o porušení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které stěžovatelé spatřují v tom, že rozhodnutí nebylo doručeno JUDr. F. M. jakožto právnímu zástupci ing. D. M., Ústavní soud, stejně jako soud obecný, nechápe jako zkrácení práv, pokud bylo prvoinstanční rozhodnutí stavebního úřadu doručeno osobě pouze jednou jako účastníku řízení a neshledává nutným doručování téhož rozhodnutí totožné osobě jako právnímu zástupci v téže věci. To znamená, že pokud byl JUDr. F. M. zároveň účastníkem správního řízení i právním zástupcem ing. D. M. v témže řízení, dostačuje, když mu bylo rozhodnutí stavebního úřadu doručeno jednou. Ústavní soud taktéž akceptuje závěr, že plná moc byla udělena toliko k zastupování u správního úřadu prvního stupně.

Ústavní soud v daném případě tedy nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Nezbylo proto než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-140/99-99)