# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1390/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1390/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:1.US.1390.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 12. 2016
- Datum zveřejnění: 11. 1. 2017
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 89/2012 Sb., § 887; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech rozhodl v řízení o úpravě poměrů k nezletilé dceři stěžovatele tak, že nezletilou svěřil do výchovy a výživy matce jak na dobu před, tak i na dobu po rozvodu manželství rodičů. Stěžovateli uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 3 200 Kč měsíčně, splatnou vždy do patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky pro období před i po rozvodu manželství a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že v průběhu řízení před soudem nalézacím byl soudem proveden znalecký posudek znalkyně Mgr. Ing. Holubcové, z jehož obsahu dle názoru stěžovatele vyplynulo, že je vhodným vychovatelem pro nezletilou a jako rodič je schopen a navíc zcela nesporně i ochoten zajistit potřeby nezletilé, kdežto matka jako členka sdružení anonymních alkoholiků a anonymních sexholiků v průběhu řízení svým způsobem života jasně dala najevo, jaké jsou její priority, jimiž výchova nezletilé a směřování nezletilé k tradičním výchovným hodnotám, rodině, úctě k rodičům, partnerské věrnosti atd. nebylo a nadále není. Stěžovatel se dle svých slov u soudu dovolával soudní ochrany jemu garantovaných práv, avšak ty postupovaly výrazně ve prospěch matky a stěžovatel byl touto preferencí, kterou považuje za nezákonnou a protiústavní, výrazně dotčen na svých právech.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezjistil žádný exces, pro který by bylo nutno přikročit k jejich kasaci, ani projevy či známky porušení zásady rovnosti účastníků řízení, resp. strannosti, zaujatosti soudů. Zejména soud prvního stupně se otázkou úpravy poměrů k nezletilé dceři stěžovatele zabýval pečlivě, provedl k důkazu celou řadu znaleckých posudků (nikoli jen stěžovatelem připomínaný znalecký posudek Mgr. Ing. Holubcové) a vzhledem k rozdílným závěrům znalců přistoupil nejen k vzájemné konfrontaci znalců, ale též k zadání revizního znaleckého posudku. Ze všech těchto podkladů učinil závěr, dle kterého jsou oba rodiče dobře schopni vychovávat své dítě, nicméně na straně matky nalezl více pozitivních prvků, u nichž lze mít důvodně za to, že přispějí ke zdárnému vývoji nezletilé v jejím věku (viz především str. 10 - 11 rozsudku okresního soudu, obdobně str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Rozhodně tedy ve světle těchto skutečností nelze hovořit o stranném či zaujatém rozhodování okresního soudu. K rozhodnutí svěřit nezletilou do výchovy matce přikročil soud ovšem i z toho důvodu, že oba rodiče vylučovali formu střídavé péče (viz str. 10 napadeného rozsudku nalézacího soudu), a naopak setrvali každý na svých stanoviscích, požadujíce svěření dcery do své výchovy. Ústavní soud tento moment připomíná předně z toho důvodu, že stěžovatel nyní v ústavní stížnosti klade na tuto formu péče důraz a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v jejím nepřipuštění spatřuje protiústavní zásah do svých práv, aniž by ovšem dále uvedl, jak by se tato judikatura měla promítnout v konkrétních poměrech souzeného případu. I proto nemohl Ústavní soud dané námitce stěžovatele rozumně přisvědčit.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1390/16-1)