# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1349/24

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1349/24
- ECLI: ECLI:CZ:US:2024:1.US.1349.24.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 7. 2024
- Datum zveřejnění: 27. 9. 2024
- Dotčené předpisy: 183/2006 Sb., § 129

## Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

## Odůvodnění

1. V posuzované věci vydal stavební úřad v srpnu 2021 rozhodnutí o nařízení odstranění stavby "X". Stěžovatelé se proti tomuto rozhodnutí bránili odvoláním, které zamítl krajský úřad, a následně správní žalobou a kasační stížností. Správní soudy stěžovatelům taktéž nevyhověly. Krajský soud i Nejvyšší správní soud (NSS) se totiž shodly na tom, že v okamžiku zahájení řízení o odstranění stavby Jan Vávra ml. a Jelena Vávrová neměli rozhodnutí o povolení stavby vyžadované tehdy účinným zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Shodly se také na právním závěru, že případné probíhající či pravomocně neskončené řízení o společném povolení stavby nemá na řízení o odstranění stavby žádný vliv.

2. Stěžovatelé podali proti rozsudkům správních soudů samostatné ústavní stížnosti pod sp. zn. I. ÚS 1349/24, III. ÚS 1350/24 a I. ÚS 1351/24, které Ústavní soud rozhodnutím pléna z 12. 6. 2024 spojil ke společnému řízení a podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu určil soudcem zpravodajem Jana Wintra, jemuž byla přidělena první ze spojovaných věcí.

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti převážně opakují argumentaci vznesenou před správními soudy. Mají za to, že žádost Jana Vávry ml. o společné řízení z října 2013 měla být posouzena jako žádost o dodatečné povolení stavby. Podle stěžovatelů o této žádosti dosud nebylo pravomocně rozhodnuto; stavební úřad měl proto řízení o odstranění stavby ve smyslu § 129 odst. 2 věty čtvrté stavebního zákona přerušit, a nikoliv rozhodnout o nařízení odstranění stavby. Protože však správní orgány i soudy neposuzovaly stěžovatelovu žádost podle obsahu, postupovaly podle stěžovatelů přepjatě formalisticky, nepřihlédly ke smyslu právní úpravy a sofistikovaně zdůvodnily zjevnou nespravedlnost, čímž porušily práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé také dále upozorňují na porušení procesních práv Jana Vávry ml. v odvolacím řízení, neboť krajský úřad doplnil dokazování o "podepsanou doručenku", aniž by měl Jan Vávra ml. možnost se k takovému doplnění vyjádřit a aniž by byl o takovém doplnění dokazování vyrozuměn. Stavební úřad měl navíc podle stěžovatelů Jana Vávru ml. upozornit, že řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby považuje za pravomocně skončené. Stěžovatelé také bez dalšího zdůvodnění tvrdí porušení svého práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Navrhují, aby Ústavní soud napadené rozsudky pro rozpor s čl. 36 a čl. 11 Listiny zrušil a aby odložil vykonatelnost napadených rozsudků ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

4. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Jestliže Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), není to jen prázdná fráze. Ústavní soud skutečně není další soudní instancí a napadená rozhodnutí může rušit jen v těch případech, kdy obecné soudy poruší některé základní právo stěžovatelů.

6. Stěžovatelé v ústavních stížnostech obsáhle rekapitulují skutkový stav věci, předchozí průběh řízení, obsah napadených rozsudků a opakují své námitky z kasační stížnosti, resp. ze správní žaloby. Kromě obecných poukazů na ústavní principy a ustanovení Listiny však zcela opomíjí jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu nevysvětlují, proč - například s ohledem na judikaturu Ústavního soudu - bylo řízení před obecnými soudy jako celek nespravedlivé (a tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny). Poukazují pouze na přepjatý formalismus při hodnocení žádosti Jana Vávry ml. o společné povolení stavby. NSS však stěžovatelům vysvětlil, že tuto námitku nevznesli před krajským soudem, a v řízení o kasační stížnosti se jí tak NSS nemohl zabývat (nepřípustná námitka ve smyslu § 104 odst. 4 soudního řádu správního; viz body 30 až 33 napadeného rozsudku NSS). Stěžovatelé v ústavní stížnosti závěr o nepřípustnosti této námitky nijak nerozporují.

7. Na všechny námitky stěžovatelů v rovině podústavního práva (včetně poukazů na některá procesní pochybení) podrobně odpověděly správní soudy v napadených rozsudcích a žádné další odůvodněné námitky v rovině práva ústavního stěžovatelé nevznášejí. Správní soudy stěžovatelům vysvětlily, že předmětem přezkumu v posuzované věci bylo pouze rozhodnutí o odstranění stavby, a nikoliv rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání společného povolení na stavbu. Stěžovatelé neměli povolení vyžadované pro provedení stavby, a proto nebyli oprávněni zahajovat jakékoliv práce k provedení stavby. Jak uvedly správní soudy, na řízení o odstranění stavby nemá probíhající či pravomocně neskončené řízení o společném povolení žádný vliv; vliv by mohlo mít pouze tehdy, pokud by stavební úřad provedení stavby v mezidobí pravomocně povolil (což se však zde nestalo a stěžovatelé to netvrdí).

8. Ústavní soud tak v posuzované věci neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatelů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na výrok tohoto usnesení a na to, že Ústavní soud celou věc vyřídil v relativně krátké době, pak již Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1349/24-2)