# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1329/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1329/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.1329.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 5. 2020
- Datum zveřejnění: 10. 6. 2020
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
- Klíčová slova: dovolání
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 243e odst.2

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatelka ve svém podání především popisuje genezi řízení před obecnými soudy: Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 14 Cm 41/2010-313 ze dne 1. března 2013, mimo další výroky, zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky v řádu několika desítek milionů korun. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 1 Cmo 167/2013-419 ze dne 28. ledna 2014 zamítavý výrok zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 23 Cdo 2741/2014-450 ze dne 28. dubna 2016 zrušil vrácení věci odvolacím soudem a v dotčené části potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Následné ústavní stížnosti navrhovatelky Ústavní soud vyhověl nálezem sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. března 2018, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, jehož závěry nepovažoval za dostatečně odůvodněné; poté se Nejvyšší soud s ohledem na nález věcí znovu zabýval a napadeným usnesením řízení v dotčeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu.

Navrhovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně nerespektoval citovaný nález a zavázal odvolací soud rozhodovat jinak, než jak byl sám instruován Ústavním soudem; stěžovatelka má za to, že její věc hodnotí nalézací soud a Nejvyšší soud jinak, než odvolací soud a Ústavní soud, což považuje za "válku soudů", a proto navrhuje deklaraci porušení svých základních práv a zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

Řízení u Ústavního soudu je zaměřeno na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek, nastupující po vyčerpání všech ostatních prostředků (je tzv. subsidiární).

V současné fázi řízení byla věc vrácena dovolacím soudem odvolacímu soudu, aniž by bylo patrné, jak ten na základě všech pokynů rozhodne; na rozdíl od nálezem zrušeného rozsudku Nejvyššího soudu nebylo vydáno závěrečné rozhodnutí, řízení není ukončeno a stěžovatelčin předpoklad nemusí být naplněn. Ústavní soud nepovažuje svůj zásah v této fázi za nezbytný a v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti, kdy ochrana základních práv (ústavnosti) není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci [viz například nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. července 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Navrhovatelka bude účastna řízení před odvolacím soudem, v němž jsou jí k dispozici další prostředky k ochraně jejích práv; případný zásah Ústavního soudu proto připadá v úvahu teprve v případě selhání všech ostatních kroků. Není věcí Ústavního soudu napravovat možná budoucí pochybení obecných soudů v čase, kdy tato mohou napravit soudy samy - jako v projednávané věci. Teprve po skončení předchozích řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole postupu obecných soudů.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako předčasný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1329/20-1)