# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1319/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1319/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.1319.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 7. 2007
- Datum zveřejnění: 17. 8. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: škoda/náhrada, odpovědnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 427; 49/1997 Sb.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody na zdraví, zahájeného žalobkyní A. B. (dále též "žalobkyně"), kterou žalobkyně utrpěla při havárii (v průběhu přistávacího manévru vyhlídkového letu) ultralehkého letounu ST - 4 Aztek, jehož je stěžovatelka vlastníkem. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, shledal mezitímním rozsudkem žalobu co do základu důvodnou a Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká protiústavnost rozhodnutí jak dovolacího, tak i odvolacího soudu a polemizuje s výkladem občanského zákoníku, jak jej oba soudy provedly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání touto ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace obecného (podústavního) práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.

V daném případě je očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Její argumenty míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný právní závěr, než jak učinil Nejvyšší soud ČR, resp. Městský soud v Praze, tedy zda sportovní létající zařízení (ultralehký letoun) je či není letadlem, s jehož provozováním se spojuje objektivní odpovědnost, ve smyslu ustanovení § 427 obč. zákoníku. S ohledem na to, že stěžovatelkou zpochybněný výklad občanského zákoníku obecnými soudy není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, nevidí Ústavní soud žádný důvod ke svému zásahu.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1319/07-1)