# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1317/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1317/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.1317.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 26. 2. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: příslušnost/věcná, soud
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.1; 99/1963 Sb., § 9 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě žalobce LEFKOSIA CZ, s. r. o., se sídlem Na Úlehli 1256/9, Praha 4, na vydání věci a zaplacení částky 176 456 Kč s příslušenstvím, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010 č. j. Ncp 324/2010-25 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 217/2009, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení uvedl, že v souzené věci nejde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a proto se věcná příslušnost určuje podle ustanovení § 9 odst. 1 občanského soudního řádu.

Stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011 č. j. 28 Cdo 3937/2011-58 bylo řízení o dovolání zastaveno. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že rozhoduje-li vrchní soud o věcné příslušnosti, rozhoduje jako soud nadřízený, nikoliv tedy jako soud odvolací. Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí o věcné příslušnosti neupravuje, bylo řízení o dovolání ztíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který jej bylo nutno zastavit.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti okresních soudů došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce, garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť v prvním stupni měl být příslušný Městský soud v Praze. Nejvyšší soud pak zastavením řízení o dovolání napadané usnesení fakticky a právně potvrdil. Současně je mu vytýkáno, že se nevypořádal s návrhem stěžovatele, aby v případě, že dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání v této věci, se podáním zabýval jako odvoláním.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze zrušil.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

Vrchní soud v Praze, pokud dovodil, že projednávaný spor se netýká podnikatelské činnosti stěžovatele, správně aplikoval ustanovení § 9 odst. 1 občanského soudního řádu, který uvádí, že nestanoví-li zákon jinak, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Nejvyšší soud pak řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze správně zastavil, neboť občanský soudní řád se přípustností či nepřípustností dovolání proti rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů nezabývá. Ze strany Nejvyššího soudu tak nemohlo dojít ani k odmítnutí dovolání, neboť jím bylo napadnuto nikoliv rozhodnutí o odvolání, nýbrž rozhodnutí o věcné příslušnosti, které vrchní soudy vydávají jako tzv. soudy nadřízené. Co se týče argumentu stěžovatele, že Nejvyšší soud nepřihlédl k návrhu na projednání podání aspoň jako odvolání, Ústavní soud uvádí, že není důvodný. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého usnesení konstatoval, že rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti je konečné a nelze jej tedy napadnout žádnými opravnými prostředky.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1317/12-1)