# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1315/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1315/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2018:1.US.1315.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 5. 2018
- Datum zveřejnění: 20. 6. 2018
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 211/2016-389 ze dne 17. 8. 2016, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 domáhal zaplacení částky 971.311,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání jednotlivých nároků po jeho odstoupení od smlouvy o dílo na provedení stavebních úprav na domě žalovaných. O žalobě obvodní soud rozhodl naposledy rozsudkem č. j. 4 C 17/2006-328 ze dne 28. 1. 2016 tak, že ji v rozsahu 948.311 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím zamítl a v rozsahu 12.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím ji odmítl. V rozsahu 11.000 Kč byla žaloba již dříve zamítnuta rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 9. 2012 a tento zamítavý výrok v mezidobí nabyl samostatně právní moci.

Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele shora citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu co do zamítavého výroku ohledně částky 884.311 Kč jako věcně správné potvrdil, jinak rozhodnutí ve zbývající části, včetně nákladových výroků, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že odvolací soud se v daném případě odchýlil od konstantní a ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dokonce tato rozhodnutí citoval a popsal vztah jimi řešené problematiky k danému předmětu řízení. Přesto Nejvyšší soud dovolání formálně odmítl pro nepřípustnost, a tak jej zkrátil na právu na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele uplatněná v dovolání převážně vychází z jiného pohledu na skutkový základ sporu, než jaký byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. V tomto ohledu Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu, pakliže stěžovatele na tuto skutečnost upozornil a právě z toho důvodu dovolání jako nepřípustné odmítl, protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek je založeno (primárně) na řešení otázek hmotného či procesního práva. Dovolací soud přitom v napadeném rozhodnutí ke každému ze stěžovatelem tvrzených rozporů s jeho ustálenou judikaturou uvedl zvlášť, proč dovoláním nastolená otázka jeho přípustnost nezakládá. V případě namítaného údajného nesplnění závazného právního názoru městského soudu ze strany obvodního soudu pak Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na bezvýznamnost této výtky v dovolacím řízení, neboť dovolání směřuje výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli soudu prvního stupně (jehož rozhodnutí lze rozhodnutím o dovolání přehodnotit teprve zprostředkovaně). Rozhodující je totiž zásadně napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Ve zbývajícím rozsahu dovolání se jedná buď o otázky, na nichž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, anebo jde o otázky, u nichž stěžovatel vychází z jiných skutkových okolností. Lze uzavřít, že odmítl-li Nejvyšší soud za této situace dovolání, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.

Ve světle řečeného tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Tím současně není splněn základní předpoklad pro přiznání stěžovateli práva na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1315/18-1)