# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1310/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1310/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.1310.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 9. 2025
- Datum zveřejnění: 18. 11. 2025
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: překážka věci rozsouzené (res iudicata), exekuce, legitimace/aktivní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 99/1963 Sb., § 159a odst.4

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel coby povinný podal návrh na zastavení exekuce, který Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") zamítl v návětí označeným rozhodnutím. Konstatoval, že povinný s bývalou manželkou podává k soudu opakované návrhy na zastavení a odklad exekuce, přičemž i nyní namítanou otázkou platnosti postoupení pohledávky ve vazbě na aktivní věcnou legitimaci oprávněné se soudy již zabývaly. Uvedl, že námitky povinného nelze podřadit pod žádný z důvodů pro zastavení exekuce a povinný se svými obstrukčními návrhy jen snaží oddálit provedení exekuce. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím zrušil usnesení okresního soudu a řízení o návrhu povinného zastavil pro překážku věci rozsouzené, neboť nárok povinného se neopírá o žádné jiné skutkové okolnosti než ty, které tu již byly v době původního řízení. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva na nedotknutelnost vlastnictví a spravedlivý proces, jakož i principy zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že okresní soud jeho návrh zamítl bez náležitého věcného projednání. Rozporuje závěr odvolacího soudu o překážce věci rozhodnuté a trvá na tom, že se obecné soudy měly věnovat případu meritorně. Také nesouhlasí s odmítnutím dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Dále stěžovatel obecným soudům vytkl nedostatečné odůvodnění a zásahy do majetkových práv, neboť byl v důsledku exekučního řízení zbaven veškerého svého majetku. Konečně se stěžovatel ohradil proti závěru okresního soudu o jeho obstrukčním a šikanózním jednání.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřehodnocuje závěry obecných soudů, neposuzuje proto ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. K tomu však v posuzovaném případu nedošlo.

5. Nejvyšší soud se s dovoláním stěžovatele vypořádal z ústavněprávního pohledu zcela dostatečně. S ohledem na kompetence Ústavního soudu lze na závěry Nejvyššího soudu odkázat, neboť klíčové námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti již byly tímto soudem posouzeny a Ústavní soud není další instancí, která se má všemi vypořádanými námitkami znovu zabývat. Nejvyšší soud s četnými odkaz na judikaturu vysvětlil, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Dále upozornil, že v průběhu tohoto exekučního řízení rozhodoval již třináctkrát, přičemž obecné soudy dospěly k jasnému závěru, že oprávněná prokázala kvalifikovaný převod práva. Za daných okolností brání projednání námitky o nedostatku aktivní legitimace z důvodu absence prokázání převodu práva z exekučního titulu překážka věci rozsouzené.

6. Ústavní soud v závěrech obecných soudů v ústavní rovině neshledal pochybení. Pokud jde o odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu. V posuzovaném případě Ústavní soud porušení záruk spravedlivého procesu neshledal.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1310/25-1)