# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 126/07 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 126/07 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.126.07 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 6. 2. 2007 - Datum zveřejnění: 20. 9. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní" - Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 513/1991 Sb., § 266; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že postupem soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces spočívající v tom, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod(dále jen "Listina) a právo stěžovatelky vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). V záhlaví citovaným rozhodnutím zrušil Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz č. j. Sm 137/2003-9 z 21. 8. 2003 a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil výrok rozsudku Městského soudu o zrušení směnečného platebního rozkazu a rozhodl o nákladech řízení. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelkou podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti. Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědná stěžovatelka a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení zabývat nemůže, neboť by i v tomto bodě zasahoval do judikatorní činnosti, k níž je povolán Nejvyšší soud. Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, podala proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu. Je tedy zřejmé, že sama stěžovatelka svým postupem dala najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by její stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti nikterak nepoškozuje stěžovatelku, neboť pokud by její dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto, je stěžovatelce stále zachována lhůta k podání nové ústavní stížnosti, v níž by měl být zohledněn i průběh a výsledek dovolacího řízení. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-126/07-07)