# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 118/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 118/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.118.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 7. 2013
- Datum zveřejnění: 29. 7. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"; základní práva a svobody/zákaz nucených prací nebo služeb /výkon trestu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
- Klíčová slova: trest odnětí svobody, trest/výkon
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6; 141/1961 Sb., § 320 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2013, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. sp. zn. 1 Nt 551/2012 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo podle § 320 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že stěžovatel vykoná tresty odnětí svobody postupně uložené Okresním soudem v Liberci ve věcech sp. zn. 5 T 196/2010, 4 T 162/2002 a 5 T 139/2005 ve věznici s ostrahou.

Ve své stručné ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že řízení před okresním soudem, jehož předmětem bylo sjednocení způsobu výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody, bylo projednáno bez jeho přítomnosti, a to navíc za situace, kdy o zajištění své osobní přítomnosti při jednání požádal. Stěžovatel je také toho názoru, že trestní řád sloučit výkon trestu zařazený do věznice s dohledem s výkonem trestu zařazeného do věznice s ostrahou neumožňuje.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ustáleně zdůrazňuje důležitost zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, vyplývajících z principu spravedlivého procesu, obsaženého v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z jeho judikatury nicméně též vyplývá, že tyto zásady platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stádiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, to jest o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu kupříkladu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání.

V projednávané věci jde o otázku uplatnění zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní ve vykonávacím řízení, konkrétně v případě, kdy je rozhodováno dle § 320 odst. 3 trestního řádu o společném způsob výkonu postupně uložených trestů. Ústavní soud má za to, že k jejímu zodpovězení je na místě se inspirovat kritérii, jaká formuloval již například při řešení otázky nezbytnosti osobního slyšení před odvolacím soudem, kterou posuzoval v případě sp. zn. I. ÚS 102/06. Z nich je v projednávané věci klíčový zejména charakter řízení, viděný ve světle důležitosti projednávané věci pro stěžovatele. Nutno uvést, že soudem nebylo rozhodováno o vině či nevině stěžovatele, a pokud jde o trest, nebylo rozhodováno o jeho druhu či výši, ale toliko o způsobu jeho výkonu. Vzhledem k tomu je Ústavní soud přesvědčen, že požadavky na kontradiktornosti trestního procesu a rovnost zbraní, byť bylo jednáno bez stěžovatelovy přítomnosti, nebyly v dané věci porušeny.

Pokud jde o stěžovatelův právní názor, že trestní řád neumožňuje sloučit výkon trestu ve věznici s dohledem s výkonem trestu ve věznici s ostrahou, Ústavní soud se s ním neztotožňuje. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel tuto svoji interpretaci nijak neodůvodnil, Ústavní soud dále pouze odkazuje na znění § 320 odst. 3 trestního řádu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-118/13-1)