# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 117/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 117/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.117.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 1. 2013
- Datum zveřejnění: 6. 2. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 146 odst.2

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl (nákladové výroky) shora označených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Shora citovaným rozhodnutím Městský soud v Praze (I.) změnil výrok III. tamtéž citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 tak, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi (takto žalovanému v řízení před obecnými soudy) náklady řízení a (II.) že je povinen mu zaplatit náklady odvolacího řízení. Své rozhodnutí opřel o ustanovení § 146 odst. 2 větu první o. s. ř. s tím, že to byl stěžovatel, kdo z procesního hlediska zastavení řízení zavinil.

Tomuto závěru stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k jeho podáním a vyjádřením a aplikoval mechanicky citované ustanovení. V této souvislosti konstatoval, že termín "zavinil" nelze interpretovat v jeho doslovném významu a bez vazby na komplexní zhodnocení okolností případu. Popsal genezi projednávané záležitosti a dle něj pro rozhodnutí o nákladech řízení relevantního kontextu, pročež se (též s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 439/06, I. ÚS 653/03, II. ÚS 198/07, I. ÚS 1531/07 a I. ÚS 2893/09) domáhal, aby Ústavní soud napadené výroky v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli nebo, že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další).

Pod aspektem tohoto přístupu Ústavní soud na jedné straně přisvědčuje stěžovateli potud, že odůvodnění, jímž Městský soud v Praze své rozhodnutí podložil, není co do reakce na jeho námitky dostatečné. Na straně druhé - což je pro posouzení ústavní stížnosti a případné volby alternativy kasace rozhodné - dle Ústavního soudu z pohledu rámce argumentačního prostoru vymezeného ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze obstojí.

Nálezy, na něž stěžovatel na podporu svých vývodů odkázal, vykazují co do konkrétních kontextuálních relací specifika odlišná. Závěry Městského soudu v Praze se s ohledem na to do kontradikce s rozhodovacími důvody těchto nálezů nedostávají.

V důsledku toho bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-117/13-1)