# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1090/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1090/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.1090.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 4. 2019
- Datum zveřejnění: 10. 5. 2019
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: stavba, odpad, restituce, pozemek, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 29. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 12. 2017, č. j. 18 C 36/2016-166, bylo o žalobě stěžovatelů rozhodnuto tak, že žalovaná, tj. Hlavní město Praha, je povinna z blíže určených pozemků, jež stěžovatelé nabyli v restituci, odstranit navážku, kterou tvoří navezený tuhý komunální odpad, včetně vrstvy zeminy s příměsí plastů, skla, kamenů a jiných materiálů, a to mechanickým rozebráním a odvozem z částí prostorů určených pozemků, uvedení pozemků do původního stavu a takto vyklizené pozemky předat žalobcům. K odvolání povinné změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že i když byla stavba zemního valu zkolaudovaná a označená jako stavba protihlukového valu, jedná se o skryté úložiště odpadu, stavební suti a dalších odpadových materiálů vzniklých v souvislosti se stavbou sídliště Jižní Město. Odvolací soud posoudil navážku jako zemní val, který je součástí pozemků, aniž by se jakkoli vyslovil k otázce znečištění a složení navážky, resp. její ekologické závadnosti. Usnesením Nejvyššího soudu došlo podle stěžovatelů k odepření spravedlnosti, neboť dovolací soud nezohlednil to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v nesouladu s provedenými důkazy. Podle stěžovatelů se v projednávané věci nejedná o zemní val, ale de facto skládku odpadu. Obecné soudy postupovaly formalisticky, když se nezabývaly smyslem žalobního nároku, tj. omezení vlastnického práva stěžovatelů v důsledku umístění navážky tuhého komunálního odpadu na jejich pozemcích. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že předmětem stavebního povolení a následného kolaudačního rozhodnutí byla stavba zemního valu a nikoli skládky. Pokud bylo prokázáno, že stavebník ukládal do tělesa zemního valu nebezpečný odpad, nemůže být požadavek stěžovatelů na odstranění této navážky zamítnut s odkazem, že se skládka stala de facto součástí pozemků. Podle stěžovatelů došlo postupem obecných soudů k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.

Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy žalobou stěžovatele řádně zabývaly, když se v rámci ústavní stížností napadených rozhodnutí vypořádaly z právní povahou zemního valu. Namítají-li stěžovatelé, že tento zemní val je tvořen navážkou stavební suti, není od věci poukázat na závěr odvolacího soudu, který poukázal na to, že této skutečnosti si byli stěžovatelé vědomi již v době, kdy dotčené pozemky získali v restituci. Bylo tedy na nich, zda budou žádat vydání konkrétních pozemků, jejichž povrch je dotčen navážkou suti, resp. stavebním valem, či zda požádají o náhradní pozemek či finanční náhradu. Z uvedených důvodů nemá Ústavní soud za to, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1090/19-1)