# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1088/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1088/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.1088.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 5. 2009
- Datum zveřejnění: 5. 6. 2009
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 236 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní soud obdržel dne 28. 4. 2009 ústavní stížnost, kterou stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "odvolací soud"), a Okresního soudu v Šumperku (dále též "soud prvního stupně"). Ačkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v dané věci proběhlo také řízení o jím podaném dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem zamítnuto, nedomáhá se ústavní stížností také zrušení tohoto rozsudku.

Ústavní soud připomíná, že dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou fyzická nebo právnická osoba oprávněny podat dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Pokud se tedy stěžovatel v této věci domáhá zrušení rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího, kdy tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, je nutno rovněž přihlédnout ke skutečnosti, že stejně tak rozhodnutí Nejvyššího soudu je způsobilé v tomto zásahu pokračovat, zvláště v situaci, kdy se Nejvyšší soud dovoláním nezabýval pouze formálně.

"Logickým důsledkem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva rozhodnuto. S výjimkou usnesení o odmítnutí tzv. nenárokového mimořádného opravného prostředku, musí být ústavní stížností napadeno i usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek pro nepřípustnost odmítnut. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu (když ne z jiného důvodu, tak jen proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. Tím spíše musí napadnout rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně [tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů" (Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, 2007, s. 381).

Jakkoli tedy s dovoláním nejsou spojeny suspenzívní účinky a podání dovolání nemá proto vliv na právní moc napadeného rozsudku, je rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost v projednávané věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím krajského a okresního soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty (srov. např. IV ÚS 146/96).

Ústavní soud se rovněž zabýval otázkou, zda je možné k této skutečnosti přihlédnout jako k odstranitelnému nedostatku návrhu, který by bylo možné řešit cestou výzvy k odstranění vad návrhu dle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, resp. cestou poučení stěžovatele o jeho procesních právech ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 5 o. s. ř. Ústavní soud však uvádí, že výzva stěžovatele nikoliv k odstranění vad návrhu, nýbrž k jeho rozšíření, by byla v rozporu se zásadou rovnosti v řízení o ústavní stížnosti, navíc by zásah Ústavního soudu zčásti popíral dispoziční charakter tohoto řízení. K tomu dále Ústavní soud připomíná, že právě z důvodu zajištění kvalifikovaného podání je v řízení o ústavní stížnosti stanovena povinnost zastoupení advokátem.

K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod tedy nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1088/09-1)