# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1074/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1074/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.1074.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 5. 2009
- Datum zveřejnění: 21. 5. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu; základní ústavní principy/demokratický právní stát/zákaz retroaktivity
- Klíčová slova: trestný čin, škoda, poškozený
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.6; 140/1961 Sb., § 248, § 89 odst.13

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 8 T 191/2006, byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu zpronevěry ve smyslu ustanovení § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s tím, že dle ustanovení § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále bylo stěžovateli uloženo, ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 trestního zákona, omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou svým jednáním způsobil. Soud prvního stupně dále rozhodl, že dle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě škody částku ve výši 290.000,- Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 55 To 102/2008, podle ustanovení § 256 trestního řádu, zamítl.

Stěžovatel dále podal proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1359/2008, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Trestný čin měl stěžovatel spáchat tím, že v zištném úmyslu jako vedoucí pobočky realitní kanceláře poté, co byla sepsána a prostřednictvím této kanceláře uzavřena dne 12. 8. 2002 smlouva o budoucím převodu vlastnických práv a povinností k blíže specifikovanému bytu mezi M. G. jako budoucím prodávajícím, ačkoli jmenovaný nebyl vlastníkem tohoto bytu, a poškozenou jako budoucí kupující, která podle této smlouvy převedla na specifikovaný bankovní účet 290.000,- Kč jako kupní cenu v budoucnu kupovaného bytu, stěžovatel z uvedeného účtu, který byl jeho soukromým bankovním účtem, vybral postupně částky 10.000,- Kč, 20.000,- Kč, 90.000,- Kč, 100.000,- Kč a 100.000,- Kč, přičemž tyto peníze zčásti použil na úhradu poplatků z prodlení za M. G., část vyplatil jmenovanému jako úhradu sjednané kupní ceny bytu, přestože nedošlo k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k tomuto bytu a část použil nezjištěným způsobem, přičemž poškozená byt do svého vlastnictví nezískala, neboť nejenže nedošlo k uzavření smlouvy o převodu práv a povinností k uvedenému bytu, ale ani tyto peníze stěžovatel přes upomínky poškozené nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 290.000,- Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatel po rekapitulaci řízení namítá, že v řízení zjištěným jednáním nebyly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 trestního zákona. Teprve od 1. 7. 2006 totiž znění § 89 odst. 13 trestního zákona (definující pojem věci pro účely trestního zákona) zahrnovalo i peněžní prostředky na účtu. Stěžovatel poukazuje na to, že v rozhodné době za cizí věc judikatura Nejvyššího soudu (sp. zn. 11 Tdo 40/2004) považovala toliko věci movité a nemovité, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry. Podle citovaného judikátu jimi naopak nebyly vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Protože v případě stěžovatele byly předmětem útoku peněžní prostředky na účtu banky, dovozuje, že v rozhodné době jeho jednání nemohlo naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Znění stěžovatelem citovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 39
Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, ze za jeho spáchání uložit.

Článek 40
(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal.V dané věci stěžovatel toliko zpochybňuje právní hodnocení obecných soudů, resp. právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu zpronevěry § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Stěžovatel má pravdu v tom, že v rozhodném období (před 1. 7. 2006) peněžní prostředky na účtu nebyly judikaturou Nejvyššího soudu považovány za věc pro účely právní kvalifikace ve smyslu § 254, § 248 nebo § 247 trestního zákona, což plyne ze stěžovatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu však plyne, že se tímto problémem zabýval a výslovně konstatoval, že ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že stěžovatel v rozporu s účelem svěření nakládal se získanými penězi po výběru částky z účtu. Nejvyšší soud tak vyšel z toho - zcela ve shodě s usnesením sp. zn. 11 Tdo 40/2004 - že cizími věcmi mohly být i v rozhodném období peníze na hotovosti, což je i případ stěžovatele.

V neprospěch právního názoru stěžovatele hovoří i předchozí judikatura Ústavního soudu, který již obdobné námitky jiného stěžovatele posuzoval, aniž by dospěl k závěru o protiústavnosti takové právní kvalifikace (viz usnesení ze dne 27. června 2007, sp. zn. I. ÚS 257/07; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na adrese http://nalus.usoud.cz)

Má-být proto stěžejní ústavněprávní námitkou právě tvrzení, že použitá trestněprávní kvalifikace je v rozporu s (především) čl. 39 Listiny základních práv a svobod, je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud musí odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1074/09-1)