# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 105/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 105/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.105.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 3. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
- Klíčová slova: trestný čin, zavinění
- Dotčené předpisy: 120/1976 Sb., čl. 14 odst.3 písm.e; 140/1961 Sb., § 250; 141/1961 Sb., § 202 odst.2; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3; 209/1992 Sb., čl. 6 odst.3 písm.d

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 2. 2003. Stěžovatel v ní tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho procesní práva, zejména právo na obhajobu a spravedlivý proces dle čl. 36 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V ústavní stížnosti se rovněž zmínil, že současně s ústavní stížností podává dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Před samotným projednáním ústavní stížnosti se musel Ústavní soud především zabývat otázkou její přípustnosti. Dle ust. § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeno dne 6. 2. 2002, a tedy po účinnosti novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002, která zavedla nový mimořádný opravný prostředek, a to dovolání (§ 265a trestního řádu). O tomto právu byl stěžovatel řádně krajským soudem poučen.

Ústavní soud v otázce vztahu dovolání a ústavní stížnosti odkazuje na sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle kterého v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o opravném prostředku (v případě, že jej sám zákon nevylučuje), a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a Ústavní soud byl proto nucen posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-105/03-03)