# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1020/07 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 1020/07 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.1020.07.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 10. 5. 2007 - Datum zveřejnění: 1. 6. 2007 - Dotčené předpisy: 182/1993 Sb., § 74 odst.4; 99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. dubna 2007 napadla stěžovatelka v záhlaví označený výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení o žalobě A) Junáka - svazu skautů a skautek ČR a B)České republiky - Ministerstva financí o určení vlastnického práva k nemovitosti s tvrzením, že jejich vydáním došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, garantovaných čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle popisuje proces, na jehož základě nemovitost, o jejíž vlastnictví se ve sporu jedná, získala, a polemizuje s právním závěrem obecných soudů o tom, že uvedený proces byl v rozporu se zákonem a uzavřená kupní smlouva je proto neplatná. Nabízí přitom odlišný výklad právního předpisu (zák. č. 364/2000 Sb.), dle nějž se převod vlastnického práva k nemovitosti na stěžovatelku uskutečnil. Dle jejího názoru byla zákonná úprava interpretována obecnými soudy restriktivně, bez přihlédnutí k souvislostem dané problematiky, přičemž takový výklad považuje za nepřijatelný. Navrhuje proto, aby Ústavní soud rozsudky obecných soudů v záhlaví uvedeném rozsahu zrušil. Z obsahu ústavní stížností a připojených příloh bylo zjištěno, že stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Českém Krumlově výrokem I. určil, že vlastníkem pozemkové parcely č. 289/4 o výměře 5.011 m2, vedené ve zjednodušené evidenci, mající původ v Pozemkovém katastru, zapsané na LV č. 890 pro katastrální území P., obec Č. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Český Krumlov je Česká republika; výrokem II. a III. uložil stěžovatelce (žalované) uhradit oběma žalobcům náhradu nákladů řízení a výrokem IV. jí uložil povinnost zaplatit na účet soudu soudní poplatek. Krajský soud v Českých Budějovicích následně rovněž ústavní stížností (v části) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I., o určení vlastnictví, a v odstavci III., o nákladech řízení ve vztahu k žalobkyni České republice potvrdil, ve vztahu k žalobci Junák - svaz skautů a skautek ČR rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobce Junák - svaz skautů a skautek na určení, že je vlastníkem shora specifikované nemovitosti zamítl, nárok na náhradu nákladů vůči tomuto žalobci stěžovatelce (žalované ) nepřiznal, přičemž potvrdil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu a zároveň jí uložil povinnost zaplatit žalobci České republice náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozhodnutí podali dovolání žalobce A) - Junák - svaz skautů a skautek ČR jakož i stěžovatelka. Nejvyšší soud o obou podaných dovoláních rozhodl rozsudkem ze dne 31. ledna 2007 č. j. 28 Cdo 3140/2006-285 tak, že výrokem I. dovolání stěžovatelky zamítl, výrokem II. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. dubna 2006 č. j. 22 Co 478/2006-235 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce A) na určení, že je vlastníkem předmětného pozemku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, výrokem III. uložil stěžovatelce uhradit žalobkyni B) náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání podané stěžovatelkou přitom posoudil dle § 237 odst. 1 písm. c) a shledal, že je přípustné, neboť otázka klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu, kterou stěžovatelka otevřela prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní praxi běžně posuzována a Nejvyšší soud se k ní dosud explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných. Právní otázkou výkladu zákona č. 364/2000 Sb. ve vztahu k podmínkám převodu majetku Fondu dětí a mládeže na třetí osoby se Nejvyšší soud meritorně zabýval, přičemž se ztotožnil s výkladem zaujatým soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatelka určila ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06 a další). Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadla-li stěžovatelka pro ni ve vztahu k části sporu konečné rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v její věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu]. V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatelka v ústavní stížnosti oponuje (byť implicite) vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu, potvrzujícímu i jinak shodný právní názor vyslovený v obou napadených rozhodnutích soudců prvního a druhého stupně; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Nutno mít na zřeteli, že ač stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost odvozovala od ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Přípustnost dovolání zde totiž Nejvyšší soud shledal, věcí se meritorně zabýval a vyslovil zde i svůj právní názor a závěr promítající se v jeho rozhodnutí (ve vztahu k dovolání podanému stěžovatelkou) nespočívá v odmítnutí pro nepřípustnost, nýbrž v zamítnutí projednaného dovolání pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Ačkoli rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka zmínila, učiniíla tak jen k tvrzení, že "lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována", aniž by mu však jakkoli obsahově oponovala. Opětovným předložením (skutkových, resp. procesních) námitek, jež dříve adresovala dovolacímu soudu, dala srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. Takový postup se však z pravomoci přezkumu Ústavního soudu ze shora naznačených důvodů vymyká. Z uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1020/07-1)