# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 1/01

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 1/01
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.1.01
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 4. 3. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
- Klíčová slova: vazba/důvody
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 67 odst.1 písm.b, § 67 odst.1 písm.c; 2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 1. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 949/2000, ze dne 29. 9. 2000, a usnesení Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. Nt 767/2000, ze dne 9. 9. 2000. Usnesením Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel jako obviněný z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 a 3 trestního zákona vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) a c) trestního řádu. Na základě stížnosti stěžovatele pak Krajský soud v Ostravě usnesení okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se obviněný bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 24. 10. 2000.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím soudů bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu, zaručené čl. 8, odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.

Jak však zjistil Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, kopie usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství, č. j. 2 Zt 989/2000, ze dne 11. 10. 2000, a z vyjádření Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 19. 2. 2001, byl stěžovatel cit. usnesením státní zástupkyně dne 11. 10. 2000 z vazby propuštěn s odůvodněním, že vazební důvody u stěžovatele již pominuly.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již dříve judikoval (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck 1999, svazek 15, usnesení č. 56), že v určitých případech může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým, a teorie i praxe jiných ústavních soudů se jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí tento zásah být odstranitelný případným rozhodnutím Ústavního soudu. V dané věci se však o takový případ zjevně nejedná, neboť tento stav již dávno odezněl (propuštěním na svobodu dne 11. 10. 2000, tj. ještě před podáním této ústavní stížnosti), a rozhodnutím Ústavního soudu tak již nelze v této věci ve prospěch stěžovatele žádným způsobem zasáhnout.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-1/01-01)