# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 9 As 22/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 9 As 22/2026
- Číslo jednací: 9 As 22/2026-39
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:9.As.22.2026.39
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 21. 9. 2026
- Klíčová slova: Přestupky

## Výrok

I.  Kasační stížnost   se odmítá pro nepřijatelnost.

II.  Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci

[1] Věc se týká přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Předmětem posouzení byla otázka, zda obviněný z přestupku měl možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu, jakož i samotné prokázání jeho viny.

[2] Žalobce (dále jen "stěžovatel") byl rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6 (dále jen "prvostupňový správní orgán") ze dne 31. 1. 2024, č. j. MCP6 441541/2023, uznán vinným ze spáchání přestupku a byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí ve výrokové části zčásti změněno a ve zbytku potvrzeno. Přestupku se měl stěžovatel jako provozovatel vozidla dopustit tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Dne 24. 10. 2022 v čase od 20:53 hodin na pozemní komunikaci v lokalitě V. P. Čkalova, Praha 6, bylo totiž při dohledu nad dodržováním pravidel parkování v systému zón placeného stání zadokumentováno, že neznámý řidič motorového vozidla, jehož provozovatelem byl stěžovatel, porušil povinnost řídit se údaji na dopravní značce IP 13c (Parkoviště s parkovacím automatem) s dodatkovou tabulkou E13 s textem "POPÁ 0006 a 0824 h NEBO S PLATNÝM PARKOVACÍM OPRÁVNĚNÍM OBLAST 6; P61153". Neznámý řidič tím, že nerespektoval uvedené dopravní značení, zastavil a stál v uvedenou dobu na parkovišti s parkovacím automatem, aniž by uhradil poplatek za parkování, porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Stěžovatel odpovídá právě za toto porušení povinností řidiče.

[3] Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Stěžovatel byl v předvolání k ústnímu jednání poučen o právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim podle § 36 odst. 3 správního řádu s tím, že seznámení mu bude umožněno v den nařízeného ústního jednání po provedení důkazů. Tímto způsobem bylo i postupováno. Postup prvostupňového správního orgánu, který nevyhověl žádosti stěžovatele o poskytnutí lhůty k písemnému vyjádření se k těmto podkladům, neměl vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel již dříve nahlížel do spisu, byla mu poskytnuta kopie spisu a zobrazena kompletní sada fotografií z digitálního spisu na monitoru oprávněné úřední osoby. Od nahlížení stěžovatele do spisu do dne ústního jednání byly do spisu založeny pouze písemnosti, které mu byly doručovány, a jeho vlastní odpor, a dále dokument, který obsahoval jen vytištěné fotografie, s nimiž již stěžovatel byl seznámen. Žalovaný se všemi vytýkanými otázkami dostatečně zabýval, nepominul je a řádně se s nimi vypořádal. Zároveň nezměnil ani nenahradil úvahy prvostupňového správního orgánu, nýbrž je jen upřesnil. Správní orgány měly k dispozici relevantní a plně dostačující podklady týkající se neoprávněného stání. K žádné jiné možné skutkové verzi stěžovatel nepředestřel indicie. Při posouzení viny stěžovatele za spáchání přestupku postupovaly v souladu s právními předpisy i judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS").

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Přijatelnost kasační stížnost spatřuje v nerespektování ustálené judikatury ve vztahu k právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Jeho stručné vyjádření k fotografiím během ústního jednání potvrzuje pouze to, že mu fotografie byly při tomto úkonu předloženy, nikoliv však, že s nimi byl seznámen dříve. Z pouhé bezprostřední reakce stěžovatele nelze dovozovat předchozí znalost podkladů. Právě proto, že se stěžovatel vyjádřil stručně, chtěl své vyjádření písemně doplnit, čemuž měl správní orgán v souladu se zásadou legitimního očekávání vyhovět. Stejně tak mu měl sdělit předpokládaný termín vydání rozhodnutí. Ačkoliv městský soud neshledal, že by ve správním řízení byl porušen § 36 odst. 3 správního řádu, odepření možnosti písemného vyjádření se konkrétně nevěnoval. Tyto vady podle stěžovatele zakládají vnitřní rozpornost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

[5] Další důvod přijatelnosti má spočívat v tom, že napadený rozsudek se týká dosud neřešené právní otázky, zda lze u objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla prokázat naplnění skutkové podstaty "stání" výhradně na základě statického záznamu pořízeného automatizovaným monitorovacím systémem v jediném časovém okamžiku (v řádu vteřin) a bez přítomnosti lidského činitele. Podle stěžovatele je takový závěr nezákonný a založen na nesprávném výkladu § 27 odst. 1 zákona o silničním provozu a prováděcích právních předpisů.

[6] Posuzovaná věc se odlišuje od případů, v nichž byla doba stání určena policejní hlídkou přímo na místě. V daném případě lze délku setrvání vozidla na místě usuzovat pouze z časového odstupu mezi pořízenými fotografiemi, který činí řádově několik vteřin. Jakékoli úvahy o delším časovém úseku jsou při absenci dalších důkazů pouhou spekulací. Situace, kdy je prokázáno stání v délce 10 minut (na níž je judikatorně městským soudem odkazováno), je skutkově diametrálně odlišná. Právě s ohledem na extrémně krátký časový úsek zachycený na fotografiích měly správní orgány i městský soud klást podstatně vyšší nároky na vypovídací hodnotu ostatních důkazů. Z důkazních materiálů nelze spolehlivě určit, zda vozidlo na daném místě "stálo" nebo "zastavilo", ani zda se v něm nacházela nějaká osoba a zda bylo viditelně označeno (např. lístkem s kontaktem na řidiče za předním sklem vozu). Okolí vozidla bylo zdokumentováno pouze selektivně, pročež nelze kategoricky tvrdit, že se v okolí nikdo nepohyboval, nebo že se tam nevyskytoval náklad. Nelze ani vyloučit, že se řidič po zastavení vozidla jde seznámit s pokyny a podmínkami na parkovacím automatu, a na základě jejich vyhodnocení se rozhodne služby nevyužít a z místa neprodleně odjet. Tím, že se městský soud nezabýval dobou zdržení vozidla na místě, se odchýlil od rozsudku NSS ze dne 15. 6. 2017, č. j. 2 As 159/201636. Z výjimky podle § 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu, která se vztahuje k zákazu stání a zastavení na vyhrazeném parkovišti, nelze dovozovat, že v oblastech s dopravní značkou IP 13c není nutné prokazovat stání vozidla více fotografiemi v časovém odstupu. Městský soud na základě mylného výkladu této výjimky konstruuje obecný závěr o snížení důkazního standardu, který nemá oporu v žádném právním předpisu ani judikatuře. Tvrzení městského soudu, podle něhož námitky v průběhu řízení o přestupku stěžovatel uplatnil z pozice řidiče vozidla, je koncipováno chybně, neboť své námitky uplatňoval po celou dobu výhradně z pozice provozovatele vozidla.

[7] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu zamítnout. Souhlasí se závěry městského soudu a ve zbytku odkázal na své vyjádření k žalobě.

III. Zákonné předpoklady věcného rozhodnutí o kasační stížnosti

[8] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem.

[9] Stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ve věci přestupku, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je nejvýše 100 000 Kč. O takové žalobě je podle § 31 odst. 2 s. ř. s. oprávněn rozhodovat specializovaný samosoudce. Kasační stížnost ve věci, ve které v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce a která "svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele", je podle § 104a s. ř. s. nepřijatelná.

[10] Podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 104a s. ř. s. je dán pouze za situace, že (1) kasační stížnost se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu, (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou judikaturou řešeny rozdílně, (3) kasační stížnost vyžaduje učinit odklon od ustálené judikatury, nebo (4) byloli v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS). Tato v minulosti vymezená kritéria se uplatní i za platné zákonné úpravy, která rozšířila okruh případů, u nichž se posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (např. usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS, odst. [11]).

[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[12] Prvostupňový správní orgán stěžovatele seznámil se shromážděnými podklady pro vydání rozhodnutí v závěru ústního jednání konaného dne 24. 11. 2023, kterého se stěžovatel osobně účastnil. O tom, že se v den nařízeného ústního jednání bude moci seznámit s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, byl poučen v oznámení o pokračování řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání ze dne 30. 10. 2023. Rovněž mu v tomto oznámení bylo sděleno, že na ústním jednání bude proveden důkaz příslušnou fotodokumentací. V závěru ústního jednání stěžovatel požádal prvostupňový správní orgán o poskytnutí lhůty k písemnému vyjádření, čemuž s ohledem na jeho dřívější seznámení se s obsahem spisu nebylo vyhověno. Stěžovatel následně uvedl: "To je vše, co mohu k věci uvést. Beru na vědomí, že je dnešním dnem ukončeno dokazování a ve věci bude vydáno rozhodnutí." Toto prohlášení je zapsané v protokolu o ústním jednání, který stěžovatel vlastnoručně podepsal. Po tomto úkonu prvostupňový správní orgán již žádné další dokazování neprováděl, dokonce do správního spisu nezaložil ani žádné listiny a bezprostředně poté vydal rozhodnutí.

[13] Podle Nejvyššího správního soudu se městský soud řádně vypořádal s otázkou, zda v uvedeném postupu správního orgánu lze spatřovat zásah do práv stěžovatele. Účelem seznámení s podklady rozhodnutí je dát účastníku řízení procesní prostor seznámit se s obsahem správního spisu v době, kdy mezi seznámením s podklady rozhodnutí a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009243, č. 2073/2010 Sb. NSS). Stěžovatel byl vyzván k seznámení se s kompletním spisovým materiálem, a tudíž nemůže být úspěšný s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo podle § 36 odst. 3 správního řádu (rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2019, č. j. 7 As 60/201831, odst. [14]). Správní orgán může výzvu k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí učinit i současně s jiným procesním úkonem, včetně oznámení o zahájení řízení z moci úřední (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2024, č. j. 5 As 276/202328, odst. [14]). Výzva k vyjádření se k podkladům rozhodnutí dokonce nemusí být písemná (rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2010, č. j. 2 Afs 43/2010118).

[14] Prvostupňový správní orgán neměl povinnost účastníky řízení informovat, kdy ve věci rozhodne (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 6. 2013, č. j. 7 As 11/201330, či již zmíněný rozsudek NSS č. j. 5 As 276/202328, odst. [16]). Z jeho výzvy k možnosti vyjádřit se k podkladům ovšem má být zřejmé, že shromažďování podkladů bylo ukončeno (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/200236, č. 303/2004 Sb., nebo ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/201644, č. 3560/2017 Sb. NSS). Tomuto požadavku prvostupňový správní orgán vyhověl, neboť v protokolu o ústním jednání, který byl stěžovatelem vlastnoručně podepsán, uvedl, že dokazování bylo skončeno dne 24. 11. 2023. Stěžovatel vzal tuto skutečnost na vědomí.

[15] Podle § 2 písm. o) zákona o silničním provozu "zastavit znamená uvést vozidlo do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu". Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval povinnost řidiče uhradit parkovné (zaplatit a vyzvednout si parkovní lístek) již na základě toho, že zastavil na parkovišti s parkovacím automatem označeným příslušnou dopravní značkou, v tomto případě dopravní značkou IP 13c s dodatkovou tabulkou E13 (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2022, č. j. 8 As 8/202040, odst. [10] a [11]). Doba, po níž se vozidlo na parkovacím místě nacházelo, není pro vznik poplatkové povinnosti relevantní. Závěr o porušení povinnosti řidiče podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu tak má základ v provedeném dokazování a byl dostatečně odůvodněn. Nebylo třeba, aby se správní orgány zabývaly dobou, po kterou vozidlo na daném místě setrvalo, v intencích rozsudku NSS č. j. 2 As 159/201636.

[16]  V posuzované věci je napadený rozsudek přezkoumatelný, dostatečně odůvodněný i srozumitelný. Je z něj zřejmé, jaký skutkový stav vzal městský soud za rozhodný, jaké důvody jej vedly k rozhodnutí a proč nepřisvědčil žalobním námitkám stěžovatele (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, či ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS, nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]).

[17] Nejvyšší správní soud uzavírá, že se ve své judikatuře již zabýval právními otázkami, které byly rozhodné pro rozhodnutí městského soudu v nyní posuzované věci. Městský soud posoudil zákonnost napadeného rozhodnutí v souladu s touto judikaturou. Není dán žádný důvod se od dosavadního právního názoru odchýlit. Nebylo zjištěno ani žádné pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

IV. Závěr a náklady řízení

[18] Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Při odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost jde totiž o zjednodušený meritorní přezkum napadeného rozhodnutí krajského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS, odst. [53]). Ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. se neuplatní. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch a nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice úspěch měl, v tomto řízení mu ale žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Náhrada nákladů řízení mu nebyla přiznána.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/9-AS-22/2026-39)