# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 9 Afs 255/2014

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 9 Afs 255/2014
- Číslo jednací: 9 Afs 255/2014-16
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2014:9.Afs.255.2014.16
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 10. 2014
- Datum zveřejnění: 28. 8. 2026
- Klíčová slova: Daně - ostatní

## Výrok

I. Řízení o kasační stížnosti   se zastavuje.

II. Žádný z účastníků   nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III.  Osoba zúčastněná na řízení  nemá právo na náhradu nákladů řízení.

## Odůvodnění

[1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 5. 5. 2014, č. j. 11371/14/5000-14203-700681 dle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), pro nezákonnost, která byla spatřována v nerespektování právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Afs 25/2013 - 32 (dále jen "zrušující rozsudek").

[2] V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že právní norma osvobozující od odvodu elektřinu vyrobenou ze slunečního záření ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem do 30 kW byla účinná a aplikovatelná od 30. 5. 2012, žalobce proto měl nárok na osvobození od odvodu, který mu vznikl po nabytí účinnosti § 17 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o podporovaných zdrojích energie"). Nejvyšší správní soud zrušil jak rozhodnutí krajského soudu, tak rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2012, č. j. 7420/12-1200 a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. V tomto řízení byl stěžovatel právním názorem soudu vázán.

[3]    Stěžovatel nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Rozšířené osvobození dle zákona o podporovaných zdrojích energie platí dle jeho výkladu až pro elektřinu vyrobenou ze slunečního záření v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 a do dne 31. 12. 2012 zůstal zachován předchozí režim osvobození vyplývající ze zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů. Odvolání žalobce proto opětovně zamítl a napadené rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2012, č. j. 423565/12/077910302673 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta stížnost žalobce na postup plátce daně dle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen "daňový řád").

[4] Krajský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku postup stěžovatele neakceptoval a žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení.  Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností ze dne 22. 9. 2014.

[5] Podáním ze dne 15. 10. 2014, označeným jako "Zpětvzetí kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2014, č. j. 10 Af 39/2014 - 27", které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno následující den, vzal stěžovatel kasační stížnost výslovně zpět.

[6] V souladu s dispoziční zásadou, jíž je správní soudnictví ovládáno, navrhovatel (zde stěžovatel) disponuje řízením nebo jeho předmětem, a tedy může vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl (srov. § 37 odst. 4 s. ř. s.). Podle § 47 písm. a) s. ř. s. vzalli navrhovatel svůj návrh zpět, soud řízení zastaví.

[7] Vzhledem k tomu, že projev vůle, jímž došlo ke zpětvzetí kasační stížnosti, je jednoznačný a nevzbuzuje žádné pochybnosti, Nejvyšší správní soud v souladu s § 47 písm. a) s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., řízení o kasační stížnosti zastavil.

[8] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno. Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osoby zúčastněné na řízení se opírá o § 60 odst. 5, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Protože soud v dané věci osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil, rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/9-AFS-255/2014-16)