# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 8 As 32/2026 - Soud: Nejvyšší správní soud - Spisová značka: 8 As 32/2026 - Číslo jednací: 8 As 32/2026-77 - ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:8.As.32.2026.77 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026 - Datum zveřejnění: 3. 10. 2026 ## Výrok I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. ## Odůvodnění [1] Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval rozsahem pojmu ovládání ve smyslu § 3 písm. p) zákona č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, ve znění do 30. 6. 2025 (dále jen "zákon o provádění mezinárodních sankcí"). I. Vymezení věci [2] Vláda usnesením ze dne 15. 11. 2023, č. 869, zařadila žalobce na vnitrostátní sankční seznam podle zákona č. 1/2023 Sb., o omezujících opatřeních proti některým závažným jednáním uplatňovaných v mezinárodních vztazích (sankční zákon), a stanovila, že se na něj uplatní omezující opatření v rozsahu podle čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 269/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny. [3] V návaznosti na to Finanční analytický úřad výrokem I rozhodnutí ze dne 15. 10. 2024 rozhodl podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o provádění mezinárodních sankcí o zákazu nakládání s majetkem, na který se vztahují mezinárodní sankce podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014. Jednalo se o celkem 61 nemovitostí ve vlastnictví Ruské federace v katastrálních územích Bubeneč, Střešovice, Karlovy Vary, Brno-Pisárky, Brno-Kníničky, Vlkančice a Jevany. Výrokem II zakázal žalobci použití těchto nemovitostí k získání finančních prostředků, zboží nebo služeb jakýmkoli způsobem, zejména jejich prodejem, pronájmem nebo zastavením. Finanční analytický úřad vycházel z toho, že žalobce byl zřízen jako specializovaná organizace Odboru správy majetku prezidenta Ruské federace Kanceláře prezidenta Ruské federace, aby spravoval a komerčně využíval nemovitosti vlastněné Ruskou federací mimo její území. Z účelu žalobce tedy vyplývá, že prostřednictvím svého odštěpného závodu označené nemovitosti ovládá. Sporné nemovitosti Finanční analytický úřad považoval za hospodářský zdroj. [4] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [5] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil zejména požadavek na efektivitu mezinárodních sankcí a na účinné zabránění jejich obcházení. Ztotožnil se se závěrem žalovaného, že byl prvostupňový orgán oprávněn zmrazit veškeré nemovitosti, které vlastní Ruská federace a současně se jedná o nemovitosti komerční, tedy takové, které nejsou pod diplomatickou ochranou. Uvedl, že pojem ovládání podle § 3 písm. p) zákona o provádění mezinárodních sankcí je třeba vykládat široce a pro jeho naplnění postačuje právní možnost ovlivňovat využívání věci, což odpovídá předmětu činnosti žalobce (vyplývajícímu z jeho stanov a z informací na webových stránkách). Nebylo tedy rozhodné, zda žalobce v konkrétním okamžiku skutečně spravoval či ovládal každou jednotlivou nemovitost, a správní orgány to nemusely jednotlivě zjišťovat. Již samotné zařazení žalobce na vnitrostátní sankční seznam, které obstálo před správními soudy i před Ústavním soudem, znamená, že žalobce je subjektem, z jehož předmětu činnosti vyplývá, že může ovládat využívání věcí ve vlastnictví Ruské federace. [6] Podle městského soudu správní orgány zjistily skutkový stav v dostatečném rozsahu. Zohlednily předmět činnosti žalobce, jeho postavení ve vztahu ke komerčnímu majetku Ruské federace, skutečnosti svědčící o pronajímání nemovitostí i jeho vystupování v daňových řízeních. Žalobce mohl tato zjištění konkrétními tvrzeními a důkazy vyvracet. Mohl například tvrdit a prokazovat, kterému jinému subjektu byla svěřena správa uvedených nemovitostí. Ani sdělení Velvyslanectví Ruské federace, předložené v soudním řízení, podle něhož žalobce nespravuje 24 z 61 nemovitostí, nemohlo na věci nic změnit. Podstatná byla žalobcova možnost nemovitosti ovládat, nikoli to, zda je v daném okamžiku skutečně ovládal. [7] Městský soud nepovažoval za důvodné ani další žalobní námitky. Žalobce však proti jejich vypořádání v kasační stížnosti nebrojí. Nejvyšší správní soud je proto dále nerekapituloval, neboť je v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. vázán důvody podané kasační stížnosti. II. Obsah kasační stížnosti a dalších vyjádření [8] Žalobce (dále "stěžovatel") podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost. V první řadě namítá jeho nepřezkoumatelnost. Městský soud jen obecně odkázal na rozhodnutí žalovaného, aniž by se konkrétně vypořádal s žalobními námitkami a provedl jejich vlastní soudní přezkum. [9] Městský soud přisvědčil postupu správních orgánů, které se ani nepokusily objasnit, zda stěžovatel jednotlivé nemovitosti spravuje. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací žalovaného vznesenou při jednání, že pokusy komunikovat s ruskou stranou byly neúspěšné. Správní orgány jen nepostupovaly podle příslušných mezinárodních smluv. Městský soud se nevypořádal ani s námitkou, že správní orgány nejednaly v časové tísni, a proto nebylo namístě přikročit ke zúžení dokazování. Napadený rozsudek neobsahuje konkrétní skutkové úvahy dokládající riziko obcházení sankcí a je vnitřně rozporný. Městský soud připustil, že vztah stěžovatele k části nemovitostí nebyl zjištěn, současně však dovodil výrazně vyšší než teoretickou pravděpodobnost tohoto vztahu a jeho další zjišťování nepovažoval za nutné. [10] Dále stěžovatel namítá, že skutková zjištěná nemají oporu v provedených důkazech. Správní orgány nezjistily, zda stěžovatel dotčené nemovitosti spravuje ani jaký je rozsah jeho oprávnění k nim. Spolu se soudem vycházely pouze z obecné a hypotetické možnosti, že by mu mohly být svěřeny do správy, nikoliv z konkrétních skutkových zjištění. [11] Na posuzovanou věc podle stěžovatele nedopadá městským soudem citovaný rozsudek NSS ze dne 21. 10. 2025, č. j. 5 As 62/2025-61, který zdůrazňuje požadavek na efektivitu mezinárodních sankcí, jelikož řešil skutkově složitější otázky. V nynější věci bylo třeba pouze zjistit konkrétní oprávnění stěžovatele k jednotlivým nemovitostem, což nejsou důkazy objektivně nedosažitelné. Městský soud rovněž nevysvětlil, kde leží hranice mezi efektivním uplatňováním sankcí a přiměřeností zásahu do práv dotčených osob. [12] Městský soud dále uvedl, že stěžovatel mohl tvrdit a prokazovat, kterému jinému subjektu byla svěřena správa jednotlivých dotčených nemovitostí. Stěžovatel předložil stanovisko vlastníka, podle něhož správu dotčených nemovitostí nevykonává. Doložil tedy skutečnost, kterou po něm soud požadoval. Otázka, kterému konkrétnímu subjektu byla správa nemovitostí svěřena, se stěžovatele netýká a není předmětem řízení. [13] V neposlední řadě stěžovatel vznáší námitku nesprávného právního posouzení věci. Městský soud podle něj zaměnil postavení vlastníka a správce majetku. Stěžovatel je pouze správcem cizího majetku v postavení obdobném příkazníkovi a nemůže jednostranně disponovat s jakýmkoli majetkem Ruské federace. Podle svých stanov spravuje pouze majetek nacházející se v jeho hospodářské správě nebo majetek, který mu byl přidělen na základě konkrétního právního titulu. Správní orgány ani městský soud neoznačily žádné konkrétní ustanovení stanov či jiný dokument, který by stěžovateli umožňoval nakládat se všemi dotčenými nemovitostmi. Městský soud se nevypořádal ani s námitkami týkajícími se obsahu příkazních smluv. [14] Stěžovatel není oprávněn ke správě všech nemovitostí uvedených v napadených rozhodnutích, ale pouze některých. Správním orgánům v průběhu řízení sám předložil seznam nemovitostí, které spravuje. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, že všechny nemovitosti ve vlastnictví Ruské federace, které nemají diplomatický charakter, jsou využívány komerčně. Tento závěr nemá oporu v dokazování. Některé nemovitosti jsou podle stěžovatele využívány například jako školní areál, duchovní či kulturní centrum nebo rekreační zařízení. [15] Městský soud podle stěžovatele chybně považoval za relevantní, že vlastníkem dotčeného majetku je Ruská federace, která však není uvedena na sankčním seznamu. Sankční opatření mohou dopadat pouze na majetek, který sankcionovaný stěžovatel vlastní, drží nebo ovládá. Přijatý výklad vede k plošnému postižení majetku třetí osoby na základě pouhé možnosti, že by jej stěžovatel mohl v budoucnu spravovat. Tím porušuje princip individualizace sankčních opatření a nepřípustně rozšiřuje jejich osobní i věcný rozsah. [16] V podání ze dne 16. 6. 2026 stěžovatel soudu sdělil, že městský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Af 9/2025 vyjádřil záměr obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou ohledně výkladu pojmu ovládání užitého v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014. Stěžovatel má za to, že tento výklad je určující i pro rozhodnutí v nyní projednávané věci. Navrhl, aby řízení bylo přerušeno do rozhodnutí o předběžné otázce. [17] Žalovaný považuje námitky nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozsudku za nedůvodné. Městský soud podle něj přezkoumal zákonnost správních rozhodnutí, vystihl podstatu sporu a mohl odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nemusel proto jednotlivě reagovat na opakující se žalobní argumentaci. [18] Podstatou věci bylo zjištění alespoň pouhé možnosti dotčené nemovitosti ovládat. Městský soud vysvětlil, proč je v zájmu efektivity sankcí nezbytné postihovat majetek, u něhož existuje vazba na sankcionovanou osobu. Postačuje možnost hospodářské zdroje ovládat, rozsah konkrétních oprávnění není třeba zjišťovat. [19] Skutkový stav byl podle žalovaného zjištěn dostatečně. Odmítá námitku, že zjištění okruhu komerčních nemovitostí a jejich hypotetické svěření do správy byly pouhé obecné úvahy. Byl to právě zástupce stěžovatele, který v jiném (daňovém) řízení správci daně vysvětloval, že v souladu s právním řádem Ruské federace je komerční majetek v zahraničí svěřen právě stěžovateli. Pro uplatnění sankčního opatření není nutné prokázat faktickou správu každé nemovitosti, nýbrž právní nebo faktickou možnost stěžovatele majetek ovládat ve smyslu § 3 písm. p) zákona o provádění mezinárodních sankcí. Tato možnost vyplynula zejména z účelu a předmětu činnosti stěžovatele, jeho stanov, veřejných rejstříků, internetových stránek a vyjádření učiněných v jiných řízeních. U některých nemovitostí stěžovatel sám připustil jejich pronajímání. Stěžovatel nepředložil důkazy, které by možnost ovládání vyvrátily. Sdělení Velvyslanectví Ruské federace městský soud provedl jako důkaz, avšak nepovažoval je za způsobilé změnit závěry žalovaného. Ze sdělení nevyplývá, kdo nemovitosti spravuje, a případná správa jiným subjektem by sama o sobě nevylučovala právní možnost stěžovatele majetek ovládat. Podle žalovaného není pravdou, že se tato otázka stěžovatele netýká, jelikož doložení toho, že nemovitosti spravuje jiný subjekt, by bylo jako důkaz projednáno. [20] Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou nesprávného právního posouzení. Stěžovatel je správcem s rozšířenými pravomocemi, který může nemovitosti pronajímat a čerpat z nich výnosy, i když je bez souhlasu vlastníka nemůže zcizit. Rozhodující je možnost ovlivňovat jejich využívání, nikoli oprávnění převést vlastnické právo. Argumentaci postavením příkazníka proto žalovaný nepovažuje za přiléhavou. [21] Za komerční považuje všechny nemovitosti, které nepožívají diplomatické ochrany, bez ohledu na jejich současné faktické využití. Postižení majetku nebylo založeno pouze na vlastnictví Ruské federace, ale také na možnosti stěžovatele nemovitosti ovládat. Námitku plošného postihu majetku třetí osoby považuje žalovaný za irelevantní, neboť předmětem řízení bylo posouzení důsledků zařazení stěžovatele na vnitrostátní sankční seznam. [22] Žalovaný reagoval i na sdělení stěžovatele ze dne 16. 6. 2026 a přiložil své vyjádření k záměru městského soudu podat předběžnou otázku ve věci 15 Af 9/2025. K projednávané věci ale konstatoval, že NSS již ve skutkově obdobné věci rozhodl a shledal, že ve vztahu k vymezení pojmu ovládání nevyvstala otázka výkladu unijního práva. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [23] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že v obdobné věci téhož stěžovatele rozhodoval nedávným rozsudkem ze dne 30. 7. 2026, č. j. 6 As 68/2026-48. Nyní rozhodující senát se s jeho závěry ztotožňuje a necítí potřebu se od nich odchýlit. Proto z nich v částech, kde se shodují s projednávanou věcí, vychází. III.1. Nepřípustné kasační námitky [24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností jednotlivých kasačních námitek. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. platí, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. [25] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že jeho webové stránky nebylo možné použít k důkazu pro jejich neautorizování. Tuto námitku však nevznesl v řízení před městským soudem, aniž by mu v tom cokoliv bránilo. Je proto nepřípustná. [26] Ohledně přípustnosti kasační argumentace dále platí, že stěžovatel musí reagovat na argumentaci krajského (městského) soudu a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě jeho závěry (usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS). [27] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že všechny nemovitosti ve vlastnictví Ruské federace, které nemají diplomatický charakter, jsou využívány komerčně, jelikož takový závěr nemá oporu v dokazování. Městský soud se v bodě 44 napadeného rozsudku ztotožnil se závěry žalovaného, že prvostupňový orgán byl oprávněn zmrazit veškeré nemovitosti, "které vlastní Ruská federace a současně se jedná o nemovitosti komerční, tedy takové nemovitosti, které nejsou pod diplomatickou ochranou". Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyšel z komunikace v daňovém řízení mezi příslušným správcem daně a Velvyslanectvím Ruské federace, které opakovaně uvedlo, že stěžovateli náleží správa komerčního majetku Ruské federace v zahraničí, zatímco v případě diplomatického majetku je správa svěřena Ministerstvu zahraničních věcí Ruské federace. Na tomto základě žalovaný konstatoval, že stěžovatel "je vyhrazen pro správu veškerého komerčního majetku v zahraničí, tedy těch nemovitostí, ve kterých se nenachází místnosti mise a nejsou tak pod diplomatickou ochranou". Ze závěru žalovaného, na který se městský soud přípustným způsobem odkázal (k tomu viz body [29] a [30] níže), je zřejmé, že pojem "komerční" slouží jako jednotné označení pro veškeré nemovitosti různých typů a účelů, u nichž je rozhodující to, že nespadají pod diplomatickou ochranu, a nejsou tak z režimu mezinárodních sankcí vyňaty. Jejich faktické využití (jako například školní areál či rekreační zařízení) není z tohoto hlediska rozhodující. Stěžovatel však tento závěr v kasační stížnosti nijak kvalifikovaně nezpochybňuje, jelikož nebere na vědomí, že slovo "komerční" je zde použito za účelem vymezení majetku, který není pod diplomatickou ochranou, nikoliv ve významu, že by uvedené nemovitosti měly být komerčně využívané. Tato kasační námitka je proto nepřípustná. III.2. Námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [28] Z přípustných kasačních námitek stěžovatel napadenému rozsudku v první řadě vytýká, že pouze převzal závěry žalovaného, aniž by se vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami. Obsahově se tedy jedná o námitku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. [29] Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám, pro které je skutečně nelze věcně přezkoumat (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). Zpravidla přitom postačuje vypořádání alespoň základních žalobních námitek, přiměřeně lze akceptovat též reakci implicitní (rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 Afs 143/2015-71, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Na určitou námitku lze reagovat i tak, že soud prezentuje ucelený názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto odůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012-50, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30, a ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013-50). Za předpokladu, že je rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné, nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku ani to, že se krajský soud v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení do velké míry ztotožní se závěry a úvahami žalovaného, jelikož smyslem soudního přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené (rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, či ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47). [30] V návaznosti na to NSS konstatuje, že napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti netrpí, jelikož je z něj zřejmé, z jakých důvodů žalobní argumentaci nepřisvědčil. Ani rozhodnutí žalovaného, jehož závěry si se souhlasnou poznámkou osvojil, vadou nepřezkoumatelnosti netrpí, jelikož obsahuje rozbor a zhodnocení podkladů, hodnocení skutkového stavu, výklad právních předpisů a úvahy, které žalovaného vedly k výslednému rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí krajského (zde městského) soudu je možný především v situaci, opakuje-li žalobce odvolací argumentaci (rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2025, č. j. 8 Afs 127/2024-46), což nastalo v projednávané věci. Městský soud si toho byl vědom a ostatně to předeslal v bodě 39 napadeného rozsudku. Úvahy městského soudu jsou z napadeného rozsudku seznatelné, čemuž odpovídá skutečnost, že s nimi stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje. Nesouhlas stěžovatele s vypořádáním žalobní argumentace nelze zaměňovat s tvrzenou nepřezkoumatelností. [31] Stěžovatel dále spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že městský soud nevysvětlil, kde spatřuje hranici mezi požadavkem efektivity sankcí a povinnosti správních orgánů omezovat práva dotčených osob pouze v nezbytné míře. Jak však NSS uzavřel v rozsudku č. j. 6 As 68/2026-48, takovou hranici nelze již z podstaty všeobecně stanovit. Povinností správních orgánů i soudů je vždy zhodnotit, zda uložení sankčních opatření v konkrétní věci splňuje zákonné podmínky, včetně toho, zda jejich aplikace odpovídá skutkovým zjištěním. Při úvahách o přiměřenosti zásahu nesmí pominout účel těchto sankcí a musí brát na zřetel nezbytnost zachování efektivního mechanismu jejich uplatňování tak, jak vyplývá z výše uvedeného. Městský soud ve svých úvahách efektivitu sankčních opatření správně zohlednil, aniž by rezignoval na přezkum splnění zákonných požadavků na jejich uplatnění vůči stěžovateli. V kasační stížnosti stěžovatel podrobněji neuvádí, z jakého důvodu měla převážit ochrana jeho práv. Městský soud proto ani v tomto ohledu nezatížil napadený rozsudek vadou, která by měla za následek jeho nepřezkoumatelnost. [32] Dále se podle stěžovatele městský soud nevypořádal s jeho argumentací, že správní orgán nejednal v časové tísni, která by ospravedlňovala zúžení dokazování. Byť napadený rozsudek neobsahuje výslovnou odpověď na tuto námitku, je z kontextu jeho odůvodnění zřejmé, proč považoval rozsah dokazování provedený správními orgány za dostatečný. V bodech 51 až 54 napadeného rozsudku městský soud popsal, že žalovaný zjistil předmět činnosti stěžovatele a okruh nemovitostí, které mu mohou být svěřeny do správy, neobracel vůči němu důkazní břemeno a vysvětlil, že stěžovatel mohl dokazovat i to, kterému jinému subjektu byla svěřena správa určité nemovitosti. Byť částečně korigoval závěry žalovaného ohledně rozsahu aplikace vyšetřovací zásady a zásady materiální pravdy, nemělo to vliv na správnost procesního postupu správních orgánů, jelikož z ničeho nevyplynulo, že by rezignovaly na zjišťování skutkového stavu, jenž byl jimi zjištěn dostatečně, a stěžovatel, ač mohl, ho nevyvrátil. Takový způsob odůvodnění je v souladu se shora citovanou judikaturou, která připouští způsob soudního rozhodnutí spočívající ve vypořádání základních námitek a představení uceleného právního názoru, který poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí, což je právě případ projednávané věci. Obdobně lze z napadeného rozsudku seznat, v čem městský soud spatřoval možné riziko obcházení sankčních opatření. V bodě 47 napadeného rozsudku uvedl, že konkrétní pověření ke správě určité nemovitosti Ruskou federací může být pro české správní orgány zjistitelné až na základě jeho dopadů a s časovým odstupem, který umožní sankce po takovou dobu obcházet. [33] Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný. Obsahově se také jedná o námitku nepřezkoumatelnosti (rozsudky NSS ze dne 3. 8. 2023, č. j. 3 As 20/2023-41, či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76). NSS již dříve judikoval, že vadou nepřezkoumatelnosti pro vnitřní rozpornost odůvodnění budou rozhodnutí zatížena zpravidla tehdy, vysloví-li krajský soud skutkové nebo právní závěry, které vedle sebe nemohou obstát (rozsudek ze dne 18. 12. 2025, č. j. 2 As 224/2025-41), se zohledněním judikatury citované v bodě [29] výše. [34] Stěžovatel spatřuje vnitřní rozpornost napadeného rozsudku v tom, že městský soud na jedné straně připouští, že vztah stěžovatele k části nemovitostí nebyl zjištěn, avšak současně dovozuje, že existence vztahu je vyšší než pravděpodobná, a proto není třeba další zjišťování provádět. Ani tato námitka není důvodná. Městský soud považoval za klíčové, že stěžovatel má minimálně právní možnost svým jednáním ovlivňovat využívání dotčených nemovitostí, aniž by bylo rozhodné, zda v daném okamžiku skutečně každou jednotlivou nemovitost ovládá. Z toho důvodu konstatoval, že žalovaný nebyl povinen dokazovat okolnosti vztahující se k výslovnému svěření určitého majetku do správy stěžovateli. Tyto závěry nejsou ve vzájemném rozporu. [35] Obdobně je tomu v případě kasační argumentace, že městský soud stěžovateli na jedné straně vytýká, že neprokazoval, komu jinému byla svěřena správa jednotlivých nemovitostí, a na straně druhé uzavírá, že i kdyby prokázal, že určitou nemovitost spravuje jiný subjekt, nemělo by to na posouzení věci žádný vliv. Městský soud však v této souvislosti konstatoval, že i kdyby stěžovatel prokázal, že některou nemovitost v daném okamžiku spravuje jiný subjekt, neznamenalo by to, že ji nebylo možné zmrazit ve vztahu ke stěžovateli. Zdůraznil právní či faktickou možnost ovládání ve smyslu § 3 písm. p) zákona o provádění mezinárodních sankcí a nutnost širokého výkladu tohoto pojmu, nikoliv to, zda ji stěžovatel v daném okamžiku skutečně ovládá. Městský soud totiž dodal, že nelze vyloučit účelový postup Ruské federace, která by mohla měnit subjekt pověřený správou určité nemovitosti v reakci na to, že ve vztahu k některému subjektu není zmrazena. Ani tyto závěry nejsou ve vzájemném rozporu. NSS znovu podotýká, že nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozsudku není důvodem jejich nepřezkoumatelnosti. Zákonností citovaných závěrů městského soudu se NSS dále zabývá v bodě [53] a následujících tohoto rozsudku. [36] Nejvyšší správní soud tedy považuje napadený rozsudek za přezkoumatelný, a proto přistoupil k jeho věcnému přezkumu. III.3. Námitky nedostatečných skutkových zjištění [37] Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 269/2014 zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje náležející fyzickým osobám, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze I, jakož i veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které uvedené osoby, subjekty či orgány vlastní, drží či ovládají. [38] Podle § 3 písm. c) bodu 6 zákona o provádění mezinárodních sankcí se rozumí osobou, na kterou se vztahují mezinárodní sankce, osoba uvedená [...] ve vnitrostátním sankčním seznamu podle sankčního zákona. [39] Podle § 3 písm. f) zákona o provádění mezinárodních sankcí se majetkem, na který se vztahují mezinárodní sankce, rozumí jakákoli movitá i nemovitá věc, vlastněná, držená nebo jinak ovládaná subjektem, na který se vztahují mezinárodní sankce, nebo osobou, na kterou se vztahují mezinárodní sankce, dovezená z území, na které se vztahují mezinárodní sankce, nebo určená k vývozu na území, na které se vztahují mezinárodní sankce. [40] Podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o provádění mezinárodních sankcí Finanční analytický úřad může na základě posouzení, zda majetek má být považován za majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, rozhodnout o omezení nebo zákazu nakládání s tímto majetkem. [41] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že stěžovatel byl shora citovaným usnesením vlády zařazen na vnitrostátní sankční seznam podle sankčního zákona (žalobu proti zápisu zamítl městský soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2024, č. j. 6 A 32/2024-112, kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl NSS ze dne 31. 7. 2025, č. j. 7 As 308/2024-55, a ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 3. 12. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 42/25). Usnesení vlády zároveň stanovilo, že vůči stěžovateli budou uplatněna omezující opatření v rozsahu čl. 2 nařízení č. 269/2014. Na základě této skutečnosti Finanční analytický úřad zahájil se stěžovatelem řízení a následně rozhodl o zákazu nakládání s vymezeným majetkem. Uložená opatření mají nicméně povahu vnitrostátní sankce, nikoliv unijní. Nařízení č. 269/2014 je přímo použitelným unijním sankčním předpisem, jehož účelem bylo (mimo jiné) zajistit jednotné uplatňování sankcí ve všech členských státech EU na základě čl. 215 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jeho přijetí ovšem neomezilo členské státy v možnosti, aby vedle unijních sankcí přijaly vlastní národní omezující opatření, pokud nejsou v rozporu s právem EU a respektují pravomoci EU v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a vnitřního trhu. Takto sankční zákon vytváří český autonomní sankční mechanismus, který umožňuje vládě zařadit osoby na vnitrostátní sankční seznam a uplatnit vůči nim sankce. Sankční zákon v § 2 písm. f) výslovně odlišuje omezující opatření přijatá podle předpisů Evropské unie a podle zákona o provádění mezinárodních sankcí. V nyní projednávané věci byla sankční opatření vůči stěžovateli uplatněna podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o provádění mezinárodních sankcí. Proto byl pro vymezení klíčových pojmů zásadní jejich výklad obsažený v českých právních předpisech, tj. především v zákoně o provádění mezinárodních sankcí. [42] Stěžovatel především (a v různých souvislostech) namítá, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav, pokud jde o jeho vztah k dotčeným nemovitostem. Tato argumentace však není důvodná. [43] Shodně jako ve věci 6 As 68/2026 nyní rozhodující senát shrnuje, že ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel má za úkol spravovat a komerčně využívat nemovitý majetek ve vlastnictví Ruské federace v zahraničí. Správní orgány důvodně vyšly v prvé řadě ze stěžovatelových stanov. Podle jejich čl. 1 a 2 byl stěžovatel zřízen jako specializovaná organizace Odboru správy majetku prezidenta Ruské federace, aby spravoval a komerčně využíval mj. nemovitosti vlastněné Ruskou federací mimo její území a nakládal s nimi. Správní orgány také adekvátně přihlédly k jím prezentovanému účelu, za kterým byl zřízen. Podle stěžovatelovy internetové prezentace patří mezi jeho hlavní činnosti správa bytových a nebytových nemovitostí ve vlastnictví Ruské federace v zahraničí. Sám stěžovatel na svých internetových stránkách uvádí, že byl zřízen na základě výnosu prezidenta Ruské federace ze dne 30. 9. 1996 k zajištění plnění funkcí Kanceláře správy majetku prezidenta Ruské federace včetně funkcí, které jí byly přiděleny dekretem prezidenta Ruské federace č. 1771 ze dne 23. 10. 2000. Z důvodu sepětí s Ruskou federací byl stěžovatel ostatně zapsán na vnitrostátní sankční seznam, což správní orgány rovněž zohlednily. Žalovaný dokazování doplnil o podklady z daňových řízení týkajících se daně z nemovitých věcí, z nichž vyplynulo, že stěžovatel minimálně ve vztahu k nemovitostem v k. ú. Bubeneč, Střešovice a Jevany podal daňové přiznání k dani z nemovitých věcí a daň byla následně hrazena ze stěžovatelova účtu. [44] Také z korespondence mezi daňovými orgány a Velvyslanectvím Ruské federace žalovaný dovodil, že v oblasti správy komerčního majetku Ruské federace v zahraničí za Ruskou federaci jedná stěžovatel. Městský soud pak také zohlednil, že stěžovatel minimálně v případě části nemovitostí připustil, že je pronajímá, vyplácí faktury, mzdy s nimi související atd. (body 44 a 48 napadeného rozsudku). Všechny tyto důkazy potvrdily, že v oblasti správy komerčního majetku Ruské federace v zahraničí za Ruskou federaci zpravidla jedná stěžovatel. Správní orgány nerezignovaly na zjišťování skutkového stavu, naopak řádně zjistily předmět stěžovatelovy činnosti a okruh komerčních nemovitostí, které mu standardně bývají svěřeny do správy, jak správně konstatoval již městský soud. [45] NSS dodává, že ostatně již ze samotné povahy a účelu stěžovatele je zřejmé, že podstatou jeho činnosti má být správa majetku Ruské federace nacházejícího se v zahraničí, který je tzv. komerční povahy, tj. není pod diplomatickou či konzulární ochranou. S ohledem na uvedené je zřejmé, že není důvodná kasační argumentace, že rozhodnutí správních orgánů aprobované napadeným rozsudkem jsou založena pouze na hypotetickém předpokladu existence vztahu mezi stěžovatelem a dotčeným majetkem, nikoliv na zjištěných skutečnostech, a že není zřejmé, z jakých skutečností městský soud tento vztah dovodil. Takový vztah lze totiž v první řadě předpokládat již z účelu jeho existence (ve zbytku viz níže). [46] Nejvyšší správní soud se v této souvislosti také ztotožňuje s důrazem, který městský soud položil na efektivitu provádění sankcí. Nejvyšší správní soud takto již v bodu 37 rozsudku č. j. 5 As 62/2025-61 zdůraznil, že "správní orgány sice musejí v souladu se zásadou materiální pravdy (§ 3 správního řádu) zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je však třeba respektovat, že i možnosti správního orgánu jsou s ohledem na kontext věci omezeny. Zjištění správního orgánu je nutno zasadit do širšího kontextu okolností, které vedly k uvalení sankcí na osoby napomáhající Ruské federaci v její vojenské agresi. Nelze připustit, aby lpění na bezpodmínečném vyjasnění všech okolností týkajících se konkrétní transakce vedlo k neefektivitě mezinárodních sankcí a v konečném důsledku přispívalo k ohrožování celosvětové či evropské stability a bezpečnosti. Nejvyšší správní soud samozřejmě nenabádá k rezignaci na základní principy dobré správy a fungování demokratického právního státu, ty však musejí být realizovány tak, aby nemohly být zneužity k jeho podkopání, jinak by totiž již nadále nesloužily k jeho udržení, ale naopak by kouzlem nechtěného jeho vlastní existenci ohrožovaly." Kasační námitka, že tyto závěry na projednávanou věc nedopadají pro skutkovou odlišnost, není důvodná, jelikož NSS v rozsudku č. j. 6 As 68/2026-48 uzavřel, že je lze obecně vztáhnout ke zjištění skutkového stavu při rozhodování o sankčních opatřeních. Proto jsou plně aplikovatelné také na nyní projednávanou věc týkající se omezení nebo zákazu nakládání s majetkem, na který se vztahují mezinárodní sankce dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o provádění mezinárodních sankcí. [47] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že městský soud nesprávně aproboval postup správních orgánů, které neprováděly žádné šetření za účelem zjištění, zda stěžovatel každou jednotlivou nemovitost skutečně spravuje. Konkrétně trvá na prokázání přímého vztahu mezi ním, jako osobou zařazenou na národní sankční seznam, a konkrétním majetkem ve vlastnictví Ruské federace. Lpění na tomto požadavku by však bylo v rozporu s principy sankčních omezení. Městský soud přiléhavě uvedl, že výklad aplikovaných právních předpisů a hodnocení postupu správních orgánů musí zohledňovat rizika obcházení sankčních mechanismů. Uvedené neznamená, že by soudy měly pomíjet ochranu veřejných subjektivních práv osob, respektive zbavovat správní orgány povinnosti zjistit skutkový stav tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti. Městský soud takto správně vyložil, že ani v těchto typech sporů není obecně redukována vyšetřovací zásada (bod 54 napadeného rozsudku). Na straně druhé je však nezbytné nepomíjet rizika účelového jednání sankcionovaného či jemu blízkého subjektu. Z tohoto důvodu nelze klást na prokázání skutkového stavu věci takové požadavky, které by možnost uložení sankčních opatření významně omezovaly či ji činily až nemožnou. Nelze přehlížet veřejný zájem na efektivním provádění mezinárodních sankcí vůči osobám zařazeným na vnitrostátní sankční seznam v režimu sankčního zákona. [48] Veřejný zájem na provádění mezinárodních sankcí je založen na ochraně mezinárodního míru a bezpečnosti, zachování mezinárodního právního řádu a zajištění efektivního plnění závazků vyplývajících z mezinárodního (a unijního) práva. Sankční mechanismy představují legitimní nástroj k reakci na závažná porušení mezinárodního práva, ohrožení bezpečnosti, či jiné destabilizační aktivity. Účinné provádění sankcí současně podporuje důvěryhodnost právního státu. Takto také sankční zákon v § 1 písm. b) zdůraznil zájem České republiky na zachování a obnově mezinárodního míru a bezpečnosti, boji proti terorismu, dodržování mezinárodního práva, ochraně lidských práv a svobod a podpoře demokracie. Veřejný zájem vyplývající z těchto cílů sankčního zákona by měl sloužit jako výkladové vodítko při provádění sankčního zákona i zákona o provádění mezinárodních sankcí, který je se sankčním zákonem úzce spjat. S přihlédnutím k těmto cílům je nezbytné hodnotit také dostatečnost skutkových zjištění. Postačí, prokáží-li správní orgány bez důvodných pochybností, že sankcionovaná osoba má možnost ovládat majetek, vůči němuž jsou vztažena omezující opatření. Požadavek, aby do posledního detailu prokázaly vzájemný vztah sankcionovaného subjektu k tomuto majetku, by popíral smysl zákona i sankčních mechanismů. [49] Stěžovatel v obdobném smyslu dále namítá, že městský soud své úvahy založil pouze na hypotetické úvaze o možnosti, že by dotčené nemovitosti mohly být stěžovateli svěřeny do správy. [50] Podle § 3 písm. p) zákona o provádění mezinárodních sankcí se rozumí ovládáním faktická anebo právní možnost svým jednáním ovlivňovat chování jiné osoby, využívání věci anebo běh událostí na určitém území ovládáním. [51] Z citovaného ustanovení vyplývá, že správní orgány musí prokázat, že sankcionovaný subjekt má možnost (právní či faktickou) dotčené nemovitosti ovládat, nikoli to, zda je v daném okamžiku sankcionovaná osoba ovládá bez jakýchkoliv omezení. Ve věci sp. zn. 6 As 68/2026 dospěl NSS k závěru, že městský soud vyšel ze skutkových zjištění správních orgánů, na jejichž základě bylo možné konstatovat, že stěžovatel již aktuálně má možnost svým jednáním ovlivňovat využívání dotčených nemovitostí. Tyto závěry lze v projednávané věci převzít beze zbytku ve vztahu k 37 nemovitostem, v jejichž případě stěžovatel nepředložil vůbec žádný důkaz, kterým by se alespoň pokusil vyvrátit, že jsou ve sféře jeho ovládání. [52] Oproti věci řešené pod sp. zn. 6 As 68/2026 je však dána skutková odlišnost v tom, že stěžovatel v řízení před městským soudem předložil sdělení Velvyslanectví Ruské federace v České republice, ve kterém je uvedeno, že celkem 24 z dotčených nemovitostí v k. ú. Karlovy Vary, Brno-Pisárky a Brno-Kníničky není stěžovatelem spravováno a ten s nimi není oprávněn nakládat. Městský soud k tomu v bodě 55 napadeného rozsudku uvedl, že tento důkaz neměl vliv na správnost závěrů žalovaného, jelikož podstatná je stěžovatelova možnost tyto nemovitosti ovládat ve smyslu § 3 písm. p) zákona o provádění mezinárodních sankcí, nikoli to, zda je v daném okamžiku skutečně ovládá. [53] Uvedený závěr městského soudu je však třeba částečně korigovat. Stěžovateli je totiž v řízení opakovaně vytýkáno, že nepředkládá indicie či důkazy na podporu svého tvrzení a pouze bez dalšího neguje veškerou předestřenou argumentaci. Zde se však stěžovatel alespoň pokusil vyvinout v řízení vlastní iniciativu a opatřil důkazní prostředek na podporu svého tvrzení, že minimálně část dotčených nemovitostí nemá ve své dispozici. Ve vztahu k těmto 24 nemovitostem je proto závěr městského soudu příliš hypotetický, a to i se zohledněním specifik uplatnění vyšetřovací zásady a principů dobré správy v případě sankčních řízení ve smyslu rozsudku NSS č. j. 5 As 62/2025-61. Městský soud však dále uzavřel, že uvedené sdělení nemůže zpochybnit závěry správních orgánů také proto, že stěžovatel nedoložil, kdo jiný by měl místo něj uvedené nemovitosti spravovat. Tento důvod v projednávaném případě obstojí sám o sobě a Nejvyšší správní soud mu přisvědčuje. [54] V bodě 34 rozsudku č. j. 6 As 68/2026-48 tento soud konstatoval, že jakkoli bylo na správních orgánech, aby zjistily skutkový stav, nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel, který měl či mohl mít přístup k veškerým informacím ohledně správy sporných nemovitostí, mohl jejich závěry relevantně vyvrátit. Byť se v projednávané věci stěžovatel neomezil pouze na obecné zpochybnění vyřčených skutkových závěrů, jím předložené sdělení netvrdí ani neprokazuje, kterému jinému subjektu byla svěřena správa dotčených nemovitosti. Tomu, že stěžovatel uvedené nemovitosti může ovládat, naopak nasvědčuje celá řada skutečností, které ani v kasační stížnosti relevantně nezpochybnil, viz body [43] až [45] tohoto rozsudku. [55] Jedná se tedy toliko o jediný důkazní prostředek svědčící alespoň částečně ve prospěch stěžovatelovy argumentace. Jako takový není způsobilý závěry správních orgánů zvrátit. Z řízení totiž vyplynulo, že majetek Ruské federace v zahraniční, který není pod diplomatickou či konzulární ochranou, přísluší spravovat primárně stěžovateli. Pokud tedy ani on, ani Ruská federace neuvádí, který jiný subjekt uvedených 24 nemovitostí ovládá ve smyslu § 3 písm. p) zákona o provádění mezinárodních sankcí, závěry správních orgánů i městského soudu obstojí. Soudu navíc není zřejmé, proč takové sdělení, pokud má dokládat, že stěžovatel v něm uvedené nemovitosti nespravuje, neobsahuje zároveň informaci o tom, komu je jejich správa svěřena. Jedná se o informaci, kterou má k dispozici právě ruská strana, která ji jako jediná může sdělit. [56] To je v souladu se shora uvedenými závěry, podle kterých by lpění na prokázání skutečného nakládání (ovládání) překračovalo zákonné požadavky pro uložení sankčních opatření a ve své podstatě by mohlo vést k nemožnosti jejich uložení. Ověření této skutečnosti by předpokládalo spolupráci subjektu, který je dotčen přijatým sankčním opatřením. Lze se důvodně domnívat, že její prokázání (již z důvodu častého zastření vztahů mezi sankcionovanou osobu a sporným majetkem, respektive jeho vlastníkem) by bylo natolik obtížné, že by ve svém důsledku znemožňovalo uplatnění sankčních mechanismů. Tento požadavek by byl v rozporu se shora definovaným smyslem sankčních opatření a veřejným zájmem na jejich uplatňování. S ohledem na tyto závěry není důvodná ani námitka nesprávně zvoleného způsobu komunikace s Ruskou federací, jelikož správním orgánům nelze klást k tíži, že informaci o tom, kdo dotčené nemovitosti skutečně ovládá, touto cestou nezískaly. [57] Závěr městského soudu o tom, že ani předložené sdělení není ve vztahu k jím dotčeným 24 nemovitostem způsobilé zvrátit závěry napadeného rozhodnutí, i přes korekci ze strany NSS obstojí, jelikož všechny okolnosti projednávané věci nasvědčují tomu, že je to právě stěžovatel, kdo tyto nemovitosti ovládá. [58] Ostatně nelze přehlédnout ani to, že pokud by stěžovatel nemovitosti skutečně neovládal, není zřejmé, jak by do jeho práv zasáhlo rozhodnutí správních orgánů, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se na nemovitosti vztahují mezinárodní sankce a zakazuje se jejich použití k získání finančních prostředků. Takové opatření totiž zasahuje do práv těch osob, které s daným majetkem nakládají a mají z jeho užívání prospěch. Nikdo jiný než stěžovatel se ale ochrany těchto práv nedomáhá. Lze proto uzavřít, že z okolností projednávané věci se proto jeví jako nejpravděpodobnější, že je to právě stěžovatel, kdo nemovitosti ovládá. [59] Nejvyšší správní soud uzavírá, že skutkový stav byl správními orgány s ohledem na specifika provádění mezinárodních sankcí zjištěn dostatečně. Městský soud proto nepochybil, pokud v soudním řízení nově předložený důkaz hodnotil ve vzájemné souvislosti spolu s důkazy provedenými ve správním řízení a dospěl k závěru, že sám o sobě není způsobilý argumentaci správních orgánů zpochybnit. [60] Co se týče námitky, že stěžovatel je oprávněn ke správě pouze některých nemovitostí uvedených v napadeném rozhodnutí a že správnímu orgánu předložil seznam jím spravovaných nemovitostí, nejedná se o argumentaci, která by byla s to vyvrátit závěry městského soudu, pokud tak nebylo ani v případě sdělení Ruské federace o tom, že část z uvedených nemovitostí nespravuje. Jedná se totiž opět toliko o tvrzení stěžovatele, které nevysvětluje, kdo jiný ovládá zbývající nemovitosti, ačkoliv všechny ostatní zjištěné skutečnosti svědčí právě ovládání ze strany stěžovatele. III.4. Námitky nesprávného právního posouzení [61] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že je pouze správcem cizího majetku v postavení obdobném příkazníkovi a nemůže jednostranně disponovat s jakýmkoli majetkem Ruské federace. Podle svých stanov spravuje pouze majetek nacházející se v jeho hospodářské správě nebo majetek, který mu byl přidělen na základě konkrétního právního titulu. [62] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 68/2026-48 zdůraznil, že ani nutný souhlas vlastníka nemovitosti nevylučuje uložení sankčního opatření vůči postižené osobě, je-li prokázáno, že má možnost ovládat dotčený majetek, byť by k tomu musely být splněny další podmínky, jako například souhlas jiné osoby. Vnitřní procesy mezi vlastníkem a sankcionovanou osobu nemají vliv na zákonnost uložení sankčních mechanismů. Stěžovatelem odkazovaná část stanov navíc hovoří pouze o tom, že se souhlasem vlády Ruské federace má stěžovatel právo toliko zcizovat federální majetek, který drží na základě práva hospodářské správy. Správní orgány důvodně konstatovaly, že jinak je stěžovatel nadán rozšířenými pravomocemi, které mu umožňují provádět správu nemovitostí nad rámec běžného hospodaření bez souhlasu vlastníka, a to např. uzavíráním nájemních smluv, příjmem a užíváním výnosů z titulu těchto smluv apod. Nakládáním s hospodářským zdrojem nelze rozumět pouze jeho zcizení. Stěžovatel nesporuje, že k další, běžné správě majetku, souhlas Ruské federace nepotřebuje. S ohledem na to se NSS nezabýval dalšími námitkami týkajícími se postavení stěžovatele coby příkazníka, jelikož nemohly na uvedeném závěru nic změnit. [63] Městský soud dále podle stěžovatele chybně považoval za relevantní, že vlastníkem dotčeného majetku je Ruská federace, která však není uvedena na sankčním seznamu. Přijatý výklad tak vede k plošnému postižení majetku třetí osoby, čímž porušuje princip individualizace sankčních opatření. Stěžovatel však pomíjí, že k přijetí sankčních opatření postačuje, má-li sankcionovaná osoba možnost sporný majetek ovládat. Neboli důvodem pro postižení dotčeného majetku primárně nebylo, že jeho vlastníkem je Ruská federace, ale fakt, že stěžovatel má možnost s nemovitostmi jako hospodářským zdrojem disponovat a zároveň je ve smyslu § 3 písm. c) bodu 6 zákona o provádění mezinárodních sankcí osobou, na kterou se vztahují mezinárodní sankce. [64] Namítá-li stěžovatel plošné postižení majetku třetí osoby, která není subjektem sankčního režimu, nemůže být tato námitka již ze své podstaty důvodná. Referenčním rámcem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je jejich zákonnost a zásah do veřejných subjektivních práv žalobce, nikoliv do práv třetích osob. Stěžovatelovy poukazy na postih Ruské federace překračují ochranu jeho veřejných subjektivních práv, jak jej v jiné souvislosti upozornil již městský soud. Nyní posuzované sankční opatření naopak odpovídá principu individualizace, neboť míří právě vůči stěžovateli, který byl zařazen na národní sankční seznam, a ctí zásadu prevence v mezinárodních sankčních mechanismech. [65] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že správními orgány a městským soudem vyslovené úvahy nelze považovat za hypotetické, jak opakovaně tvrdí stěžovatel, naopak jsou založeny na provedeném dokazování. Důvodem uplatnění sankčních opatření nebyla úvaha o možném budoucím rozhodnutí vlastníka majetku určit subjekt, který jej spravuje. Správní orgány prokázaly, že stěžovatel má s ohledem na všechny známé skutečnosti možnost sporné nemovitosti ovládat již v současnosti, a proto v souladu se zákonem vůči němu přijaly sankční opatření. Tento závěr se shora uvedených důvodů nezvrátilo ani sdělení Velvyslanectví Ruské federace předložené v řízení před městským soudem. [66] V návaznosti na sdělení stěžovatele ze dne 16. 6. 2026 Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal důvod pro přerušení řízení z důvodu možného položení předběžné otázky městským soudem v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Af 9/2025. V nyní posuzované věci byla sankční opatření uložena na základě českých právních předpisů. Nařízení č. 269/2014 nebylo přímo ani nepřímo ve vztahu k vymezení pojmu ovládání aplikováno (viz výše), takže nevyvstala otázka výkladu unijního práva. Tím se nyní posuzovaná věc liší od věci sp. zn. 15 Af 9/2025, v níž jako žalobce vystupuje Ruská federace a v níž správní orgány přímo aplikovaly nařízení č. 269/2014. Otázka posuzovaná Soudním dvorem by neměla vliv na výklad § 3 písm. p) zákona o provádění mezinárodních sankcí. Nařízení č. 269/2014 (oproti zákonu o provádění mezinárodních sankcí) neobsahuje definici pojmu ovládání a správní orgány ve věci řešené pod sp. zn. 15 Af 9/2025 tento pojem vyložily pouze na základě Osvědčených postupů EU pro účinné provádění omezujících opatření. Výklad tohoto dokumentu považuje městský soud za sporný, a proto zvažuje obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr. Nic takového ovšem nelze v nyní projednávané věci seznat. IV. Závěr a náklady řízení [67] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. [68] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/8-AS-32/2026-77)