# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 7 As 49/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 7 As 49/2026
- Číslo jednací: 7 As 49/2026-29
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:7.As.49.2026.29
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 14. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 14. 10. 2026
- Klíčová slova: Stavební zákon

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci

[1] Úřad městské části Praha 3, odbor výstavby (dále jen "stavební úřad") zjistil, že stavební úpravy domu č. p. X v k. ú. V., na adrese L., které byly provedeny za účelem zřízení nového výstupu z náměstí Jiřího z Poděbrad do kavárny (označení B) v 1. NP (dále jen "stavba"), byly provedeny bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu. Zahájil proto podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "starý stavební zákon"), řízení o odstranění stavby. V návaznosti na to podala žalobkyně žádost o dodatečné povolení stavby, která byla následně zamítnuta. Důvodem bylo především negativní závazné stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče (dále jen "MHMP OPP") k výše uvedené stavební úpravě.

[2] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Odvolací orgán požádal Ministerstvo kultury o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska vydaného MHMP OPP. Následně Ministerstvo kultury potvrdilo závazné stanovisko MHMP OPP revizním závazným stanoviskem ze dne 31. 8. 2018. Na základě těchto stanovisek žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 1. 2019, č. j. MHMP 1530974/2018, odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V návaznosti na to podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 5 A 37/201945, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud tehdy dospěl k závěru, že revizní závazné stanovisko Ministerstva kultury nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění, jelikož postrádá dostatečné vypořádání odvolacích námitek žalobkyně a není z něj možné zjistit, na základě jakých skutečností zaujalo shodný právní závěr jako MHMP OPP. V důsledku toho jej městský soud označil za nepřezkoumatelné. Jelikož rozhodnutí žalovaného převzalo závěry z uvedeného stanoviska, bylo i toto rozhodnutí nepřezkoumatelné. Poté žalovaný pokračoval v řízení a opětovně požádal Ministerstvo kultury o změnu nebo potvrzení závazného stanoviska MHMP OPP. Ministerstvo kultury závazné stanovisko přezkoumalo a opět potvrdilo vlastním závazným stanoviskem ze dne 9. 5. 2023. Na základě zmíněného revizního stanoviska žalovaný rozhodl o věci znovu, avšak odvolání žalobkyně opět zamítl.

[3] Žalobkyně podala proti posledně uvedenému rozhodnutí žalobu. Městský soud v Praze žalobu usnesením ze dne 26. 8. 2024, č. j. 10 A 76/202416, odmítl jako opožděnou. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně kasační stížnost, jíž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2025, č. j. 1 As 206/202437, vyhověl, usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda lze v důsledku změny právní úpravy zkrátit délku již běžící lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud vyšel z judikatury Ústavního soudu vztahující se k výkladu přechodných ustanovení zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen "nový stavební zákon"), a uzavřel, že zkrácení lhůty k podání žaloby dle § 306 odst. 1 nového stavebního zákona se uplatní až na lhůty započaté od 1. 7. 2024. V tomto konkrétním případě se tak dodržení lhůty k podání žaloby mělo posoudit podle starého stavebního zákona, a nebyl tedy dán důvod pro odmítnutí žaloby (blíže viz body 9 až 14 rozsudku NSS ze dne 30. 4. 2025, č. j. 1 As 206/202437).

[4] Po vrácení věci pokračoval městský soud v řízení a žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného ani závazná stanoviska již netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť se dostatečně vypořádávají s námitkami žalobkyně. Závěry orgánů památkové péče o nepřípustnosti provedené úpravy považoval městský soud za dostatečně odůvodněné, neboť z jejich stanovisek vyplývá, že nahrazením dalšího okna vstupním portálem došlo k narušení kompozice, symetrie a rytmu budovy. K námitce rozdílného přístupu k okolním stavbám uvedl, že žalobkyně nedoložila jejich skutkovou srovnatelnost s projednávaným případem a vycházela pouze ze svého subjektivního hodnocení jejich vzhledu. Městský soud rovněž zdůraznil, že žalobkyně provedla spornou stavební úpravu vědomě v rozporu se závazným stanoviskem, stavebním povolením a vlastní upravenou projektovou dokumentací. Následné odvolávání se na zásadu o rozhodování skutkově obdobných případů bylo podle soudu účelové. Městský soud proto uzavřel, že nelze legitimně očekávat zhojení vlastního protiprávního jednání.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[5] Proti rozsudku městského soudu označenému v záhlaví podala žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[6] Stěžovatelka v kasační stížnosti zejména namítala, že správní orgány ani městský soud řádně nevypořádaly její námitky týkající se již existující asymetrie fasády. Namítala rovněž, že ze závěrů orgánů památkové péče není zřejmé, zda důvodem nepřípustnosti provedené úpravy byla ochrana původních špaletových oken, nebo narušení kompozice a symetrie fasády. Správním orgánům dále vytýkala, že dostatečně nezjistily skutkový stav ve vztahu k jí označeným srovnatelným stavbám v okolí, a městskému soudu, že tento postup aproboval. Tím podle ní došlo k porušení zásady legitimního očekávání, zásady materiální pravdy podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a zásady rovnosti při rozhodování skutkově obdobných případů podle § 2 odst. 4 téhož zákona. Stěžovatelka v této souvislosti nesouhlasila ani se závěrem městského soudu, že skutkovou srovnatelnost označených staveb nedoložila, neboť je konkrétně identifikovala a jejich stav podle ní mohly správní orgány samy ověřit. Současně brojila proti tomu, že městský soud přikládal význam skutečnosti, že se jedná o dodatečné povolení již realizované stavby, ačkoli účelem řízení podle § 129 odst. 3 starého stavebního zákona je právě posouzení možnosti dodatečného povolení stavby, nikoli sankcionování stavebníka za její předchozí nepovolenou realizaci.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v kasačním řízení pouze opakuje námitky, s nimiž se již správní orgány i městský soud dostatečně vypořádaly. Ztotožnil se plně se závěry rozsudku městského soudu, podle nichž je revizní závazné stanovisko Ministerstva kultury přezkoumatelné a řádně odůvodněné a správní orgány postupovaly v souladu se zákonem při zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby. Nebyla prokázána ani tvrzená nerovnost v rozhodování. Současně žalovaný zdůraznil, že soud není oprávněn přehodnocovat odborné závěry orgánů památkové péče a že případné důsledky realizace stavby nad rámec dříve připouštěných úprav nemohou být přičítány k tíži správních orgánů.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena. Jelikož je věc u kasačního soudu projednávána opakovaně, je stěžovatelka omezena v rozsahu uplatnitelných námitek (§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.; k limitům aplikace tohoto ustanovení srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009165, č. 2365/2011 Sb. NSS, body 24 a 25). V předchozím řízení řešil kasační soud toliko otázku délky lhůty k podání žaloby a jejího možného zkrácení v důsledku změny právní úpravy (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2025, č. j. 1 As 206/202437, bod 14). Jelikož se dalšími námitkami nezabýval, jsou nyní uplatněné kasační námitky přípustné.

[9] Důvodnost kasační stížnosti hodnotil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Na základě tohoto posouzení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[10] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Teprve dospějeli kasační soud k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími kasačními námitkami (rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004105, č. 617/2005 Sb. NSS). Podle ustálené judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje mimo jiné takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny námitky, dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/200636, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/200147, č. 386/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost pak přichází v úvahu mimo jiné tehdy, jestliže odůvodnění rozhodnutí je vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu a tuto nesrozumitelnost nelze odstranit výkladem, přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu a podobně (viz rozsudky ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007107, či ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/201325). Nepřezkoumatelným pak může být i rozsudek, který přezkoumá nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu (rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/200691; či ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 As 137/202267, bod 27). Nepřezkoumatelnost je ale třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem. Jde totiž o jednu z nejzávažnějších vad řízení. Lze ji proto konstatovat v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč soud (správní orgán) rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/202136, bod 18, a tam citovaná judikatura). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být podle judikatury kasačního soudu založena tím, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že soud nevyvracel každý dílčí argument žaloby (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body 29 a 30, či rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2023, č. j. 10 As 276/2021110, bod 12). Rovněž platí, že správní soud může s osvojující poznámkou převzít závěry napadeného správního rozhodnutí, považujeli je za správné a ztotožňujeli se s nimi (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005130, č. 1350/2007 Sb. NSS).

[11] V nyní posuzované věci stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost předně v tom, že se správní orgány ani městský soud nevypořádaly s její argumentací týkající se již existující asymetrie fasády. Poukazuje rovněž na údajný rozpor v argumentaci orgánů památkové péče, z níž podle ní není zřejmé, zda důvodem negativního závazného stanoviska byla ochrana původních špaletových oken, nebo narušení kompozice a symetrie fasády. Nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí a napadeného rozsudku dále spatřuje v nedostatečném vypořádání své argumentace poukazující na obdobné stavební úpravy budov v blízkém okolí. Podle stěžovatelky se žalovaný s touto námitkou vypořádal pouze formálně a nedostatečně, přičemž městský soud toto pochybení aproboval. Těmto námitkám kasační soud nepřisvědčil.

[12] Z rozhodnutí žalovaného je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že ochrana původních špaletových oken a zachování kompozice fasády nepředstavují dva vzájemně rozporné důvody. Špaletová okna jsou naopak chápána jako součást kompozice fasády, přičemž nahrazení dalšího okna vstupním portálem podle žalovaného narušilo její kompozici a rytmus (zejm. str. 11 rozhodnutí žalovaného). Závěry žalovaného přitom nejsou založeny na požadavku absolutní symetrie všech prvků budovy, nýbrž na zachování konkrétního kompozičního řešení fasády. Městský soud se s těmito závěry v bodě 49 napadeného rozsudku ztotožnil a v podrobnostech na rozhodnutí žalovaného a závazná stanoviska odkázal, což podle shora uvedené judikatury představuje přezkoumatelné vypořádání žalobního bodu. Právní názor městského soudu na danou problematiku je tak z napadeného rozsudku zřejmý. Na tomto závěru nic nemění, že se správní orgány ani městský soud samostatně nevyjádřily ke každému stěžovatelkou uváděnému příkladu již existující asymetrie fasády, zejména k chybějícímu balkonu ve 4. NP, dalším odchylkám od symetrie či k působení arkýřů u rohového domu. Z rozhodnutí žalovaného je totiž dostatečně seznatelné, jakou kompozici fasády považoval za rozhodnou a v čem spatřoval její narušení. Za podstatné považoval zachování rytmického členění fasády, které bylo podle něj narušeno nahrazením původního okna vstupním portálem, neboť tím byl do parteru vložen odlišný rytmus oken a dveří (srov. strana 10 rozhodnutí žalovaného). Za této situace nebylo z hlediska přezkoumatelnosti nezbytné, aby se správní orgány a městský soud výslovně vyjádřily ke každému jednotlivému příkladu již existující asymetrie uváděnému stěžovatelkou. Podstata argumentace stěžovatelky tak nezůstala bez odpovědi. Napadený rozsudek proto v tomto ohledu není nepřezkoumatelný.

[13] Nepřezkoumatelnost stěžovatelka dále spatřuje v nedostatečném vypořádání argumentace porušení zásady legitimního očekávání poukazující na obdobné stavební úpravy budov v blízkém okolí. Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Žalovaný se jednotlivými stěžovatelkou označenými budovami zabýval a uvedl důvody, pro které je nepovažoval za srovnatelné s nyní posuzovaným případem (str. 1318 rozhodnutí žalovaného). Městský soud se na tuto otázku zaměřil v bodech 42 až 47 napadeného rozsudku. Především uvedl, že stěžovatelka nedoložila skutkovou srovnatelnost označených případů s projednávanou věcí a její argumentace vycházela pouze z vlastního hodnocení vzhledu okolních budov. Skutečnost, že se žalovaný jednotlivými budovami dále zabýval z hlediska jejich kompozičního řešení, považoval městský soud za nadbytečnou, neboť žalovanému nepřísluší odborně hodnotit jejich historickoarchitektonickou hodnotu. Zároveň uzavřel, že nelze legitimně očekávat zhojení vlastního protiprávního jednání. Z napadeného rozsudku je tedy dostatečně zřejmé, z jakých důvodů městský soud argumentaci stěžovatelky týkající se okolních staveb nepovažoval za důvodnou. Samotný nesouhlas stěžovatelky s těmito důvody nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezakládá. Ani v tomto ohledu proto kasační soud vadu nepřezkoumatelnosti neshledal.

[14] Nejvyšší správní soud se dále zabýval argumentací stěžovatelky směřující proti výše uvedeným závěrům městského soudu. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by bylo možné nedoložení skutkové srovnatelnosti označených staveb přičítat k její tíži. Namítá, že správní orgány porušily zásadu materiální pravdy, neboť si samy neověřily skutkový stav jí označených staveb v okolí. Podle ní přitom tyto stavby dostatečně konkretizovala uvedením čísel popisných a předložením fotografií, zatímco sama neměla možnost opatřit podklady ze stavebních spisů týkajících se cizích nemovitostí. Ani této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

[15] Zásada materiální pravdy neznamená, že je správní orgán povinen prověřovat veškeré skutečnosti, na které účastník řízení poukáže, bez ohledu na jejich význam pro posouzení projednávané věci. Povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, se vztahuje ke skutečnostem rozhodným pro vydání zákonného rozhodnutí. Tvrdíli účastník nedůvodnou odchylku od rozhodování v obdobných věcech, musí svou námitku konkretizovat tak, aby z ní bylo patrné, v čem spatřuje srovnatelnost označených případů a rozdílnost jejich posouzení (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 6. 2026, č. j. 2 As 279/202536, body 19 a 20, a ze dne 20. 5. 2021, č. j. 1 As 373/202040, body 16 a 17). Stěžovatelka sice konkrétní okolní objekty označila a doložila jejich fotografie, tím však zachytila toliko jejich vnější podobu. Tvrzení stěžovatelky, že z fotografií vyplývá skutková srovnatelnost označených objektů s její věcí, představovalo pouze její hodnocení jejich vnější podoby. Takové hodnocení samo o sobě nemohlo nahradit odborné posouzení památkových hodnot konkrétních objektů ani dopadu jednotlivých stavebních zásahů na tyto hodnoty. Z těchto podkladů nebylo možné zjistit okolnosti vzniku jednotlivých úprav, jejich právní režim ani způsob, jakým byly posouzeny orgány památkové péče. Samotné označení objektů proto ještě neprokazovalo, že jde o případy skutkově srovnatelné s nyní projednávanou věcí. Stěžovatelka sice neměla povinnost předložit přesný obsah rozhodnutí správních orgánů ve skutkově obdobných věcech, avšak měla doložit, že v typově srovnatelných věcech správní orgán rozhodoval určitým způsobem, což se v posuzované věci nestalo (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2021, č. j. 2 As 56/202046). Za této situace nebyly správní orgány povinny z vlastní iniciativy vyhledávat a prověřovat stavební a památkové spisy všech označených objektů pouze za účelem zjištění, zda některý z nich představuje skutkově srovnatelný případ. Námitce stěžovatelky, že správní orgány tímto postupem porušily zásadu materiální pravdy, proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

[16] Navíc v této věci nelze ve vztahu k námitce porušení zásady legitimního očekávání přehlédnout, že stěžovatelka byla orgány památkové péče konkrétně seznámena s tím, že osazení čtyř vstupních portálů v ulici Laubova a čtyř vstupních portálů na náměstí Jiřího z Poděbrad není z hlediska památkové ochrany akceptovatelné, a že jsou akceptovatelné pouze dva vstupní portály do Laubovy ulice a dva do náměstí Jiřího z Poděbrad, které budou situovány pod balkóny. Počet nových vstupních portálů byl označen jako limitní. Stěžovatelka poté svoji projektovou dokumentaci sama upravila v souladu s těmito požadavky. Stěžovatelka přitom nijak nebrojila proti stavebnímu povolení s argumentací, že se jedná o "nepřiměřené požadování absolutní symetrie", a že je to v rozporu s rozhodovací praxí správních orgánů. Stěžovatelka pouze provedla stavební úpravu vědomě v rozporu se závazným stanoviskem, stavebním povolením a vlastní upravenou projektovou dokumentací. Městský soud z tohoto důvodu považoval následné odvolávání se stěžovatelky na zásadu o rozhodování skutkově podobných případů za účelové. Ve vztahu k porušení zásady legitimního očekávání pak uzavřel, že nelze legitimně očekávat zhojení vlastního protiprávního jednání. Závěr soudu o neporušení zásady legitimního očekávání tak neplynul pouze z nedoložení skutkové srovnatelnosti označených staveb, ale i z toho, že stěžovatelka vzhledem k popsaným okolnostem věci ani nemohla mít legitimní očekávání.

[17] Stěžovatelka dále namítá, že městský soud nesprávně akcentoval skutečnost, že se jedná o dodatečné povolení stavby realizované v rozporu se stavebním povolením. Podle stěžovatelky tím přehlédl samotný účel institutu dodatečného povolení stavby podle § 129 odst. 3 starého stavebního zákona, jehož smyslem není sankcionovat stavebníka za vznik nepovolené stavby, ale posoudit, zda jsou splněny podmínky pro její dodatečné povolení.

[18] Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že řízení o dodatečném povolení stavby neslouží k sankcionování stavebníka za předchozí porušení stavebního práva. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby není sankcí, nýbrž následkem nesplnění podmínek dle § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona, popř. neunesení důkazního břemene stavebníkem (např. rozsudek NSS ze dne 13. 9. 2018, č. j. 5 As 53/201771, bod 23 a tam citovaná judikatura). Předchozí porušení stavební kázně proto nemůže být samo o sobě důvodem, pro který by stavbu nebylo možné dodatečně povolit. Tak tomu však v nynější věci nebylo. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí žalovaného i napadeného rozsudku městského soudu, důvodem nevyhovění žádosti bylo negativní závazné stanovisko orgánu památkové péče, potvrzené revizním závazným stanoviskem Ministerstva kultury. Městský soud skutečnost, že stavba byla realizována v rozsahu odlišném od dříve projednávaného a orgány památkové péče akceptovaného kompromisního řešení spočívajícího ve vytvoření dvou vstupů z náměstí Jiřího z Poděbrad, nezohlednil jako samostatnou podmínku dodatečného povolení ani jako sankci. Poukázal na ni pouze v souvislosti s námitkou legitimního očekávání a při posouzení přiměřenosti požadavků orgánů památkové péče ve vztahu k vlastnickému právu stěžovatelky, což je zcela legitimní. Ze skutečnosti, že správní orgány v minulosti akceptovaly určité kompromisní řešení, které označily jako limitní, totiž nelze dovozovat legitimní očekávání, že bude schváleno překročení těchto limitů. Ani tato kasační námitka proto není důvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

[19] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených závěrů neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/7-AS-49/2026-29)