# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 7 As 269/2025

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 7 As 269/2025
- Číslo jednací: 7 As 269/2025-66
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:7.As.269.2025.66
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 9. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 9. 10. 2026
- Klíčová slova: Stavební zákon

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

## Odůvodnění

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 11. 6. 2025, č. j. MHMP 64293/2025 (dále též "napadené rozhodnutí"), žalovaný potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12, odboru výstavby (dále též "stavební úřad") ze dne 28. 6. 2022 č. j. P12 22569/2021 OVY (dále též "prvostupňové rozhodnutí"). Tímto rozhodnutím bylo k žádosti o dodatečné povolení nepovolené změny stavby spočívající v její úpravě, kterou dne 17. 6. 2019 podali E. P. a J. P. (původní stavebníci), vydáno dodatečné povolení pro stavbu "nepovolená změna dokončené stavby č.p. 504 na pozemku parc. č. XA při ul. X, v k.ú. P, spočívající v její stavební úpravě". Předmětem dodatečného povolení byly změny spočívající ve vyzdění převážné části východní podélné stěny a vyzdění jižní štítové stěny; dále bylo provedeno v západní stěně zazdění původního vjezdového otvoru v severní části stěny a ve stejné pozici osazení vstupních dveří, osazení vstupních dveří a nových vrat v jižní části stěny a osazení dvojice oken v úrovni 2. NP vestavby a v severní stěně byla provedena přestavba jednoho okna na vstupní dveře, osazení tří oken v úrovni 2. NP a v interiéru byla provedena nástavba druhého podlaží na stávající vestavbu, vybetonování podlahy, rekonstrukce stropu nad sklepem a stanoveny podmínky pro dokončení nepovolené změny stavby č.p. 504, spočívající v její úpravě.

II.

[2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též "městský soud"), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Žaloba obsahovala celkem čtrnáct žalobních bodů.

[3] Městský soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že správní orgány ani soudy nemají povinnost reagovat na každý dílčí argument žaloby, nýbrž vypořádat ucelený smysl a podstatu žalobní argumentace. Vzhledem k tomu, že uplatněné žalobní body v jádru opakují či doplňují odvolací námitky, soud v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného a navázal na závěry předchozího rozsudku ze dne 31. 3. 2023 č. j. 3 A 95/202077 (ve skutkově související věci shodných účastníků městský soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu, jímž v obnoveném řízení rozhodl tak, že J. P. a E. P. nenařídil odstranění stavby).

[4] V případě námitky nesprávného posouzení změny účelu stavby dospěl městský soud k závěru, že předmětem řízení nebyla změna v užívání stavby podle § 126 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "stavební zákon"), nýbrž dodatečné povolení stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona. Jedná se o dvě samostatná řízení. Předmětem přezkoumávaného řízení bylo výhradně dodatečné povolení stavebních prací prováděných bez odpovídajícího veřejnoprávního oprávnění, nikoli samostatné povolení změny účelu užívání. V rámci posouzení souladu s Územním plánem sídelního útvaru hl. m. Prahy (ÚP HMP) správní orgány na základě shromážděných podkladů jednoznačně a přezkoumatelně ověřily, že k faktické změně funkčního využití objektu nedošlo. Stavba byla již v minulosti řádně zkolaudována a historicky sloužila jako zemědělský objekt pro uskladnění zemědělských produktů (obilí, brambory, píce). Nově instalovaná technologie a doplněná funkce míchání krmných směsí představují z odborného i právního hlediska typickou posklizňovou úpravu rostlinné produkce, která přímo navazuje na její skladování a plně uchovává původní charakter i primární funkci zemědělské stavby. K žádnému nepřípustnému odchýlení od stanoveného využití území tedy nedošlo.

[5] Žalobkyně rovněž namítala rozpor posuzovaného záměru s regulativy obsaženými v oddílu 3c) odst. 4 a 5 přílohy č. 1 ÚP HMP, přičemž Ministerstvu pro místní rozvoj i žalovanému vyčítala nesprávnou aplikaci výjimkových podmínek, nesprávný výklad změny využití stavby a neoprávněný nárůst zastavěné plochy a hrubé podlažní plochy. Městský soud však dospěl k závěru, že postup správních orgánů byl věcně i procesně správný. Ministerstvo ve svém nadřízeném stanovisku přiléhavě objasnilo rozdělení kompetencí, přičemž posouzení otázky, zda dochází ke změně účelu užívání, náleží do výlučné pravomoci příslušného stavebního úřadu, který ji neshledal. Z hlediska prostoru a objemových parametrů stavby soud poukázal na závěry znaleckého posudku Kloknerova ústavu ČVUT v Praze ze dne 27. 4. 2018, ze kterého vyplynulo, že realizovanými stavebními úpravami nedošlo k žádnému vnějšímu rozšíření stavby. Otázka navýšení hrubé podlahové plochy byla správními orgány posuzována zcela samostatně podle specifického regulativu. Zjištěný nárůst hrubé podlahové plochy byl vyvolán výhradně vnitřní vestavbou konstrukce 2. NP uvnitř stávajícího obvodového pláště. Tento nárůst představuje zvýšení o necelých 20 %, což bezpečně vyhovuje stanovenému limitu pro navýšení hrubé podlahové plochy, který činí maximálně 40 %.

[6] K námitce týkající se odvodu dešťových vod pomocí drenážní roury a porušení zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, v znění pozdějších předpisů (dále též "vodní zákon") městský soud uvedl, že předmětem dodatečného povolení byly výhradně vnitřní stavební dispozice stavby. Posuzovaným záměrem nedošlo k žádnému rozšíření zpevněných či střechových ploch, z nichž jsou srážkové vody odváděny, a nebylo jakkoli zasaženo do historického systému likvidace dešťových a srážkových vod, který na pozemku funguje v nezměněné podobě již od roku 1956. Konstatoval, že aplikace § 5 odst. 3 vodního zákona, který stanoví povinnosti při provádění staveb nebo jejich změn ohledně vsakování či zadržování dešťových vod, se uplatní u nových staveb či takových stavebních úprav, které mění odtokové poměry v území. Vzhledem k tomu, že vnitřní vestavba odtokové poměry nijak neovlivnila, nevznikla stavebníkům povinnost budovat nové retenční či vsakovací zařízení. Tento závěr přitom potvrdil i příslušný vodoprávní orgán.

[7] Městský soud se rovněž zabýval námitkou neurčitosti a nepřezkoumatelnosti prvostupňového i odvolacího rozhodnutí, neboť ve výrokové části mělo chybět přímé vymezení způsobu užívání stavby, a též námitkou, že navazující závazná stanoviska dotčených orgánů definují účel užívání nejednoznačně a ve vzájemném rozporu. Uvedl, že v řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 stavebního zákona je primárním cílem posoudit a rozhodnout o legalizaci samotného stavebního záměru. Přesné vymezení způsobu užívání je z povahy věci předmětem až navazujícího kolaudačního řízení, popřípadě samostatného řízení o změně v užívání stavby. Dodal, že správní orgány v odůvodnění rozhodnutí i v podkladových stanoviscích zemědělský účel stavby vymezily dostatečně určitě a srozumitelně. Pokud žalobkyně namítala vnitřní rozpornost jednotlivých závazných stanovisek, formulovala tuto výhradu pouze v obecné rovině, aniž by konkretizovala, které konkrétní listiny, závazná stanoviska či jejich výroky mají být v rozporu.

[8] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány nesprávně vyhodnotily dopady dodatečně povolované stavby na dopravní zátěž v dané lokalitě a nerespektovaly limity dopravní obslužnosti. Podle městského soudu posuzované stavební úpravy představují vnitřní vestavbu a dispoziční úpravy stávajícího objektu, které nevedou k žádnému kapacitnímu rozšíření výroby či skladování a nemění dosavadní funkční charakter stavby. Vzhledem k uvedenému nemůže dojít k nárůstu dopravní intenzity oproti stavu, který v území dlouhodobě existuje. Při posuzování zohlednil faktický stav místní dopravní sítě. Dopravní zátěž v daném místě považoval za zcela přiměřenou a nezatěžující okolní zástavbu nad přípustnou míru. K námitce nepřípustného dotčení lokálního biokoridoru a nesprávného vyhodnocení dopadů na úseku ochrany přírody a krajiny městský soud konstatoval, že žalobkyně v argumentaci zaměňuje jednotlivé podklady a cituje pasáže vztahující se ke zcela jinému dokumentu. Z vyjádření příslušného orgánu ochrany přírody naopak vyplývá, že vymezený biokoridor předloženým záměrem dotčen není. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou výhradně vnitřní stavební úpravy stávajícího objektu bez jakéhokoli záboru či narušení okolního terénu, nedochází k fyzickému ani funkčnímu omezení ekologických funkcí dotčeného území.

[9] Za nedůvodnou považoval městský soud také námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že ve spise chybí stanoviska či vyjádření vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury. Zjištěný skutkový stav prokázal, že předmětem dodatečného povolení byly výhradně vnitřní dispoziční a stavební úpravy objektu. Veškeré tyto práce probíhaly uvnitř stávajícího obvodového pláště bez jakýchkoli terénních či výkopových prací mimo těleso stavby a nevznikla při nich potřeba budovat nové přípojky ani napojovat stavbu na veřejné inženýrské sítě nad rámec stávajícího stavu. Vyžadovat stanoviska vlastníků sítí za situace, kdy do jejich zařízení nebylo nijak zasahováno a stávající napojení se nemění, by podle městského soudu představovalo přepjatý formalismus. Pokud pak šlo o námitku nepřezkoumatelnosti a nedostatečného věcného odůvodnění souhrnného stanoviska dotčeného orgánu v části týkající se odpadového hospodářství, městský soud potvrdil, že i když bylo původní stanovisko dotčeného orgánu na úseku odpadů formulováno stručněji, splňovalo v kontextu projednávané věci požadavky na přezkoumatelnost. Zdůraznil specifickou povahu tohoto posouzení v řízení o dodatečném povolení stavby. Nová právní úprava navíc dále zúžila povinnost dotčených orgánů vydávat závazná stanoviska ke změnám dokončených staveb. Dodal, že běžný odpad vznikající při následné zemědělské činnosti stavebníka podléhá obecným povinnostem původce odpadů.

[10] Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že napadené rozhodnutí postrádá potřebné povolení k nakládání s vodami podle vodního zákona a že nebyly řádně objasněny majetkoprávní a technické vztahy týkající se drenážního systému objektu. Dodatečně povolované stavební úpravy se nijak nedotkly způsobu zásobování objektu pitnou či užitkovou vodou ze stávající studny, ani nezasáhly do historického drenážního systému. Dotčený vodoprávní orgán proto ve svém vyjádření dle městského soudu správně konstatoval, že zájmy chráněné vodním zákonem nejsou posuzovanými úpravami dotčeny a samostatné povolení k nakládání s vodami není v řízení vyžadováno.

[11] Žalobkyně namítala též procesní pochybení stavebního úřadu, který ji před vydáním prvostupňového rozhodnutí neseznámil s nově doplněnými podklady od stavebníků ze dne 19. 5. 2022. Ačkoliv městský soud přisvědčil žalobkyni v tom, že stavební úřad tímto postupem formálně pochybil a porušil § 36 odst. 3 správního řádu, jednalo se o procesní vadu, která neměla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Samotné odvádění splaškových vod nebylo přímým předmětem posuzovaného stavebního řízení. Žalobkyně navíc těmito listinami prokazatelně disponovala v průběhu odvolacího řízení, kde měla plnou možnost se s nimi seznámit a vznést proti nim věcné výhrady, což neučinila a ani v žalobě netvrdila, jak konkrétně mělo toto pochybení zasáhnout do jejích hmotných práv.

[12] K námitce zásahu do nosných konstrukcí a nedostatečného zjištění skutkového stavu městský soud konstatoval, že formulace obsažená v souhrnné technické zprávě, která zmínila zásah do nosných konstrukcí, byla pouze stylistickou nepřesností a vnímanou zkratkou vztahující se výhradně k novotvaru vestavby 2. NP. Z komplexní projektové dokumentace, odborných znaleckých posudků Kloknerova ústavu ČVUT i navazujícího doplněného statického posouzení vyplynulo, že původní nosné konstrukce objektu zůstaly zachovány bez jakéhokoli narušení či oslabení. Skutkový stav považoval v tomto směru dostatečně zjištěný.

[13] K námitkám proti závazným stanoviskům dotčených orgánů městský soud uvedl, že původní stanovisko KHS bylo v průběhu odvolacího řízení plnohodnotně nahrazeno novým závazným stanoviskem ze dne 16. 8. 2024, které bylo následně potvrzeno rozhodnutím MZDR ze dne 3. 4. 2025. Námitky směřující proti původnímu nahrazenému stanovisku se tak staly bezpředmětnými. Dále uvedl, že samotné označení objektu v dokladu dotčeného orgánu nezakládá ani nemění právní určení účelu užívání stavby. Pokud pak žalobkyně namítala odlišnosti mezi jednotlivými verzemi projektové dokumentace, učinila tak pouze obecným odkazem na své dřívější vyjádření ve správním spise.

[14] Dále se městský soud zabýval okruhem námitek směřujících do nesprávného vymezení časového období provedení prací, chybné identifikaci osoby stavebníka a absenci dobré víry stavebníka. Zdůraznil, že v řízení o dodatečném povolení stavby je z věcného hlediska rozhodné výhradně to, zda stavba splňuje hmotněprávní podmínky pro povolení stanovené stavebním zákonem, nikoli to, který konkrétní subjekt a v jakém přesném časovém okamžiku stavební práce fakticky realizoval. Určení okruhu stavebníků a jejich právních nástupců proběhlo v plném souladu s § 2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, přičemž na zákonnost samotného povolení stavby nemá namítaná časová neukotvenost žádný vliv. Závěry správních orgánů o existenci dobré víry stavebníků vyhodnotil jako věcně správné a přiléhavé. Stavební úpravy na objektu probíhaly kontinuálně již od roku 1956 a stavebníci na základě dlouhodobého faktického stavu důvodně spoléhali na to, že tyto úpravy tvoří přímou a schválenou součást původně povolené stavby. Řízení o odstranění stavby bylo navíc ze strany stavebního úřadu zahájeno až s odstupem. Dodal, že žalobkyně žádné konkrétní důkazy, které by dobrou víru stavebníků vyvracely, nepředložila.

[15] V závěru se městský soud zabýval námitkou nedostatečného posouzení zásahu do krajinného rázu. Ověřil, že Ministerstvo životního prostředí v přezkumném závazném stanovisku ze dne 4. 11. 2022 plně potvrdilo předchozí souhlasné stanovisko Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy. Konstatoval, že příslušné orgány ochrany přírody vycházely ze všech zákonem předepsaných kritérií, posoudily estetické i přírodní hodnoty dané lokality a náležitě odůvodnily, že udržovací práce a vnitřní stavební úpravy již stojícího objektu nemají žádný negativní vliv na krajinný ráz ani jeho charakteristické znaky.

III.

[16] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.

[17] V rámci prvního stížního bodu stěžovatelka namítala nesprávné právní posouzení otázky změny účelu užívání stavby ze strany správních orgánů i městského soudu. Chybou vymezení předmětu řízení správní orgány i městský soud dospěly k neudržitelnému závěru, že v posuzovaném případě k žádné změně účelu užívání nedochází. Původní stavba byla dimenzována a kolaudována výhradně jako doprovodná zemědělská stavba - kolna určená k uskladnění píce - v rámci bývalého komplexu JZD. Oproti tomu nový stavebnětechnický stav předpokládá fungování samostatné výrobny krmných směsí zahrnující kompletní technologický řetězec výroby, balení a distribuce, jakož i zřízení administrativního zázemí (kanceláře, hygienické a sociální zázemí pro zaměstnance) a vnitřních garážových stání. Městský soud podle stěžovatelky zcela nesprávně směšuje pasivní skladování pícnin s aktivní výrobou krmných směsí, která generuje řádově odlišné nároky na dopravní obslužnost, technickou infrastrukturu i životní prostředí. Změnu využití dokládá i zápis v katastru nemovitostí (stavba pro výrobu a skladování) a vyjádření zástupců městské části.

[18] Druhým stížním bodem stěžovatelka namítala rozpor dodatečně povolovaného záměru s Územním plánem hl. m. Prahy, konkrétně s limity stanovenými v oddíle 3c) odst. 4 přílohy č. 1. Tvrdila, že v rámci provedených nepovolených stavebních úprav došlo k reálnému zvětšení zastavěné plochy i obestavěného prostoru objektu, neboť původní otevřené prkenné pobití bylo nahrazeno plnohodnotným zděným obvodovým pláštěm a uzavřením objektu. Zvětšení obestavěného prostoru a zastavěné plochy navíc bylo již dříve pravomocně konstatováno. Městský soud tuto zásadní okolnost odmítl věcně přezkoumat s odůvodněním, že jde o otázku irelevantní, a zcela nekriticky přejal nepřezkoumatelná závazná stanoviska, která se s tímto rozporem nijak nevypořádala.

[19] Třetím okruhem námitek stěžovatelka napadala posouzení nakládání s dešťovými vodami a namítala porušení § 5 odst. 3 vodního zákona v návaznosti na § 38 nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (dále též "pražské stavební předpisy"). Městský soud pochybil, pokud aplikovatelnost vodního zákona nesprávně podmínil tím, zda v důsledku stavebních úprav dochází ke změně ve způsobu nakládání s dešťovými vodami oproti minulosti. Napadené rozhodnutí vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť objekt nedisponuje žádným funkčním systémem odvodnění - chybí okapové žlaby, svody i retenční či vsakovací objekty, v důsledku čehož dešťová voda nekontrolovaně stéká na sousední pozemky. Nadto do přilehlého potoka vyúsťuje odvodňovací roura umístěná na cizím pozemku, a to bez jakéhokoliv souhlasu jeho vlastníka a v přímém rozporu se závazným stanoviskem vodoprávního úřadu.

[20] Čtvrtým stížním bodem stěžovatelka namítá neurčitost prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí stavebního úřadu ani žalovaného závazně a jednoznačně nevymezují povolený způsob užívání stavby, který je v jednotlivých částech projektové dokumentace a procesních podkladech uváděn rozporně (střídavě jako sklad, výroba, zemědělská stavba či provozovna). Městský soud pochybil, pokud přezkoumatelnost výroku nahradil úvahou, že přesný účel užívání stavby bude dořešen a posouzen až v následném kolaudačním řízení. Tímto postupem byla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech, neboť není účastnicí kolaudačního řízení.

[21] Pátým stížním bodem stěžovatelka zpochybňovala závěry městského soudu týkající se posouzení dopravní intenzity a dopadu na biokoridor. Považovala za nezákonný závěr, že dopravní zátěž vyvolaná záměrem je zanedbatelná, neboť občasný a sezónní provoz původní zemědělské kolny na píci nelze jakkoliv srovnávat s trvalým celoročním provozem výrobny krmiv, který vyžaduje každodenní nájezd nákladních vozidel zajišťujících zásobování a distribuci. Městský soud přehlédl vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí, které nárůst dopravy v odůvodnění připustil, avšak konkrétní námitky označil za spekulativní. Betonové bloky v ulici X nepředstavují trvalé a právně závazné řešení komunikace a zvýšený provoz na jediném příjezdovém směru v ploše ZMK a biokoridoru L4/276 Písnice nebyl dotčenými orgány vůbec posouzen.

[22]  Šestým stížním bodem stěžovatelka vytýkala městskému soudu nesprávný výklad § 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona. Soud pochybil, pokud povinnost předložit stanoviska vlastníků a správců technické infrastruktury neoprávněně omezil pouze na případy, kdy dochází k budování nových fyzických přípojek k inženýrským sítím. V objektu byly vybudovány zcela nové vnitřní rozvody elektrické energie, vody a kanalizace určené pro napájení výrobní technologie a sociálního zázemí zaměstnanců, což představuje podstatné navýšení odběrových kapacit a zatížení sítí.

[23]  Sedmým stížním bodem stěžovatelka namítala nezákonnost a nepřezkoumatelnost závazného stanoviska orgánu odpadového hospodářství (Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí). Dotčený orgán ve svém stanovisku sice výslovně potvrdil vznik nové výrobní funkce a sociálního zázemí, avšak věcné posouzení typů a množství vznikajících provozních odpadů odmítl provést s odkazem na příslušnost jiných orgánů. Vliv změněného využití na produkci odpadů tak nebyl posouzen žádným orgánem a předložená projektová dokumentace řešení odpadů z provozu zcela pomíjí.

[24]  Osmým stížním bodem stěžovatelka poukazovala na to, že městský soud pominul § 8 odst. 2 vodního zákona ve vztahu k nakládání s podzemními vodami. Podle uvedeného ustanovení je povolení k nakládání s vodami striktně vázáno na konkrétní účel jejich odběru. Změna využití stavby z kolny na výrobní provoz se sociálním zázemím představuje zásadní změnu účelu odběru podzemní vody ze studny, aniž by stavebník doložil odpovídající vodoprávní povolení pro nový účel. Městský soud rovněž pochybil, pokud posouzení neobvyklého drenážního systému svedeného přímo do studny neoprávněně odložil mimo rámec dodatečného povolovacího řízení.

[25] Devátým stížním bodem stěžovatelka namítala závažné procesní pochybení spočívající v porušení § 36 odst. 3 správního řádu. Městský soud neoprávněně bagatelizoval vadu řízení před stavebním úřadem, který stěžovatelku před vydáním prvostupňového rozhodnutí neseznámil s nově doloženými podklady ze dne 19. 5. 2022, konkrétně s výpočtem množství odváděných vod a smlouvou o odvádění odpadních vod. Jelikož stavební úřad z těchto dokumentů přímo vycházel při formulaci svých skutkových závěrů, jednalo se o podklady rozhodnutí ve smyslu zákona. Zkrácení na právech znemožnilo stěžovatelce včas namítnout, že smluvně sjednaný limit odváděných vod je zcela poddimenzovaný a nereálný pro potřeby výrobního provozu se sociálním zázemím.

[26] Desátým stížním bodem stěžovatelka vytýkala neodstraněné rozpory v projektové dokumentaci týkající se zásahu do nosných konstrukcí stavby. Dokumentace vykazuje vnitřní rozpory v otázce, zda při realizaci vestavby 2. NP došlo či nedošlo k zásahu do nosných konstrukcí. Městský soud tento rozpor neoprávněně označil jako "stylistickou nepřesnost", ačkoliv zřízení celého nového podlaží představuje zásadní stavební zásah ovlivňující celkovou statiku a nosné konstrukce objektu. Předložené statické posouzení ani znalecký posudek ČVUT přitom otázku zásahu do nosných konstrukcí uspokojivě nevyřešily.

[27] V jedenáctém stížním bodu stěžovatelka tvrdila, že závazná stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy a Ministerstva zdravotnictví byla vydána na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Tato stanoviska vycházejí z mylných předpokladů, že provedené stavební úpravy nemají žádný vliv na intenzitu provozu, a že aktualizovaná projektová dokumentace je obsahově shodná s původní. Městský soud formalisticky odmítl přezkoumat doložené odlišnosti mezi jednotlivými verzemi dokumentace a přehlédl, že dotčené orgány při vydávání stanovisek vycházely z navzájem rozporných popisů plánovaného účelu stavby.

[28] Ve dvanáctém stížním bodu stěžovatelka poukazovala na uvádění nepravdivých údajů v projektové dokumentaci ohledně osoby stavebníka a časového rámce realizace stavby. Dokumentace účelově připisuje provedení nepovolených stavebních úprav právnímu předchůdci (JZD). Stěžovatelka přitom v řízení doložila, že stavební úpravy prováděli až původní stavebníci (manželé P.). Správní orgány ani městský soud se s těmito důkazními návrhy nevypořádaly, ačkoliv přesné určení stavebníka a doby realizace má přímý dopad na posouzení dobré víry i na ověření reálného rozsahu úprav.

[29]  Třináctým stížním bodem stěžovatelka namítala nesprávnou aplikaci zásady ochrany dobré víry podle § 2 odst. 3 správního řádu. Tato zásada chrání práva nabytá v dobré víře na základě pravomocných správních aktů, nikoli provádění černých stavebních prací bez jakéhokoliv povolení. Stavebníkům nemohla svědčit dobrá víra, neboť v nepovolených stavebních pracích vědomě pokračovali i v době probíhajícího řízení o odstranění stavby.

[30] Čtrnáctým stížním bodem stěžovatelka namítala nezákonný zásah do krajinného rázu a ochranného režimu Přírodního parku Modřanská rokle. Závazná stanoviska dotčených orgánů na úseku ochrany přírody a krajiny dle jejího názoru vycházejí z chybného skutkového předpokladu, že nedochází ke změně účelu užívání stavby. Umístění výrobního a distribučního provozu se zvýšenou dopravní zátěží do chráněného území přírodního parku je v přímém rozporu s cíli jeho ochrany. Městský soud pochybil, pokud nepřezkoumal skutkový základ těchto dotčených stanovisek a zcela pominul dopad zvýšeného dopravního zatížení na biokoridor L4/276 Písnice.

[31] Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

IV.

[32] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek městského soudu považuje za zákonný. Stručně se vyjádřil k jednotlivým námitkám, přičemž současně poukázal na jednotlivé pasáže odůvodnění rozsudku městského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.

[33] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.

V.

[34] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[35] Kasační stížnost není důvodná.

[36] Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že kasační argumentace v zásadě jinými slovy opakuje argumenty uvedené již v řízení o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a rovněž v žalobě. Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Z toho plyne, že aby byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaně zpochybňovat právě rozhodnutí krajského (městského) soudu (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/200658: "Uvedení konkrétních stížnostních námitek přitom nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem." Kasační přezkum je možný jen v rozsahu, v jakém k tomu stěžovatelka formulací kasačních námitek vytvoří prostor. Řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nemůže být "jakýmsi druhým pokusem ještě jednou a z pohledu stěžovatele lépe uvážit o tomtéž" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 1 Afs 44/201941). Pro úplnost lze dodat, že účelem řízení o kasační stížnosti není obšírně vyvracet opakující se argumentaci stěžovatele, kterou se již dostatečně zabýval městský soud v kasační stížností napadeném rozsudku.

[37] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil namítané vadě řízení před správními orgány. Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl skutkový stav zjištěn dostatečně a má oporu ve správním spisu, přičemž při jeho zjišťování nedošlo k žádným vadám, pro které by bylo třeba zrušit žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí správních orgánů nelze považovat ani za nepřezkoumatelná či jinak vadná. Odpovídají konstantní judikatuře správních soudů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/200784, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/201241, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/201325).

[38] Podle § 330 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon se řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů.

[39] Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že
a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území,
b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje,
c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

[40] Pokud jde o námitku změny účelu užívání stavby, stěžovatelka nesprávně dovozuje, že v posuzovaném případě dochází k zásadní změně účelu užívání stavby, která vylučuje její dodatečné povolení. Z předložené dokumentace vyplývá, že předmětem řízení je úprava stávající zemědělské stavby č. p. 504, která byla historicky určena k zemědělským účelům. Současná doplňková činnost spočívající v míšení a balení krmných směsí ze zemědělských surovin v kombinaci se zázemím pro obsluhu navazuje na původní zemědělské využití objektu. Nejedná se o přeměnu na novou průmyslovou výrobu. Poukaz stěžovatelky na zápis v katastru nemovitostí není pro posouzení přípustnosti záměru určující. Zápis způsobu využití nemovitosti v katastru nemovitostí má primárně evidenční charakter (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021, č. j. 9 Afs 7/202131). Nezakládá veřejnoprávní oprávnění k užívání stavby, ani nezavazuje stavební úřad při posuzování hmotněprávních podmínek podle stavebního zákona. Klíčový je reálný stavebněfunkční stav doložený v projektové dokumentaci, který správní orgány i městský soud vyhodnotily správně. Městský soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že stavebnětechnické úpravy slouží k modernizaci stávajícího provozu.

[41] Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší správní soud i námitku, že nahrazením původního prkenného pobití zděným obvodovým pláštěm došlo k nepřípustnému zvětšení zastavěné plochy či obestavěného prostoru v rozporu s územním plánem. Provedené práce představují stavební úpravu dokončené stavby podle § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, při zachování stávajícího půdorysu. Městský soud správně dovodil, že uzavřením obvodového pláště nedochází ke zvětšení zastavěné plochy pozemku ani k nepřípustnému navýšení obestavěného prostoru ve smyslu limitů územního plánu, neboť stavba zachovává své původní vnější rozměry. Pokud jde o posouzení souladu s územněplánovací dokumentací, správní orgány i městský soud vycházely ze závazného stanoviska orgánu územního plánování, které soulad záměru potvrdilo. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu přitom nejsou správní soudy oprávněny přezkoumat věcnou správnost závazného stanoviska, avšak aniž by stanovisko hodnotily po odborné stránce, musí se zabývat tím, zda stanovisko spočívá na úplných podkladech, zda dotčené orgány přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda není stanovisko v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2024, č. j. 4 As 334/202362). Nemohou tedy nahrazovat odborné úvahy dotčeného orgánu vlastním uvážením, pokud je stanovisko logické a přezkoumatelné. Souhlasné závazné stanovisko orgánu územního plánování vycházelo z úplných podkladů. Závěr dotčeného orgánu, podle něhož stavební úprava stávajícího objektu nevybočuje z limitů dané funkční plochy, nevykazuje žádné logické ani právní vady.

[42] Ve vztahu k námitce směřující do nakládání s dešťovými a podzemními vodami podle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud nepochybil při aplikaci § 5 odst. 3 vodního zákona a § 38 Pražských stavebních předpisů. Z projektové dokumentace a vyjádření vodoprávního úřadu vyplývá, že stavební úpravy nemění střechu ani zpevněné plochy objektu a nezvyšují množství srážkových vod oproti dřívějšímu stavu. Současně z těchto podkladů plyne, jakým konkrétním způsobem je nakládání se srážkovými vodami zajištěno a že toto řešení odpovídá požadavkům právních předpisů. Otázka vyústění odvodňovací roury na cizím pozemku či případných jiných soukromoprávních zásahů je záležitostí občanskoprávních vztahů vlastníků dotčených pozemků, nikoli důvodem pro zamítnutí dodatečného povolení stavebních úprav, pokud stavebník doloží vyhovující řešení v rámci své nemovitosti a vodoprávní úřad se záměrem souhlasil. Pokud jde o využívání stávající studny situované v objektu pro potřeby hygienického zázemí zaměstnanců v běžném rozsahu, nepředstavuje takové jednání změnu účelu užívání vodního díla, která by vyžadovala nové povolení k nakládání s podzemními vodami podle § 8 odst. 2 vodního zákona. Na odběr podzemní vody ze studny dle daného ustanovení se váže oprávnění nakládat s vodami na rozsah, účel a dobu stanovené v platném povolení. Odběr podzemní vody pro osobní potřebu obsluhy objektu nevede ke zvýšení čerpání vod nad rámec běžného provozu. Tvrzení o neobvyklém drenážním systému byla správními orgány řádně prověřena a stěžovatelka nepředložila žádné konkrétní důkazy o tom, že by docházelo k ohrožení jakosti či množství podzemních vod.

[43] K námitce neurčitosti výroku dodatečného povolení stavby Nejvyšší správní soud uvádí, že výrok prvostupňového rozhodnutí v návaznosti na projektovou dokumentaci dostatečně určitě vymezuje povolené stavební práce i účel užívání stavby jako objektu zemědělské doplňkové výroby a skladování. Odkaz na kolaudační řízení v odůvodnění napadených rozhodnutí pak nezpůsobuje procesní zkrácení stěžovatelky, neboť základní hmotněprávní předpoklady z hlediska veřejných zájmů byly posouzeny již v řízení o dodatečném povolení. V posuzované věci správní orgány dopady záměru (hluk, emise, doprava) plně přezkoumaly na základě doložených stanovisek. Poukaz na kolaudační řízení byl učiněn pouze v tom smyslu, že při kolaudaci bude ověřeno, zda reálné provedení stavby odpovídá schválené dokumentaci, což je standardní postup předvídaný stavebním zákonem.

[44] K námitce nesprávného posouzení dopravní intenzity, dopadu na biokoridor a zásahu do krajinného rázu Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že závazná stanoviska dotčených orgánů na úseku dopravy a ochrany přírody a krajiny tvoří odborný podklad rozhodnutí. Právě z nich závěr o zanedbatelném nárůstu dopravní zátěže vychází. Tyto orgány vyhodnotily dopravní obsluhu objektu jako vyhovující a neshledaly negativní vliv doplňkové výroby krmiv na funkčnost biokoridoru L4/276 ani na chráněné území Přírodního parku Modřanská rokle. Výroba krmných směsí v posuzovaném rozsahu představuje provoz malého kapacitního rozsahu, který vyžaduje pouze občasnou dopravní obsluhu nákladními vozidly. Pokud stěžovatelka zpochybňuje odborné závěry dotčených orgánů o intenzitě dopravy a jejím vlivu na životní prostředí, nepostačuje toliko obecné nesouhlasné tvrzení. Je třeba předložit oponentní odborný podklad. To stěžovatelka v řízení neučinila. Proto správní orgány i městský soud oprávněně vycházely z podkladů obsažených ve spise. Dočasná úprava průjezdu v ulici X nemá podle Nejvyššího správního soudu na přípustnost záměru vliv. Dotčené orgány na úseku ochrany přírody a krajiny posoudily rovněž vliv stavební úpravy na krajinný ráz i na chráněné území Přírodního parku Modřanská rokle a biokoridor L4/276 Písnice. Vzhledem k tomu, že stavební práce spočívají v rekonstrukci a opláštění stávajícího objektu bez rozšiřování jeho půdorysu či narušení výškového horizontu, dospěl orgán ochrany přírody k závěru, že nedochází k zásahu do estetických ani přírodních hodnot krajinného rázu. Městský soud tento odborný závěr dostatečně přezkoumal a nepochybil, pokud se s ním ztotožnil, neboť stěžovatelka nepředložila žádné odborné důkazy, které by zjištění dotčeného orgánu vyvrátily.

[45] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nesprávného výkladu § 110 odst. 2 písm. d) stavebního zákona. Povinnost doložit stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury se vztahuje na případy, kdy dochází k novému napojení stavby na inženýrské sítě nebo k vybudování nových přípojek (popř. k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem). V projednávané věci stavební úpravy nemění trasu, technické parametry ani způsob napojení objektu na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a nezasahují do jejích ochranných či bezpečnostních pásem. Pouhá realizace vnitřních stavebních rozvodů vody, elektřiny či kanalizace uvnitř stávajícího objektu bez potřeby budování nových veřejných síťových přípojek nemůže zakládat povinnost opatřovat nová stanoviska správců sítí. Jiný závěr by byl namístě, pokud by podklady nasvědčovaly nutnosti změnit parametry přípojky, zvýšit sjednanou či technicky přípustnou kapacitu odběru nebo provést zásah do zařízení veřejné infrastruktury. Takové skutečnosti však ze spisu nevyplynuly ani je stěžovatelka konkrétně nedoložila. Dopravní napojení i napojení na sítě zůstalo po provedení změny stavby ve stávající podobě a nové napojení se v rámci změny stavby nebudovalo.

[46] K námitce směřující do přezkoumatelnosti závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem uvádí, že uvedené stanovisko nevykazuje tyto vady. Dotčený orgán posoudil stavební úpravu z hlediska produkce odpadů při provádění stavby a konstatoval, že běžné odpady vznikající z provozu a sociálního zařízení podléhají standardnímu režimu nakládání s odpady dle zákona o odpadech. Povinnosti původce odpadů vznikajících při samotném provozu (např. nakládání s obalovými materiály či provozními odpady) vyplývají přímo ze zákona o odpadech a podléhají samostatnému dohledu orgánů státní správy odpadového hospodářství.

[47] K namítanému porušení § 36 odst. 3 správního řádu Nejvyšší správní soud konstatuje, že podklady doložené do spisu dne 19. 5. 2022 (výpočet množství odcházejících vod a smlouva o odvádění odpadních vod) pouze upřesňovaly již dříve známé technické parametry odkanalizování objektu. I kdyby stavební úřad pochybil, pokud stěžovatelku výslovně nevyzval k seznámení se s těmito listinami, jednalo by se o procesní vadu, která neměla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, jak obdobně konstatoval i městský soud. Zrušení rozhodnutí je namístě tehdy, pokud by tato vada mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí a účastník byl zkrácen na svých právech. Stěžovatelka však měla možnost se k těmto podkladům vyjádřit v odvolacím řízení i v řízení před městským soudem, přičemž smluvní limit odváděných vod ve výši 60 m³/rok plně odpovídá dimenzování sociálního zázemí pro předpokládaný malý počet zaměstnanců.

[48] I otázka zásahu do nosných konstrukcí při vestavbě 2. NP byla v řízení již opakovaně a odborně objasněna. Městský soud správně dovodil, že drobné terminologické nepřesnosti v textové části dokumentace byly spolehlivě překlenuty doloženým statickým posouzením a znaleckým posudkem ČVUT. Ty shodně potvrdily, že provedené stavební úpravy neohrožují mechanickou odolnost a stabilitu stavby. Vytýkaná vyjádření v projektové dokumentaci nezpůsobují bez dalšího nezákonnost stavebního povolení, pokud z celkového obsahu spisu a znaleckých posudků jednoznačně vyplývá, že stavba splňuje základní požadavky na mechanickou odolnost a stabilitu podle stavebního zákona. Takový přístup by byl přepjatým formalismem.

[49] Pokud jde o stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy a Ministerstva zdravotnictví, ta vycházela z reálného popisu záměru. Orgány ochrany veřejného zdraví posuzovaly záměr z hlediska hlukové zátěže a emisí, přičemž shledaly, že provoz doplňkové výroby krmiv splňuje hygienické limity pro obytnou zástavbu. Poukaz na odchylky mezi jednotlivými verzemi projektové dokumentace nemůže obstát, neboť posuzovaný charakter provozu a jeho hygienické parametry zůstaly v podstatě nezměněny. Městský soud proto nepochybil, pokud drobné rozdíly mezi jednotlivými výtisky dokumentace vyhodnotil jako nerelevantní pro posouzení hygienických nároků stavby.

[50] K námitce týkající se nepravdivých údajů o osobě, která stavbu v minulosti fakticky prováděla (zda původní JZD či původní vlastníci), Nejvyšší správní soud konstatuje, že otázka osoby stavebníka je z hlediska předmětu řízení irelevantní. Řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona je řízením, jehož předmětem je posouzení, zda je stavba v dané podobě stavebnětechnicky a urbanisticky přípustná a zda je v souladu s veřejnými zájmy, stavebními předpisy a územním plánem. Určení subjektivní odpovědnosti konkrétní osoby za historické provádění prací nemá na splnění hmotněprávních podmínek pro dodatečné povolení stavby přímý dopad. Lze přisvědčit stěžovatelce v obecné rovině, že stavebník provádějící stavbu bez stavebního povolení se nemůže dovolávat ochrany dobré víry podle § 2 odst. 3 správního řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 4 As 81/201324). Na uvedené navázal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 94/2011102, ve kterém uvedl, že dobrou víru lze chápat jako objektivně posuzované vědomí jednotlivce o souladu jednání s právem, přičemž mezi případy, kdy se stavebník zpravidla dobré víry dovolávat nemůže, patří například právě situace, kdy stavebník realizoval svůj stavební záměr bez povolení, případně jej realizoval způsobem výrazně odlišným od schválené projektové dokumentace. V přezkoumávaném řízení však bylo řešeno dodatečné povolení nepovolených změn u stavby, která byla již v minulosti povolena. Stavebníci se přitom domnívali, že provedená změna je přímou součástí již povolené stavby. Nutno dodat, že řízení o odstranění nepovolené změny stavby bylo zahájeno po cca 8 letech od doby, kdy došlo k poslední stavební úpravě.

[51] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry městského soudu a uzavírá, že napadený rozsudek je přesvědčivě odůvodněn v souladu se zákonnou úpravou a konstantní judikaturou správních soudů, pročež neshledal žádné pochybení v posouzení právní otázky a v podrobnostech na něj odkazuje, aby neopakoval již jednou vyřčené.

[52] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[53] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

[54] Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jim nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil (§ 60 odst. 5 a § 120 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025 ve spojení s přechodným ustanovením v čl. XI. zákona č. 314/2025 Sb.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/7-AS-269/2025-66)