# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 7 As 266/2025

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 7 As 266/2025
- Číslo jednací: 7 As 266/2025-45
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:7.As.266.2025.45
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 15. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 15. 10. 2026
- Klíčová slova: Ochrana spotřebitele

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který bude vyplacen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, Mgr. Lukáše Kučery, advokáta.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci

[1] Česká obchodní inspekce, Inspektorát Jihočeský a Vysočina (dále "prvostupňový orgán"), zahájil na základě podnětu spotřebitele dne 21. 8. 2019 v provozovně žalobkyně kontrolu zaměřenou mj. na dodržování právních předpisů v oblasti technických požadavků na výrobky (konkrétně elektrokola a jízdní kola). Na základě kontrolních zjištění obsažených v protokolu o kontrole prvostupňový orgán žalobkyni ve správním řízení uložil za šest přestupků pokutu v úhrnné výši 400 000 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, avšak žalovaná (její ústřední inspektorát) rozhodnutím ze dne 7. 1. 2021, č. j. ČOI 2959/21/O100/2000/Sy/Št (dále "napadené rozhodnutí"), odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

[2] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, který však ve věci neshledal svou místní příslušnost a postoupil ji Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále "krajský soud"). Ten žalobu posoudil zčásti (ve vztahu ke skutku označenému v prvostupňovém rozhodnutí jako skutek č. 6) jako důvodnou, a proto rozhodnutí žalované rozsudkem ze dne 28. 8. 2024, č. j. 61 A 24/202372 (dále "první rozsudek krajského soudu"), zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

[3] Nejvyšší správní soud však ke kasační stížnosti žalované rozsudkem ze dne 28. 7. 2025, č. j. 1 As 215/202435 (dále "kasačně závazný rozsudek NSS"), první rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se totiž nesprávně vypořádal s otázkou volného hodnocení důkazů a koncentrace řízení u skutku č. 6. Ten se týkal skutečnosti, že žalobkyně ke dni kontrolního úkonu (21. 8. 2019) ve své provozovně poskytla k nabízeným jízdním kolům dokument "EUPROHLÁŠENÍ O SHODĚ", v němž deklarovala shodu s normou ČSN EN ISO 42102, aniž by měla k dispozici technickou dokumentaci prokazující shodu výrobku s touto normou. Nejvyšší správní soud posoudil žalobkyní předložené podklady tak, že test reporty se vztahují pouze k rámům kol a zkušební certifikáty ze dne 20. 1. 2020 ověřující shodu výrobků s uvedenou normou byly vydány až po provedení kontrolního úkonu, při kterém mělo dojít k předložení technické dokumentace k prokázání uváděné shody s normou. Žalobkyni tedy ke dni kontrolního úkonu chyběla technická dokumentace pro možnost deklarovat shodu výrobku s normou. Přesto ale žalobkyně údaj o shodě s normou ČSN v daný okamžik uváděla. Právní hodnocení krajského soudu založené na tom, že žalovaná vyhodnotila v řízení doložené podklady v rozporu se zásadou zákazu koncentrace řízení jako opožděné, nemohlo obstát, protože k žádné koncentraci řízení o přestupku nedošlo.

[4] Krajský soud následně rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. Co se týče nabíjecích adaptérů, podle krajského soudu představovaly samostatně prodávané příslušenství k elektrokolům, přičemž žalobkyně nebyla výrobcem adaptéru, nemohla tedy vydat EU prohlášení o shodě. Zaměstnanec žalobkyně nebyl k prodeji adaptéru přinucen a žalobkyně byla odpovědná za jednání jejích zaměstnanců v provozovně. Nabíjecí adaptéry jsou stanoveným výrobkem pro posuzování shody, nicméně označení CE nebylo uvedeno na povrchu výrobku, ale ani na obalu či v přiložených dokumentech. Výrobek přitom měl být takto označen viditelně a nesmazatelně. Jednáli se o technickou dokumentaci k elektrokolům, ta s ohledem na řadu chybějících podkladů (viz body 55 a 56 napadeného rozsudku) nesplňovala náležitosti dané nařízeními vlády č. 176/2008 Sb., 481/2012 Sb. a 117/2016 Sb. Na elektrokolech chyběly štítky s kontaktními údaji výrobce, přičemž krajský soud žalobkyni s ohledem na nabízení daných výrobků nepřisvědčil, že jednala v omylu a že prodávaná elektrokola ve skutečnosti představovala "montáž vzorků před výrobou". Ani předložené prohlášení o shodě pak v případě elektrokol nemělo konkrétní náležitosti podle uvedených nařízení vlády (viz bod 63 až 65 napadeného rozsudku). Nesouhlas žalobkyně s posouzením žalované bez podrobnější argumentace nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Co se týče klamavého informování spotřebitelů o shodě jízdních kol s normou ČSN EN ISO 42102, krajský soud odkázal na kasačně závazný rozsudek NSS s tím, že podle jeho závazného právního názoru podklady předložené žalobkyní nemohly prokázat, že ke dni kontrolního úkonu (21. 8. 2019) existovala technická dokumentace pro možnost deklarovat shodu výrobku s normou. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nepřiměřené výše pokuty. Správní orgány její výši dostatečně odůvodnily, přičemž pokuta představuje 0,8 % z maximální možné výměry. Vzhledem k obratu žalobkyně jí pokuta nemůže přivodit žádné existenční potíže.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[5] Proti rozsudku krajského soudu označenému v záhlaví podala žalobkyně (dále "stěžovatelka") kasační stížnost. Napadený rozsudek předně měla za nepřezkoumatelný, neboť krajský soud blíže nerozvedl, z jakých konkrétních důvodů má za to, že technická dokumentace elektrokol nevyhovuje požadavkům nařízení vlády. Podle stěžovatelky se krajský soud rovněž dopustil vady řízení, neboť neprovedl jí navrhované důkazy, konkrétně stanovisko Evropské asociace jízdních kol a znalecké zkoumání k prokázání shody jízdních kol s normou ČSN. Uvedené stanovisko konstatuje, že stěžovatelce stačí provádět testy pouze na části jízdních kol a nikoliv na celá kola. Znalecké zkoumání by zase mohlo vyvrátit, že stěžovatelka uvedením údaje o shodě klamala spotřebitele, protože by mohlo potvrdit shodu jízdního kola s normou ČSN.

[6] Co se týká přestupků souvisejících s nabíjecími adaptéry, stěžovatelka zdůraznila, že její zaměstnanec byl inspektory vyprovokován k prodeji jednoho kusu adaptéru, který nebyl určen k samostatnému prodeji. Tyto adaptéry stěžovatelka samostatně neprodává. Inspektoři by měli vytvářet běžnou situaci s nákupem zboží na provozovně, nikoli přemlouvat prodejce v situaci, kdy prodej odmítne. Jejich jednání považovala stěžovatelka za podněcování k přestupku a nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že tento exces zaměstnance nenaplňuje liberační důvody odpovědnosti za přestupek. Stěžovatelka rovněž odmítla, že by byla dovozcem těchto adaptérů, neboť je výrobcem elektrokol, jejichž součástí (nikoli samostatným příslušenstvím) jsou i nabíjecí adaptéry. Z prodeje jednoho adaptéru také nelze dovozovat závěry pro všech 1 286 kusů, které zakoupila. Skutková podstata, z níž vycházely správní orgány, tak podle stěžovatelky neměla oporu ve spise. Správní orgány nesplnily svou povinnost zjistit i bez návrhu všechny rozhodné skutečnosti, neboť vůbec nezkoumaly, zda stěžovatelka prodávala adaptéry samostatně, anebo nikoliv, a zda se běžně na adaptérech označení CE nachází. Všechny podklady týkající se shody měla k dispozici, jdeli o elektrokolo jako celek. Označení CE tak podle ní vůbec na adaptéru být nemuselo, protože bylo na výrobku jako celku. Běžně se navíc označení CE přímo na adaptérech nachází.

[7] Stěžovatelka nesouhlasila ani s posouzením krajského soudu týkajícím se chybějící technické dokumentace a náležitostí prohlášení o shodě elektrokol. Z jí předložených dokumentů podle ní vyplývá dodržení všech stanovených postupů a provedení všech zkoušek dle normy ČSN EN 15194, dokumentaci tedy měla za kompletní. Stěžovatelka ve správním řízení všechny podklady předložila a to, že představa žalované o dokumentaci byla jiná, jí nemůže jít k tíži, protože není stanovena nějaká závazná podoba jednotlivých částí dokumentace. Krajský soud v tomto případě pouze zopakoval náležitosti, které dokumentace podle žalované nemá, aniž by provedl vlastní posouzení. Jdeli o chybějící náležitosti na kolech nebo v prohlášení o shodě, stěžovatelka uvádí všechny potřebné údaje v různých dokumentech, návodech a obalech tak, aby byly spotřebiteli zpřístupněny. Rozsah jí uváděných údajů dokonce převyšuje povinnosti dle právních předpisů, ale přesto byla potrestána. Způsob uvádění údajů na různých místech nepřináší žádnou společenskou škodlivost. Štítky s údaji o výrobci na některých výrobcích přitom nebyly nalepeny kvůli tomu, že se jednalo o tzv. montáž před výrobou. Tyto pilotní kusy byly cenovkou na prodejně označeny omylem, čímž zaměstnanci stěžovatelky jednali ve skutkovém omylu.

[8] Jednáli se o informování o shodě jízdních kol s normou ČSN EN ISO 42102, stěžovatelka považovala posouzení krajského soudu (vycházející z kasačně závazného rozsudku NSS) za nesprávné a znovu zdůraznila, že spotřebitele neklamala a deklarování shody nebylo nepravdivou informací. V prohlášení o shodě deklarovala soulad výrobků s uvedenou normou, což podle ní v rámci interního řízení postačuje. Stěžovatelka nemusela provádět testování celých kol, postačilo provést testy částí kol, což potvrzuje stanovisko Evropské asociace jízdních kol. Nebylo vůbec její povinností vydávat zkušební certifikáty. Stěžovatelka zkouší své výrobky dlouhodobě a certifikáty stejně byly jen obecným a formálním potvrzením toho, co provádí již řadu let. Ve správním řízení doložila test reporty na části jízdních kol, které byly zpracovány ještě před zahájením kontroly. Závěr, že jízdní kola nebyla ve shodě s normou, považovala z tohoto pohledu za absurdní. Shodu šlo případně v řízení prokázat i znaleckým zkoumáním, avšak tento důkaz nebyl proveden. Znalec mohl vedle posouzení shody též posoudit, zda byla předložená dokumentace postačující pro deklarování shody. Stěžovatelka doplnila, že shoda s normou ČSN vůbec nemusela být u jízdních kol deklarována, čímž její jednání nad rámec nutných požadavků nemůže být v rozporu se zákonem.

[9] Stěžovatelka dále rozporovala závěry krajského soudu ohledně přiměřenosti uložené pokuty. Pokuta ve výši 400 000 Kč byla uložena za marginální věci. Nikdo nezohlednil, že zaměstnanec stěžovatelky se ve snaze vyhovět inspektorovi dopustil evidentního excesu, stejně jako že údaje, které podle správních orgánů chyběly, byly pouze uvedeny v jiných, spotřebiteli přístupných dokumentech, navíc v nadstandardním rozsahu. Nepřiměřenost taktéž plyne z toho, že z kontrolního nákupu jednoho adaptéru, který byl zatížen excesem, byly ve správním řízení vytvořeny rovnou tři skutky.

[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že stěžovatelka vychází v kasační stížnosti z námitek, které uplatnila již v žalobě. S ohledem na opakování žalobní argumentace tedy předně odkázala na své vyjádření k žalobě a na napadené rozhodnutí. Dále shrnula, že ačkoliv některé nabíjecí adaptéry mohly být prodávány jako část elektrokola, jednalo se i o samostatný výrobek. Kontrolní nákup adaptéru simuloval běžný nákup spotřebitele a přítomný zaměstnanec stěžovatelky nebyl k prodeji adaptéru nijak nucen. Jako samostatný výrobek musí být adaptér opatřen označením CE a musí k němu být vydáno prohlášení o shodě. Jednáli se o chybějící technickou dokumentaci k elektrokolům, rozhodnutí žalované podrobně specifikuje, které náležitosti stěžovatelka nesplnila. Podle žalované nelze přijmout názor, že nedodržení postupu při posuzování shody výrobku může být zhojeno tím, že dané údaje jsou uvedeny v jiných dokumentech dostupných spotřebitelům. Ke klamavé praktice stěžovatelky týkající se deklarování shody jízdních kol s normou ČSN žalovaná odkázala na závěry kasačně závazného rozsudku NSS. Trvala na tom, že napadené rozhodnutí je v souladu s právními předpisy, přičemž uložená pokuta je přiměřená.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a přitom zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále "s. ř. s.")].

[12] Kasační stížnost není důvodná.

[13] Při hodnocení přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vycházel předně z § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, jeli jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Účelem tohoto ustanovení je, aby se Nejvyšší správní soud opakovaně nezabýval otázkami, u kterých již jednou vyslovil svůj závazný právní názor; to za předpokladu, že byl závazný právní názor respektován. Jestliže stěžovatelka rozporovala závěry krajského soudu týkající se informování o shodě jízdních kol s normou ČSN EN ISO 42102 (ke skutku č. 6), který přejímal právní názor z kasačně závazného rozsudku NSS, je tato část kasační argumentace podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná (např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009165, č. 2365/2011 Sb. NSS, body 20 až 22, usnesení NSS ze dne 28. 4. 2015, č. j. 8 Afs 16/201564, bod 18). Polemika se závaznými právními názory k určité právní otázce, které v konkrétní věci vyslovil Nejvyšší správní soud, totiž s ohledem na právní jistotu účastníků řízení nemůže vést k přehodnocení již jednou rozsouzených otázek.

[14] Řada zbývajících námitek uplatněných kasační stížnosti je pak na samotné hraně přípustnosti, neboť stěžovatelka zde vyjadřuje na základě shrnutí dosavadního vývoje věci obecný nesouhlas se závěry krajského soudu, který opírá v zásadě jen o zopakování žalobních tvrzení (s drobnými, spíše formálními úpravami; srov. § 104 odst. 4 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti nicméně nepředstavuje pokračování soudního řízení o žalobě, ale jedná se o samostatné řízení o mimořádném opravném prostředku vedené v situaci, kdy věc již byla pravomocně ukončena krajským soudem (např. usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/201963, č. 4051/2020 Sb. NSS; viz též rozsudek NSS ze dne 17. 10. 2024, č. j. 6 Afs 164/202448, bod 22, nebo ze dne 8. 3. 2023, č. j. 6 Afs 12/202236, bod 20). Stěžovatelka proto musí konkrétně polemizovat se závěry krajského soudu a Nejvyšší správní soud za ni nemůže jakkoli domýšlet, proč mají být závěry krajského soudu chybné. Prostý nesouhlas s posouzením věci sám nesvědčí o nezákonnosti napadeného rozsudku. Obsah a kvalita kasační stížnosti tedy významně předurčuje, jaké soudní ochrany - a též jak podrobné odpovědi na jeho kasační námitky - se stěžovateli nakonec dostane (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 3. 2026, č. j. 21 As 286/202538, bod 29, ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/201470, bod 20, či ze dne 5. 3. 2026, č. j. 3 Afs 28/202581, bod 29). Kasační přezkum je tak možný jen v rozsahu, v jakém k tomu stěžovatel formulací kasačních námitek vytvoří prostor. Řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nemůže být "jakýmsi druhým pokusem ještě jednou a z pohledu stěžovatele lépe uvážit o tomtéž" (rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2019, č. j. 1 Afs 44/201941). Pro úplnost lze dodat, že účelem řízení o kasační stížnosti není obšírně vyvracet opakující se argumentaci stěžovatele, kterou se již dostatečně zabýval krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku.

[15] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury je za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů pokládáno takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jdeli o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu však nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí reagovat na každý dílčí argument žaloby (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, či ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06). Podstatné je, aby se soud v rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami žalobce, což může v některých případech konzumovat i vypořádání dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/201333). Správní soud také může odkázat na část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, s nímž se plně ztotožní, a nemusí neprakticky a zdlouhavě říkat jinými slovy totéž (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005130). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou znemožňující jeho věcný přezkum (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). Takovou objektivní překážku Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci neshledal.

[16] Krajský soud se vypořádal s podstatou žalobní argumentace a srozumitelně vysvětlil, proč nepovažoval jednotlivé žalobní body za důvodné. Namítáli stěžovatelka, že krajský soud podrobněji nerozebral důvody, proč technická dokumentace elektrokol nevyhovuje požadavkům shora uvedených nařízení vlády, je nutné uvést, že krajský soud v bodech 53 až 67 napadeného rozsudku dostatečně reagoval na obecné žalobní tvrzení o tom, že technická dokumentace veškeré náležitosti splňuje a umožňuje posouzení shody, avšak stěžovatelka byla nepřijatelně potrestána pouze za to, že neodpovídá (subjektivní) představě správních orgánů. Stěžovatelka konkrétně nerozebrala, kde konkrétně lze tedy najít části dokumentace, jejichž absenci jí vytýkaly správní orgány. V souladu se zásadou dispoziční uplatňovanou ve správním soudnictví ovšem bylo její odpovědností, aby žalobní bod konkrétně specifikovala. Pokud tak neučinila, nemohla očekávat, že krajský soud bude na její tvrzení reagovat obsáhlým rozborem všech částí technické dokumentace a vyhledáváním, kde se mají nacházet náležitosti technické dokumentace, které podle závěru správních orgánů chybějí. Reakce krajského soudu tak odpovídá úrovni obecnosti žalobního bodu (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/200878, č. 2162/2011 Sb. NSS, rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Afs 237/202458, bod 37, nebo ze dne 17. 7. 2026, č. j. 7 Ads 16/202632, bod 10). Krajský soud navíc zcela konkrétně popsal, které náležitosti a podle kterých právních předpisů technická dokumentace nesplňovala - například neobsahovala celkový popis strojního zařízení, celkový výkres strojního zařízení a schémata ovládacích obvodů a příslušné popisy a vysvětlivky atd. Napadený rozsudek tedy nelze považovat za nepřezkoumatelný.

[17] Nejvyšší správní soud neshledal ani vadu řízení spočívající v neprovedení dokazování stanoviskem Evropské asociace jízdních kol a znaleckým (odborným) zkoumáním ve vztahu ke shodě jízdních kol s normou ČSN. Krajský soud se podle záznamu obsaženém v soudním spise na jednání konaném dne 19. 11. 2025 k navrhovaným důkazům vyjádřil s tím, že jsou nadbytečné, resp. irelevantní s ohledem na to, co správní orgány stěžovatelce vytýkaly (obdobně viz bod 35 napadeného rozsudku). Podstata přestupku č. 6 totiž tkvěla v tom, že stěžovatelka měla ke dni kontrolního úkonu (21. 8. 2019) klamat potenciální spotřebitele tím, že deklarovala údaj o shodě, přestože neměla k dispozici odpovídající technickou dokumentaci prokazující shodu - k danému dni disponovala pouze test reporty k rámům kol (tj. k jedné části jízdního kola). Závěr, zda jízdní kola v daný okamžik reálně ve shodě s normou byla, v tomto ohledu není ani podle názoru Nejvyššího správního soudu podstatný, stejně jako otázka, jestli mohou být požadavky na shodu naplněny i tak, že osoba má k dispozici zkoušky k jednotlivým částem jízdního kola, tj. množině komponent, z nichž se kolo skládá (stěžovatelka totiž měla za účelem prokázání shody v době kontrolního úkonu k dispozici pouze test reporty k rámům kol). Krajský soud navíc v dané situaci zavazoval právní názor v kasačně závazném rozsudku NSS, podle něhož stěžovatelka ke dni kontrolního úkonu dostatečnou technickou dokumentaci k deklarování shody neměla. Protože se krajský soud k důkazním návrhům vyjádřil správně, podle Nejvyššího správního soudu řízení nebylo stiženo žádnou vadou. Ani tato námitka tudíž není důvodná.

[18] K věcné argumentaci stěžovatelky založené na obecném nesouhlasu s posouzením krajského soudu doplněném o opětovné uplatnění žalobních bodů v mírně modifikované podobě se Nejvyšší správní soud může vyjádřit jen velmi omezeně, neboť úkolem kasačního soudu není znovu posuzovat žalobní tvrzení, ale ke konkrétním námitkám přezkoumat správnost postupu a závěrů krajského soudu (§ 102 s. ř. s.; viz výše část k přípustnosti, srov. např. rozsudek NSS ze dne 12. 9. 2025, č. j. 1 Afs 325/202441, bod 19). Argumentům stěžovatelky přitom nepřisvědčil, čímž neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku.

[19] Jednáli se přestupky týkající se nabíjecích adaptérů, krajský soud se k předestřeným tvrzením vyjádřil v bodech 41 až 51 napadeného rozsudku, na které kasační soud odkazuje. Argumentace stěžovatelky nepřináší žádný konkrétní důvod nad rámec žalobních bodů, proč by měl být napadený rozsudek nezákonný. Podle Nejvyššího správního soudu přitom závěry krajského soudu obstojí. Je nutné uvést, že obecné tvrzení stěžovatelky o "vyprovokování" jejího zaměstnance k prodeji jednoho kusu nabíjecího adaptéru ze strany inspektora nebylo přesvědčivě prokázáno. Krajský soud rovněž stěžovatelce vysvětlil, proč jí tvrzené okolnosti (údajný "exces" zaměstnance) nemohou naplňovat liberační důvody odpovědnosti za přestupky s tím, že jednání jejího zaměstnance na provozovně jí lze přičítat. Stěžovatelka proti těmto závěrům nebrojí žádnou konkrétní argumentací, pouze trvá na své verzi skutkového děje popsané již v žalobě. Jestliže tvrdí, že nabíjecí adaptér představuje součást elektrokola, je i podle kasačního soudu zarážející, že nabíjecí adaptér byl v rámci kontrolního nákupu prodán jako samostatný výrobek a byl též jednotkově v systému stěžovatelky naceněn. Podle sdělení prodávajícího se jednalo o poslední kus výrobku ze skladu. Krajský soud se přitom k povaze adaptéru vyjádřil tak, že se jedná o samostatné příslušenství k elektrokolu, nikoliv jeho součást. Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, což nelze aplikovat pro nabíjecí adaptér, který je samostatnou věcí. Protože měl adaptér povahu samostatného výrobku, nelze přisvědčit tvrzení, že by stěžovatelka mohla být jeho výrobcem v důsledku toho, že je výrobcem elektrokola jako celku (skládá jej z komponent). Ze skutkových zjištění vyplývá, že adaptér vyráběla zahraniční společnost odlišná od stěžovatelky (z Číny), která byla též na výrobku i v dokumentaci coby výrobce uvedena. Ze stejného důvodu lze odmítnout i tvrzení, že s ohledem na povahu adaptéru coby součásti elektrokola postačovalo uvést nezbytná označení jinde na elektrokolu. Stěžovatelka adaptéry dovážela do ČR za účelem dalšího prodeje. Pokud bylo prostřednictvím listinných důkazů prokázáno, že zakoupila celkem 1 286 kusů těchto adaptérů, bylo nasnadě, aby správní orgány ve skutkové větě vztahovaly přestupky k tomuto počtu kusů; stěžovatelka ostatně ani netvrdila, že by alespoň na některých adaptérech byly uvedeny kontaktní údaje výrobce z Číny a údaje dovozce, a zároveň ani netvrdila, že by alespoň k některým těmto výrobkům bylo přiloženo jiné EU prohlášení o shodě než to vydané stěžovatelkou (stěžovatelka nebyla výrobcem nabíjecích adaptérů a nemohla tak přeložit své EU prohlášení o shodě jako vydané výrobcem). Stěžovatelka se naopak bránila, že všechny údaje a prohlášení měla řádně uvedené v souvislosti s výrobkem elektrokola, což však nebylo ve vztahu k žádnému adaptéru jako samostatnému výrobku postačující. Bylo též v dispozici stěžovatelky, jaké důkazy nad rámec těch, které z hlediska naplnění důkazního standardu obstaraly správní orgány, navrhne na svou obranu, přičemž z ničeho nevyplývá, že by skutkový stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností.

[20] Co se týče přestupku týkajícího se chybějících náležitostí technické dokumentace k elektrokolům, stěžovatelka ani v kasační stížnosti nespecifikuje, v jakých konkrétních částech jí předložené dokumentace tedy lze nalézt povinné náležitosti vyplývající z právních předpisů, na jejichž absenci upozornily ve svých rozhodnutích správní orgány a posléze i krajský soud (zejména viz body 55 a 56 napadeného rozsudku). Pouze v obecné rovině opakuje, že veškeré podklady předložila, přičemž dokumentace je z hlediska náležitostí kompletní, a nesouhlasí se závěry krajského soudu. Tím však nepřináší žádnou konkrétní argumentaci, kterou by závěry krajského soudu k této otázce zpochybnila. Jestliže tvrdí, že nesplnění náležitostí vychází pouze ze subjektivní představy správních orgánů o tom, jak má dokumentace vypadat, bylo v souladu se zásadou dispoziční na ní, aby tvrzené naplnění náležitostí rovněž konkrétně popsala. Stěžovatelka také setrvává na svém přesvědčení o tom, že pokud jsou údaje, které mají uvedeny přímo na výrobku, obsaženy v dokumentech, které jsou dostupné spotřebitelům, není nutné trvat na tom, aby byly umístěny i na výrobku, s tím, že znovu (podobně jako v žalobě) zdůrazňuje, že vystavená elektrokola na prodejně představovala pouze "montáž před výrobou" a štítky bez potřebných údajů byly na elektrokola nelepeny omylem. Krajský soud jí však na tato tvrzení srozumitelně a dostatečně odpověděl v bodech 53 až 67 napadeného rozsudku, přičemž toto vypořádání je podle Nejvyššího správního soudu logické a obstojí (kasační soud na něj tedy opět odkazuje). Obecný nesouhlas s posouzením krajského soudu a setrvání na obsahu žalobní argumentace nezákonnost napadeného rozsudku založit nemůže.

[21] Ani v případě argumentace týkající se nepřiměřené výše pokuty Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil. Stěžovatelka v této části kasační stížnosti bagatelizuje svá pochybení a v podstatě po kasačním soudu žádá, aby přehodnotil správní úvahu prvostupňového orgánu a žalované o výši pokuty, přestože jí krajský soud v bodech 75 až 78 napadeného rozsudku vysvětlil limity soudního přezkumu správní úvahy o výši pokuty a na základě konkrétních odkazů na rozhodnutí správních orgánů došel k závěru, že nedošlo k vybočení z mezí správního uvážení. Stěžovatelka nepředkládá kvalifikovanou argumentaci k tomu, v čem konkrétně jsou závěry krajského soudu nesprávné, pouze znovu prezentuje názor o nízké společenské škodlivosti přestupků, která se měla vhodněji projevit i ve výši sankce. Ani Nejvyšší správní soud však nemá za to, že by ve správním řízení došlo k jakémukoli vybočení z mezí správního uvážení, čímž nemá prostor jej nahrazovat uvážením soudním. Již krajský soud přitom zdůraznil, že stěžovatelce uložená úhrnná pokuta za celkem šest přestupků představovala částku 0,8 % z maximální možné výměry pokuty za nejpřísněji postižitelný přestupek a s ohledem na čistý obrat stěžovatelky v relevantním období (dosahující necelých 400 mil. Kč) jí nemohla způsobit ani žádné existenční potíže. Pokud stěžovatelka obecně namítá, že z jednoho kontrolního nákupu adaptéru byly vytvořeny tři skutky, je nezbytné v obdobné úrovni obecnosti konstatovat, že každý ze skutků č. 1 až 3 se týkal naplnění skutkové podstaty jiného přestupku, přičemž souběh přestupků (jednočinný i vícečinný) je z hlediska práva přípustný. Lze proto uzavřít, že stěžovatelka v kasační stížnosti nepřednesla žádný důvod, pro který by měl kasační soud napadený rozsudek zrušit.

IV. Závěr a náklady řízení

[22] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených závěrů neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

[24] Výrok III o vrácení přeplatku soudního poplatku vychází z § 10 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož platí, že byloli na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Jelikož stěžovatelka uhradila soudní poplatek za kasační stížnost dvakrát, vznikl jí přeplatek na soudním poplatku ve výši 5 000 Kč, a soud proto rozhodl o vrácení tohoto přeplatku (obdobně rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2025, č. j. 6 As 13/202566, bod 18, či ze dne 29. 6. 2026, č. j. 22 Azs 24/202652, bod 28). Přeplatek bude vyplacen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/7-AS-266/2025-45)