# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 7 As 26/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 7 As 26/2026
- Číslo jednací: 7 As 26/2026-58
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:7.As.26.2026.58
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 12. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2026
- Klíčová slova: Školství a věda

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je žákyní se speciálními vzdělávacími potřebami. Byla u ní diagnostikována zejména smíšená vývojová dysfázie (porucha řeči a komunikace). Školské poradenské zařízení v doporučujícím posouzení ze dne 24. 3. 2025 doporučilo její přestup do školy samostatně zřízené podle § 16 odst. 9 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a její vzdělávání podle rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání.
[2] Zákonní zástupci žalobkyně požádali o její přestup (zařazení) z První soukromé základní školy v Hradci Králové do třetího ročníku základní školy pro žáky s vadami řeči, jejíž činnost vykonává Vyšší odborná škola, Střední škola, Základní škola a Mateřská škola Hradec Králové, Štefánikova 549, ve školním roce 2025/2026. Ředitelka této školy rozhodnutím ze dne 30. 4. 2025, č. j. 626/2025, přestup nepovolila. Uvedla, že pro budoucí třetí ročník bude otevřena jediná třída, jejíž kapacita bude zcela naplněna žáky základní školy pokračujícími v základním vzdělávání. Tato základní škola navíc není pro žalobkyni školou spádovou a nepovolením přestupu nedojde k ohrožení plnění její povinné školní docházky.
[3] Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala a poukázala na svůj zdravotní stav i na doporučení školského poradenského zařízení. Uvedla, že potřebuje odbornou metodiku a podpůrné terapie k překonání hendikepů, na něž se škola pro žáky s vadami řeči zaměřuje. Pokračování v dosavadním inkluzivním vzdělávání podle ní prohlubovalo její obtíže, nepříznivě působilo na její psychický i sociální vývoj a zatěžovalo celou rodinu. V odvolání též uvedla, že žádá zřizovatele školy o zajištění potřebné kapacity a rovného přístupu žáků s vadami řeči ke vzdělání v Hradci Králové.
[4] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 7. 2025, č. j. KUKHK-21776/SKS/2025, odvolání zamítl a rozhodnutí ředitelky potvrdil. Zdůraznil, že doporučení školského poradenského zařízení neurčuje konkrétní školu zřízenou podle § 16 odst. 9 školského zákona, do níž má být žák převeden. Podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, má třída zřízená podle daného ustanovení zákona nejvýše 14 žáků. Jediná třída budoucího třetího ročníku měla být tímto počtem pokračujících žáků naplněna.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se nejprve neztotožnil s námitkou, podle níž bylo rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné proto, že žalovaný pouze převzal závěry ředitelky základní školy. Již prvostupňové rozhodnutí jednoznačně vysvětlovalo, že přestup nebyl povolen z důvodu naplněné kapacity třídy. Žalovaný se s tímto důvodem ztotožnil, doplnil právní úpravu nejvyššího počtu žáků ve třídě zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona a uvedl konkrétní počet žáků v dané třídě. Takové odůvodnění podle krajského soudu odpovídalo obecnosti podaného odvolání.
[6] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, podle níž se měl žalovaný zabývat požadavkem žalobkyně na zajištění či zvýšení kapacity základní školy, a pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tento požadavek podle krajského soudu nebyl odvolací námitkou ve smyslu správního řádu, neboť nesměřoval proti zákonnosti či správnosti rozhodnutí ředitelky základní školy, ale vůči zřizovateli školy. Směřoval tedy mimo předmět řízení o přestupu i mimo působnost žalovaného jako odvolacího správního orgánu. Žalovaný sice měl vysvětlit, proč se tímto požadavkem nezabýval, chybějící vysvětlení však nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Podle krajského soudu není důvodná ani námitka, že správní orgány měly před nepovolením přestupu posoudit možnost povolení výjimky z nejvyššího počtu žáků, zvýšení kapacity školy nebo zřízení další třídy. Rozhodování o těchto otázkách náleží do samostatné působnosti kraje jako zřizovatele. Ředitelka základní školy i žalovaný naproti tomu v dané věci vystupovali jako orgány vykonávající státní správu. Nemohli proto rozhodnout o přestupu na základě úvah, které do jejich působnosti nepatřily. Překročení kapacity třídy by mohlo mít i negativní dopad na kvalitu výuky. Posouzení této otázky je výlučným právem kraje. Krajský soud dodal, že žalobkyně v odvolání nerozporovala, že všech 14 míst ve třídě bude obsazeno ani že základní škola není její spádovou školou. Poznamenal též, že podle tvrzení samotné žalobkyně jí kraj nabídl logopedickou školu v Choustníkově Hradišti, kterou však matka žalobkyně s ohledem na vzdálenost považovala za nepřijatelnou alternativu.
[7] K části žaloby týkající se zásahu do práva žalobkyně na vzdělání krajský soud uvedl, že předmětem soudního přezkumu je zákonnost rozhodnutí o přestupu, nikoliv dostatečnost počtu specializovaných tříd a míst v kraji. Škola zřízená podle § 16 odst. 9 školského zákona není školou spádovou a žalobkyně nemá právo na přijetí do konkrétní školy pouze podle místa bydliště. Nemožnost umístit ji do zvolené školy nebyla důsledkem nezákonného rozhodnutí ředitelky základní školy, nýbrž omezené kapacity těchto tříd. Tu však soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepovolení přestupu nemohl řešit, stejně jako část argumentace označenou jako "systémový problém".
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Podle ní došlo k zásahu do jejího práva na vzdělání zaručeného čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Tohoto práva se sice lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů, avšak musí být zachována jeho podstata a smysl. Stěžovatelka odkazuje zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 34/17, a ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 93/20. Právo na vzdělání má institucionální a materiální složku. Veřejná moc musí vytvořit odpovídající soustavu vzdělávacích institucí, zajistit k nim přístup a poskytovat vzdělání náležité formy, obsahu a kvality. U dětí se zdravotním postižením musí zároveň zajistit přiměřené úpravy odpovídající jejich individuálním potřebám.
[9] Podle stěžovatelky byly v jejím případě splněny všechny podmínky § 16 odst. 9 školského zákona. Školské poradenské zařízení doporučilo její vzdělávání ve škole zřízené podle tohoto ustanovení, rodiče s ním souhlasili a tento postup odpovídal jejímu nejlepšímu zájmu. Doporučení současně potvrzovalo, že podpůrná opatření v běžné škole nepostačují. Stěžovatelka poukazuje také na zhoršování svých obtíží v dosavadním inkluzivním vzdělávání a na odborné zprávy, které potřebu vzdělávání ve specializované škole potvrzovaly. Stěžovatelka tvrdí, že pro ni byla vhodná právě škola s logopedickým zaměřením. Jedinou takovou místně dostupnou školou byla základní škola v Hradci Králové. Logopedická škola v Choustníkově Hradišti je vzdálená přes 30 km, každodenní doprava by znamenala čtyři cesty v celkové délce přibližně 120 km a dvou hodin a tato škola navíc neměla druhý stupeň. Takové řešení by podle stěžovatelky nepřiměřeně zasáhlo také do jejího rodinného a osobního života. Za reálnou alternativu nepovažovala ani běžnou základní školu s nižším počtem žáků. Stěžovatelka též poukazuje na právo rodičů zvolit vzdělání dítěte. Toto právo zpravidla nezakládá nárok na přijetí do jakékoliv školy podle volby rodičů. V její věci však bylo rozhodující, že neexistovala jiná reálná a místně dostupná alternativa. Kraj jako zřizovatel navíc její matce sdělil, že další školu tohoto typu nezřídí ani nezvýší kapacitu školy v Hradci Králové. V důsledku postupu veřejné moci se tak nemůže vzdělávat způsobem, který by odpovídal jejímu zdravotnímu stavu, a ocitla se tak v postavení ohroženého dítěte ve smyslu § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Krajský soud se tvrzeným zásahem do práva na vzdělání nezabýval a omezil se na zjištění, že kapacita třídy je naplněna. Nejprve však měl posoudit, zda k zásahu do základního práva došlo, a teprve poté určit, jakým úkonem veřejné moci byl způsoben. Tím, že tuto žalobní argumentaci pominul, zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.
[10] Výklad krajského soudu navíc ponechal tvrzený zásah bez soudní ochrany, což odporuje čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle stěžovatelky byla vhodným prostředkem ochrany právě žaloba proti rozhodnutí o nepovolení přestupu. Nečinnostní žaloba nepřicházela v úvahu (rozhodnutí bylo vydáno) a zásahová žaloba byla vzhledem ke své subsidiaritě nepřípustná. To potvrzuje rozsudek NSS ze dne 4. 4. 2013, č. j. 7 Ans 21/2012-22, podle něhož se lze při nezajištění podmínek pro plnění povinné školní docházky bránit žalobou proti rozhodnutí o nepřijetí k základnímu vzdělávání. Jelikož bylo doporučení školského poradenského zařízení vydáno až v době, kdy již stěžovatelka navštěvovala běžnou základní školu, bylo jediným navazujícím rozhodnutím právě rozhodnutí o nepovolení jejího přestupu.
[11] Správní uvážení ředitelky základní školy se podle stěžovatelky v této situaci lišilo od rozhodování o běžném přestupu. Spádová ani dosavadní základní škola jí nemohly poskytnout vzdělání odpovídající doporučení školského poradenského zařízení. U dosavadní školy stěžovatelka poukázala také na změnu jejího zaměření. Odkaz na to, že škola pro žáky s vadami řeči není spádová, proto podle ní nevyvracel zásah do jejího práva na vzdělání. Přestože školy zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona (tzv. paragrafové školy) nemají školské obvody, právo na přijetí do místně dostupné školy odpovídající zdravotním potřebám žáka podle stěžovatelky vyplývalo přímo z ústavně zaručeného práva na vzdělání a ze školského zákona. Odmítnutí přestupu ji ponechalo ve "vzdělávacím vakuu" a diskriminovalo ji z důvodu zdravotního stavu v rozporu s § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona. Stěžovatelka netvrdila, že měla právo na vzdělání v jakékoliv škole podle své volby. Požadovala však vzdělání místně a časově dostupné a přiměřené jejím schopnostem a zdravotnímu stavu. Shora zmíněný rozsudek č. j. 7 Ans 21/2012-22 krajský soud vyložil nesprávně. Nejvyšší správní soud v něm připustil, že ředitel školy při rozhodování posuzuje i to, zda obec vytvořila zákonné podmínky pro zajištění práva na vzdělání. Nejsou-li podmínky pro plnění povinné školní docházky zajištěny, musí je obec ve spolupráci se školami zajistit. Tyto závěry lze podle stěžovatelky přenést i na kraj, který zřizuje školy a třídy pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Krajský soud proto nemohl odmítnout její argumentaci pouze s tím, že zřizování škol a zvyšování jejich kapacity patří do samostatné působnosti kraje.
[12] Z principu proporcionality plyne, že před zamítnutím žádosti z kapacitních důvodů bylo nutné posoudit, zda zřizovatel může povolit výjimku z nejvyššího počtu žáků podle § 23 školského zákona. Bylo třeba zabývat se také zřízením další třídy. Správní rozhodnutí vycházela pouze z kapacity jedné třídy, ačkoliv celková kapacita školy podle veřejného školského rejstříku činila 292 žáků. Pokud rozhodnutí o těchto otázkách vyžadovalo součinnost kraje v samostatné působnosti, měla základní škola kraji oznámit existující poptávku, případně řízení přerušit do jeho rozhodnutí. Stěžovatelka již v odvolání požádala o zajištění potřebné kapacity. Žalovaný však posoudil pouze to, zda byla stávající třída naplněna, a nijak nereagoval na možnost kapacitu zvýšit. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Krajský soud sice připustil, že žalovaný měl vysvětlit, proč se tímto požadavkem nezabýval, avšak nesprávně dospěl k závěru, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Podle stěžovatelky tak krajský soud nesprávně posoudil obsah jejího práva na vzdělání, neodstranil nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a sám nevypořádal všechny žalobní body ani žalobní argumentaci založenou na rozsudku č. j. 7 Ans 21/2012-22.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě. Zdůraznil, že v odvolacím řízení podle § 89 správního řádu přezkoumával soulad rozhodnutí ředitelky základní školy a předcházejícího řízení s právními předpisy a jeho správnost v rozsahu odvolacích námitek. Argumentace stěžovatelky podle něj směřovala proti zákonnému systému vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a týkala se hmotněprávních otázek, které nebyly předmětem správního řízení o přestupu. Otázky zvýšení kapacity školy, povolení výjimky z nejvyššího počtu žáků, zřízení další třídy nebo dostatečného počtu škol zřízených podle § 16 odst. 9 školského zákona spadají podle žalovaného do samostatné působnosti kraje jako zřizovatele. Nemusel se jimi proto v odvolacím řízení zabývat. Ze stejného důvodu postupoval správně i krajský soud, pokud přezkoumal pouze zákonnost rozhodnutí o přestupu a neposuzoval počet specializovaných tříd a míst v kraji. Správní orgány i krajský soud postupovaly v mezích svých pravomocí a v souladu s příslušnými procesními předpisy.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III.1 Námitky nepřezkoumatelnosti
[14] Nejvyšší správní soud se s ohledem na logiku kasačního přezkumu zabýval v prvé řadě námitkami podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., které směřují vůči nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů. Podle ustálené judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje mimo jiné takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pak může být i rozsudek, který přezkoumá nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu (rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91, či ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 As 137/2022-67, bod 27). Nepřezkoumatelnost je ale třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem. Jde totiž o jednu z nejzávažnějších vad řízení. Lze ji proto konstatovat v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč soud (správní orgán) rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18, a tam citovaná judikatura).
III.1.1 Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[15] Stěžovatelka namítá, že se krajský soud nezabýval tvrzeným zásahem do jejího práva na vzdělání a omezil se pouze na konstatování, že kapacita třídy byla naplněna. Tato námitka však není důvodná. Krajský soud žalobní argumentaci založenou na právu na vzdělání nepominul. V bodě 31 napadeného rozsudku uvedl, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného mohl přezkoumávat pouze zákonnost rozhodnutí o nepovolení přestupu. Posuzování dostatečnosti počtu specializovaných tříd a míst podle něj šlo mimo rámec tohoto řízení. Z téhož důvodu uzavřel, že části žaloby označené jako "zásah do práva na vzdělání" a "systémový problém" nemohou být v rozsahu, v němž směřují k chybějící úvaze o výjimce z nejvyššího počtu žáků nebo ke zřízení další třídy, předmětem tohoto soudního řízení. Krajský soud rovněž výslovně uvedl, že nemožnost umístit stěžovatelku do specializované školy nepovažuje za důsledek nezákonného rozhodnutí ředitelky základní školy o nepovolení přestupu, nýbrž za důsledek omezené kapacity. Z odůvodnění napadeného rozsudku je tedy zřejmé, proč krajský soud nepovažoval žalobní argumentaci založenou na právu na vzdělání za způsobilou zpochybnit zákonnost rozhodnutí o nepovolení přestupu. Jakkoli stěžovatelka jistě nemusí souhlasit s tím, jak krajský soud věcně vyhodnotil danou část její argumentace, takový její nesouhlas nemůže ještě bez dalšího svědčit vadě odůvodnění napadeného rozsudku spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti.
[16] Je třeba upozornit též na to, že krajský soud se neomezil pouze na tvrzení, že kapacita třídy je naplněna. V bodě 13 napadeného rozsudku výslovně uvedl, že mezi účastníky není sporné doporučení pro stěžovatelku do specializované logopedické školy zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona. V bodě 14 vymezil předmět správního řízení jako posouzení podmínek pro možný přestup stěžovatelky do této školy a za důvod nepovolení přestupu označil naplnění maximální kapacity třídy. V bodě 17 vyšel z toho, že žalovaný ověřil počet žáků v dané třídě a že podle podkladu založeného ve správním spise je v ročníku 14 žáků. V bodě 22 citoval § 25 odst. 1 vyhlášky č. 27/2016 Sb., podle něhož má třída zřízená podle § 16 odst. 9 školského zákona nejvýše 14 žáků. V bodě 27 rozsudku pak z těchto zjištění dovodil, že správní orgány rozhodovaly na základě podkladů, z nichž vyplývalo obsazení nejvyššího přípustného počtu žáků v daném typu třídy. Z těchto bodů, ve spojení s bodem 31 napadeného rozsudku, je patrné, že krajský soud nepominul ani doporučení školského poradenského zařízení, zdravotní stav stěžovatelky či kapacitní důvod.
[17] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nevypořádal její žalobní argumentaci založenou na shora již zmíněném rozsudku č. j. 7 Ans 21/2012-22. Je pravdou, že krajský soud se závěry tohoto rozsudku výslovně nezabýval, byť stěžovatelka na něj v žalobě přímo odkazovala. Ani tato skutečnost však sama o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu není správní soud povinen reagovat na každý dílčí argument. Jeho úkolem je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní, což může učinit i tak, že proti ní postaví vlastní ucelený argumentační systém, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (například rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2026, č. j. 7 As 151/2025-113, bod 35, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Krajský soud v bodě 28 napadeného rozsudku totiž vyšel z toho, že ředitel školy při rozhodování o žádosti o přestup rozhoduje podle školského zákona v oblasti státní správy a může činit pouze to, co mu zákon ukládá a umožňuje. V bodě 29 pak uvedl, že rozhodnutí o zvýšení nejvyššího možného počtu žáků ve třídě podle § 23 odst. 5 školského zákona nebo rozhodnutí o žádosti o zvýšení stanovené kapacity školy spadá do samostatné působnosti kraje jako zřizovatele školy. Na tento závěr navázal v bodě 31, v němž uzavřel, že otázky počtu specializovaných tříd a míst jdou mimo rámec soudního přezkumu rozhodnutí o nepovolení přestupu. Z uvedených bodů odůvodnění je zřejmé, proč krajský soud nepřijal argumentaci stěžovatelky založenou mimo jiné na rozsudku č. j. 7 Ans 21/2012-22.
[18] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že krajský soud výslovně nereagoval ani na žalobní odkaz na přiměřené úpravy, antidiskriminační zákon a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1068/22. Ani to však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku. Podstata této části žalobní argumentace spočívala v tvrzení, že správní orgány měly posoudit výjimku z nejvyššího počtu žáků nebo jiné opatření umožňující přijetí stěžovatelky. Krajský soud v bodech 27 až 31 napadeného rozsudku vysvětlil, proč ředitelka ani žalovaný nemohli v řízení o přestupu sami povolit výjimku, zvýšit kapacitu školy nebo zřídit další třídu a proč tyto otázky podle něj nezpochybňovaly zákonnost rozhodnutí o přestupu. Je tedy i v tomto směru zřejmé, jak krajský soud na podstatu žalobní argumentace stěžovatelky reagoval, a není ani nijak znemožněn přezkum souvisejících věcných závěrů krajského soudu v rozsahu uplatněných kasačních bodů.
III.1.2 Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného
[19] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud neodstranil nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. V této souvislosti tvrdí, že žalovaný pouze převzal závěry ředitelky základní školy. Ani v tomto však Nejvyšší správní soud stěžovatelce nemůže přisvědčit. Krajský soud v bodě 25 napadeného rozsudku s odkazem na existující judikaturu (umožňující odvolacím orgánům osvojit si závěry prvostupňového rozhodnutí) uvedl, že již prvostupňové rozhodnutí poskytovalo jednoznačnou odpověď na otázku, proč nebylo možné přestup stěžovatelky povolit. Tímto důvodem byla naplněná kapacita třídy. Žalovaný se s tímto závěrem ztotožnil, navíc nezůstal jen u prostého odkazu na rozhodnutí ředitelky základní školy (doplnil právní úpravu počtu žáků ve třídě zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona a uvedl konkrétní počet žáků v dané třídě). Nejvyšší správní soud se s krajským soudem shoduje v tom, že z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, proč odvolání zamítl a proč považoval rozhodnutí ředitelky základní školy za správné.
[20] Stěžovatelka dále spojuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného s tím, že žalovaný výslovně nereagoval na její požadavek na zajištění či zvýšení kapacity. I v této souvislosti Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se touto výtkou již zabýval krajský soud. V bodě 26 napadeného rozsudku uvedl, že žádost směřující ke zřizovateli školy o zvýšení kapacity nepovažuje za řádnou odvolací námitku, neboť míří mimo předmět řízení o přestupu a mimo kompetenci odvolacího orgánu. V bodě 27 sice připustil, že žalovaný měl vysvětlit, proč se tímto požadavkem nemůže a nebude zabývat. Zároveň však dospěl k závěru, že takové chybějící vysvětlení nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť úvaha o výjimce z nejvyššího počtu žáků, zvýšení kapacity školy nebo zřízení další třídy podle něj náleží do samostatné působnosti kraje jako zřizovatele školy.
[21] Nejvyšší správní soud se se závěry krajského soudu o přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ztotožňuje. Rozhodnutí žalovaného je stručné a bylo by jistě vhodnější, pokud by žalovaný výslovně uvedl, proč se požadavkem na zajištění či zvýšení kapacity v odvolacím řízení nezabývá. Tento nedostatek však v projednávané věci nedosahuje intenzity nepřezkoumatelnosti. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmý jeho nosný důvod. Žalovaný vyšel z toho, že doporučení školského poradenského zařízení neurčuje konkrétní školu zřízenou podle § 16 odst. 9 školského zákona a že jediná třída budoucího třetího ročníku měla být naplněna nejvyšším přípustným počtem 14 žáků. Právě proto potvrdil závěr ředitelky základní školy, že přestup stěžovatelky nelze povolit. Takové odůvodnění umožňuje soudní přezkum a krajský soud tedy nepochybil, pokud k němu přistoupil.
III.2 Předmět řízení a prostředky soudní ochrany
[22] Další okruh kasační argumentace, kterým se Nejvyšší správní soud zabývá, se týká samotného předmětu daného řízení a rozsahu soudního přezkumu. Stěžovatelka totiž v tomto směru namítá, že krajský soud nemohl zůstat u otázky, zda byla naplněna kapacita jedné třídy. Měl podle ní posoudit, zda tvrzené neplnění povinnosti kraje vytvářet dostatečné kapacity pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami mělo dopad na zákonnost rozhodnutí o nepovolení přestupu. Tvrdí také, že žaloba proti rozhodnutí o nepovolení přestupu byla jediným účinným prostředkem soudní ochrany, přičemž zásah do základního práva na vzdělání nemůže zůstat bez soudní ochrany.
[23] Rozhodnutí o nepovolení přestupu do jiné základní školy je rozhodnutím o veřejných subjektivních právech. Ředitel základní školy o přestupu rozhoduje podle § 49 odst. 1 školského zákona a podle § 165 odst. 2 písm. e) téhož zákona jde o rozhodování o právech a povinnostech v oblasti státní správy. Proti takovému rozhodnutí je přípustné odvolání a následně případná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s. Soud pak v takovém řízení přezkoumává zákonnost rozhodnutí o nepovolení přestupu, tedy typicky se zabývá správností právního posouzení, dodržením procesních pravidel nebo tím, zda správní orgány řádně zjistily rozhodné skutečnosti.
[24] Nejvyšší správní soud předně souhlasí se stěžovatelkou, že odkaz na naplněnou kapacitu nemůže znamenat faktické vyjmutí rozhodnutí o nepovolení přestupu ze soudního přezkumu. Soud nepochybně i v takovém případě musí s přihlédnutím k uplatněným žalobním námitkám a okolnostem té které věci mimo jiné ověřit, zda takový důvod skutečně existoval a zda jej správní orgány použily v souladu se zákonem, a to včetně zohlednění práva na vzdělání či zásady rovného přístupu ke vzdělávání. Krajský soud proto v nynější věci formuloval závěr o nemožnosti zabývat se argumentací založenou na právu na vzdělání příliš široce (a v tomto směru ne zcela vhodně); nelze totiž v obecné rovině vyloučit, že by i taková argumentace mohla být významná též pro posouzení zákonnosti rozhodnutí o nepovolení přestupu, a to včetně hodnocení kapacitního důvodu. Z odůvodnění nyní napadeného rozsudku ale současně vyplývá, že krajský soud tento důvod ověřil a širší otázku celkové dostupnosti specializovaného vzdělávání od něj oddělil. Uvedená argumentační nepřesnost proto nemůže mít vliv na zákonnost rozsudku. Je navíc třeba zdůraznit, že předmětem takového přezkumu stále zůstává v prvé řadě právě konkrétní rozhodnutí o přestupu. Účelem řízení (o žalobě proti rozhodnutí o nepovolení přestupu) skutečně nemůže být přezkoumávat či snad dokonce nahrazovat rozhodování kraje o rozsahu sítě škol a tříd podle § 16 odst. 9 školského zákona.
[25] Stěžovatelka v této souvislosti v kasační stížnosti dále především odkazuje na rozsudek č. j. 7 Ans 21/2012-22. Nejvyšší správní soud se v něm zabýval přijetím dítěte k základnímu vzdělávání a mimo jiné dovodil, že ředitel školy při rozhodování posuzuje také to, zda obec vytvořila podmínky pro plnění povinné školní docházky, které jí ukládá zákon. Jestliže je důvodem nepřijetí dítěte nedostatek takových podmínek, může se tato skutečnost promítnout do zákonnosti rozhodnutí o nepřijetí. Uvedený závěr se týkal situace, v níž tamější žalobce žádal o přijetí (integraci) ve své spádové škole. V této souvislosti je však třeba předně poukázat na to, že § 36 odst. 5 a 7 školského zákona spojuje dítě podle místa jeho trvalého pobytu právě s konkrétní spádovou školou, jejíž ředitel je povinen je za zákonných podmínek přednostně přijmout. Na tuto úpravu pak navazuje § 178 školského zákona, podle něhož obec zajišťuje podmínky pro plnění povinné školní docházky a vymezuje školské obvody. Splnění této povinnosti obce proto může mít přímý význam pro zákonnost rozhodnutí ředitele spádové školy.
[26] Taková vazba však v nynější věci chybí, což ji od věci odkazované v nikoliv nevýznamném bodě odlišuje. Zákon školy spádové oproti ostatním školám v některých ohledech upřednostňuje, a to i co do souvisejících povinností jejich zřizovatelů, resp. územních samosprávných celků (viz např. § 178 odst. 9 školského zákona). Zvolená škola v nynější věci však není spádovou základní školou stěžovatelky podle § 36 odst. 5 školského zákona. Školský obvod se podle tehdy účinného § 178 odst. 4 školského zákona (nyní je obdobné pravidlo obsaženo v § 178 odst. 8 téhož zákona) nestanovoval ani školám zřízeným v souladu s § 16 odst. 9 uvedeného zákona, ani školám zřizovaným jinými zřizovateli než obcí nebo svazkem obcí. Doporučení školského poradenského zařízení je sice podmínkou vzdělávání ve škole nebo třídě podle § 16 odst. 9 školského zákona, avšak neurčuje konkrétní školu, která musí žáka přijmout. Ani § 49 odst. 1 školského zákona nezakládá žákovi s takovým doporučením přednostní právo na přestup do nejbližší nebo jediné místně dostupné školy. Povinnost kraje podle § 181 odst. 1 písm. c) školského zákona proto sama o sobě nestanovuje ředitelce školy povinnost přijmout dalšího žáka do již naplněné třídy.
[27] V řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepovolení přestupu lze přezkoumat, zda byla třída skutečně naplněna, zda nebyla povolena výjimka z nejvyššího počtu žáků, zda existovala jiná třída, do níž bylo možné stěžovatelku zařadit či zda správní orgány neuplatnily kapacitní důvod svévolně či diskriminačně apod. Posouzení, zda kraj dlouhodobě zajišťoval dostatečnou síť škol a tříd podle § 16 odst. 9 školského zákona, je však právně i skutkově jinou otázkou, jež je navíc předmětem jiné formy regulace ze strany jiného orgánu (kraj v takovém případě vystupuje v pozici územního samosprávného celku). I v tomto směru tedy východiska krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku obstojí.
[28] Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje s odkazem na čl. 36 odst. 2 Listiny mimo jiné dále na to, že pokud neplnění povinnosti kraje nelze posoudit v řízení o žalobě proti rozhodnutí o přestupu, zůstává tvrzený zásah do jejího práva bez soudní ochrany. Ani této její argumentaci však Nejvyšší správní soud nemůže plně přisvědčit. Pokud by totiž podstata žalobních tvrzení primárně směřovala právě k (dlouhodobému) opomenutí kraje činit v samostatné působnosti přiměřené a cílené kroky k zajištění reálné dostupnosti vzdělávání odpovídajícího speciálním vzdělávacím potřebám určitého žáka (srov. též § 177 odst. 2 školského zákona), a nikoliv k rozhodnutí ředitele školy o přestupu, lze uvažovat o tom, že takovou ochranu může představovat právě žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. s. ř. s. Ani zákonem či judikaturou zdůrazňovaná subsidiarita zásahové žaloby (srov. § 85 s. ř. s.) jejímu použití v takovém případě nutně bránit nemusí. To platí i přes stěžovatelem odkazované závěry, které Nejvyšší správní soud dovodil v případě obcí ve shora již opakovaně citovaném rozsudku č. j. 7 Ans 21/2012-22 (ten mimo jiné také právní ochranu prostřednictvím zásahové žaloby označil za "náročnější a komplikovanější"). Nejenže je třeba zohlednit skutkové i právní okolnosti (odlišnosti) konkrétní věci (viz například shora zmíněnou otázku spádovosti školy), pro něž nemusí existovat taková provázanost mezi rozhodnutím ředitele školy a postupem (opomenutím) příslušného územního samosprávného celku. Především pak není možné odhlédnout od pozdější judikatury Ústavního soudu týkající se soudní ochrany v případě plnění pozitivních závazků územních samosprávných celků ve vztahu k osobám se zdravotním postižením.
[29] Ústavní soud totiž již zásahovou žalobu jakožto prostředek právní ochrany v podobné situaci výslovně připustil, a to konkrétně v oblasti zajišťování služeb sociální péče územními samosprávnými celky pro osoby se zdravotním postižením (nález ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17). Na závěry tohoto nálezu pak navázala i judikatura Nejvyššího správního soudu (například rozsudky ze dne 9. 5. 2019, č. j. 3 Ads 151/2016-117, ze dne 25. 11. 2025, č. j. 21 Ads 86/2025-41, ze dne 9. 4. 2026, č. j. 3 Ads 62/2025-100, nebo ze dne 13. 7. 2026, č. j. 7 Ads 53/2026-33). Ústavní soud ve shora odkazovaném nálezu především dovodil, že osoby se zdravotním postižením nacházející se v nepříznivé sociální situaci mají veřejné subjektivní právo na dostupnost vhodných služeb sociální péče. Toto právo vyplývalo z konkrétního ustanovení zákona, kterým bylo prováděno několik základních práv. Jednalo se o sociální právo obecnější povahy, jemuž odpovídá povinnost veřejné moci zajistit dostupnost vhodných sociálních služeb. Tato povinnost je zákonem stanovena krajům, které jsou tedy povinny zabezpečit, aby osobám v nepříznivé sociální situaci na jejich území byly k dispozici potřebné sociální služby. Nejde přitom podle Ústavního soudu o to, aby dotčené osoby měly přístup k sociální péči v konkrétní podobě přesně podle svých ideálních představ; jde o to, aby existovaly a dotčeným osobám byly dostupné takové služby, které jsou adekvátní jejich stavu a situaci. Jak Ústavní soud dovodil, uvedené právo plynoucí ze zákona, provádějící základní práva jednotlivců, je pod ochranou soudní moci a lze je uplatnit v řízení před soudem. Výslovně pak uzavřel (viz bod odkazovaného 76 nálezu), že "v případě opomenutí kraje činit přiměřené a cílené kroky k zajištění dostupnosti vhodných sociálních služeb, jichž by mohla využít určitá osoba, potřebující sociální péči, může být vhodným procesním prostředkem k ochraně práva této osoby právě žaloba na ochranu před nezákonným zásahem".
[30] Základní východiska této judikatury pak nepochybně mohou být ve vztahu k osobám se zdravotním postižením přiměřeně použitelná i v poměrech školského zákona. I zde je totiž ve hře právo (v tomto případě na vzdělání), jež je provedením jednoho ze základních práv jednotlivců (čl. 33 Listiny), jemuž odpovídá zákonná povinnost kraje, přičemž i zde obdobně nemusí dávat vždy smysl spojovat otázku konkrétního poskytování vzdělání na konkrétní škole na straně jedné a (obecnějšího) plnění pozitivních závazků samosprávného celku k zajištění podmínek pro uskutečňování vzdělávání dětí (žáků a studentů) se speciálními vzdělávacími potřebami [§ 181 odst. 1 písm. c) školského zákona] na straně druhé. Ostatně pokud shora opakovaně citovaný rozsudek č. j. 7 Ans 21/2012-22 hovoří o "náročnější a komplikovanější" právní cestě v případě využití zásahové žaloby, mohou jistě nastat situace, v nichž naopak může být jednodušší a smysluplnější domáhat se právní ochrany přímo a rovnou u příslušného zřizovatele, než vyvolávat "umělé" řízení a žádat o přestup například i s vědomím naplněné kapacity školy (třídy) a nemožnosti se svou žádostí uspět. Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom toho, že procesní režim (a postup) týkající se poskytování služeb sociální péče je od rozhodování o přestupu žáka do jiné základní školy odlišný. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že shora citovaný nález Ústavního soudu, na který navazuje další judikatura, není vystavěn na zvláštnostech procesního postupu u poskytování sociálních služeb či snad na subsidiaritě použití žalobních typů podle soudního řádu správního, nýbrž primárně právě na zdůraznění práv osob se zdravotním postižením a na možnosti zachovat soudní přezkum i v případě postupu (opomenutí) územního samosprávného celku (viz zejména body 58 a násl. nálezu sp. zn. I. ÚS 2637/17).
[31] V návaznosti na výše uvedené lze mít za to, že v případě závazku kraje v oblasti vzdělávání se nabízí obecně uvažovat o oddělení minimálně tři různých rovin. První je právě systémová dostupnost vzdělávání, tedy otázka, zda kraj činí přiměřené kroky k tomu, aby pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami vůbec existovala reálně dostupná odpovídající forma vzdělávání. Druhou je individuální rozhodnutí o přijetí nebo přestupu konkrétního žáka do konkrétní školy. Třetí představují přiměřené úpravy, tedy konkrétní opatření, která může příslušný nositel povinnosti přijmout k odstranění překážky bránící určitému žákovi v přístupu ke vzdělávání nebo v jeho využívání na rovnoprávném základě s ostatními. Povinnost kraje podle § 181 odst. 1 školského zákona se vztahuje především k první z těchto rovin. Sama o sobě nezakládá nárok na přijetí do určité školy v řízení o přestupu, avšak může vyžadovat, a to tím spíše u osob se zdravotním postižením, aby kraj na doloženou potřebu určitého typu vzdělávání reagoval v rámci svých pravomocí přiměřenými a cílenými kroky.
[32] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se nezabýval (ani nemohl zabývat) přípustností či dokonce důvodností případné zásahové žaloby v nyní projednávané věci. Ostatně v tomto směru mu nepřísluší za stěžovatelku jakkoli domýšlet, v čem konkrétně by tvrzený (nezákonný) zásah spatřovala, koho by považovala za žalovaného, a především čeho konkrétně by se chtěla takovou žalobou domoci. Nejvyšší správní soud samozřejmě nepřehlédl, že stěžovatelka již v závěrečné části žaloby (označené jako "systémový problém") také stručně zmínila, že zvažovala podání zásahové žaloby, kterou však nepovažovala za "vhodnou a přípustnou". K tomu je však třeba dodat, že stěžovatelkou podaná žaloba, a to jak z hlediska formy, tak i jejího obsahu zjevně směřovala právě proti rozhodnutí o nepovolení přestupu. Stěžovatelka v žalobě předně obsáhle zpochybňuje přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a v návaznosti na to poukazuje i na další procesní pochybení jeho či ředitelky školy předcházející vydání napadených rozhodnutí, resp. věcně zpochybňuje jejich obsah. Byť jsou z obsahu žaloby patrné i pochyby stěžovatelky o postupu zřizovatele (kraje), nelze je považovat za zjevnou podstatu uplatněných žalobních tvrzení. I proto není v nynější věci namístě ani úvaha, zda případně stěžovatelku neměl krajský soud poučit o možné změně žalobního typu. Krajský soud zde ani nehodnotil žalobou napadený úkon odlišně od stěžovatelky (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Afs 190/2017-36), ani její žalobu neodmítl, nýbrž ji věcně projednal (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2398/18 ze dne 14. 8. 2019). Je třeba současně připomenout, že soud nemůže poučovat účastníka řízení o tom, čeho se má ve své žalobě dožadovat, aby byl ve věci úspěšný, případně, jak má formulovat žalobní petit (například rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2013, č. j. 1 Ans 21/2014-42).
[33] V návaznosti na shora uvedené je tak třeba uzavřít, že v dané věci nebylo porušením práva stěžovatelky na přístup k soudu, pokud krajský soud v rámci přezkumu rozhodnutí o nepovolení přestupu do školy zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona věcně nehodnotil v žalobě taktéž uváděné "systémové otázky" vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, jejichž řešení je zákonem svěřeno zřizovateli (jímž je kraj). Podstata žaloby (žalobních tvrzení) v dané věci směřovala právě k posouzení zákonnosti rozhodnutí o nepovolení přestupu, čemuž ostatně svědčí i další kasační námitky vypořádané níže. S ohledem na východiska judikatury Ústavního soudu týkající se soudní ochrany v případě pozitivních závazků kraje pak může v úvahu přicházet (za splnění dalších zákonných podmínek) jako prostředek právní ochrany k zajištění systémové dostupnosti vzdělávání pro osoby se zdravotním postižením i žaloba na ochranu před nezákonným zásahem.
III.3 Podmínky přestupu do zvolené školy
III.3.1 Právo na vzdělání a vzdělávání podle § 16 odst. 9 školského zákona
[34] Stěžovatelka dále namítá, že vzhledem ke svým speciálním vzdělávacím potřebám, doporučení školského poradenského zařízení a nepostačujícím podpůrným opatřením v běžné škole lze její právo na vzdělání naplnit pouze vzděláváním ve škole zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona. Zdůrazňuje, že se nejedná o běžný přestup do jiné nespádové základní školy, nýbrž o situaci, kdy vzdělávání ve škole podle § 16 odst. 9 školského zákona odpovídá jejímu zdravotnímu stavu, nejlepšímu zájmu a doporučení školského poradenského zařízení.
[35] Jak již bylo uvedeno shora, právo na vzdělání je zaručeno čl. 33 Listiny základních práv a svobod. Jde o sociální právo, jehož se lze podle čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které je provádějí. To však neznamená neomezený prostor uvážení zákonodárce nebo orgánů veřejné moci. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/17 uvedl, že zákonodárce nesmí popřít samotnou existenci sociálního práva ani ve svém důsledku vyloučit jeho realizaci (body 40 až 44 nálezu). Právo na vzdělání je podle téhož nálezu jednotou institucionálního a materiálního aspektu. Institucionální aspekt spočívá v povinnosti státu vytvořit adekvátní systém vzdělávacích institucí. Tomu odpovídá právo jednotlivce na přístup k těmto institucím. Materiální aspekt vyžaduje, aby poskytované vzdělávání mělo náležitou kvalitu formy a obsahu. Jistá míra elementární kvality každého z těchto aspektů tvoří podstatu a smysl práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny (bod 46 nálezu).
[36] U žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je třeba tento ústavní rámec vykládat ve spojení se školským zákonem. Podle § 16 odst. 1 tohoto zákona se dítětem, žákem nebo studentem se speciálními vzdělávacími potřebami rozumí osoba, která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření. Podpůrnými opatřeními jsou nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající mimo jiné zdravotnímu stavu žáka. Podle § 16 odst. 9 školského zákona lze pro děti, žáky a studenty s tam vymezenými druhy postižení nebo poruch zřizovat školy nebo ve školách třídy, oddělení a studijní skupiny. Přijetí do takové školy nebo zařazení do takové třídy je možné pouze tehdy, pokud školské poradenské zařízení shledá, že vzhledem k povaze speciálních vzdělávacích potřeb nebo k průběhu a výsledkům dosavadních podpůrných opatření by samotná podpůrná opatření nepostačovala k naplňování vzdělávacích možností žáka a k uplatnění jeho práva na vzdělávání. Podmínkou je také písemná žádost, doporučení školského poradenského zařízení a soulad tohoto postupu se zájmem dítěte nebo žáka.
[37] Významnou roli školských poradenských zařízení při doporučování podpůrných opatření potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 93/20, jehož východiskem je odpovědnost státu za dostupnost a kvalitu vzdělávání. Považoval za ústavně přijatelné, že zákonodárce svěřil doporučování podpůrných opatření druhého až pátého stupně pouze školským poradenským zařízením, a to mimo jiné s ohledem na potřebu jednotného odborného postupu a dopad těchto opatření na veřejné rozpočty (bod 44 nálezu). V témže nálezu Ústavní soud uvedl, že z hlediska práva žáků se speciálními vzdělávacími potřebami na vzdělání je relevantní také požadavek na poskytnutí přiměřených úprav vyplývajících z individuálních potřeb dětí s postižením podle čl. 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (bod 53 nálezu).
[38] Článek 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením klade důraz na začleňující vzdělávací systém, rovný přístup ke kvalitnímu a bezplatnému základnímu vzdělávání v místě, kde osoby se zdravotním postižením žijí, na poskytování přiměřené úpravy podle individuálních potřeb a na nezbytnou podporu umožňující účinné vzdělávání. Pro projednávanou věc z něj plyne povinnost vykládat školský zákon tak, aby žák se zdravotním postižením nebyl vyloučen z účinného přístupu ke vzdělávání a aby mu byla poskytována podpora odpovídající jeho individuálním potřebám. Tento článek však sám o sobě nezakládá nárok na přijetí do konkrétní školy podle § 16 odst. 9 školského zákona vybrané rodiči.
[39] Mezi účastníky není sporné, že školské poradenské zařízení v doporučujícím posouzení ze dne 24. 3. 2025 doporučilo přestup stěžovatelky do školy samostatně zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona. Správní orgány ani krajský soud nezpochybnily, že taková forma vzdělávání odpovídá jejím speciálním vzdělávacím potřebám. Uvedené odborné posouzení však neurčuje konkrétní školu, do níž musí být stěžovatelka přijata, a samo o sobě nezakládá nárok na přijetí bez ohledu na nejvyšší počet žáků ve třídě a další zákonné podmínky.
[40] Nejlepší zájem dítěte byl v projednávané věci předním, nikoliv však jediným ani absolutním hlediskem. Školský zákon jej výslovně uvádí mezi podmínkami přijetí do školy nebo zařazení do třídy podle § 16 odst. 9 téhož zákona a stejný požadavek plyne z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 7 odst. 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Správní orgány nezpochybnily, že vzdělávání ve škole s logopedickým zaměřením odpovídalo potřebám stěžovatelky. Přestup nepovolily kvůli naplnění jediné třídy příslušného ročníku. Nejlepší zájem stěžovatelky sám o sobě nezakládal právo na přijetí do konkrétní školy bez ohledu na organizaci jejího provozu a na podmínky, za nichž lze podle § 23 odst. 5 školského zákona překročit nejvyšší počet žáků. Toto hledisko bylo třeba posuzovat společně se zájmem ostatních žáků na zachování kvality a bezpečnosti vzdělávání.
[41] Stěžovatelka v této souvislosti také namítá, že se ocitla v postavení ohroženého dítěte ve smyslu § 6 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Toto ustanovení vymezuje okruh dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje, pokud tam uvedené skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dítěte nebo mohou být příčinou jeho nepříznivého vývoje. Nejvyšší správní soud v tomto řízení nerozhoduje o tom, zda je stěžovatelka dítětem, na něž se má sociálně-právní ochrana zaměřit. I kdyby tomu tak bylo, neměnilo by to samo o sobě podmínky přestupu podle § 49 odst. 1 školského zákona ani nejvyšší počet žáků ve třídě podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 27/2016 Sb. Mohlo by to být významné pro postup orgánů sociálně-právní ochrany dětí nebo pro koordinaci pomoci rodině, nikoliv pro závěr, že ředitelka musela přestup do naplněné třídy povolit. Uvedené platí i pro právo rodičů volit vzdělání dítěte. Názor rodičů při volbě školy je samozřejmě podstatný (viz čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě či čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), nicméně ani toto východisko nezakládá právo na přijetí dítěte do zvolené veřejné školy bez ohledu na zákonné a kapacitní podmínky.
[42] Uvedená hlediska nasvědčují povinnosti veřejné moci usilovat o dostupnost vzdělávání odpovídajícího potřebám stěžovatelky. Žádné z nich však samo o sobě neodstraňuje zákonné a kapacitní podmínky přestupu do konkrétní školy. Pro zákonnost napadeného rozhodnutí je proto rozhodující, zda byla uváděná kapacitní překážka skutečná, zákonná a uplatněná nediskriminačně.
III.3.2 Kapacitní důvod nepovolení přestupu
[43] Stěžovatelka nezpochybňuje, že třída měla být naplněna. Namítá však, že správní orgány nemohly na tomto zjištění bez dalšího založit nepovolení přestupu. Nejvyšší správní soud proto nejprve posoudil význam nejvyššího počtu žáků v tomto typu třídy. Podle § 25 odst. 1 vyhlášky č. 27/2016 Sb. má třída, oddělení a studijní skupina zřízená podle § 16 odst. 9 školského zákona nejméně 6 a nejvýše 14 žáků s přihlédnutím k věku a speciálním vzdělávacím potřebám žáků. Pokud z doporučení školského poradenského zařízení vyplývá, že by tento počet nepostačoval k naplňování vzdělávacích možností žáků a k uplatnění jejich práva na vzdělávání, má třída, oddělení a studijní skupina nejméně 4 a nejvýše 6 žáků. Úprava počtu žáků ve třídách podle § 16 odst. 9 školského zákona sleduje zvláštní povahu vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Nejvyšší počet žáků v takové třídě není jen formálním omezením. Slouží k tomu, aby bylo možné přihlédnout k věku a speciálním vzdělávacím potřebám žáků a zachovat podmínky pro jejich individuální podporu. Nejde však o limit absolutní, neboť zřizovatel může za podmínek § 23 odst. 5 školského zákona povolit výjimku. Dokud taková výjimka povolena není, je ředitel školy povinen nejvyšší počet stanovený prováděcím právním předpisem respektovat.
[44] Správní orgány vyšly v nynější věci z podkladů, podle nichž měla být ve školním roce 2025/2026 otevřena jediná třída třetího ročníku a mělo v ní pokračovat 14 žáků. Stěžovatelka tuto skutkovou okolnost v odvolání nezpochybnila. Jejím přijetím by se tedy počet žáků zvýšil na patnáct, a překročil by tak nejvyšší počet stanovený § 25 odst. 1 vyhlášky č. 27/2016 Sb. Bez povolené výjimky podle § 23 odst. 5 školského zákona nebo bez vytvoření další třídy proto ředitelka základní školy nemohla přestup povolit.
[45] Stěžovatelka namítá, že spádová ani dosavadní základní škola jí nemohou poskytnout odpovídající vzdělávání. Tato námitka může být významná z hlediska obecné povinnosti veřejné moci zajistit dostupnost odpovídajícího vzdělávání. Neodstraňuje však zákonný limit nejvyššího počtu žáků ve třídě. Na rozdíl od spádové základní školy není stěžovatelkou preferovaná škola povinna ji přednostně přijmout jen z důvodu jejího místa bydliště. Právo na vzdělání zde nelze ztotožnit s právem na přijetí do nejbližší konkrétní školy, pokud v příslušné třídě není volná kapacita odpovídající právním předpisům.
[46] Tvrzení stěžovatelky o vzdálenosti logopedické školy v Choustníkově Hradišti, o dopadech do rodinného života, o chybějícím druhém stupni této školy, o nevhodnosti běžné základní školy s nižším počtem žáků i o změně zaměření dosavadní školy se vztahují především k otázce, zda je pro ni reálně dostupné odpovídající vzdělávání. V řízení o přestupu do základní školy v Hradci Králové však tato tvrzení neodstraňují překážku spočívající v naplnění jediné třídy, která měla být pro příslušný ročník otevřena. Nelze vyloučit, že mohou být významná pro posouzení postupu kraje při zajištění podmínek podle § 181 odst. 1 školského zákona. Nečiní však nezákonným individuální rozhodnutí ředitelky základní školy, která vycházela z nejvyššího počtu žáků stanoveného prováděcím právním předpisem.
III.3.3 Rovný přístup ke vzdělání
[47] Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž namítá, že ji nepovolení přestupu diskriminuje z důvodu zdravotního stavu v rozporu se zásadou rovného přístupu ke vzdělávání podle § 2 odst. 1 písm. a) školského zákona. V rámci obecného vymezení obsahu práva na vzdělání uvádí také požadavek na poskytování přiměřené úpravy podle individuálních potřeb podle čl. 24 odst. 2 písm. c) Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. V žalobě tuto argumentaci spojila také se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon), a s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 1068/22, a sama připustila možnost samostatné antidiskriminační žaloby v občanském soudním řízení. V kasační stížnosti již antidiskriminační zákon ani uvedený nález výslovně neuvádí, a Nejvyšší správní soud se proto v tomto řízení ani nemohl zabývat případnými právními prostředky, které by uvedený zákon mohl pro řešení situace stěžovatelky také nabízet. Nynější řízení se přitom ani nemůže týkat nároků podle § 10 antidiskriminačního zákona, jelikož pravomoc rozhodnout o takovém samostatném sporu mají civilní soudy (rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 7 As 40/2019-32, bod 32). To však nebrání tomu, aby soud při přezkumu napadeného rozhodnutí posoudil, zda správní orgány dodržely veřejnoprávní zásadu rovného přístupu ke vzdělávání a zohlednily požadavky vyplývající z čl. 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
[48] Z tohoto hlediska správní orgány nepochybily. Důvodem nepovolení přestupu nebyl zdravotní stav stěžovatelky, nýbrž skutečnost, že podle podkladů správního řízení mělo v jediné třídě příslušného ročníku pokračovat 14 stávajících žáků, tedy nejvyšší počet stanovený § 25 odst. 1 vyhlášky č. 27/2016 Sb. Stěžovatelka netvrdí, že by byl na její úkor přijat jiný uchazeč, že by místa nebyla ponechána pokračujícím žákům nebo že by bylo při obsazování třídy použito kritérium související s jejím zdravotním stavem. Kapacitní důvod proto vůči ní nebyl uplatněn selektivně ani svévolně. Stěžovatelka v kasační stížnosti obecný požadavek přiměřené úpravy nerozvíjí jako samostatný důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí ani za takovou úpravu výslovně neoznačuje některé z jí požadovaných opatření. Vzhledem k vázanosti důvody kasační stížnosti podle § 109 odst. 4 s. ř. s. proto Nejvyšší správní soud tento obecný požadavek neposuzoval jako samostatný kasační okruh, nýbrž jako součást širší argumentace stěžovatelky o právu na vzdělání a rovném přístupu ke vzdělávání. Argumentace, podle níž správní orgány měly zajistit výjimku z nejvyššího počtu žáků, zřízení další třídy, zvýšení kapacity školy nebo předání informace zřizovateli, pak směřuje k tvrzení, že ředitelka a žalovaný měli zajistit nebo alespoň iniciovat právní a organizační kroky, které by přijetí stěžovatelky umožnily. Těmito otázkami se Nejvyšší správní soud zabývá v následující části z hlediska působnosti ředitelky a žalovaného a stěžovatelkou namítaného principu proporcionality. Pokud její argumentace míří proti celkové nedostupnosti odpovídajícího vzdělávání, jde o odlišnou systémovou otázku posouzenou výše.
III.4 Požadovaná opatření k překonání překážky přestupu
[49] Nejvyšší správní soud se v návaznosti na uplatněné kasační námitky dále zabýval tím, zda ředitelka nebo žalovaný byli povinni před nepovolením přestupu zajistit či iniciovat povolení výjimky z nejvyššího počtu žáků. Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány nemohly její žádost zamítnout pouze s odkazem na naplnění jediné třídy, aniž se nejprve zabývaly tím, zda zřizovatel může výjimku podle § 23 odst. 5 školského zákona povolit.
[50] Podle § 23 odst. 5 školského zákona může zřizovatel školy povolit výjimku z nejvyššího počtu dětí, žáků a studentů stanoveného prováděcím právním předpisem a zvýšit jej nejvýše o 4 žáky, pokud toto zvýšení není na újmu kvalitě vzdělávací činnosti školy a jsou splněny podmínky bezpečnosti a ochrany zdraví. Již z textu ustanovení plyne, že povolení výjimky není nárokové. Jde o oprávnění, jehož využití je podmíněno posouzením kvality vzdělávání, bezpečnosti a ochrany zdraví. O výjimce podle § 23 odst. 5 školského zákona navíc nerozhoduje ředitelka školy v řízení o přestupu, nýbrž zřizovatel školy, kterým je v tomto případě kraj. Krajský úřad přitom v odvolacím řízení vystupoval jako nadřízený správní orgán ředitelky podle § 183 odst. 3 školského zákona, nikoliv při výkonu působnosti kraje jako zřizovatele školy. Nemohl proto v odvolacím řízení výjimku sám povolit ani nahradit posouzení, zda by zvýšení počtu nebylo na újmu kvalitě vzdělávání a zda jsou splněny podmínky bezpečnosti a ochrany zdraví.
[51] Stěžovatelka z principu proporcionality dovozuje, že ředitelka měla před nepovolením přestupu vyvolat u zřizovatele posouzení možnosti povolit výjimku. Nejvyšší správní soud však ani této námitce nepřisvědčil. Samotná skutečnost, že zřizovatel před rozhodnutím o přestupu výjimku nepovolil ani neposoudil možnost jejího povolení, nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí o nepovolení přestupu. Ustanovení § 23 odst. 5 školského zákona svěřuje rozhodování o výjimce zřizovateli a neupravuje postup ředitelky v řízení o přestupu. Ani § 49 odst. 1 školského zákona nestanoví, že by rozhodnutí o přestupu muselo předcházet posouzení výjimky zřizovatelem nebo že by ředitelka byla povinna takový postup zřizovatele iniciovat. Tuto procesní povinnost nelze založit pouze principem proporcionality. Princip proporcionality je významný při výkladu právní úpravy a při výkonu pravomocí, které zákon příslušnému orgánu svěřuje. Není však samostatnou kompetenční ani procesní normou a nemůže rozšiřovat zákonem vymezenou působnost ředitelky nebo žalovaného (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, k požadavku zákonného založení pravomoci viz rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2021, č. j. 5 As 108/2020-37). V době rozhodování nebyla výjimka povolena, a ředitelka proto nemohla přijmout stěžovatelku jako patnáctou žákyni. Žalovaný pak nemohl chybějící rozhodnutí zřizovatele nahradit v odvolacím řízení. To, zda a jak kraj jako zřizovatel na znalost situace reagoval, by mohlo být případně významné při posouzení jeho vlastního postupu při zajišťování dostupnosti vzdělávání podle § 181 odst. 1 školského zákona (viz část III.2 tohoto rozsudku shora). Tento postup však nebyl předmětem nynějšího řízení a nemohl založit nezákonnost rozhodnutí ředitelky o přestupu.
[52] Stěžovatelka dále namítá, že správní orgány měly vedle možnosti povolit výjimku posoudit také zřízení další třídy. Poukazuje přitom na celkovou kapacitu školy (292 žáků), z níž dovozuje, že přijetí další žákyně nebylo vyloučeno. Ani tato námitka však není důvodná. Stanovení organizace a podmínek provozu školy náleží podle § 165 odst. 1 písm. a) školského zákona řediteli školy. Ze zákona však neplyne, že by se o otevření další třídy rozhodovalo v řízení o individuální žádosti o přestup podle § 49 odst. 1 školského zákona. Ředitelka v tomto řízení posuzovala, zda lze stěžovatelku přijmout při organizaci školy stanovené pro školní rok 2025/2026. Samotné rozhodnutí o přestupu další třídu nevytváří a individuální žádost o přestup nezakládá povinnost ředitelky organizaci školy změnit. Pro školní rok 2025/2026 měla být otevřena jediná třída třetího ročníku a mezi účastníky nebylo sporné, že jiná třída, do níž by bylo možné stěžovatelku zařadit, zřízena ani plánována nebyla. Údaj o celkové kapacitě školy 292 žáků neprokazuje existenci volného místa v příslušné třídě ani nezakládá ředitelce povinnost otevřít kvůli individuální žádosti o přestup další třídu. Správní orgány proto mohly při rozhodování vycházet z organizace školy stanovené pro školní rok 2025/2026.
[53] Stěžovatelka v této souvislosti rovněž namítá, že i kdyby ředitelka nemohla sama povolit výjimku, zvýšit kapacitu školy nebo zřídit další třídu, měla alespoň informovat kraj jako zřizovatele o existující poptávce. Ani z této okolnosti však nelze dovodit vadu řízení o přestupu a nezákonnost rozhodnutí žalovaného, resp. krajského soudu. Je třeba odlišit organizační komunikaci školy se zřizovatelem od procesních povinností ředitelky při rozhodování o žádosti. Informace o potřebě další kapacity mohla být významná pro plánování vzdělávací soustavy, avšak školský zákon vydání rozhodnutí o přestupu nepodmiňuje jejím předchozím předáním zřizovateli. V projednávané věci byl navíc požadavek na zajištění kapacity výslovně formulován v závěru odvolání a podle tvrzení stěžovatelky o této potřebě její zákonní zástupci komunikovali s krajem také mimo odvolací řízení. Potřeba další kapacity tak byla kraji známa. I pokud by ředitelka identickou informaci kraji sama předala, nevytvořila by tím volné místo v již naplněné třídě ani nezměnila zákonné podmínky, podle nichž rozhodovala. Nepředání této informace by tak za této situace nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o přestupu.
[54] Stěžovatelka také namítá, že pokud povolení výjimky, zvýšení kapacity školy nebo zřízení další třídy vyžadovalo postup kraje jako zřizovatele, měla ředitelka řízení o přestupu přerušit a vyčkat, zda kraj některé z těchto opatření přijme. Ani této námitce však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť ani v tomto ohledu nelze v postupu správních orgánů (a navazujících závěrech krajského soudu) shledat nezákonnost. Podle § 57 odst. 1 správního řádu je předběžnou otázkou taková otázka, na jejímž vyřešení závisí vydání rozhodnutí a o níž nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout. Pokud o takové otázce probíhá řízení, případně pokud správní orgán dal podnět k jeho zahájení nebo vyzval účastníka k podání žádosti, může řízení přerušit podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. V řízení o žádosti správní orgán řízení přeruší také na požádání žadatele podle § 64 odst. 2 správního řádu. Ze správního spisu však v dané věci neplyne, že by stěžovatelka v průběhu správního řízení o jeho přerušení požádala. Nešlo zde ani o posouzení již existující právní nebo skutkové otázky, bez něhož by správní orgány nemohly o žádosti rozhodnout, nýbrž o možné budoucí změny tehdejšího organizačního a kapacitního stavu školy. Ze spisu ani neplyne, že by v době rozhodování probíhal před zřizovatelem konkrétní postup, jehož výsledkem by se tento stav mohl bezprostředně změnit. Samotný požadavek na zajištění kapacity formulovaný v odvolání takový postup nezahájil. V projednávané věci proto nebyly splněny podmínky pro přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu a bez žádosti stěžovatelky nebyl dán ani důvod k postupu podle § 64 odst. 2 správního řádu.
IV. Závěr a náklady řízení
[55] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené žádnou z kasačních námitek neshledal důvodnou, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[56] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/7-AS-26/2026-58)