# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 7 As 2/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 7 As 2/2026
- Číslo jednací: 7 As 2/2026-39
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:7.As.2.2026.39
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2026
- Klíčová slova: Přestupky

## Výrok

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Humpolec, odboru tajemníka, oddělení právní podpory a přestupkového řízení, ze dne 29. 11. 2024, č. j. MUHU/38861/2024/Ks, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Přestupku se dopustil tím, že dne 28. 5. 2024 řídil na silnici I/34 motorové vozidlo, a v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h, jel rychlostí 115 km/h (po odečtu toleranční odchylky nejméně 111 km/h). Tím žalobce z nedbalosti porušil § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť mimo obec překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 21 km/h. Za to mu byl uložen trest pokuty ve výši 2 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 3. 2025, č. j. KUJI 22079/2025, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud, který se částí žalobních námitek nezabýval pro jejich opožděnost, dospěl v předně k tomu, že rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná. Správní orgány dostatečně popsaly, z jakých podkladů vycházely, jak zjistily skutkový stav a proč považovaly přestupek za prokázaný. Krajský soud neshledal důvodné ani námitky směřující proti samotnému měření rychlosti. Vyšel z toho, že správní orgány měly k dispozici oznámení přestupku, záznam o přestupku, fotografie z měření, úřední záznam Policie ČR, ověřovací list měřicího zařízení, protokol o kontrole měřidla a výpovědi zasahujících policistů. Tyto podklady tvořily ucelený důkazní celek, na jehož základě správní orgány mohly dospět k závěru, že měření proběhlo řádně a že stěžovatel překročil nejvyšší dovolenou rychlost. Žalobce neuvedl konkrétní skutečnosti, které by tento závěr zpochybnily. Krajský soud se neztotožnil ani s výhradami k výběru stanoviště policie, zastavení vozidla a následné komunikaci policistů se žalobcem. Uzavřel, že správní orgány zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, právně jej posoudily správně a uložený trest odpovídá zákonu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Tvrdí, že krajský soud "účelově bagatelizoval" všechny jeho námitky, ačkoliv byly logické a souladné se zákonem i judikaturou. Krajský soud převrací logiku důkazního břemene tím, že vychází z toho, že důkaz o neztracení schopnosti rychloměru přesně měřit má přinést stěžovatel, což "odporuje logice i právu". Důkazní břemeno leží na policistech a správních orgánech. Pokud ti neprokázali ověřitelným způsobem, že měřicí zařízení neztratilo schopnost přesně měřit a že nezaniklo jeho ověření, nemohli prokázat splnění základní podmínky pro závěr o spáchání přestupku.
[4] Stěžovatel namítá i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů. Ty sice formálně uvedly jednotlivé námitky, avšak nevypořádaly je kvalifikovaným způsobem. Pouze převzaly závěr o spáchání přestupku a stejně jako krajský soud obrátily důkazní břemeno v neprospěch stěžovatele. Nesouhlasí ani se závěry krajského soudu k postupu policistů. Tvrdí, že policisté sami porušili pravidla silničního provozu, protože na místě měření neměli zapnuté světelné a zvukové výstražné znamení. Nesplnili tak podmínky pro užití zvláštního postavení vozidla s právem přednostní jízdy. Ve vztahu k obsluze rychloměru namítá, že zařízení smí obsluhovat pouze proškolená osoba, která po absolvování školení a přezkoušení obdrží osvědčení odborné způsobilosti. Policie však takové osvědčení do spisu nedoložila. Policisté stěžovatelovo vozidlo navíc nezastavili na místě označeném jako parkoviště, ale na autobusové zastávce ležící přímo na silnici I. třídy. Také tuto námitku vztahuje stěžovatel k porušení pravidel silničního provozu ze strany policistů. Nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, podle něhož některé jeho námitky uplatnil až při jednání. Takové konstatování svědčí o tom, že se krajský soud neseznámil s obsahem spisu, protože tyto námitky uplatnil již před správními orgány.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí, vyjádření k žalobě a ztotožnil se s argumentací krajského soudu uvedenou v napadeném rozsudku. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (v dané věci rozhodovala u krajského soudu samosoudkyně). Učinil tak navzdory návrhu stěžovatele bez jednání, a to s přihlédnutím k § 109 odst. 2 s. ř. s. a k tomu, že o kasačních námitkách (jejich přípustnosti a přijatelnosti) bylo možné uvážit na základě obsahu soudního a správního spisu, resp. listin a podkladů již ve spise založených (viz též rozsudek NSS ze dne 8. 6. 2026, č. j. 7 As 145/2025-26, bod 12, či rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2014, č. j. 8 Afs 117/2014-76, bod 26).
[7] Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu (1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo (2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). Pro úplnost lze dodat, že uvedená judikatorně ustálená kritéria přijatelnosti kasační stížnosti vytvořená pro věci mezinárodní ochrany, vycházející z odkazovaného usnesení, jsou použitelná i na další věci, v nichž tento soud posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28). Jak bude vysvětleno níže, argumentace uplatněná v nynější věci stěžovatelem, jež je navíc ve většině dosti obecná, přijatelnost kasační stížnosti založit nemůže.
[8] Jde-li o tvrzenou nepřezkoumatelnost, je třeba v obecné rovině předeslat, že nepřezkoumatelným může být též rozsudek, který přezkoumá nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu (rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91, či ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 As 137/2022-67, bod 27). V tomto směru však nyní napadený rozsudek nepřezkoumatelný není. Krajský soud se otázkou přezkoumatelnosti správních rozhodnutí zabýval a vysvětlil, proč považoval jejich odůvodnění za dostatečné (viz body 28-30 napadeného rozsudku). Tyto závěry odpovídají ustálené judikatuře, podle níž musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za nedůvodné a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil (rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005-65). Nepřezkoumatelnost přitom nelze zaměňovat s pouhým nesouhlasem s právním hodnocením věci; je dána pouze tehdy, nelze-li zjistit obsah rozhodnutí nebo důvody, pro které bylo vydáno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74). Správní orgán ani krajský soud současně nemusí reagovat na každou dílčí argumentační podrobnost, pokud vypořádají podstatu uplatněných námitek a proti argumentaci účastníka postaví ucelený právní názor (rozsudek NSS ze dne 20. 6. 2024, č. j. 4 As 383/2023-23). Stěžovatel v kasační stížnosti neoznačuje žádnou konkrétní námitku, kterou by žalovaný nebo krajský soud opomenuli. Pouhé obecné tvrzení o nevypořádání námitek či jejich "účelové bagatelizaci" nepředstavuje důvod přijatelnosti kasační stížnosti (například rozsudek NSS ze dne 14. 1. 2022, č. j. 5 Afs 330/2020-46, bod 23). Samotný nesouhlas stěžovatele se závěry krajského soudu pak nezakládá ani nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (například rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2023, č. j. 3 As 250/2022-24, bod 26).
[9] Argumentace stěžovatele směřuje dále k otázce rozložení důkazního břemene ve vztahu ke způsobilosti měřicího zařízení TruCAM II k přesnému měření. Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyšel z toho, že důkaz o neztracení schopnosti rychloměru přesně měřit má předložit sám žalobce. Krajský soud se touto otázkou zabýval zejména v bodech 33-36 a 54-57 napadeného rozsudku. Vyšel z toho, že správní orgány měly k dispozici oznámení přestupku, záznam o přestupku, fotografie z měření, úřední záznam policie, ověřovací list měřicího zařízení, protokol o kontrole měřidla a výpovědi zasahujících policistů. Z těchto podkladů dovodil, že správní orgány disponovaly uceleným souborem důkazů prokazujícím řádnost provedeného měření a že stěžovatel neuvedl konkrétní skutečnosti, které by tento závěr zpochybňovaly. Tento závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž je při prokazování překročení nejvyšší dovolené rychlosti rozhodující dostatečnost celkové důkazní sady (viz například usnesení NSS ze dne 29. 11. 2024, č. j. 8 As 289/2023-37, body 14-16, a v něm odkazované rozsudky). Krajský soud současně poukázal na povahu ověřovacího listu jako veřejné listiny a uvedl, že stěžovatel neuvedl konkrétní skutkové ani právní okolnosti, které by mohly zpochybnit jeho správnost.
[10] Další část argumentace stěžovatele směřuje proti postupu policistů při měření rychlosti a následném zastavení vozidla. V tomto ohledu stěžovatel v podstatné míře směřuje proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům správních orgánů a krajského soudu. Nejvyšší správní soud připomíná, že jeho zásah v této oblasti přichází v úvahu pouze při zásadních vadách řízení či dokazování. Takový zásah má být v tomto ohledu výjimečný a omezuje se zpravidla na zásadní vady řízení a dokazování (rozsudky NSS ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016-79, bod 21, a ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Afs 7/2020-52, bod 23). Takové vady ale Nejvyšší správní soud v této věci neshledal. I kdyby snad totiž krajský soud z hlediska sporných otázek dílčím způsobem pochybil, nešlo by o hrubé pochybení při výkladu práva způsobem, který by vyžadoval zásah Nejvyššího správního soudu (usnesení NSS ze dne 11. 8. 2023, č. j. 8 As 120/2022-28). Klíčové závěry krajského soudu jsou přezkoumatelné a logické. Krajský soud tyto závěry zdůvodnil s odkazem na příslušnou právní úpravu i judikaturu a v návaznosti na obsah správního spisu se zabýval konkrétními okolnostmi měření rychlosti. Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by krajský soud při posouzení věci pochybil způsobem zakládajícím přijatelnost kasační stížnosti.
[11] Poukazuje-li stěžovatel konkrétně na to, že policisté porušili pravidla silničního provozu tím, že při měření neměli zapnuté zvláštní výstražné světlo a zvukové výstražné znamení a že jej následně zastavili na autobusové zastávce nacházející se na silnici I. třídy, lze předně připomenout, že krajský soud se těmito námitkami podrobně zabýval v bodech 37-49 napadeného rozsudku. V bodech 39-43 citoval relevantní právní úpravu (zejména § 27 odst. 6 a § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu) a následně vysvětlil, že použití zvláštních výstražných světel není podmínkou zákonnosti měření rychlosti, pokud policejní vozidlo využívá výjimku podle § 27 odst. 6 uvedeného zákona a jeho zastavení neohrožuje bezpečnost ani plynulost provozu (body 44-46). Tento závěr odpovídá i judikatuře, podle níž není k použití zvláštních výstražných světel důvod, stojí-li policejní vozidlo při měření rychlosti v místě, kde nepředstavuje ohrožení provozu; jejich použití by naopak mohlo měření rychlosti mařit (rozsudky NSS ze dne 24. 9. 2020, č. j. 3 As 124/2018-61, či ze dne 28. 2. 2013, č. j. 9 As 39/2012-29). V bodě 47 rozsudku krajský soud též posoudil konkrétní místo stání policejního vozidla a uzavřel, že ze správního spisu nevyplývají skutečnosti nasvědčující ohrožení bezpečnosti nebo plynulosti provozu. V bodě 48 se zabýval obdobně zastavením stěžovatele na autobusové zastávce a vyšel ze svědecké výpovědi, podle níž byla použita světelná výzva a místo bylo zvoleno tak, aby nebránilo bezpečnosti a plynulosti provozu. V bodě 49 doplnil, že správní orgány se námitkou postupu policejní hlídky zabývaly, byť jejich argumentaci částečně upřesnil. Krajský soud se přitom námitkami stěžovatele zabýval a své závěry odůvodnil. Ten v tomto směru v kasační stížnosti nevymezuje žádnou právní otázku, která by nebyla judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena, ani neuvádí konkrétní okolnosti, z nichž by plynulo, že se krajský soud dopustil takového pochybení, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.
[12] Krajský soud se vypořádal též s otázkou, zda policista byl způsobilý k obsluze rychloměru. V bodě 52 rozsudku zdůraznil, že policista byl příslušníkem odboru služby dopravní policie, oddělení silničního dohledu, a při výslechu uvedl, že byl k obsluze měřicího zařízení proškolen. Současně připustil, že ve správním spise není založen samostatný doklad o proškolení policisty, avšak vysvětlil, proč tato skutečnost sama o sobě nezpochybňuje zákonnost měření (body 52-53). Tento závěr odpovídá judikatuře, podle níž lze bez konkrétních důvodů pro opačný závěr vycházet z toho, že policistům jsou svěřovány úkoly odpovídající jejich kvalifikaci a pracovnímu zařazení a že jsou k nim přiměřeně proškoleni; měření laserovým rychloměrem přitom není činností natolik složitou, aby ji běžný policista po přiměřeném proškolení nebyl schopen zvládnout (rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2015, č. j. 2 As 202/2014-50, bod 36, či rozsudek NSS ze dne 4. 1. 2024, č. j. 9 As 77/2022-27, bod 16). Ústavní soud současně uvedl, že prokazovat je nutno vinu, nikoli nevinu, a nelze bez konkrétního důkazu dovozovat, že osoba obsluhující přístroj při měření rychlosti závažně pochybila (usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1050/15, bod 22). Krajský soud zhodnotil v bodě 54 i výpověď svědka (policisty) k přípravě měřicího zařízení podle návodu k obsluze a uzavřel, že z obecnosti jeho odpovědi nelze dovodit nezpůsobilost k měření. I tento závěr odpovídá judikatuře, podle níž skutečnost, že ověřené měřicí zařízení zaznamenalo rychlost vozidla a nevykázalo chybu, zpravidla svědčí o tom, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze (viz shora zmíněné usnesení č. j. 8 As 289/2023-37; srov. též rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012-27; ve vztahu k zařízení TruCAM viz rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 As 276/2015-38). Stěžovatel ani v kasační stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že policista měřicí zařízení obsluhoval nesprávně, že zařízení nebylo funkční nebo že výsledek měření neodpovídal skutečnosti.
[13] Za nepřípustnou námitku je pak třeba považovat závěrečnou zmínku stěžovatele o tom, že není pravdou, že by některé námitky uplatnil až při jednání, neboť ty byly uplatněny již ve správním řízení. Nejen, že se jedná o argumentaci zcela obecnou, především však zde stěžovatel nijak nereflektuje argumentaci krajského soudu týkající povinnosti žalobce uplatnit žalobní body, a to ve lhůtě podle § 71 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Aby byla přípustná, musí stěžovatel na rozhodnutí krajského soudu reagovat a konkrétně a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě jeho závěry (rozsudky NSS ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 249/2016-38, nebo ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012-351). Daná část argumentace stěžovatele je však se závěry krajského soudu a jejich odůvodněním zcela mimoběžná.
[14] Klíčové závěry krajského soudu jsou přezkoumatelné a logické. Krajský soud tyto závěry zdůvodnil s odkazem na příslušnou právní úpravu i judikaturu a v návaznosti na obsah správního spisu se zabýval konkrétními okolnostmi měření rychlosti. Lze uzavřít, že krajský soud vystavěl napadený rozsudek na závěrech existující judikatury, kterou následoval a nijak z jejích mezí nevybočil. Nejvyšší správní soud ani neshledal potřebu se od těchto závěrů nyní odchýlit, a stejně tak v návaznosti na uplatněnou kasační argumentaci neshledal ani jiné pochybení krajského soudu svědčící přijatelnosti kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.
[16] Odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je z hlediska nákladů řízení na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti druhem zjednodušeného věcného přezkumu rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, bod 18). Stěžovatel v řízení úspěch neměl a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/7-AS-2/2026-39)