# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 6 As 141/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 6 As 141/2026
- Číslo jednací: 6 As 141/2026-27
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:6.As.141.2026.27
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 10. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 22. 9. 2026
- Klíčová slova: Pozemky a zeměměřictví

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

[1] Žalobkyně je jedním ze tří spoluvlastníků pozemku parc. č. XA v k. ú. Ž. Jelikož se osobě zúčastněné na řízení nepodařilo uzavřít se všemi spoluvlastníky smlouvu o zřízení věcného břemene na části zmíněného pozemku za účelem umístění stavby spočívající ve výměně a zdvojení vedení velmi vysokého napětí 110 kV (na základě pravomocného územního rozhodnutí), obrátila se na Městský úřad Šternberk (dále jen "městský úřad") s žádostí o rozhodnutí o omezení vlastnického práva.

[2] Městský úřad žádosti osoby zúčastněné na řízení vyhověl a rozhodnutím ze dne 14. 8. 2025, č. j. MEST 114653/2025 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"), podle § 24 odst. 3 písm. a) bod 2 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve spojení se zákonem č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen "urychlovací zákon"), omezil vlastnické právo všech spoluvlastníků pozemku zřízením věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení. Za to jim stanovil náhradu ve výši 2 100 Kč. Odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 2. 2026, č. j. KUOK 24643/2026, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

[3] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Poukázal na zásadu subsidiarity vyvlastnění, která spočívá v tom, že k odnětí či omezení vlastnického práva lze přikročit jen tehdy, pokud nelze potřebných práv k pozemku nebo stavbě dosáhnout dohodou. Tato podmínka byla dle krajského soudu splněna, jelikož dva ze tří spoluvlastníků (žalobkyně a paní K.) odmítli smlouvy s osobou zúčastněnou na řízení podepsat.  Krajský soud neshledal, že by byla cena náhrady navrhovaná osobou zúčastněnou na řízení v rozporu s dobrými mravy. Jednalo se o cenu stanovenou na základě znaleckého posudku, který byl vypracován v souladu s právními předpisy. Stejně tak soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že osoba zúčastněná na řízení nevynaložila za účelem uzavření smlouvy skutečnou snahu a že jednání o uzavření smlouvy byla pouze formální.

II. Podání účastníků řízení a osoby zúčastněné na řízení

[4] Žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, v níž namítá, že osoba zúčastněná na řízení s ní ve skutečnosti vůbec nejednala a nereagovala na její alternativní návrh a zjevnou snahu o dosažení dohody (viz odpověď ze dne 24. 10. 2024, v níž stěžovatelka navrhla kompenzaci ve výši 22 000 Kč). Za těchto okolností nebylo možné přikročit k vyvlastnění.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud řádně zhodnotil celý průběh jednání mezi stěžovatelkou a osobou zúčastněnou na řízení.  Osoba zúčastněná na řízení vyvinula za účelem dosažení dohody se stěžovatelkou reálnou snahu. Zákon neukládá vyvlastniteli povinnost vést jednání bez časového omezení, ani reagovat na každý požadavek vyvlastňovaného. Stěžovatelka v kasační stížnosti opakuje totožnou argumentaci, jakou uplatnila již v žalobě. Do řízení nevnáší žádnou otázku, s níž by se nevypořádal krajský soud.

[6] Osoba zúčastněná na řízení zdůrazňuje, že k platnému uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene je nezbytný souhlas všech spoluvlastníků. K tomu v daném případě nedošlo, neboť paní K. odmítla o věci jednat a s osobou zúčastněnou na řízení nekomunikovala. Nadto i samotná stěžovatelka v dopise ze dne 16. 8. 2024 sdělila, že na další návrhy již nebude reagovat. I kdyby však byla dohoda se stěžovatelkou možná, s ohledem na nesouhlas paní K. by bylo nezbytné přikročit k podání žádosti o omezení vlastnického práva ve vztahu ke všem spoluvlastníkům.

[7] Stěžovatelka v podané replice opakuje, že postup osoby zúčastněné na řízení (opakované zaslání stejného návrhu a nereagování na dotazy) nelze považovat za pokus o jednání.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

[11] Podle § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, jeli možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem.

[12] Podle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem.

[13] Podle § 3 odst. 1 urychlovacího zákona pro odejmutí nebo omezení práv k pozemkům nebo stavbám potřebným pro uskutečnění dopravní, vodní, energetické nebo těžební infrastruktury, infrastruktury pro ukládání oxidu uhličitého nebo a infrastruktury elektronických komunikací platí zákon o vyvlastnění, pokud tento zákon nestanoví jinak.

[14] Podle § 3 odst. 6 urychlovacího zákona, jdeli o práva potřebná pro uskutečnění stavby dopravní, vodní, energetické nebo těžební infrastruktury nebo infrastruktury pro ukládání oxidu uhličitého, je podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v nemožnosti získat tato práva dohodou nebo jiným způsobem splněna, pokud byl vyvlastňovanému doručen návrh na uzavření smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, která jsou předmětem vyvlastnění, a smlouva nebyla ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení návrhu uzavřena, přestože se vyvlastnitel nejméně 30 dnů před podáním žádosti o vyvlastnění pokusil s vyvlastňovaným o návrhu smlouvy jednat.

[15] Z ustálené judikatury se podává, že vyvlastnění je prostředkem ultima ratio, tedy krajním institutem přicházejícím v úvahu jen tehdy, pokud jsou splněny všechny podmínky vyplývající z čl. 11 Listiny, ze zákona o vyvlastnění, potažmo jiných souvisejících předpisů (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2008, č. j. 6 As 11/200777, č. 1582/2008 Sb. NSS, a ze dne 9. 3. 2026, č. j. 7 As 258/202559). Jednu z těchto podmínek stanoví § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění, který zakotvuje povinnost vyvlastnitele pokusit se dosáhnout získání práv k pozemku (stavbě) méně omezujícím způsobem, než je vyvlastnění, a to v rovině soukromého práva. V rámci rozhodování o vyvlastnění je proto nutné zkoumat, zda bylo v silách vyvlastnitele dosažení dohody s vyvlastňovaným. Nemůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající například v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření smlouvy a nikterak nereaguje (či reaguje zástupnými důvody) na jeho případné alternativní požadavky. Zásadně ovšem platí, že míra aktivity vyžadovaná po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jsou jím vyslovené požadavky splnitelné a zda svědčí o skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením dohody (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2023, č. j. 6 As 84/202338, či ze dne 29. 5. 2025, č. j. 7 As 75/202536). Tyto závěry se uplatní i v případě omezení či odnětí práv k pozemkům nebo stavbám na základě urychlovacího zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 174/201444, č. 3188/2015 Sb.).

[16] V projednávané věci vyvlastnění spočívalo v omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene k pozemku v podílovém spoluvlastnictví tří osob - stěžovatelky (podíl ¼), paní J. K. (podíl ¼) a pana G. K. (podíl ½).  Zatímco posledně jmenovaný spoluvlastník na dohodu s osobou zúčastněnou na řízení bez dalšího přistoupil, se stěžovatelkou a paní K. k podepsání smluv nedošlo. Stěžovatelka staví svoji kasační argumentaci na tvrzení, že osoba zúčastněná na řízení nevyvinula opravdovou snahu uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene; její pokusy o uzavření smlouvy shledává toliko formálními. Poukazuje na skutečnost, že v reakci na zaslaný návrh smlouvy vyjádřila (prostřednictvím svého zástupce) ochotu jednat a jako kompenzaci za zřízení věcného břemene navrhla částku 22 000 Kč. Osoba zúčastněná na řízení však na její nabídku žádným způsobem nereagovala.

[17] Veškerá argumentace stěžovatelky obsažená v kasační stížnosti se tedy vztahuje k otázce (ne)dodržení zásady subsidiarity vyvlastnění ve vztahu k její osobě. Stěžovatelka však pomíjí skutečnost, že žalovaný předestřel v žalobou napadeném rozhodnutí dva důvody, pro které bylo nezbytné přikročit k vyvlastnění. Na s. 9. napadeného rozhodnutí připomněl, že ke zřízení věcného břemene je třeba souhlasu všech spoluvlastníků pozemku, a to na rozdíl od převodu vlastnického práva, u něhož je možné převést každý spoluvlastnický podíl samostatně. Žalovaný vycházel z § 1132 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož k rozhodnutí, na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její zatížení zrušeno, a k rozhodnutí, na jehož základě mají být práva spoluvlastníků omezena na dobu delší než deset let, je třeba souhlasu všech spoluvlastníků. K tomu doplnil, že další ze spoluvlastníků (paní K.) odmítla smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřít, pročež osobě zúčastněné na řízení nezbylo, než podat návrh na omezení vlastnického práva k pozemku vyvlastněním.

[18] Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že stojíli žalobou napadené rozhodnutí na vícero důvodech, které obstojí samostatně, musí žalobce, máli být se svou žalobou úspěšný, zpochybnit všechny tyto důvody. V opačném případě (tj. brojíli v žalobě pouze proti jednomu či několika dílčím důvodům) soud žalobu zamítne (srov. např. rozsudky ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 As 142/201724, ze dne 18. 3. 2021, č. j. 7 Azs 330/202038, či ze dne 20. 2. 2025, č. j. 2 As 104/202425).

[19] Stěžovatelka v žalobě s nutností souhlasu všech spoluvlastníků nikterak nepolemizovala. Pouze bez bližšího odůvodnění odkázala na "úpravu vztahující se k nakládání s věcmi v podílovém spoluvlastnictví" a dále uvedla, že jednání s paní K. bylo zatíženo totožnými nedostatky, jako tomu bylo v případě jí samotné. V žalobě ani kasační stížnosti však nezpochybnila argument žalovaného, že ke smluvnímu zřízení věcného břemene je třeba souhlasu všech spoluvlastníků pozemku. Za daných okolností je tedy zřejmé, že stěžovatelka nemůže být s kasační stížností úspěšná. I kdyby totiž Nejvyšší správní soud přisvědčil tvrzení, že osoba zúčastněná na řízení nevyvinula za účelem uzavření dohody se stěžovatelkou skutečnou snahu, nemohlo by to nic změnit na tom, že napadené rozhodnutí stálo na dalším samostatném důvodu, proti němuž stěžovatelka v kasační stížnosti vůbec nebrojila.

[20] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že ani námitka stěžovatelky, že s ní osoba zúčastněná na řízení řádně nejednala (tzn. že nevynaložila za účelem uzavření smlouvy skutečné úsilí), není důvodná. Osoba zúčastněná na řízení se na stěžovatelku obrátila opakovaně (poprvé již přípisem ze dne 19. 3. 2024). S ohledem na nesouhlasný postoj stěžovatelky a paní K. zadala osoba zúčastněná na řízení za účelem stanovení výše náhrady vypracování znaleckého posudku. Znalecký posudek následně spolu s opětovným návrhem na uzavření smlouvy zaslala stěžovatelce, která reagovala sdělením, že na návrh již nebude odpovídat. Navzdory této skutečnosti zaslala osoba zúčastněná na řízení stěžovatelce dne 18. 9. 2024 závěrečný návrh, jehož přílohou byl rovněž přípis obsahující vysvětlení ohledně způsobu, jakým se stanoví náhrada za omezení vlastnického práva. Stěžovatelka však ani poslední návrh nepřijala a v odpovědi ze dne 24. 10. 2024 sdělila, že za přiměřenou by bylo možné považovat finanční kompenzaci ve výši 22 000 Kč, tj. částku mnohonásobně přesahující výši náhrady stanovenou na základě znaleckého posudku. Za daných okolností, tj. v situaci, kdy již z obsahu přípisu bylo patrné, že uvedená částka nemůže být pro protistranu akceptovatelná, a s ohledem na skutečnost, že snaha o uzavření smlouvy s paní K. byla bezvýsledná, se jevilo nadbytečným, aby osoba zúčastněná na řízení se stěžovatelkou dále jednala. Krajský soud proto správně uzavřel, že osoba zúčastněná na řízení vyvinula skutečnou snahu uzavřít smlouvu se stěžovatelkou, dohody se však nepodařilo dosáhnout.

IV. Závěr a náklady řízení

[21] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

[22] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

[23] Osoba zúčastněná na řízení úspěšně hájila své právo, které jí vyplývalo z žalobou napadeného rozhodnutí (§ 60 odst. 5 s. ř. s.). Přesto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí žádné náklady nevznikly - v řízení nebyla zastoupená advokátem a nevznikly jí ani hotové výdaje, neboť jediný úkon, který v řízení učinila, spočíval v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti, které soudu zaslala do datové schránky. Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět požadavku osoby zúčastněné na řízení na přiznání náhrady nákladů řízení ve výši 300 Kč za jeden úkon (sepsání vyjádření ke kasační stížnosti) podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. Ve správním řízení soudním totiž nelze nezastoupenému účastníkovi (a tedy ani osobě zúčastněné na řízení) přiznat náhradu nákladů řízení paušální částkou, nýbrž je vždy třeba vycházet z nákladů, jejichž vynaložení dotčená osoba soudu prokáže (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/201579, č. 3344/2016 Sb. NSS, ze dne 10. 11. 2015, č. j. 1 Afs 56/201567, či ze dne 17. 8. 2026, č. j. 7 As 272/202534).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/6-AS-141/2026-27)