# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 6 As 125/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 6 As 125/2026
- Číslo jednací: 6 As 125/2026-48
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:6.As.125.2026.48
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 10. 2026
- Datum zveřejnění: 14. 10. 2026
- Klíčová slova: Pozemní komunikace

## Výrok

Věc se postupuje rozšířenému senátu.

## Odůvodnění

I. Předmět řízení

[1] Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2026, č. j. KUKHKDS2026100942. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Vrchlabí ze dne 25. 3. 2026, č. j. MUVR/24278/2026/BAJHA, kterým bylo žalobci nařízeno odstranění nepovolených pevných překážek z veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku parc. č. XA (pozemková parcela) v kat. území P. ve vlastnictví státu (osoby zúčastněné na řízení). Podnět k odstranění pevných překážek podala silničnímu správnímu úřadu osoba zúčastněná na řízení, která je vlastníkem sporné cesty a jejíž aktuální a trvající souhlas s veřejným užíváním cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace vyplývá z jejích podání obsažených ve správním spisu.

[2] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné, neboť správní orgány nezkoumaly a nevyhodnotily znak nutné komunikační potřeby sporné cesty, na niž byly překážky umístěny. Uvedený znak veřejně přístupné účelové komunikace musí být dle krajského soudu naplněn vždy, a správní orgány tak byly povinny zabývat se vedle patrnosti cesty v terénu, jejího účelu a souhlasu jejího vlastníka s veřejným užíváním rovněž nutnou komunikační potřebou osob cestu užívajících.

II. Kasační stížnost a k ní podaná vyjádření

[3] Žalovaný (dále též "stěžovatel") podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž rozporuje závěr soudu, že v souzené věci bylo třeba hodnotit rovněž znak nutné komunikační potřeby. Uvedl, že krajským soudem odkazovaná judikatura Nejvyššího správního soudu se vztahuje k typově jiným situacím, kdy vlastník sporné cesty s jejím veřejným užíváním nesouhlasí a nepovažuje ji za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Tuto skutkovou odlišnost popsanou již v žalobou napadeném rozhodnutí však krajský soud dle stěžovatele v napadeném rozsudku vůbec nezohlednil.

[4] Stěžovatel připomněl, že znak nutné komunikační potřeby právní úprava nezná. Tento znak byl civilními a správními soudy dovozen za účelem ochrany vlastnického práva vlastníka cesty, a to pro situace, kdy vlastník cesty vyjadřuje nesouhlas s její povahou coby veřejně přístupnou účelovou komunikací, ačkoli s jejím veřejným užíváním v minulosti souhlasil, popř. souhlas s veřejným užíváním udělili jeho právní předchůdci. Stěžovatel uvedl, že se jedná se o ústavněprávní korektiv, jehož smyslem je zohlednit proporcionalitu zásahu do vlastnického práva vlastníka cesty a vyloučit veřejnoprávní režim tzv. cest z pohodlí, avšak jen v těch případech, kdy si vlastníci jejich veřejné užívání již nepřejí, nikoli paušálně bránit vlastníkům ponechat rovněž cesty z pohodlí veřejnému užívání. Dle stěžovatele právní závěry krajského soudu nepřípustně zasahují do autonomie vůle vlastníka cesty, kterou fakticky popírají, a to navíc bez jakékoli opory v zákoně.

[5] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu, který považuje za správný, zákonný a přezkoumatelný. Dle jeho názoru krajský soud dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí stěžovatele nemohlo obstát, neboť se správní orgány nevypořádaly s tím, zda jsou splněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace, konkrétně znak nutné komunikační potřeby. Stěžovatel v kasační stížnosti potvrzuje, že správní orgány se otázkou nutné komunikační potřeby nezabývaly, přičemž namítá, že jej správní orgány nebyly povinny posuzovat v situaci, kdy vlastník cesty vyjádřil s jejím veřejným užíváním souhlas. S tímto názorem žalobce nesouhlasí. Dle jeho názoru se stěžovatel pokouší jeden ze znaků veřejně přístupné účelové komunikace povýšit nad ostatní a dovodit, že souhlas vlastníka činí zkoumání nutné komunikační potřeby nadbytečným. Takový výklad však dle žalobce neodpovídá ustálenému pojetí veřejně přístupné účelové komunikace, založenému na kumulativním naplnění všech jejích znaků. Dle žalobce tento výklad vede k nepřijatelnému závěru, že vlastník pozemku by mohl svým jednostranným prohlášením založit režim veřejně přístupné účelové komunikace i tam, kde taková cesta není objektivně nutná, neplní nezbytnou komunikační funkci a její veřejné užívání jiné dotčené osoby zatěžuje. Ani autonomie vůle vlastníka neznamená, že správní orgán bude deklarovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace bez splnění jejích dalších znaků, z autonomie vůle nelze činit nástroj k obcházení jiných podmínek veřejně přístupné účelové komunikace. Žalobce proto navrhl, aby byla kasační stížnost soudem zamítnuta.

[6] Osoba zúčastněná na řízení se v podaném vyjádření plně ztotožnila s argumentací stěžovatele obsaženou v kasační stížnosti, na kterou v podrobnostech odkázala. Má za to, že napadený rozsudek krajského soudu byl vydán v rozporu se zákonem z důvodů, které jsou podrobně rozvedeny v kasační stížnosti. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

III. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu

[7] Šestý senát Nejvyššího správního soudu dospěl při předběžném posouzení věci k názoru odlišnému od dřívějšího rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího správního soudu [§ 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.")]. Má za to, že ustáleně judikovaný znak veřejně přístupné účelové komunikace označovaný jako nutná komunikační potřeba byl soudy dovozen ústavně konformním výkladem § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Tato podmínka existence veřejně přístupné účelové komunikace má základ a oporu v ústavním pořádku [čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a z hlediska svého smyslu a účelu slouží výhradně k ochraně vlastnického práva vlastníka posuzované cesty. Dle šestého senátu proto z tohoto důvodu neexistuje legitimní důvod pro její zkoumání v situaci, kdy vlastník posuzované cesty v průběhu řízení před silničním správním úřadem jednoznačně potvrdí trvání svého souhlasu s veřejným užíváním cesty v jeho vlastnictví, tedy potvrdí její veřejné věnování.

[8]  Ve vyslovení tohoto závěru však šestému senátu v nyní souzené věci brání nedávné rozhodnutí třetího senátu Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 4. 9. 2026, č. j. 3 As 178/202565, bodech 20 až 24, dospěl k opačnému závěru. Dle třetího senátu je nezbytné vypořádat otázku naplnění znaku nutné komunikační potřeby vždy; výslovně i v těch případech, kdy vlastník sporné cesty v průběhu správního řízení potvrdí svůj trvající souhlas s veřejným užíváním.

IV. Názor šestého senátu na posuzovanou věc

[9] Šestý senát na úvod zdůrazňuje, že nerozporuje obecná a napříč všemi senáty Nejvyššího správního soudu sdílená judikaturní východiska, z nichž ve věci vycházel i třetí senát.

[10] Ochrana vlastnického práva je založena ústavním pořádkem České republiky. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny pak vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

[11] Průmětem uvedených ustanovení do práva pozemních komunikací se zabýval již nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. Ústavní soud v něm vycházel z obtížně zpochybnitelné premisy, že existujeli v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem (body 30 a 31 nálezu). Pro institut veřejně přístupné účelové komunikace proto logicky dovodil, že s omezením vlastnického práva musí vlastník veřejně přístupné účelové komunikace v prvé řadě souhlasit, ačkoli taková podmínka ze zákona o pozemních komunikacích nevyplývá. V této souvislosti Ústavní soud potvrdil dřívější závěry civilních a správních soudů, že k udělení souhlasu může dojít výslovným projevem, anebo takový souhlas může vyplývat z konkludentních činů vlastníka (body 32 a 33 nálezu), a že udělený souhlas, s výjimkou restitučních případů, váže i právní nástupce (bod 38 nálezu).

[12] Za legitimní však Ústavní soud považoval pouze takové omezení vlastnického práva, s nímž vlastník nejenže v minulosti souhlasil, ale které splňuje rovněž podmínku proporcionality. Naplnění podmínky proporcionality pak v případě institutu veřejně přístupných účelových komunikací Ústavní soud spatřoval v existenci nutné (a ničím nenahraditelné) komunikační potřeby, s níž již dříve pracovala judikatura Nejvyššího správního soudu opírající se o judikaturu prvorepublikovou (body 34 a 35 nálezu). V tehdy posuzované věci Ústavní soud neshledal naplněnou ani podmínku souhlasu vlastníka s veřejným užíváním - s ohledem na restituční aspekty případu (body 38 a 39 nálezu), ani podmínku nutné komunikační potřeby (body 40 až 42 nálezu).

[13] Šestý senát je přesvědčen, že uvedený nález, jakož i další početnou navazující judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu (např. nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2026, č. j. 6 As 190/202562, body 25 až 27 a v něm uvedenou prejudikaturu), je třeba chápat a vykládat v kontextu skutkových okolností většiny dosud projednávaných případů; tedy situací, kdy na straně jedné v řízení vystupuje vlastník sporné cesty (který si její obecné užívání nepřeje) a na straně druhé uživatelé sporné cesty (kteří se jejího obecného užívání naopak domáhají). Právě při posuzování popsaného typického rozporu mezi zájmy vlastníka cesty a zájmy jejích uživatelů Ústavní soud konstatoval, že je třeba důsledně poskytovat ochranu vlastnickému právu, nikoli toto právo nepřípustně omezovat institutem účelové komunikace (bod 43 nálezu).

[14]  Právě na tomto půdorysu, který je skutkovým základem většiny případů řešených v minulosti civilními a správními soudy, pak je dle šestého senátu smysluplná konstrukce postavená na zkoumání obou ústavněprávních podmínek existence veřejně přístupné účelové komunikace, které nemají přímou oporu v zákoně o pozemních komunikacích, nýbrž jsou dovozovány z Listiny.

[15] První podmínku v podobě souhlasu vlastníka s veřejným užíváním cesty v jeho vlastnictví je dle šestého senátu nutno vnímat jako za každých okolností nezbytnou ústavněprávní podmínku (conditio sine qua non) existence veřejně přístupné účelové komunikace, neboť právě ona primárně chrání vlastnické právo vlastníka cesty. Jak také dále vyplývá z ustálené judikatury (včetně nálezů Ústavního soudu), může být souhlas vlastníka s veřejným užíváním cesty dán nejen výslovně, ale i konkludentně. Zejména však jednou udělený souhlas (a to i ten konkludentní) nelze vzít zpět a váže rovněž právní nástupce toho, kdo jej udělil.

[16] V řadě případů pak dochází k tomu, že vlastník, či častěji jeho právní nástupce, později (až po nastoupení účinků uděleného souhlasu) změní názor a nadále si již nepřeje užívání cesty veřejností. S ohledem na veřejný zájem na zachování existující sítě pozemních komunikací a na práva osob tyto komunikace užívající však vlastník jednou v minulosti udělený souhlas nemůže bez dalšího zvrátit. V takovém případě pak dle šestého senátu nachází své uplatnění druhá podmínka v podobě nutné komunikační potřeby, která představuje "pojistku" konstruovanou soudy opět k ochraně vlastnického práva vlastníka cesty. Tato druhá podmínka je přitom vnitřně úzce provázána s podmínkou první. Právě kvůli popsané charakteristice v minulosti uděleného souhlasu je totiž z hlediska proporcionality zásahu do vlastnického práva nezbytné, aby existoval další korektiv v podobě nutné komunikační potřeby, jakkoli jej zákonná úprava vůbec nezná. Nebylo by totiž přiměřené a spravedlivé trvat na omezení vlastnického práva v podobě veřejného užívání za situace, kdy užívání konkrétní cesty není nezbytně nutné, tzn. kdy žádný z jejích uživatelů spornou cestu nezbytně nutně nepotřebuje.

[17] Avšak v případě, kdy vlastník veřejně přístupné účelové komunikace v řízení před silničním správní úřadem výslovně potvrdí svůj dřívější akt veřejného věnování, a tedy je bez pochybností zřejmé, že jeho vůle nedoznala žádných změn a nadále výslovně projevuje svůj souhlas s tím, aby cesta v jeho vlastnictví byla užívána veřejností jako veřejně přístupná účelová komunikace, stává se dle názoru šestého senátu podmínka nutné komunikační potřeby nadbytečnou z hlediska svého původního účelu, pro který byla soudy v minulosti vytvořena. V těchto případech naopak omezuje svobodnou dispozici vlastníka cesty s předmětem jeho vlastnického práva (omezuje jej v jeho právu s věcí nakládat) a z podmínky vytvořené soudy na ochranu vlastnického práva vytváří podmínku vlastnické právo omezující.

[18] Šestý senát je přesvědčen, že součástí práva svobodně nakládat s vlastní věcí je i právo věc věnovat veřejnému užívání. Veřejným věnováním nedochází k porušení žádného právního předpisu na zákonné ani ústavní úrovni a bez legitimního důvodu mu nelze odpírat účinky. Zákon o pozemních komunikacích pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace jako podmínku nutnou komunikační potřebu nepožaduje a nestanoví. Dle jeho § 7 odst. 1 slouží tyto komunikace ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, přičemž pro uvedené účely dle šestého senátu slouží i nikoli nezbytné cesty, včetně tzv. cest z pohodlí. Neexistuje tedy legitimní důvod pro neuznání existence veřejně přístupné účelové komunikace naplňující definici § 7, kterou její vlastník věnoval veřejnému užívání a jeho souhlas nadále trvá.

[19] Třetí senát v rozsudku č. j. 3 As 178/202565 (bod 21) staví svůj odlišný právní názor na dichotomii veřejného a soukromého práva, nicméně dle šestého senátu tak činí nepřiléhavě. Věnování veřejnému užívání je primárně soukromoprávním jednáním, avšak s veřejnoprávními důsledky. Právě vzhledem k jeho veřejnoprávním důsledkům se proto jedná o odlišné soukromoprávní jednání než ta, na něž třetí senát vlastníka cesta odkazuje (např. výprosa, výpůjčka, apod.). Dle šestého senátu nejsou správní soudy oprávněny omezovat vlastníka ve volbě nakládání s vlastním majetkem a bez zákonné opory vylučovat akt veřejného věnování a jeho důsledky.

[20] Třetí senát také nedůvodně omezuje funkci veřejně přístupných účelových komunikací na zajištění nezbytného přístupu a u cest, které tuto charakteristiku nesplňují, nespatřuje jejich veřejnoprávní funkci (bod 22 rozsudku č. j. 3 As 178/202565). Jak ale bylo řečeno výše, taková konstrukce nemá oporu v zákoně. Nelze dovodit, že toliko cesty nezbytné mohou plnit účely vymezené v § 7 zákona o pozemních komunikacích. Nezbytnost existence určité komunikace pak nevyplývá ani z definice nadřazeného právního pojmu pozemní komunikace, která je dopravní cestou určenou k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).

[21] Na řešenou problematiku je třeba nahlížet rovněž širší optikou a zvažovat dopady výkladu, který bude rozhodnutím rozšířeného senátu přijat. Výkladový rozpor totiž není sporem akademickým, nýbrž jeho výsledek a přijaté řešení bude mít zásadní dopady do každodenní praxe správních orgánů a do života osob. Šestý senát v tomto ohledu považuje za přiléhavý ilustrativní příklad, který žalovaný v nyní posuzované věci popsal ve svém vyjádření ze dne 1. 7. 2026 (na č. l. 41), na který pro stručnost odkazuje. Přijmemeli totiž výklad, že pouze cesty nezbytné mohou být veřejně přístupnými účelovými komunikacemi, bude logickým důsledkem tohoto výkladu skutečnost, že ve všech obcích v České republice pozbude statusu chráněné pozemní komunikace značné množství doposud nesporných veřejně přístupných účelových komunikací, které jejich vlastníci věnovali veřejnému užívání a na jejichž veřejném užívání mají i nadále zájem, ačkoli se nejedná o cesty nezbytné. V této souvislosti šestý senát poukazuje na skutečnost, že jak cesta posuzovaná v případě řešeném třetím senátem, tak cesta nyní posuzovaná šestým senátem, jsou cestami ve vlastnictví veřejnoprávních korporací (v případě třetího senátu je vlastníkem obec, v případě šestého senátu stát).

[22] V návaznosti na výše uvedené je nutno upozornit na obecně známou skutečnost, že např. většina obcí má do kategorie místních komunikací (§ 6 zákona o pozemních komunikacích) zařazeny jen komunikace příslušného dopravního významu, určení a stavebně technického vybavení; všechny ostatní cesty nižší komunikační důležitosti v jejich vlastnictví pak byly v dosavadní praxi neproblematicky považovány za účelové komunikace, aniž bylo třeba vždy v každém jednotlivém případě zkoumat, zda jsou rovněž komunikacemi skutečně nezbytnými (tedy komunikacemi splňujícími podmínku nutné komunikační potřeby). Rovněž na těchto komunikacích tedy platila pravidla provozu stanovená zákonem o silničním provozu a na jeho základě pak místní úprava provozu, která se uplatní toliko na pozemních komunikacích [§ 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákon (zákon o silničním provozu)].

[23] Výklad třetího senátu by tak ve svých důsledcích znamenal, že v reálném životě by se cesty, které nejsou místními komunikacemi, musely v každé obci nově dělit na ty skutečně nezbytné, které jediné by si zachovaly charakter účelových komunikací, a cesty zbytné (včetně cest z pohodlí), které by svůj veřejnoprávní status ztratily se všemi z toho plynoucími důsledky, jako jsou např. zánik práva obecného užívání, neaplikovatelnost pravidel provozu, nemožnost umisťování dopravního značení (§ 77 zákona o silničním provozu). Prakticky by to znamenalo zánik veřejnoprávního charakteru a s ním spojené ochrany řady dopravních cest určených pro motorová vozidla, jakož i chodníků, které však v obou případech plní veřejnoprávně relevantní komunikační funkci. Žalovaný v této souvislosti ve vyjádření rovněž přiléhavě poukázal na určité napětí, které by právní zánik těchto komunikací způsobil z hlediska jejich posuzování jako veřejných prostranství, nicméně šestý senát tento argument nepovažuje v dané věci za zásadní.

[24] Šestý senát nepokládá za rozhodné ani argumenty třetího senátu obsažené v bodě 23 rozsudku č. j. 3 As 178/202565. Skutečnost, že určité spory lze řešit rovněž nástroji soukromého práva (žalobou na ochranu vlastnického práva) neznamená, že je vyloučeno užití veřejnoprávních nástrojů vyplývajících z veřejnoprávní regulace (odstranění pevné překážky z pozemní komunikace silničním správní úřadem).

[25] Dle výkladu šestého senátu lze tedy dosavadní ustálené judikaturní závěry upřesnit a doplnit v tom smyslu, že pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace se podmínka nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby z ústavněprávních důvodů aktivuje výhradě za situace, kdy vlastník cesty, který ji v minulosti věnoval veřejnému užívání, nebo jeho právní nástupce již s veřejným užíváním nadále nesouhlasí. V takovém případě je orgán aplikující právo povinen z důvodu proporcionality zkoumat nutnou komunikační potřebu ve smyslu ustálené judikatury. V případě, že cestu nezbytnou neshledá, veřejně přístupná účelová komunikace zanikne (nemůže již být deklarována její existence, nelze nařizovat odstranění pevných překážek apod.); v případě, že naopak cestu nezbytnou shledá, převáží veřejný zájem nad vlastnickým právem jejího vlastníka a veřejně přístupná účelová komunikace si i nadále podrží svůj veřejnoprávní charakter (může být deklarována její existence, nařízeno odstranění pevných překážek z ní).

[26] Šestý senát zároveň podotýká, že ačkoli se nyní projednávaný případ i věc třetího senátu týkaly cest ve vlastnictví veřejných subjektů, je třeba stejnou optikou posuzovat rovněž případy cest ve vlastnictví soukromých subjektů. Vlastníkem veřejně přístupné účelové komunikace totiž může být jakákoli právnická či fyzická osoba bez ohledu na to, zda se jedná o osobu veřejného či soukromého práva (§ 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Ačkoli má tedy projednávaná otázka zásadní význam zejména pro veřejné subjekty jako vlastníky velkého množství veřejností užívaných cest (mezi nimi především obce), nenalézá v tomto případě šestý senát důvody pro rozlišování vlastnického práva jednotlivých subjektů. Rovněž soukromý vlastník totiž může cestu ve svém vlastnictví věnovat veřejnému užívání, přičemž budeli v řízení zjištěna jeho nepochybná přetrvávající vůle zachovat veřejnoprávní charakter cesty jako účelové komunikace, neexistuje ani v jeho případě důvod ke zkoumání podmínky nutné komunikační potřeby.

[27] Oporu pro názor popsaný shora skýtá rovněž odborná komentářová literatura, která shodně upozorňuje na "určité situace, kdy znak nutné komunikační potřeby vskutku nebude nutné zkoumat (znaky účelové komunikace tak budou jen tři). Půjde o ty situace, kdy nebudou sebemenší pochybnosti o trvajícím veřejném věnování cesty ze strany vlastníka. Jak už jsme vysvětlili výše, nutná komunikační potřeba se totiž se souhlasem vlastníka s obecným užíváním vzájemně doplňuje. Aplikace tohoto korektivu nicméně není nutná tam, kde o veřejném věnování není spor, neboť ani současný vlastník cesty její určení k užívání veřejností nezpochybňuje" (ČERNÍNOVÁ, M. a spol. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, § 7, bod VI.53).
[28] Odkázat lze rovněž na úvahy ústavního soudce Milana Hulmáka v jeho odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2979/24, bod 13: "Z výše uvedených důvodů tak považuji za nezbytné chápat podmínku 'existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby' (pouze) jako pomocné kritérium při zkoumání existence 'souhlasu k obecnému užívání' (máli zde mít souhlas k obecnému užívání své místo). O legitimní omezení může totiž jít pouze tehdy, jeli respektován veřejnoprávní účel, ke kterému byla věc věnována, a to s ohledem na limity z toho plynoucí. Podmínka 'nezbytné komunikační potřeby' se tak může naplno projevit v situaci, kdy vůle vlastníka při věnovacím aktu směřovala k věnování k užívání veřejností pouze dočasně, než bude nalezena alternativa. Může jít o implicitní předpoklad, jeli souhlas dovozován z konkludentního jednání vlastníka. Ostatně požadavek nezbytné komunikační potřeby se objevuje právě u historických cest, které byly užívány od nepaměti. Směřovalali však vůle vlastníka od počátku k tomu, že veřejnost může komunikaci užívat, přestože zde nutná komunikační potřeba neexistuje, a je zde alternativní přístup (např. delší, s náročnějším terénem, vytíženější dopravou apod.), nevidím důvod, pro který by po řadě někdy i desítek let pokojného užívání veřejností měla být dovozena nepřípustnost takového omezení. To nic nemění na tom, že pokud se změní poměry, je nezbytné zkoumat, zda i nadále je kryto veřejné užívání souhlasem vlastníka". Ačkoli se šestý senát dále neztotožňuje se snahou prezentovanou v odlišném stanovisku prolomit podmínku nutné komunikační potřeby také v případě projevovaného nesouhlasu vlastníka cesty, považuje úvahy vyzývající ke zdrženlivosti aplikace tohoto požadavku za relevantní právě v těch situacích, kdy je veřejné užívání nadále "kryto" aktuálním výslovně projeveným souhlasem vlastníka.

[29] Šestý senát závěrem z opatrnosti upozorňuje, že otázka předkládaná rozšířenému senátu se liší od otázky předložené mu ve věci sp. zn. 5 As 140/2014, v němž byl rozšířený senát konfrontován s tvrzenými rozpory v judikatuře Nejvyššího správního soudu, které se rovněž týkaly nutné komunikační potřeby. Rozšířený senát v usnesení ze dne 2. 2. 2017, č. j.  5 As 140/201476, č. 3540/2017 Sb. NSS, přesvědčivě vysvětlil a v bodu 25 odůvodnění shrnul, že v době jeho rozhodování existovala již od roku 2004 tradiční a dominantní judikatura Nejvyššího správního soudu vyžadující pro deklarování existence veřejně přístupné účelové komunikace kumulativní naplnění obou znaků (souhlasu vlastníka pozemku s veřejným užíváním cesty a nutné komunikační potřeby). Stejně tak již existovala konzistentní a jednotná nálezová judikatura Ústavního soudu, která uvedený názor pokládá za podmínku souladu veřejnoprávního omezení vlastnického práva v důsledku obecného užívání cesty s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu rozšířený senát nepovažoval několik málo odlišných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za důvod zakládající jeho pravomoc o "sporné" otázce rozhodnout, neboť judikaturu považoval za sjednocenou rozhodnutími Ústavního soudu (bod 26 usnesení rozšířeného senátu).

[30] Usnesení rozšířeného senátu č. j.  5 As 140/201476 přesvědčivě vysvětlilo jednotu názorů na potřebu zkoumat nejen souhlas vlastníka s veřejným užíváním, ale i nutnou komunikační potřebu, nicméně tak činilo ve vztahu k převažujícím sporným situacím, kdy vlastník sporné cesty s veřejným užíváním nově projevil nesouhlas. Taková situace byla řešena také ve všech případech, jimiž se zabývaly nálezy Ústavního soudu, z nichž rozšířený senát vycházel (sp. zn. II. ÚS 268/06, jakož i souvisejících případech sp. zn. I. ÚS 1744/10, sp. zn. III. ÚS 2942/10, sp. zn. II. ÚS 3608/10 a sp. zn. I. ÚS 263/11). Rovněž všechny rozsudky Nejvyššího správní soudu, které rozšířený senát označil za převažující (dominantní) judikaturu, se zabývaly případy, kdy vlastník sporné cesty s jejím veřejným užíváním nesouhlasil.

[31] Dle šestého senátu je tak zřejmé, že citované usnesení rozšířeného senátu č. j.  5 As 140/201476, ani dosavadní judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu zatím neposkytují odpověď na výkladový spor popsaný výše v tomto usnesení. Případy řešené třetím a šestým senátem totiž na základě podstatné odlišné skutkové okolnosti dané právě tím, že vlastník cesty s veřejným užíváním nadále výslovně souhlasí, řeší odlišnou právní otázku, a sice zda je i za takové skutkové situace dána potřeba zkoumat naplnění podmínky v podobě nutné komunikační potřeby.

V. Závěr

[32] Šestý senát proto postupuje věc dle § 17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu s otázkou, zda i v případě přetrvávajícího souhlasu vlastníka cesty s jejím veřejným užíváním, který je ověřen v řízení před správním orgánem, je třeba posoudit podmínku nutné komunikační potřeby a zda absence nutné komunikační potřeby v popsané situaci znamená, že posuzovaná cesta není veřejně přístupnou účelovou komunikací, ačkoli její vlastník projeveným souhlasem potvrzuje veřejné věnování a jeho souhlas s veřejným užíváním trvá.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/6-AS-125/2026-48)