# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 5 As 45/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 5 As 45/2026
- Číslo jednací: 5 As 45/2026-38
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:5.As.45.2026.38
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 18. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 23. 9. 2026
- Klíčová slova: Ochrana spotřebitele

## Text rozhodnutí

5 As 45/2026 - 41
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M   R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: PRODOMA, SE, se  sídlem Budčická 1479, Praha, zast. Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti výroku I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2026, č. j. 15 A 179/202543,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Vymezení věci

[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení výroků I. a II. v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 10. 2025, č. j. ČOI 138871/25/O100/So/Št, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

[2] Uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Středočeského a Hl. města Prahy (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 7. 7. 2025, č. j. ČOI 62129/25/1000, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za spáchání přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), kterého se stěžovatelka dopustila tím, že na internetových stránkách www.prodoma.cz dne 29. 11. 2024 informovala spotřebitele u tří druhů prodávaných výrobků o slevě z ceny, ačkoli se nejednalo o slevu, ale pouze o informaci o cenovém rozdílu mezi prodejní cenou stěžovatelky a ceníkovou nabídkou výrobce, když u výrobků:
- Cihla POROTHERM 30 PROFI DRYFIX bylo uvedeno 42 % a přeškrtnutá cena 132,01 Kč a dále prodejní cena 76,57 Kč/ks s DPH;
- Cihla POROTHERM 30 PROFI DRYFIX bylo uvedeno 35 % a přeškrtnutá cena 276,73 Kč a dále prodejní cena 179,87 Kč/ks s DPH;
- Cihla Heluz Family 44 bylo uvedeno 37 % a přeškrtnutá cena 354,53 Kč a dále prodejní cena 223,35 Kč/ks s DPH.

[3] Stěžovatelka tímto jednáním jakožto prodávající ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 4 uvedeného zákona, konkrétně užitím klamavé obchodní praktiky podle § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele.

[4] Na klamavé jednání stěžovatelky byl správní orgán I. stupně upozorněn podnětem spotřebitele. V návaznosti na tento podnět správní orgán I. stupně dne 29. 11. 2024 oznámil stěžovatelce zahájení kontroly, č. j. ČOI 152457/24/1000. Součástí oznámení byl úřední záznam ze dne 29. 11. 2024, č. j. ČOI 81240/24/1000, kterým správní orgán I. stupně stěžovatelku žádal o předložení cenové evidence vybraných výrobků a upřesnění, zda dané výrobky byly ve vymezeném období zařazeny do některých slevových akcí stěžovatelky. Na to stěžovatelka odpověděla a informovala o zavedení některých nápravných opatření. Dne 13. 12. 2024 byl správním orgánem I. stupně vypracován protokol o kontrole, v němž správní orgán I. stupně, v návaznosti na kontrolní zjištění, kvalifikoval jednání stěžovatelky jako porušení § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele upravující uvádění informací o slevě z ceny. Toto porušení spočívalo v uvádění slev u předmětných výrobků stěžovatelky, které byly vypočítány nikoli z jejích původních prodejních cen, ale jako sleva z ceníku dodavatele.

[5] Následně bylo dne 28. 4. 2025 doručením oznámení o zahájení řízení ze dne 25. 4. 2025, č. j. ČOI 18054/25/1000, zahájeno řízení o přestupku. Stěžovatelka byla tímto současně informována o změně právní kvalifikace skutku. Nadále bylo řízení vedeno pro podezření ze spáchání přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se prodávající dopustí tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 3 a 4 ve spojení s § 5 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s právní kvalifikací skutku jako nekalé obchodní praktiky i s naplněním skutkové podstaty jmenovaného přestupku dle uvedených ustanovení zákona o ochraně spotřebitele. Proto stěžovatelka navrhla zastavení řízení o přestupku. Shora uvedeným rozhodnutím ze dne 7. 7. 2025 však správní orgán I. stupně uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele a uložil jí pokutu ve výši 50 000 Kč. Podané odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila (viz výše).

2. Rozhodnutí městského soudu

[6] Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu. V ní namítala, že zákazníci v oboru stavebních materiálů, a to zejména její hlavní zákaznická skupina - podnikatelé, očekávají a vyžadují informaci o ceníkové ceně výrobce a rozdílu mezi ní a prodejní cenou. Dále namítala, že nebyla správně posouzena nápravná opatření provedená stěžovatelkou. Navíc byly dle stěžovatelky splněny podmínky pro upuštění od uložení správního trestu, protože nevznikla žádná škoda. Ze stejného důvodu pak stěžovatelka brojila i proti nepřiměřené výši uložené pokuty.

[7] V odůvodnění se městský soud vypořádal postupně se všemi žalobními body. Městský soud zejména konstatoval, že pro posouzení věci je nerozhodné, zda jsou hlavní zákaznickou skupinou stěžovatelky podnikatelé. A to proto, že umožňovala nákup zboží ve svém eshopu všem skupinám zákazníků, tedy jak podnikatelům, tak spotřebitelům. Z toho důvodu byla stěžovatelka povinna dodržovat podmínky stanovené zákonem o ochraně spotřebitele. Městský soud se ztotožnil s hodnocením jednání stěžovatelky ze strany správních orgánů. Stejně jako správní orgány měl za to, že způsob prezentace výrobků stěžovatelkou byl klamavý, jelikož se spotřebitelé mohli mylně domnívat, že nakupují zboží ve slevě z dřívější prodejní ceny stěžovatelky. Shledal také, že následné přijetí nápravných opatření nemohlo mít vliv na závěr o spáchání přestupku, neboť jejich přijetí je zákonnou povinností stěžovatelky. Ve vztahu k namítané absenci škody i úmyslu stěžovatelky jednat vůči spotřebiteli klamavě městský soud uvedl, že odpovědnost stěžovatelky je objektivní a že se v tomto případě jedná o přestupek ohrožovací. Vznik škody nebo jiné újmy pro naplnění skutkové podstaty přestupku proto není vyžadován. Nakonec se městský soud v odůvodnění vypořádal s tvrzenou nepřiměřeností pokuty, pro jejíž moderaci neshledal důvod.

[8] Na základě výše uvedeného městský soud uzavřel, že podaná žaloba není důvodná, a proto ji v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zamítl.

3. Kasační stížnost, vyjádření žalované a replika
[9] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu v rozsahu výroků I. a II. kasační stížností z důvodu nezákonnosti [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a navrhla, aby tento rozsudek v daném rozsahu Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení městskému soudu.

[10] V prvé řadě stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že uvádění cen a slev v porovnání s cenovou nabídkou dodavatele je v oboru stavebních materiálů standardem. Údaj o rozdílu reálné prodejní ceny oproti ceníku výrobce dle stěžovatelky zákazníci v tomto segmentu běžně očekávají a vyžadují. Pro hlavní zákaznickou skupinu stěžovatelky, kterou jsou podnikatelé, jde o důležitý parametr. Záměrem stěžovatelky nebylo uvést spotřebitele v omyl, a proto cenový rozdíl doplnila vysvětlivkou "*Sleva z ceníku dodavatele". Podle stěžovatelky se tak nejedná o uvádění slevy, nýbrž pouze o uvádění rozdílu mezi ceníkovou cenou výrobce a reálnou prodejní cenou, za kterou zboží nabízela stěžovatelka.

[11] Dále stěžovatelka v kasační stížnosti reaguje na posouzení nekalosti praktiky a popisuje postup při jejím posuzování. Podle názoru stěžovatelky její jednání nenaplnilo skutkovou podstatu zakázaného jednání dle zákona o ochraně spotřebitele. V daném případě ani nejsou naplněny požadavky generální klauzule obsažené v § 4 odst. 1 tohoto zákona. Průměrný spotřebitel si tak musel být vědom toho, že v daném případě se nejednalo o nabízení slevy z ceny. Podle stěžovatelky je vždy třeba pracovat s pojmem průměrného spotřebitele, ačkoli s ním přímo nepracuje zákon o ochraně spotřebitele, a to z toho důvodu, že právě zákon o ochraně spotřebitele provádí do českého práva směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (dále jen "směrnice o nekalých obchodních praktikách"). Stěžovatelka namítá, že se žalovaná ani městský soud nezabývaly výkladem pojmu průměrného spotřebitele pro danou oblast, čímž došly k nesprávnému závěru ohledně naplnění skutkové podstaty nekalé obchodní praktiky.

[12] Na závěr stěžovatelka uvedla, že žalovaná ani městský soud ve svých rozhodnutích neuvedly, jaké konkrétní prvky její obchodní praktiky spatřují jako problematické a jaké chování vzhledem k této praktice lze očekávat od průměrného spotřebitele. Přinejmenším tak nelze vyloučit, že by průměrný spotřebitel, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, byl schopen rozeznat, že se v daném případě nejedná o uvádění slevy, ale pouze o uvádění rozdílu mezi ceníkovou cenou výrobce a reálnou prodejní cenou.

[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelka opakuje dříve uplatněné námitky, s nimiž se žalovaná již vypořádala v napadeném rozhodnutí a které rovněž městský soud shledal jako nedůvodné. Skutečnost, že část zákazníků stěžovatelky tvoří podnikatelé, nevylučuje dle žalované ani městského soudu aplikaci kogentní ochrany spotřebitele a "odvětvové standardy" ji nemohou derogovat. Rozhodující je celkové vyznění obchodního sdělení pro průměrného spotřebitele. Připojená vysvětlivka - navíc uváděná nevýrazně nebo zobrazená až po rozkliknutí ikony - nemůže zvrátit klamavý dojem vytvářený dominantními prvky tohoto sdělení, které jsou v běžném vnímání chápány jako nabídka slevy z dříve uplatňované ceny prodávajícího. Konkrétní problematické prvky vytýkané praktiky popsala žalovaná již v napadeném rozhodnutí a městský soud v napadeném rozsudku na tuto argumentaci navázal. Výchozí premisa stěžovatelky o nezbytnosti zkoumat naplnění podmínek generální klauzule nekalých obchodních praktik je v posuzované věci mylná. Městský soud výslovně uzavřel, že správní orgány nebyly povinny podmínky generální klauzule zkoumat, jelikož bylo posuzované jednání kvalifikováno jako klamavá obchodní praktika dle § 4 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Proto žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[14] V replice stěžovatelka konstatovala, že s vyjádřením žalované nesouhlasí, a i nadále trvá na své kasační stížnosti. Následně pouze zopakovala některé námitky již obsažené v kasační stížnosti.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku městského soudu, je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo, a je řádně zastoupena advokátem. Poté NSS přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.

[16] Kasační stížnost není důvodná.

[17] Jádrem sporu je odpověď na otázku, zda byla obchodní praktika stěžovatelky správními orgány a městským soudem správně vyhodnocena jako nekalá - a sice spočívající v klamavém jednání dle § 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Podle posledně uvedeného ustanovení zákona o ochraně spotřebitele platí, že "[o]bchodní praktika se považuje za klamavou, pokud obsahuje věcně nesprávnou informaci a je tedy nepravdivá, což vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil (zvýraznění provedeno soudem)".

[18] Posuzovaná obchodní praktika stěžovatelky spočívala v informování spotřebitele u vybraných výrobků na internetových stránkách (www.prodoma.cz) o slevě z ceny, ačkoli se nejednalo o slevu, ale pouze o informaci o cenovém rozdílu mezi prodejní cenou stěžovatelky a ceníkovou nabídkou výrobce. Způsob informování o tomto cenovém rozdílu zhodnotil správní orgán I. stupně jako klamavý pro průměrného spotřebitele, a to pro jeho dominantní prvky - přeškrtnutá vyšší cena a vedle ní nižší aktuální prodejní cena doplněné o procentuální vyjádření rozdílu mezi nimi - které jsou v běžném vnímání chápány jako označení slevy z dříve uplatňované prodejní ceny stěžovatelky. Proto stěžovatelka dle správního orgánu I. stupně porušila zákaz používání nekalých obchodních praktik a byla jím uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele.

[19] Nejprve je třeba uvést, že námitka stěžovatelky o tom, že informaci o rozdílu mezi ceníkovou cenou výrobce a reálnou prodejní cenou stěžovatelky zákazníci v oboru stavebních materiálů běžně očekávají a vyžadují, nemůže obstát. Pojem zákazník totiž nelze zaměňovat s pojmem spotřebitel, kterým se dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele pro účely tohoto zákona rozumí "fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání". Z této zákonné definice také vyplývá, že podnikatel nemůže být spotřebitelem. Tvrzení, že je informace právě o tomto rozdílu cen důležitým parametrem pro hlavní zákaznickou skupinu stěžovatelky, kterou tvoří podnikatelé, je tak zcela irrelevantní. Zdejší soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že v situaci, kdy stěžovatelka umožňuje nákup na svých internetových stránkách také spotřebitelům, je povinna dodržovat zákonem stanovené podmínky k jejich ochraně.

[20] Výše popsané dominantní prvky obchodního sdělení jsou typickým způsobem pro uvádění slev v maloobchodě. Nadto mohli být spotřebitelé utvrzeni v názoru, že se jedná o slevu i kvůli doplněné vysvětlivce "*Sleva z ceníku dodavatele", která samotné slovo "sleva" obsahuje. Ve skutečnosti se však o slevu nejednalo; tato informace byla tedy nepravdivá. Jak vyplývá z § 12a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, výraz sleva odkazuje na snížení doposud uplatňované ceny prodávajícího (viz také rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 9. 2024, Aldi Süd, věc C330/23). Spotřebitelé se tedy mohli mylně domnívat, že se jedná o slevu ve smyslu snížení dřívější prodejní ceny stěžovatelky. Samotné srovnání prodejní ceny s ceníkovou cenou výrobce produktu může být pro některé zákazníky podstatnou informací, nesmí však být prezentována jako sleva, a to ani tak, že se průměrnému spotřebiteli jako sleva může jevit. Cena je totiž pro průměrného spotřebitele v zásadě určující okolnost pro učinění rozhodnutí o obchodní transakci (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 10. 2016, Canal Digital Danmark A/S, věc C611/14).

[21] Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 9. 2013, CHS Tour Services, věc C435/11, i z § 4 zákona o ochraně spotřebitele zřetelně vyplývá postup vnitrostátních orgánů při posuzování nekalosti praktiky podle zákona o ochraně spotřebitele, resp. směrnice o nekalých obchodních praktikách (viz také rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/201452). Nejprve je třeba posoudit, zda je posuzovaná obchodní praktika obsažena v příloze č. 1 a 2 tohoto zákona, resp. v příloze I citované směrnice. V přílohách obsažené obchodní praktiky se totiž za nekalé považují vždy. Pokud posuzované jednání nenaplňuje takové znaky, je třeba, aby vnitrostátní orgán posoudil, zda nenaplňuje znaky obchodních praktik uvedených v § 5, § 5a nebo § 5b stejného zákona, resp. čl. 8 a čl. 9 stejné směrnice. Až v případě, že posuzované jednání nelze posoudit dle vyjmenovaných ustanovení, vnitrostátní orgán posuzuje, zda předmětná obchodní praktika naplňuje znaky nekalé obchodní praktiky podle generální klauzule § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, resp. čl. 5 odst. 2 směrnice o nekalých obchodních praktikách.

[22] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že svým jednáním nenaplnila podmínky generální klauzule § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, a proto její obchodní praktika nebyla nekalá. Jak již však městský soud správně uvedl, správní orgány nebyly vůbec povinny zkoumat, zda praktika stěžovatelky naplňuje hypotézu této generální klauzule, pokud ji lze označit za klamavou podle § 4 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (viz rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2018, č. j. 7 As 379/201726 či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). Naplnění podmínek generální klauzule správní orgány v posuzované věci nemusely vůbec zkoumat, tato námitka je tak zcela lichá. Jestliže má stěžovatelka za to, že svým jednáním nenaplnila znaky klamavého jednání podle § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, pak v kasační stížnosti neuvedla důvody, proč tomu tak není. Je přitom zřejmé, že se ze strany stěžovatelky jednalo o uvádění nepravdivé informace, jak již Nejvyšší správní soud popsal výše.

[23] Pro posouzení, zda se stěžovatelka jako prodávající [§ 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele] dopustila klamavého konání dle § 5 tohoto zákona, je třeba pracovat s pojmem průměrného spotřebitele, ačkoli zákon o ochraně spotřebitele tento pojem nevyužívá. Zákon o ochraně spotřebitele totiž provádí do českého práva směrnici o nekalých obchodních praktikách, pro kterou je tento pojem stěžejní (viz rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2023, č. j. 10 As 313/202254).

[24] Směrnice o nekalých obchodních praktikách "vychází z pojmu průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jak je vykládán Soudním dvorem" (srov. k tomu bod 18 odůvodnění této směrnice). Pojem průměrný spotřebitel je dle judikatury Soudního dvora Evropské unie objektivním kritériem a je nezávislý na konkrétních znalostech, které dotyčná osoba může mít, nebo na informacích, jež má tato osoba skutečně k dispozici. Tomuto kritériu tak neodpovídá ani více, ani méně obezřetný spotřebitel, než je průměrný spotřebitel (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 11. 2024, Compass Banca, věc C646/22, či ze dne 3. 9. 2015, Costea, věc C110/14). Jak již NSS uvedl v rozsudku ze dne 17. 1. 2014, č. j. 4 As 98/201388, tato průměrná informovanost a obezřetnost spočívá ve vyloučení extrémních poloh: na jedné straně se nejedná o spotřebitele, kterého by bylo třeba bezmezně chránit, na druhé straně se ale nejedná o spotřebitele, který by byl kritický v takové míře, že by byl imunním vůči každé nekalé obchodní praktice.

[25] Pokud jde o námitku stěžovatelky, že ani žalovaná ani městský soud ve svých rozhodnutích neřeší hledisko průměrného spotřebitele, NSS k tomu uvádí, že již správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že daný případ posuzoval právě ve vazbě na institut průměrného spotřebitele, tak jak je vykládán Soudním dvorem Evropské unie, a se kterým pracuje směrnice o nekalých obchodních praktikách. Tedy, že využil hledisko průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Přitom neshledal důvody pro závěr, že by obchodní praktika stěžovatelky byla zaměřena na skupinu zvlášť zranitelných spotřebitelů. S pojmem průměrného spotřebitele pro danou oblast pak směrnice o nekalých obchodních praktikách nepracuje. Správní orgán I. stupně neměl důvod pro vymezení takového pojmu, ani kritérií, dle kterých by tak učinil. Jestliže má stěžovatelka za to, že takovým spotřebitelem je podnikatel - jakožto zástupce hlavní zákaznické skupiny stěžovatelky - pak zdejší soud už výše uvedl, že dle zákona o ochraně spotřebitele podnikatel není a ani nemůže být spotřebitelem. Jedná se tedy o hledisko irelevantní.

[26] Ačkoli žalovaná v rozhodnutí o odvolání stěžovatelky znovu nevymezila pojem průměrného spotřebitele, tímto rozhodnutím potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tedy i výše popsané hledisko průměrného spotřebitele, které správní orgán I. stupně využil při hodnocení obchodní praktiky stěžovatelky. Prvostupňové i odvolací rozhodnutí je třeba vnímat ve vzájemné souvislosti a nahlížet na ně jako na jeden celek (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 10. 2018, č. j. 7 As 276/201728, nebo ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/200356). K tomu NSS v rozsudku ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/201325, uvádí, že "mezery v odůvodnění odvolacího, resp. rozkladového orgánu, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, zaplní argumenty obsažené již v prvostupňovém rozhodnutí". Obdobně tomu bylo i v případě městského soudu. Ani městský soud v napadeném rozsudku výslovně nevymezuje pojem průměrného spotřebitele, avšak uvádí, že se ztotožňuje s hodnocením obchodní praktiky stěžovatelky ze strany správních orgánů. Pokud tedy žalovaná i městský soud akceptovaly aplikované hledisko průměrného spotřebitele, pak podle zdejšího soudu není nutné, aby jej ve svých rozhodnutích znovu výslovně uváděly.

[27] K námitce stěžovatelky, že žalovaná ani městský soud v napadených rozhodnutích neuvedly, jaké prvky obchodní praktiky stěžovatelky považují za problematické nebo jak celkové vyznění této praktiky naplňuje skutkovou podstatu klamavého konání, NSS uvádí následující. Dle bodu 18 odůvodnění směrnice o nekalých obchodních praktikách "[p]ojem průměrného spotřebitele není statistickým pojmem. Pro stanovení typické reakce průměrného spotřebitele v daném případě budou muset vnitrostátní soudy a orgány vycházet z vlastního úsudku, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora" (k tomu také rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 9. 2018, Wind Tre a Vodafone Italia, ve spojených věcech C54/17 a C55/17).

[28] Proto, aby správní orgán I. stupně mohl určit typickou reakci průměrného spotřebitele v daném případě, musí nejprve identifikovat problematické prvky dané praktiky. Bez této prvotní úvahy by správní orgány nebyly vůbec schopny nekalé obchodní praktiky zjišťovat. Následně musí takové konkrétní prvky obchodní praktiky popsat i ve svém rozhodnutí.

[29] Jak správní orgán I. stupně, tak žalovaná i městský soud ve svých rozhodnutích zcela konkrétně popsaly, v čem spatřují závadné jednání stěžovatelky. Dominantní prvky obchodní praktiky - přeškrtnutá vyšší cena, aktuální nižší cena a procentuální vyjádření rozdílu mezi nimi - zhodnotily jako klamavé, neboť takové zobrazení cen je pro průměrného spotřebitele typickým zobrazením slevy. Průměrný spotřebitel se proto mohl domnívat, že stěžovatelka u výrobků poskytuje slevu ze své dřívější prodejní ceny (ta však reálně poskytována nebyla), a mohl učinit rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil. Přestože správní orgán I. stupně obdržel podnět spotřebitele, obstála úvaha správních orgánů i městského soudu o tom, jak taková praktika působí na průměrného spotřebitele, i bez tohoto podnětu, jenž byl pouze impulsem pro zahájení kontroly, (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2023, č. j. 10 As 313/202254). Namítáli tedy stěžovatelka, že žalovaná ani městský soud neuvedly problematické prvky jednání, pak ignoruje argumentaci uvedenou v jejich rozhodnutích. Nejvyšší správní soud má za to, že z rozsudku městského soudu i z napadeného rozhodnutí žalované ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím je zřejmé, v čem konkrétně spatřovaly správní orgány i městský soud klamavost stěžovatelčiny obchodní praktiky.

5. Závěr a náklady řízení
[30] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[31] Neúspěšná stěžovatelka nemá podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti. Procesně úspěšné žalované žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 18. září 2026

 JUDr. Viktor Kučera
       předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/5-AS-45/2026-38)