# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 5 As 150/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 5 As 150/2026
- Číslo jednací: 5 As 150/2026-116
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:5.As.150.2026.116
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 30. 9. 2026
- Klíčová slova: Stavební zákon

## Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2026, č. j. 37 A 89/2025370, se ruší ve výroku I. a II. a věc se v daném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Kasační stížnost osoby A) domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení se zamítá.

III. Kasační stížnost osoby B) domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení se odmítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízeních o kasačních stížnostech osob A) a B).

V. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech osob A) a B).

## Odůvodnění

1. Vymezení věci

[1] První kasační stížností žalobce (dále též "stěžovatel 1") brojil proti výrokům I. a II. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 8. 2026, č. j. 37 A 89/2025370.

[2] Soudní řízení (sp. zn. 37 A 89/2025) se týká rozhodnutí o umístění a povolení stavby rodinného domu osob zúčastněných na řízení, které dne 15. 5. 2025 vydal Obecní úřad Průhonice, stavební úřad (dále jen "stavební úřad"). Proti stavebnímu povolení se bránil stěžovatel 1, který je sousedem osob zúčastněných na řízení. Žalovaný 1) jeho odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 3. 10. 2025, č. j. 131055/2025/KUSK, a stěžovatel 1 proti němu podal žalobu ke krajskému soudu.

[3] Napadené usnesení krajského soudu č. j. 37 A 89/2025370 se věnuje některým procesním otázkám, jež vyvstaly v průběhu řízení o žalobě, a dále opravnému rozhodnutí, kterým žalovaný 1) opravil své rozhodnutí o odvolání.

[4] Žalovaný 1) vydal opravné rozhodnutí ke svému rozhodnutí o odvolání dne 14. 1. 2026, č. j. 004933/2026/KUSK, a opravil jím výrok výše uvedeného rozhodnutí ze dne 3. 10. 2025. Stěžovatel 1 podal proti opravnému rozhodnutí odvolání k žalovanému 2), který jej zamítl rozhodnutím ze dne 13. 4. 2026, č. j. MMR24528/202683. Prvním výrokem usnesení napadeného kasační stížností stěžovatele 1 krajský soud odmítl žalobu právě proti rozhodnutí žalovaného 2), druhým výrokem nepřiznal žádnému z účastníků řízení o této žalobě právo na náhradu nákladů řízení (viz dále "Odmítnutí žaloby proti Ministerstvu pro místní rozvoj"). Stěžovatel 1 napadl usnesení krajského soudu v daném rozsahu kasační stížností.

[5] Osoba A), jež se domáhala postavení osoby zúčastněné na řízení, je otcem stěžovatele 1 (dále jen "stěžovatel 2"). Třetím výrokem napadeného usnesení č. j. 37 A 89/2025370 krajský soud nepřiznal stěžovateli 2 postavení osoby zúčastněné na řízení o žalobě (viz dále "Postavení stěžovatele 2 jako osoby zúčastněné na řízení"). Stěžovatel 2 podal proti tomuto usnesení druhou kasační stížnost v rozsahu jeho výroku III.

[6] Osoba B) domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení uvádí, že v domě stěžovatele 1 pobývá také (dále jen "stěžovatelka 3"). O tom, že jí nepřiznává postavení osoby zúčastněné na řízení, krajský soud rozhodl již usnesením ze dne 5. 2. 2026, č. j. 37 A 89/2025218. Krajský soud o stěžovatelce v odůvodnění uvedeného usnesení mluvil v mužském rodě a rovněž nesprávně uvedl její příjmení. Posledním výrokem usnesení č. j. 37 A 89/2025370 krajský soud tyto části odůvodnění dřívějšího usnesení opravil (viz dále "Oprava příjmení a mužského rodu stěžovatelky 3 a její postavení jako osoby zúčastněné na řízení"). Stěžovatelka 3 podala třetí kasační stížnost, kterou napadala výroky III. a IV. usnesení č. j. 37 A 89/2025370, resp. skutečnost, že není osobou zúčastněnou na řízení, tj. usnesení č. j. 37 A 89/2025218 (viz dále).

2. Odmítnutí žaloby proti Ministerstvu pro místní rozvoj

[7] V průběhu soudního řízení, v němž stěžovatel 1 brojí proti rozhodnutí o odvolání proti umístění a povolení stavby [rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 3. 10. 2025], vydal žalovaný 1) dne 14. 1. 2026 opravné rozhodnutí uvedeného rozhodnutí.

[8] Žalovaný 1) ze třetího odstavce výrokové části, která zněla "rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 15. 5. 2025, č. j. 25/1406/SU, spis. zn. SÚ/1976/24/VO, jímž byla Ing. arch. J. K., Ing. arch. J. K., umístěna a povolena stavba: Novostavba rodinného domu, Průhonice, Maková." (dále jen "stavba"), na pozemku parc. č. XA, XB v katastrálním území H. u P. , potvrzuje" vypustil zvýrazněné parcelní číslo, jež označovalo pozemek stěžovatele 1. Žalovaný 1) uvedl, že omylem přiřadil k parcele, na které bude stavba umístěna, parcelu sousedního pozemku, což bylo zjevné pochybení v písemném vyhotovení výrokové části rozhodnutí. Stěžovatel 1 se proti opravnému usnesení bránil u žalovaného 2) - Ministerstva pro místní rozvoj. Konkrétně mu na opravném rozhodnutí chyběl elektronický podpis, dále tvrdil, že opravným rozhodnutím nelze zhojit, že stavební povolení bylo vydáno na cizí pozemek bez souhlasu vlastníka. Žalovaný 2) odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 13. 4. 2026, č. j. MMR24528/202683.

[9] Rozhodnutí žalovaného 2) zaslal stěžovatel 1 krajskému soudu a zároveň uvedl, že o něj žalobu rozšiřuje. Rozhodnutí žalovaného 2) považuje vypuštění čísla jeho parcely jen za "opravu zjevné nesprávnosti" podle § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"). Podle stěžovatele 1 však taková změna mění samotný předmět rozhodnutí. Stěžovatel 1 nesouhlasí se závěrem, že opravné rozhodnutí nezasahuje do jeho právní sféry. V odvolání proti opravnému rozhodnutí též namítal, že toto bylo vydáno v době, kdy již byla účinná změna územního plánu Průhonice, se kterou je záměr na pozemku parc. č. XA o výměre 697 m2 v přímém rozporu. Žalovaný 2) tuto námitku označil za bezpředmětnou s tím, že se podle § 70 správního řádu posuzuje jen oprava textu výroku. Takový přístup označil stěžovatel 1 za formalistický. Konečně vytkl stěžovatel 1 žalovanému 2), že potvrdil nezákonný postup žalovaného 1), který rozhodnutí neopatřil digitálním podpisem úřední osoby.

[10] Krajský soud jeho žalobu v tomto rozsahu výrokem I. napadeného usnesení odmítl, výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2024, č. j. 1 Ads 222/202430, nelze připustit, aby se pomocí opravy zřejmých nesprávností měnil vlastní obsah opravovaného správního rozhodnutí, protože se nejedná o opravný prostředek ani o nové rozhodnutí. Tento institut podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2024, č. j. 4 As 284/2022160, slouží pouze k odstraňování různých méně významných překlepů, zkomolenin a k opravám dat, početních či "technických" chyb, o jejichž existenci a povaze není pochyb. Nesprávností může být pouze méně významná chyba, zkomolenina či překlep, z judikatury uvedl např. chyby v letopočtu, chyby v parcelním čísle pozemku nebo chyby spočívající v rozhodnutí "o zamítnutí rozhodnutí" a nikoliv "zamítnutí odvolání". Pokud jde o opravu chyby v parcelním čísle pozemku, odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010214, č. 2235/2011 Sb. NSS. S ohledem na uvedené krajský soud zkoumal, zda je naplněný materiální korektiv vyplývající z § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též "s. ř. s."), tedy zda jde o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti žalobce. Stěžovatel 1 nebyl opravným rozhodnutím nijak zkrácen na svých veřejných subjektivních právech. Vydáním tohoto rozhodnutí se totiž jeho postavení nijak nezměnilo. Stavebníci jsou oprávněni provádět stavební záměr na základě výroku prvostupňového rozhodnutí, v němž je správně uveden jen jejich pozemek. Výrokem odvolacího rozhodnutí bylo pouze zamítnuto žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Byť v návětí tohoto rozhodnutí byl zrekapitulován obsah výroku prvostupňového rozhodnutí a nesprávně zde bylo uvedeno, že se stavba má nacházet i na pozemku žalobce, tato část rozhodnutí neměla vliv na výrok prvostupňového rozhodnutí. Již z prvostupňového rozhodnutí a opraveného rozhodnutí je zřejmé, že stavebníci mohou svůj záměr realizovat jen na svém pozemku, a na této podstatě se vydáním opravného rozhodnutí nic nezměnilo. Z toho důvodu krajský soud odmítl žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou podle § 68 písm. e) ve spojení s § 70 s. ř. s.

[11] Kasační stížností stěžovatel 1 napadá výroky I. a II. usnesení; podle něj krajský soud tuto otázku posoudil příliš formalisticky. Institut opravy zřejmých nesprávností podle § 70 správního řádu slouží výhradně k odstraňování zjevných překlepů, zkomolenin a chyb v číslech. Pokud však odvolací orgán změnil vymezení předmětu řízení a následně tento stav korigoval formou opravného rozhodnutí, nejedná se o pouhou písařskou chybu, ale o faktický zásah do rozsahu záměru. Rozhodnutí žalovaného 2), který zamítl odvolání proti opravnému rozhodnutí, potvrzuje úkon správního orgánu, jež má přímý dopad do právní jistoty stěžovatele 1. Označilli krajský soud označení parcely za "návětí", pochybil, oprava se týkala výroku, nešlo o nepodstatnou uvozovací větu bez právních účinků. Dále žalovaný 1) pochybil, když své rozhodnutí neopatřil kvalifikovaným elektronickým podpisem a časovým razítkem, ty připojil teprve žalovaný 2). Stěžovatel 1 namítá též nedostatečné doručování a svévolné vyloučení svého otce ze soudního řízení, když byl předtím uznán jako účastník stavebního řízení, nemovitost fakticky užívá, pečuje o rodinné příslušníky, vyřizoval a financoval vodoprávní řízení.

[12] Osoby zúčastněné na řízení I) a II) ve svém vyjádření uvedly, že oprava rozhodnutí o odvolání napravila zřejmou nesprávnost ve smyslu § 70 správního řádu. Souhlasily se závěrem krajského soudu, že pokud opravné rozhodnutí nezasáhlo do právní sféry stěžovatele, nebyl dán důvod pro poskytnutí ochrany ve správním soudnictví. K tvrzení stěžovatele 1, že mu soud průběžně nedoručoval klíčová podání ostatních účastníků, osoby zúčastněné na řízení uvedly, že toto tvrzení nijak nedoložil, ani nevysvětlil vliv této vady na zákonnost usnesení krajského soudu.

[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost stěžovatele 1 a shledal, že je důvodná.

[14] Pokud stěžovatel brojí proti odmítnutí žaloby, přichází zde z povahy věci v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/200498). Nejvyšší správní soud je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele 1 důvodná nebo zda rozhodnutí o zamítnutí odvolání je zákonné, či nikoli. Rozsah přezkumu rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti je vymezen povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/200449, nebo ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/200565).

[15] Podle § 70 správního řádu "[o]pravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal. Týkáli se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního orgánu ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení anebo opravnému rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo dotčen."

[16] Nejvyšší správní soud v minulosti uvedl, že "[o]pravné rozhodnutí vydané podle § 70 správního řádu, kterým se opravují zřejmé nesprávnosti ve výroku rozhodnutí, má hmotněprávní účinky. Nemělo by však mít vliv na práva nabytá v dobré víře, neboť zásahem do textu rozhodnutí nelze měnit jeho obsah, nejedná se o opravný prostředek ani o nové rozhodnutí (Vedral, J. Správní řád. Komentář, BOVA POLYGON, Praha 2006, s. 418, shodně k § 164 o. s. ř. Drápal, L. in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, C.H. Beck, Praha 2003, s. 164). Jiné vady rozhodnutí, které nenaplňují hypotézu § 70 správního řádu, lze napravit jen cestou řádných či mimořádných opravných prostředků, mohou být též předmětem soudního přezkumu" (rozsudek ze dne 25. 2. 2009, č. j. 1 As 112/200856).

[17] Proti opravnému rozhodnutí, jak předvídá samotný § 70 správního řádu, se lze bránit odvoláním, což stěžovatel 1 i učinil. Smyslem takového odvolání není poskytnout účastníku řízení novou možnost podat opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí, ale pouze bránit se proti provedené opravě a jejímu eventuálnímu dopadu na původní rozhodnutí a na právní sféru účastníka řízení (viz bod [12] shora citovaného rozsudku č. j. 1 As 112/200856).

[18] Nejvyšší správní soud už dříve dospěl k závěru, že vyčerpáli stěžovatel opravné prostředky, tedy využijeli odvolání proti opravnému rozhodnutí, je toto rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví a je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (shora citovaný rozsudek č. j. 1 As 112/200856, bod [18]).

[19] Stěžovatel 1 v nyní posuzované věci odvolání proti opravnému rozhodnutí využil, vyčerpal tedy řádné opravné prostředky, a rozhodnutí žalovaného 2) tak bylo přezkoumatelné ve správním soudnictví. Rozsah přezkumu takového rozhodnutí je ovšem omezen na to, zda nebyl překročen rozsah § 70 správního řádu a zda opravné rozhodnutí nemělo jiný dopad na právním sféru toho, kdo se proti takovému rozhodnutí brání.

[20] Krajský soud v odůvodnění dodal, že výrokem rozhodnutí žalovaného 1) bylo "toliko žalobcovo odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno" a že žalovaný 1) sice v "návětí" napadeného rozhodnutí nesprávně uvedl, že se stavba má nacházet i na žalobcově pozemku, nicméně taková část rozhodnutí nemá na výrok prvostupňového rozhodnutí žádný vliv. Stěžovatel 1 namítal, že pokud krajský soud označil opravovanou část za pouhé "návětí", pochybil, neboť nešlo o pouhou uvozovací větu výroku.

[21] Podle § 68 odst. 1 správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Obsah výrokové části upřesňuje § 68 odst. 2 správního řádu. Rozlišení výroku může být relevantní pro správnou opravu zřejmých nesprávností podle § 70 správního řádu, jež počítá s opravou formou opravného rozhodnutí pouze tehdy, týkáli se oprava výroku. Je pravdou, že "výrok správního rozhodnutí nelze ztotožňovat s výrokovou částí (...). Výrok v sobě nese (na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návěty, odůvodnění, poučení o opravném prostředku atp.) autoritativní úpravu práv a povinností, která představuje vlastní kvintesenci správního aktu. (...)" Podle judikatury se "k otázce obsahu správního rozhodnutí uvádělo, že "je třeba lišit 'výrok' jako nejdůležitější - většinou i vhodně graficky oddělenou součást správního aktu" (Vedral, J. Správní řád. Komentář, BOVA POLYGON, Praha 2012, s.  607608). V nyní posuzované věci podle Nejvyššího správního soudu nebylo pochyb o tom, že opravované číslo parcely bylo vtěleno do autoritativní části výroku a bylo i graficky jeho součástí. Žalovaný 1) proto správně vydal opravné rozhodnutí ve smyslu § 70 správního řádu, a obdobně žalovaný 2) jej v tomto smyslu přezkoumával.

[22] Nejvyšší správní soud tedy shledal, že krajský soud se měl žalobou proti rozhodnutí žalovaného 2) zabývat věcně, a to ve výše uvedeném rozsahu, tedy zda oprava v uvedeném případě představovala skutečně opravu zjevné nesprávnosti a zda správní orgán nepřekročil rámec § 70 správního řádu, případně zda uvedená oprava zasahovala do právní sféry stěžovatele 1. Paradoxně krajský soud uvedené věcné posouzení v odůvodnění svého rozhodnutí učinil, to ovšem ve výsledku nemohlo vést k odmítnutí žaloby. Za této situace nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než usnesení krajského soudu č. j. 37 A 89/2025  370 v rozsahu výroků I. a II. zrušit a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud nerozhodl o nákladech řízení ve vztahu ke kasační stížnosti stěžovatele 1, neboť o nich rozhodne v dalším řízení krajský soud (srov. § 110 odst. 3 s. ř. s.).

[23] Námitkami stěžovatele 1 ohledně účastenství jeho otce na soudním řízení, jež jdou nad rámec petitu kasační stížnosti, se Nejvyšší správní soud zabývá samostatně ve vztahu ke kasační stížnosti stěžovatele 2 (viz "Postavení stěžovatele 2 jako osoby zúčastněné na řízení").

[24] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost stěžovatele 1 byla úspěšná, Nejvyšší správní soud se námitkou nedostatečného doručování krajským soudem nezabýval; taková námitka může být případně předmětem přezkumu proti konečnému rozhodnutí krajského soudu ve věci. Nadto stěžovatel 1 neuvedl, které písemnosti mu konkrétně nebyly doručeny.

3. Postavení stěžovatele 2 jako osoby zúčastněné na řízení

[25] Kasační stížnost osoby A) domáhající se postavení osoby zúčastněné na řízení (stěžovatele 2) Nejvyšší správní soud důvodnou neshledal, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[26] Stěžovatel 1 ve stavebním řízení uplatnil připomínky jako vlastník sousedního pozemku a domu. Jeho otce (stěžovatele 2) stavební úřad považoval v řízení za vedlejšího účastníka, neboť se v domě stěžovatele 1 dlouhodobě zdržoval a pečoval zde o nemocného člena rodiny, a tedy by rozhodnutím mohl být přímo dotčen na právech a povinnostech (usnesení stavebního úřadu ze dne 4. 11. 2024, č. j. 24/3456/SU). Uvedené usnesení založil stavební úřad na § 27 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 94k písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon z roku 2006"). Oba stěžovatelé proti rozhodnutí o umístění a povolení stavby podali odvolání, jež bylo zamítnuto (viz výše).

[27] Po podání žaloby stěžovatel 1 soudu navrhl, aby jeho otec, který se v domě zdržuje, byl i pro soudní řízení považován za vedlejšího účastníka. Krajský soud jej upozornil, že soudní řád správní institut vedlejšího účastenství nezná; pokud chce někdo vystupovat jako osoba zúčastněná na řízení, musí to výslovně soudu oznámit. Stěžovatel 2 reagoval dne 5. 2. 2026 a uvedl, že hodlá v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. V dalším podání dodal, že se ho rozhodnutí může přímo dotknout jako uživatele sousedního pozemku/stavby. Dopady záměru se projevují zejména zastíněním, možným ohrožením zdroje vody, odtokem srážkových vod a imisemi souvisejícími s navrženým bazénem. Ve spisu je dále založeno čestné prohlášení dalších sousedů o tom, že stěžovatel 2 dlouhodobě žije v domě na adrese V. O. (dům stěžovatele 1).

[28] Krajský soud výrokem III. napadeného usnesení č. j. 37 A 89/2025370 stěžovateli 2 postavení osoby zúčastněné na řízení nepřiznal. V odůvodnění uvedl, že podle § 34 odst. 1 s. ř. s. osobou zúčastněnou na řízení může být pouze osoba, která je na svých právech či povinnostech dotčena přímo. Nemůže se jednat jen o nepřímé, zprostředkované dotčení. Pokud tedy není stěžovatel 2 vlastníkem ani spoluvlastníkem nemovitosti a svůj vztah k věci dovozuje pouze z toho titulu, že tuto nemovitost spoluužívá, neboť je rodinným příslušníkem vlastníka, nemůže být uvedeným rozhodnutí dotčen přímo, ale toliko zprostředkovaně skrze žalobce. Ten žalobu ve věci podal, a proto se dostane jeho prostřednictvím ochrany práv i jemu. Krajský soud dále odkázal na odbornou literaturu, z níž plyne, že postavení osoby zúčastněné na řízení je nezávislé na účastenství ve správním řízení, které předcházelo soudnímu řízení správnímu, a tak je tomu i v případě stěžovatele 2.

[29] Stěžovatel 2 podal kasační stížnost proti výroku III. zmíněného usnesení krajského soudu. Podle něj § 34 odst. 1 s. ř. s. nevyžaduje, aby osoba zúčastněná na řízení byla vlastníkem anebo spoluvlastníkem dotčené nemovitosti, rozhodující je, zda může být přímo dotčena na veřejných subjektivních právech. Výklad, který odvozuje účastenství od vlastnictví, je nepřípustně formalistický. Své dotčení na právech odvozuje od vlastního, dlouhodobého a skutečného užívání domu a dopadů sousedního stavebního záměru na svůj život, zdraví, soukromí, bezpečnost a pohodu bydlení. Dům užívá dlouhodobě na základě dohody se synem, nejde o nahodilou návštěvu, ale o místo jeho pravidelného pobytu a rekreace. V době své pracovní činnosti do domu vložil značné finanční prostředky a osobní práci, tyto investice prokazují trvalost a intenzitu jeho vztahu k domu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2026, č. j. 1 As 8/202666, potvrzuje, že absence vlastnického práva nemůže být jediným důvodem pro odmítnutí přímého dotčení osoby, která nemovitost skutečně a oprávněně užívá. Závěr, že se stěžovateli dostane ochrany jeho práv prostřednictvím jeho syna popírá smysl institutu osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatel 2 nemůže určovat obsah podání stěžovatele 1, jím navrhované důkazy, případné zpětvzetí žaloby a další procesní postup. Ač jeho účastenství ve stavebním řízení není automaticky rozhodující, je významnou okolností, kterou soud odbyl; krajský soud měl přesvědčivě odůvodnit, proč dlouhodobé užívání domu, pravidelný pobyt a osobní vystavení stavby představují jen dotčení nepřímé.

[30] Osoby zúčastněné na řízení I) a II) se k této kasační stížnosti vyjádřily tak, že jim není známo, že by stěžovatel 2 bydlel v sousední nemovitosti. I kdyby tomu tak bylo, nesplnil by podmínku přímého dotčení na právech podle § 34 odst. 1 s. ř. s. Osobou přímo dotčenou na vlastnickém právu je výhradně stěžovatel 1, stěžovatel 2 by byl dotčen zprostředkovaně jako uživatel.

[31] Podle § 34 odst. 1 s. ř. s. "[o]sobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsouli účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat."

[32] Aby určitá osoba měla v soudním řízení postavení osoby na něm zúčastněné, musí splnit dvě podmínky. První podmínka je materiální a splňuje ji ten, kdo není účastníkem daného soudního řízení, avšak byl či může být přímo dotčen na svých právech či povinnostech: 1) vydáním žalobou napadeného správního rozhodnutí či 2) jeho zrušením soudem dle žalobního petitu nebo 3) nevydáním správního rozhodnutí či 4) jeho vydáním, kterého se žalobce domáhá dle žalobního petitu. Druhá podmínka je formální a splňuje ji ten, kdo včas výslovně oznámí, že bude v daném soudním řízení práva osoby na něm zúčastněné uplatňovat (rozsudek ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 As 70/2009190, č. 2341/2011 Sb. NSS).

[33] Stěžovatel 2 splnil formální podmínku, neboť na základě výzvy krajskému soudu ve stanovené lhůtě (§ 34 odst. 2 s. ř. s.) oznámil, že bude v řízení uplatňovat práva osoby na něm zúčastněné. Sporné je, zda splňuje i materiální podmínku, tedy přímé dotčení na svých právech.

[34] Naplnění materiální podmínky podle § 34 odst. 1 s. ř. s. přichází v úvahu pouze, pokud subjektu hrozí přímé dotčení jeho veřejných subjektivních práv (viz rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2009, č. j. 2 As 44/200944, a ze dne 17. 8. 2011, č. j. 9 As 74/2011162). Veřejným subjektivním právem se rozumí právní možnost chovat se určitým způsobem, která je vyjádřena a zaručena normami veřejného práva. Nemůže se přitom jednat o pouhé nepřímé, zprostředkované či pouze hypotetické dotčení (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 8 As 136/201265, nebo ze dne 16. 7. 2025, č. j. 8 As 68/202541).

[35] Tento institut se nekryje s vedlejším účastenstvím ve správním řízení, které tomu soudnímu předcházelo, je naopak koncipován poměrně restriktivně. Posouzení otázky přímého dotčení práv ve smyslu § 34 odst. 1 s. ř s. se v soudním řízení provádí originárně, nezávisle na tom, jak byl stanoven okruh účastníků správního řízení. Proces před správním orgánem a jeho výsledek je třeba brát pouze za východisko úvah o tom, zda ta která osoba naplňuje materiální znak osoby zúčastněné na řízení (rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2025, č. j. 8 As 68/202541, bod [25]).

[36] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že u stěžovatele 2 nebyla materiální podmínka pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení o žalobě v této věci splněna. V průběhu správního řízení o vedlejší účastenství nežádal sám stěžovatel 2, ale jeho syn, stěžovatel 1, který uvedl, že "můj otec se v objektu, jehož se řízení týká, zdržuje na základě mnou uděleného práva a pečuje zde rovněž o těžce nemocného člena mojí rodiny, a má tak přímý zájem na výsledku řízení, zejména z důvodu ochrany našeho společného životního prostoru a možnosti ovlivnit průběh stavebního řízení". Nadto stavební úřad vedlejší účastenství stěžovateli 2 přiznal na základě § 94k písm. e) stavebního zákona z roku 2006, podle nějž účastníkem územního a stavebního řízení je "osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno." Stěžovatel 2 však po celou dobu žádné aktuální vlastnické nebo jiné věcné právo k sousední stavbě nebo pozemku nedoložil, a Nejvyšší správní soud má tedy za to, že stavební úřad nepostupoval správně, když mu postavení vedlejšího účastníka na základě uvedeného ustanovení přiznal.

[37] V průběhu řízení před soudem stěžovatel 2 opět uvedl velmi stručně, že hodlá v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a že se ho rozhodnutí může přímo dotknout jako uživatele sousedního pozemku/stavby. Žádné věcné právo k pozemku či stavbě však netvrdil, ani nedoložil, pouze čestné prohlášení sousedů sepsané jeho synem uvádělo, že zde dlouhodobě žije. Nicméně, i pokud zde stěžovatel 2 skutečně pobývá, klíčové je, zda zde mohou být soudním řízením týkajícím se stavebního povolení přímo dotčena jeho veřejná subjektivní práva.

[38] Nejvyšší správní soud nepopírá, že stěžovatel 2 může mít osobní zájem na výsledku řízení a citový vztah k nemovitosti, na kterou vynaložil prostředky a případně i v ní pobývá, přesto zde nelze spatřovat žádné skutečné dotčení jeho veřejných subjektivních práv. Dopad, který pociťuje stěžovatel 2, je pouze nepřímý zprostředkovaně přes jeho syna a je odvislý od uplatnění práv stěžovatelem 1. Krajský soud správně dovodil, že soudní ochrany se stěžovateli 2 v tomto případě dostane zprostředkovaně skrze stěžovatele 1 - jde o zprostředkovaný dopad přes soukromoprávní vztah, resp. osobní (rodinnou) vazbu na vlastníka. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje zmíněný zájem stěžovatele 2 na výsledku řízení, nicméně ten pro přiznání postavení osoby zúčastněné na řízení nepostačuje; jde o odvozený zájem plynoucí z poměrů soukromého práva.

[39] Ostatně i v případu, na který sám stěžovatel 2 odkazuje, svědčilo žalobci (který se v uvedené věci bránil zásahovou žalobou proti rozhodnutí odstranění stavby) užívací právo z věcného břemene (viz rozsudek ze dne 17. 4. 2026, č. j. 1 As 8/202666). Tento případ, který si stěžovatel 2 zvolil na podporu své argumentace, tak ve skutečnosti potvrzuje, že je potřeba přímého nezprostředkovaného vztahu k nemovitosti, který zakládá věcné právo k uvedené nemovitosti. Na případ stěžovatele 2, který žádné takové věcné právo k nemovitosti neuváděl, tedy uvedený případ nedopadá.

[40] Naopak je možné mutatis mutandis např. odkázat na usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009120, č. 1910/2009 Sb. NSS, v němž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu posuzoval, kdo může být navrhovatelem v řízení o návrhu na zrušení územního plánu, přičemž konstatoval následující: "Může jím být zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno. Bude jím tedy vlastník (spoluvlastník) pozemku nebo jiné nemovité věci (nebo jiných majetkových hodnot majících povahu obdobnou nemovitým věcem - tedy bytů a nebytových prostor, viz § 118 odst. 2 o. z.) a oprávněný z věcného práva k takovýmto věcem (majetkovým hodnotám). Nebude jím však osoba, jejíž právo k dispozici věcí nemá povahu práva absolutního, nýbrž toliko relativního (zejména jím tedy nebude nájemce, podnájemce, vypůjčitel apod.), neboť tato osoba má toliko právo požadovat na tom, kdo jí věc přenechal k užívání, aby jí zajistil nerušené užívání věci v souladu s uzavřenou smlouvou. Nájemce, podnájemce či vypůjčitel však nemohou být v případě územního plánu na svých právech dotčeni způsobem, jaký má mysli § 101a odst. 1 s. ř. s., neboť jejich práva se nevztahují k území (resp. jeho části), nýbrž k tomu, kdo jim užívání části území umožnil na základě příslušné smlouvy zakládající jejich relativní práva. Uvedené osoby tedy musí své ekonomické či jiné oprávněné zájmy prosazovat zprostředkovaně prostřednictvím těch, kdo jim užívání věcí dotčených územním plánem umožnili."

[41] Pokud stěžovatel 2 dále namítá, že nebudeli mít postavení osoby zúčastněné na řízení, nemůže určovat obsah podání žalobce, navrhované důkazy, případné zpětvzetí žaloby a další procesní postup, Nejvyšší správní soud zde poukazuje na svoji předchozí rozhodovací činnost. Z ní plyne, že v případě "odmítnutí návrhu nebo zastavení řízení představuje jediný zásah do práv účastníků řízení to, že návrh nebude věcně přezkoumán a posouzen. Jedná se o zásah související s právem disponovat řízením. Jediným účastníkem, který disponuje řízením před krajským soudem, je navrhovatel. (...) Osoba zúčastněná na řízení tak v případě odmítnutí návrhu pro nesplnění podmínek řízení podle § 46 s. ř. s. nebude přímo dotčena na svých veřejných subjektivních právech. Není to ona, kdo se domáhá soudní ochrany, a nepřísluší jí tak ani bránit toto výlučné právo navrhovatele. (...) V opačném případě by bylo možné usuzovat, že se osoba zúčastněná na řízení může bránit kasační stížností například i v situaci, kdy by krajský soud zastavoval řízení pro zpětvzetí návrhu navzdory explicitnímu projevu vůle navrhovatele jako osoby s právem dispozice řízením. Takový výklad by zjevně překračoval meze ochrany, kterou zákon poskytuje osobám, jež jsou samy oprávněny domáhat se přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, avšak neučiní tak" (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2023, č. j.  6 As 105/202175, č. 4484/2023 Sb. NSS). Jinými slovy, postavení osoby zúčastněné na řízení by stěžovateli 2 nijak nepomohlo v tom disponovat žalobou jako předmětem řízení.

4. Oprava příjmení a mužského rodu stěžovatelky 3 a její postavení jako osoby zúčastněné na řízení

[42] Stěžovatelka 3 se domáhala postavení osoby zúčastněné na řízení, jež jí krajský soud nepřiznal výrokem V. usnesení ze dne 5. 2. 2026, č. j. 37 A 89/2025218. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud o stěžovatelce 3 mluvil v mužském rodě a jako její příjmení uvedl "A." namísto "A.". Výrokem IV. usnesení ze dne 4. 8. 2026, č. j. 37 A 89/2025370, krajský soud opravil příslušné části odůvodnění v bodech 31 a 33 tak, že použitá slovesa převedl do ženského rodu ("zaslala soudu", "měla v úmyslu", "domáhala se", apod.) a opravil příjmení stěžovatelky 3.

[43] Krajský soud vysvětlil, z jakého důvodu opravil odůvodnění opravným usnesením. Podle § 54 s. ř. s. v případě, že se oprava týká výroku rozsudku nebo záhlaví rozsudku v údaji podstatném pro výrok rozsudku (např. označení účastníků řízení), je třeba vydat opravné usnesení. Tato úprava se přiměřeně použije i na usnesení podle § 55 odst. 5 s. ř. s. Pro opravy jiných částí rozsudku, mimo jiné i odůvodnění, v údaji, jenž není významný z hlediska výroku rozsudku, lze opravu provést přímo v originálu rozsudku a ve stejnopisech rozsudku, které si soud vyžádá zpět od účastníků řízení. Jelikož v současnosti doručují správní soudy rozsudek účastníkům téměř vždy datovou zprávou, je tento dříve běžný způsob provádění oprav vyloučen, neboť soud technicky nemůže dosáhnout vrácení stejnopisu rozsudku. Z toho důvodu krajský soud i v tomto případě vydal tzv. opravné usnesení. Krajský soud v poučení uvedl, že proti výroku IV. napadeného usnesení není kasační stížnost přípustná.

[44] Ve své kasační stížnosti stěžovatelka 3 uvádí, že napadá usnesení krajského soudu ze dne 4. 8. 2026, č. j. 37 A 89/2025370, v rozsahu výroku IV. Namítá chybné poučení ze strany krajského soudu ohledně přípustnosti kasační stížnosti proti tomuto výroku, neboť chybné označení stěžovatelky 3 po dobu půl roku jí mělo způsobit zkrácení na právech. Dále napadá, že krajský soud s ní měl zacházet jako s osobou zúčastněnou na řízení od 8. 2. 2026, kdy se soudu aktivně přihlásila. Navíc pak dne 27. 7. 2026 učinila další procesní úkon, kde opět navrhovala, aby jí krajský soud doručoval. Krajský soud měl o jejích návrzích rozhodnout ve výrocích obou usnesení (z února i ze srpna 2026). Stěžovatelka 3 v obydlí stěžovatele 1 trvale bydlí, má právo na ochranu životního prostředí, ochranu obydlí a soukromí a je přímo ohrožena znehodnocením jediného zdroje pitné vody ze studny imisemi ze stavby.

[45] Stěžovatelka 3 svou kasační stížnost doplnila řadou podání, v nichž povětšinou rozvedla své kasační námitky ohledně nepřiznání postavení osoby zúčastněné na řízení, o němž krajský soud rozhodl usnesením č. j. 37 A 89/2025218 (výrok V.). Nad rámec toho vytkla krajskému soudu, že jí pohrozil pořádkovou pokutou (pozn. NSS krajský soud vytkl stěžovatelce 3 využití umělé inteligence pro vyhledání soudních rozhodnutí, která vůbec neexistovala). Dodatečně napadla výrok I. usnesení č. j. 37 A 89/2025370 (podáním z 19. 8. 2026), za procesně nesmyslné považovala, když krajský soud považoval opravu týkající se parcelního čísla ze strany správního orgánu za pouhou zjevnou chybu v psaní, zatímco vlastní opravu odůvodnění považuje za natolik závažnou, že kvůli ní formuloval samostatný výrok. Dne 20. 8. 2026 dále namítla podjatost senátu krajského soudu z různých důvodů, například proto, že "žalobci ve vysvětlil již v bodě 18 usnesení" z února, a rozhodoval tím sám ve své věci; dále proto, že předseda senátu je zároveň místopředsedou soudu, či z toho důvodu, že odmítl svědecké výslechy úředních osob navržené žalobcem a stěžovatelkou 3. Samostatně stěžovatelka 3 vysvětlila, proč osoby zúčastněné na řízení označuje za developery. Napadla též výrok III. usnesení č. j. 37 A 89/2025370 a navrhla považovat stěžovatele 2 za osobu zúčastněnou na řízení. Později stěžovatelka 3 svou kasační stížnost v rozsahu napadení výroků I. a II. vzala zpět. V podání z 4. 9. 2026 stěžovatelka 3 vyčíslila své vynaložené náklady.

[46] Výše uvedená podání Nejvyšší správní soud vyhodnotil tak, že napadají usnesení krajského soudu č. j. 37 A 89/2025370, a to v rozsahu výroku III. a dále též v rozsahu výroku IV., resp. výroku V. usnesení č. j. 37 A 89/2025218.

[47] Podstatou podání učiněných stěžovatelkou 3 je námitka, že měla být považována za osobu zúčastněnou na řízení. Nicméně tuto námitku již řešil krajský soud v usnesení z února 2026, kdy ji uvedené postavení nepřiznal, a proti uvedenému usnesení tehdy stěžovatelka 3 nepodala včasnou kasační stížnost. Kasační stížností se domáhá zrušení uvedeného usnesení až nyní. Pokud stěžovatelka 3 dále uvádí, že se opět domáhala uznání osobou zúčastněnou na řízení svým úkonem nazvaným návrh na určení lhůty k provedení procesních úkonů ze dne 27. 7. 2026, nutno dodat, že o něm Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 25. 8. 2026, č. j. Aprk 5/20269. Nejvyšší správní soud zde konstatoval jednak, že pokud stěžovatelka 3 nesouhlasila s posouzením svého účastenství v usnesení z 5. 2. 2026, č. j. 37 A 89/2025218, měla proti němu podat kasační stížnost. Nejvyšší správní soud dodal, že stěžovatelka 3 "ani v návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu netvrdí, že by tak učinila, resp. že by některé z jejích mnoha podání zaslaných krajskému soudu po vydání usnesení č. j. 37 A 89/2025218 mělo být posouzeno jako kasační stížnost." Nejvyšší správní soud nevyloučil situaci, kdy po vydání rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl, že určité osobě nenáleží postavení osoby zúčastněné na řízení, může dojít ke změně skutkových okolností, v důsledku nichž by tato osoba nově podmínky pro přiznání tohoto postavení splňovala. Konstatoval, že navrhovatelka takovou změnu skutkových okolností, která by měla vliv na posouzení splnění materiální podmínky v § 34 s. ř. s., neuvedla. Nejvyšší správní soud tedy již rozhodl o tom, že úkon stěžovatelky 3 ze dne 27. 7. 2026 v daném případě nepřinášel informaci o změně skutkových okolností, kvůli nimž by se měl změnit závěr krajského soudu o tom, že není považována za osobu zúčastněnou na řízení. Rovněž Nejvyšší správní soud uvedeným usnesením č. j. Aprk 5/20269 potvrdil, že stěžovatelka 3 není účastníkem řízení ani osobou zúčastněnou na řízení před krajským soudem.

[48] Ač byla kasační stížnost podána osobou, která nebyla účastníkem řízení před krajským soudem, výrok IV. napadeného usnesení, v němž krajský soud opravil část odůvodnění krajského soudu, měnil text výhradně ve vztahu k stěžovatelce 3. Z tohoto pohledu by bylo možné případně posoudit, zda změna odůvodnění napadeného usnesení zasahovala do práv stěžovatelky 3. Nejvyšší správní soud však v souladu se svojí rozhodovací praxí shledal, že kasační stížnost stěžovatelky 3 je opožděná, a proto se případným zásahem do práv stěžovatelky 3 zabývat nemohl.

[49] Podle § 54 odst. 6 s. ř. s., jež se zabývá opravou rozsudků, věty poslední "[t]ýkáli se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude právní moci." Podle § 54 odst. 5 s. ř. s. platí ustanovení o rozsudku přiměřeně i pro usnesení.

[50] Podle § 106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a byloli vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 16. 2. 2011, č. j. 3 Ads 12/201179, uvedl, že ,,ustanovení § 54 odst. 4 s. ř. s. vyhrazuje vydání opravného usnesení pouze pro ty případy, kdy se provádí oprava výroku rozsudku. Jen na takovouto situaci pak dopadá pravidlo o novém počátku běhu lhůty k podání kasační stížnosti zakotvené v citovaném ustanovení § 106 odst. 2 s. ř. s. Uvedená úprava je konsekventní s obdobnou úpravou obsaženou v ustanovení § 204 odst. 1 o. s. ř., věta druhá, kde se pro účely počítání lhůt k odvolání uvádí dokonce výslovně, že byloli vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, běží tato lhůta znovu od právní moci opravného usnesení." Pokud se oprava týká pouze odůvodnění usnesení a nikoli jeho výroku, Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení dovodil: "Takovéto opravy by měly být dle zákona prováděny pouze neformálně, zpravidla na vráceném opisu doručeného rozsudku. Krajský soud zvolil pro provedení opravy nad rámec zákona "vyšší" formu, tj. formu opravného usnesení, což zajisté samo o sobě není zásadní chybou, opravné usnesení vydané za takovýchto okolností však nový počátek běhu lhůty k podání kasační stížnosti nezakládá" (obdobně viz usnesení NSS ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Afs 258/20167).

[51] V takovém případě tedy ani usnesení č. j. 37 A 89/2025370 v rozsahu výroku IV., jímž bylo opraveno odůvodnění usnesení krajského soudu č. j. 37 A 89/2025218 nezaložilo nový běh lhůty k podání kasační stížnosti podle § 106 odst. 2 s. ř. s., neboť jím bylo opravováno pouze odůvodnění usnesení. Vzhledem k tomu, že usnesení krajského soudu č. j. 37 A 89/2025218, kde byla stěžovatelka 3 oslovována v mužském rodě a kde nebylo správně uvedeno její příjmení, bylo stěžovatelce 3 doručeno dne 5. 2. 2026, lhůta k podání kasační stížnosti marně uplynula dne 19. 2. 2026. Nyní podaná kasační stížnost je tedy opožděná a Nejvyšší správní soud ji proto podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl.

[52] Pokud jde o napadení výroku III. napadeného usnesení č. j. 37 A 89/2025370, v tomto ohledu je naopak stěžovatelka 3 osobou zjevně neoprávněnou pro podání kasační stížnosti. Jak již konstatoval Nejvyšší správní soud i v usnesení Aprk 5/202611, stěžovatelka 3 nebyla osobou zúčastněnou na řízení v soudním řízení, nadto se uvedený výrok jejích práv ani nijak nedotýkal. V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud její kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 120 s. ř. s.

5. Náklady řízení o kasačních stížnostech

[53] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele 1 rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

[54] O nákladech řízení o kasační stížnosti stěžovatele 2 rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel 2 neměl ve věci úspěch a s ohledem na povahu projednávané věci nelze za úspěšného považovat ani žalobce nebo žalovaného.

[55] O náhradě nákladů řízení kasační stížnosti stěžovatelky 3 Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylali kasační stížnost odmítnuta.

[56] Osoby zúčastněné na řízení navrhovaly, aby Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že stěžovatelé 1 a 2 jsou povinni rukou společnou a nerozdílnou nahradit osobám zúčastněným na řízení náklady řízení o kasační stížnosti do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení osobám zúčastněným na řízení se s účinností od 1. 1. 2026 změnil § 60 odst. 5 s. ř. s. tak, že nově má taková osoba "právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou". Podle čl. XI bodu 3 přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. se ve vztahu k nákladům řízení o kasační stížnosti již uplatní § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026. Ve vztahu k výroku III. usnesení č. j. 37 A 89/2025370 (týkajícím se otce stěžovatele 1) osobám zúčastněným na řízení z uvedeného výroku nevyplývala žádná práva, která musely tyto osoby nutně bránit, byť si Nejvyšší správní soud je vědom pozdržení rozhodnutí krajského soudu ve věci samé. Ani ve vztahu k výroku IV. usnesení č. j. 37 A 89/2025370, resp. usnesení č. j. 37 A 89/2025218 (výrok V.) a podáním stěžovatelky 3 osoby zúčastněné na řízení nebránily žádné své právo, navíc tato kasační stížnost byla odmítnuta. Nadto soud zde osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/5-AS-150/2026-116)