# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 5 As 113/2026 - Soud: Nejvyšší správní soud - Spisová značka: 5 As 113/2026 - Číslo jednací: 5 As 113/2026-71 - ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:5.As.113.2026.71 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 29. 9. 2026 - Datum zveřejnění: 29. 9. 2026 - Klíčová slova: Stavební zákon ## Text rozhodnutí 5 As 113/2026 - 75 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci navrhovatelů: a) L. N. a b) J. N., bytem tamtéž, oba zast. Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha, proti odpůrkyni: obec Petříkov, se sídlem Petříkov 61, Petříkov, zast. JUDr. Jakubem Klatovským, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha, o kasační stížnosti odpůrkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2026, č. j. 51 A 98/202584, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovatelům k rukám jejich zástupkyně Mgr. Markéty Vítové, advokátky se sídlem 5. května 1050/66, Praha, na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 16 183 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností odpůrkyně (dále jen "stěžovatelka") brojí proti výrokům I. a III. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Tímto rozsudkem krajský soud v opatření obecné povahy - Územní plán obce Petříkov, schválený usneseními zastupitelstva odpůrkyně ze dne 21. 11. 2024, č. j.: 7a/20/2024, 7b/20/24 a 7c/20/24 (dále jen "územní plán",) s účinností od právní moci uvedeného rozsudku (dne 25. 5. 2026) zrušil v části textového a grafického vymezení (i) plochy WT1 - Koridor pro místní komunikaci a technické sítě - napojení lokalit SV51, BI52, a (ii) plochy DI 52 - Nová místní komunikace pro plochy BV 51 A SV 51, a to v rozsahu pozemku parc. č. XA v katastrálním území P (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu krajský soud návrhy zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). [2] Krajským soudem zrušená část územního plánu se týkala pozemku parc. č. XA v katastrálním území P ve vlastnictví navrhovatelky a), který bezprostředně sousedí s pozemky ve společném jmění navrhovatelů (manželů) parc. č. XB a parc. č. st. XC (jehož součástí je stavba rodinného domu navrhovatelů) v témže katastrálním území. [3] Územní plán nově na pozemku parc. č. XA vymezil veřejně prospěšnou stavbu, a to technický koridor WT 1 koridor pro místní komunikaci a technické sítě - napojení lokalit BV XD, SV 51 (DI 52). Obě zmíněné lokality územní plán vymezil jako plochy zastavitelné, konkrétně plocha BV připouští bydlení v rodinných domech - venkovské a plocha SV je plochou smíšenou obytnou - venkovskou. S koridorem WT 1 se překrývá také vymezení nové místní komunikace DI 52 sloužící rovněž k dopravní obslužnosti vymezených ploch. Proti takto vymezenému koridoru, resp. místní komunikaci, brojili navrhovatelé námitkami. V námitkách navrhovatelé uvedli, že napojení lokality SV 51 je možné dosáhnout jinými způsoby, pro které lze využít stávající komunikace. Konkrétně navrhovatelé přednesli následující 4 varianty, tj. vedení komunikace následujícím způsobem: - na pozemcích parc. č. XE, XF, XG se stávajícím napojením na veřejnou komunikaci na pozemku parc. č. XH ve vlastnictví odpůrkyně (tzv. varianta A), - na pozemcích parc. č. XI, XJ a st. XK se stávajícím napojením na veřejnou komunikaci na pozemku parc. č. XL ve vlastnictví odpůrkyně (tzv. varianta B), - na pozemku parc. č. XM ve vlastnictví odpůrkyně s prodloužením na lokalitu SV51 (tzv. varianta C), - na pozemku parc. č. XN se stávajícím napojením na veřejnou komunikaci na pozemku parc. č. XO ve vlastnictví odpůrkyně (tzv. varianta D). Pro lepší přehlednost Nejvyšší správní soud připojuje obrázek vymezující umístění jednotlivých variant (vyznačeny modrou barvou), který navrhovatelé přiložili ke svým námitkám a do kterého Nejvyšší správní soud vyznačil také další relevantní části. Červeným obrysem je označena přibližná poloha ploch SV 51 a BV 52, zeleným obrysem jsou vyznačeny pozemky ve vlastnictví navrhovatelů [resp. částečně pouze navrhovatelky a)], fialově je označena přibližná poloha komunikace DI 52 a koridoru WT 1 a oranžový obrys vyznačuje přibližnou polohu lokálního biokoridoru LBK 31. [OBRÁZEK] [4] Stěžovatelka i přes uplatněné námitky schválila územní plán v podobě, která koridor WT 1 i místní komunikaci DI 52 vedoucí skrz pozemky navrhovatelů zachovala. V rozhodnutí o námitkách navrhovatelů stěžovatelka uvedla, že v procesu pořizování územního plánu připadalo v úvahu několik variant dopravního napojení dotčených lokalit, posuzovaná varianta byla zvolena jako nejúčelnější. Napojení lokality variantou B nebylo možné, jelikož veřejné prostranství nebylo dostatečně široké pro budoucí umístění pozemní komunikace. Podle územního plánu také v úvahu nepřipadala žádná varianta, která by narušovala lokální biokoridor LBK 31 (tj. ani varianta A). Podle stěžovatelky bylo uvedené řešení zvoleno s ohledem na úkoly a cíle územního plánování. 2. Rozhodnutí krajského soudu [5] Navrhovatelé podali u krajského soudu samostatné návrhy na zrušení územního plánu, které krajský soud usnesením ze dne 2. 12. 2025, č. j. 54 A 98/202519, spojil ke společnému projednání, neboť oba směřovaly proti shodné části územního plánu a byly obsahově téměř totožné. Navrhovatelé se domáhali zrušení územního plánu v části vymezující koridor WT 1 a místní komunikaci DI 52 a dále v části, kterou byly vymezeny plochy a koridory, u nichž je rozhodování o změnách v území podmíněno vypracováním územní studie. Pro posouzení kasační stížnosti je klíčová ta část návrhu, ve které navrhovatelé uváděli, že zamýšleného cíle (tj. napojení lokality SV 51) lze dosáhnout i bez zásahu do jejich vlastnického práva, a to minimálně pomocí dvou navržených variant. První z nich navrhovatelé v návrhu označili jako jižní variantu, odpovídá však výše vymezené variantě D, dále pak navrhovatelé upozornili na možnost využití západní varianty, která odpovídá výše vymezené variantě A. Proporcionalita zásahu do práv navrhovatelů vyžaduje, aby byly posouzeny dostupné alternativy a zvolena ta, která nejméně zasahuje do práv dotčených osob. Podle navrhovatelů stěžovatelka řádně neodůvodnila závažný zásah do jejich vlastnických práv, který může vést k fragmentaci území, jelikož dojde k oddělení nemovitostí vlastněných navrhovateli. Zároveň nebylo z územního plánu zřejmé, zda byly zvažovány i jiné varianty řešení, které by byly způsobilé dosáhnout vymezeného cíle bez závažného zásahu do práv navrhovatelů. [6] Krajský soud částečně návrhu vyhověl a v souladu s § 101d odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), napadený územní plán ve výše vymezeném rozsahu zrušil. [7] V odůvodnění rozsudku krajský soud zdůraznil, že podstatou námitek navrhovatelů byl primárně nesouhlas s vedením místní komunikace přes pozemek par. č. XA. Navrhovatelé se domnívali, že místní komunikaci sloužící k obslužnosti plochy SV 51 je možné vést jinudy a navrhli 4 alternativní řešení. Stěžovatelka však část námitek navrhovatelů v jejich vypořádání zcela pominula. V rozhodnutí o námitkách stěžovatelka vyloučila variantu B, jelikož veřejné prostranství na pozemku parc. č. XJ s ohledem na nedostatečnou šířku vedení místní komunikace tímto způsobem neumožňuje. Ve vztahu k variantě A krajský soud dovodil, že její nepřípustnost vyplývá z celkového odůvodnění územního plánu. Tato varianta totiž protínala linii lokálního biokoridoru LBK 31, na jehož ochranu (i v rozhodnutí o námitkách) stěžovatelka výslovně odkazovala. Důraz na ochranu tohoto biokoridoru je patrný také u dalších částí územního plánu (viz např. str. 6264 odůvodnění, a str. 28 až 29 výrokové části územního plánu). [8] Varianty označené navrhovateli jako C a D však stěžovatelka v rozhodnutí o námitkách zcela opomněla vypořádat a toto vypořádání nevyplývá ani z jiných částí územního plánu. Nevypořádání varianty C nebylo součástí návrhu na zrušení napadeného územního plánu, proto nepředstavovalo důvod pro jeho zrušení. Odlišně krajský soud posoudil otázku chybějícího vypořádání varianty D. Krajský soud uvedl, že tato oblast se z mapového náhledu jeví jako v terénu existující cesta vedoucí podél břehu rybníka. Zároveň krajský soud nepřehlédl, že by tato trasa vedla přes pozemky ve vlastnictví jiných soukromých subjektů, nicméně ochrana jejich vlastnického práva není větší než ochrana vlastnického práva navrhovatelů. Pokud by na místě již existující dopravní cesty (bez ohledu na její kategorii) byl vymezen koridor pro budoucí veřejnou komunikaci, šlo by o změnu (potenciálně i zásah) menší intenzity než v případě vedení této komunikace skrz dotčený pozemek, na kterém se žádná cesta doposud nenachází. Důvody, pro které stěžovatelka upřednostnila vedení komunikace v územním plánu vymezeným způsobem, nejsou z územního plánu zřejmé. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatelkou zvolená varianta není a priori nemožná či nepřípustná, nicméně může pro navrhovatele do budoucna znamenat faktické oddělení jejich pozemků. Stěžovatelka proto musí být schopna na základě námitek řádně odůvodnit, proč přistoupila k omezení vlastnických práv stěžovatelů. Krajský soud nevyloučil, že by pro toto omezení mohly existovat legitimní důvody, ty však stěžovatelka v rozhodnutí o námitkách ani jiné části územního plánu neuvedla. Bez dalšího nebyla dostatečným odůvodněním ani blízkost lokálního biokoridoru LBK 31, jelikož uvedená alternativa (D) jej neprotíná ani nekříží, samotná blízkost k odmítnutí této varianty nepostačuje. Zároveň krajský soud výslovně zdůraznil, že jeho závěry nebrání stěžovatelce v tom, aby na pozemcích soukromých vlastníků vymezila trasy pro budoucí místní komunikace, musí však být schopna obhájit, proč zvolila pozemky některých vlastníků a jiných nikoliv, případně proč nemůže využít své vlastní pozemky nebo již existující komunikace. Krajský soud tedy stěžovatelku zavázal k tomu, aby přesvědčivě odůvodnila, proč nemůže obstát alternativní řešení přednesené navrhovateli, případně nalezla jiné řešení, které do práv navrhovatelů zasáhne šetrněji. 3. Kasační stížnost a vyjádření navrhovatelů [9] Stěžovatelka podala kasační stížnost směřující proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku. Podle stěžovatelky krajský soud sice upozornil na zásadu zdrženlivosti při přezkumu územních plánů, sám se jí však neřídil. Krajský soud namísto přezkumu, zda řešení vybočuje ze zákonných mezí sám hodnotil vhodnost a přijatelnost alternativního vymezení budoucí místní komunikace. Stěžovatelkou zvolené řešení vymezení posuzovaného koridoru představovalo nejkratší napojení na silnici III/00320. Soudu nepřísluší hodnotit, zda se jiná varianta jeví jako vhodnější či majetkově šetrnější, ale pouze zda nejde o exces. V územně plánovacím řízení se nezbytnost řešení chápe jako vyloučení nelogických, zbytečných či neúměrných zásahů do vlastnického práva. Podle stěžovatelky přístup krajského soudu stírá rozdíl mezi kritérii posuzovanými při územním plánování a ve vyvlastňovacím řízení. [10] Požadavek krajského soudu, aby stěžovatelka vyvrátila každou tvrzenou alternativu, je nesprávný. Obec má toliko přijmout racionální, odůvodněné, zákonné a neexcesivní řešení, což stěžovatelka splnila. Krajský soud namísto právního posouzení odborně hodnotil otázku dopravní, urbanistické, majetkové a ekologické přijatelnosti alternativní trasy, což mu nepřísluší, nadto k tomuto hodnocení nestačí pouhý pohled do mapových podkladů. Stěžovatelka v kasační stížnosti také uvedla, proč není varianta D vhodnější oproti zvolenému řešení. Uvedená trasa totiž není katastrálně evidovanou komunikací, ale nachází se na soukromých pozemcích. Při vytvoření nové souběžné cesty by pak došlo k zásahu do zeleně u rybníka a do manipulačního pásma vodní nádrže, prostoru lokálního biokoridoru LBK 31 územního systému ekologické stability. Stěžovatelka namítá, že posouzení vhodnosti variant nelze redukovat na izolované hledisko. Z celého územního plánu je patrná také snaha chránit krajinný ráz a posilovat ekologickou stabilitu území, což je z hlediska posouzení varianty D klíčové. Stěžovatelka průběžně posuzovala alternativní řešení, která však byla odmítána dotčenými orgány či jinými majiteli. Varianta D přinejmenším zasahuje do práv jiných vlastníků a otevírá střet s přírodními hodnotami. Krajský soud vytvořil regulatorní mezeru v trase veřejné infrastruktury, předtím však měl posoudit důsledky vyhovění návrhu. Stěžovatelka proto navrhla zrušení napadeného rozsudku ve výrocích I. a III. a vrácení věci v tomto rozsahu krajskému soudu. [11] Navrhovatelé ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud pečlivě prostudoval samotný územní plán i řízení, které předcházelo jeho pořízení. Krajský soud rovněž respektoval zásadu zdrženlivosti, posoudil však, zda byl zásah do vlastnických práv navrhovatelů přiměřený a řádně odůvodněný. Zároveň krajský soud hodnotil odůvodnění územního plánu jako celek a nezaměřil svůj přezkum pouze na rozhodnutí o námitkách. Omezení vlastnických práv za účelem dosažení uvedeného cíle (napojení dotčených lokalit) bude nezbytné, toto omezení však musí být řádně odůvodněno. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a z důvodů v ní uplatněných, ověřil při tom, zda tento rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru. [13] Kasační stížnost není důvodná. [14] Nejvyšší správní soud posoudil, zda krajský soud skutečně nerespektoval judikaturou opakovaně potvrzenou zásadu zdrženlivosti při přezkumu územních plánů. Proces územního plánovaní je poměrně specifický právě tím, že proti sobě zpravidla stojí právo územního celku na samosprávu, tedy možnost určení, jak bude území vlastníky pozemků využíváno, a vlastnické právo těchto vlastníků. Ani jedno z těchto práv není bez dalšího druhému z nich nadřazeno. Mezi zájmy vlastníků dotčených pozemků a veřejným zájmem na stanovení smysluplného a harmonického využití území je tak potřeba pečlivě vyvažovat (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009120, č. 1910/2009 Sb. NSS, případně nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, N 76/69 SbNU 291). Je nepochybné, že úkolem správních soudů není územní plány za obec dotvářet, ale naopak musí bránit jednotlivce před excesy v územním plánování (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/200773, č. 1462/2008 Sb. NSS, příp. rozsudek ze dne 12. 12. 2025, č. j. 7 As 269/202435, zejm. bod [48] a zde citovanou judikaturu). Správní soudy však mají zkoumat, zda jsou omezení vlastnických práv způsobená územně plánovací dokumentací ústavně legitimní, opřena o zákonné cíle a činěna v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším způsobem vedoucím k danému cíli (viz zmíněné usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Ao 1/2009120). [15] Judikatura Nejvyššího správního soudu také dovodila, že rozhodnutí o námitkách [viz § 52 a 53 zákona č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] naplňuje formální znaky správního rozhodnutí a kladou se na něj stejné požadavky jako u typických správních rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí o námitkách musí být zřejmé, z jakých důvodů obec považuje námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, případně proč považuje namítané skutečnosti za nerozhodné, nesprávné či vyvrácené (viz např. rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010169, č. 2266/2011 Sb. NSS). Míra podrobnosti vypořádání řádně uplatněných námitek by měla odpovídat konkrétnosti uplatněných námitek, což je pro nyní posuzovanou věc rozhodující. [16] Navrhovatelé v průběhu pořizování územního plánu proti zvolenému řešení brojili námitkami. Součástí těchto námitek byl také odkaz na jiné myslitelné varianty, které by byly způsobilé vést k zamýšlenému cíli (tj. zajištění dopravní obslužnosti zejména plochy SV 51). Navrhovatelé tedy v průběhu pořizování územního plánu přednesli argumenty, na které měla stěžovatelka odpovídajícím způsobem reagovat, podrobné odůvodnění nedůvodnosti námitky navrhovatelů však v rozhodnutí o námitkách chybí. Navrhovateli uplatněné námitky nadto nebyly abstraktní či zjevně nedůvodné. Naopak navrhovatelé uvedli zcela konkrétní alternativy řešení, které by podle jejich názoru byly způsobilé dosáhnout zamýšleného cíle, avšak bez zásahu do jejich vlastnických práv. Na stěžovatelce poté bylo (zjednodušeně řečeno), aby navrhovatelům konkrétně vysvětlila, z jakých důvodů jimi navržené varianty nepovažuje za srovnatelné se zvoleným řešením. Obdobnou úvahu však stěžovatelka v rozhodnutí nepřednesla a konkrétně (byť i v tomto případě bez označení variant způsobem, jaký zvolili navrhovatelé) rozporovala pouze dvě ze čtyř navržených alternativ. [17] Jak správně uvedl již krajský soud, součástí těchto variant byla také varianta D, ke které krajský soud poznamenal, že "dle mapových náhledů (jež jsou patrné i z grafické části napadeného OOP) se jeví, že ve zkoumaném úseku se již nachází dopravní cesta patrná v terénu, která se napojuje na místní komunikaci tvořící pozemek parc. č. XO ve vlastnictví odpůrkyně". Krajský soud dále uvedl, že "netvrdí, že by v úseku zahrnujícím část pozemku parc. č. XA bylo vymezení koridoru pro budoucí komunikaci a priori nemožné či nepřípustné. Jedná se však o poměrně razantní změnu, zvlášť v situaci, kdy zřízení koridoru pro budoucí komunikaci na části pozemku parc. č. XA může do budoucna znamenat (typicky v případě budoucího vyvlastnění pro účely umístění komunikace) fyzické oddělení části tohoto pozemku od pozemku parc. č. st. XC se stavbou rodinného domu navrhovatelů". Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by sám krajský soud posoudil jinou variantu řešení jako vhodnější a zasáhl do práva stěžovatelky na samosprávu. Naopak krajský soud dále výslovně zdůraznil, že "závěry tohoto rozsudku nelze interpretovat tak, že by odpůrkyni bránily v tom, aby na částech pozemků soukromých vlastníků vymezila trasy pro budoucí místní komunikace včetně možnosti případného vyvlastnění pro tento účel. Odpůrkyně však musí být schopna obhájit, proč volí zrovna pozemky některých vlastníků a jiných nikoliv, resp. proč pro tento účel nemůže využít své vlastní pozemky či již existující trasy komunikací". Sám krajský soud se ohradil proti interpretaci napadeného rozsudku tím způsobem, jaký stěžovatelka prezentuje ve své kasační stížnosti. [18] Nejvyšší správní soud má za to, že z celkového odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zjevně patrné důsledné dodržování zásady zdrženlivosti ze strany krajského soudu. Požadavek kladený na stěžovatelku spočíval "toliko" v tom, že je stěžovatelka povinna řádně odůvodnit (v případě, že za účelem dosažení uvedeného cíle nezvolí jiné řešení), proč považuje zásah právě do vlastnických práv navrhovatelů za nezbytný. Krajský soud tak stěžovatelku jistě nezavázal k tomu, že by musela bez dalšího přijmout alternativní řešení přednesené navrhovateli, zvláště po řádně uplatněné a odůvodněné námitce však musí svůj postup odůvodnit. Součástí tohoto odůvodnění pak musí být také to, proč jiné navržené řešení neobstojí. [19] Ostatně sama stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že "[j]e povinna přijmout racionální, odůvodněné a zákonné řešení, které nepředstavuje exces". Právě v požadavku na dostatečné odůvodnění zvoleného řešení krajský soud shledal pochybení stěžovatelky, kterému přisvědčil také nyní Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která však na nyní posuzovaný případ nedopadá. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2025, č. j. 10 As 19/202545, je zřejmé, že tehdejší navrhovatelé proti opatření obecné povahy nebrojili námitkami, proto nebylo nezbytné domýšlet jiné varianty řešení. Tím se uvedený případ zásadně liší od situace nynějších navrhovatelů, kteří sami na alternativní řešení upozornili. [20] Stěžovatelka má sice pravdu v tom, že judikatura dovodila, že vypořádání řádně uplatněné námitky nemusí být nezbytně nutně obsaženo v rozhodnutí o námitkách, pokud je patrné z jiných částí územního plánu. Tento předpoklad krajský soud nepominul, naopak se územním plánem zabýval jako celkem. Tato skutečnost je nejvíce patrná z části, ve které krajský soud dovodil, že se stěžovatelka dostatečně vypořádala s nepřípustností varianty A. Krajský soud upozornil, že tato varianta by zasahovala do lokálního biokoridoru LBK 31 a uvedl následující: "Na lokální biokoridor LBK 31 a na nutnost jeho ochrany je v rozhodnutí o námitkách již výslovně odkazováno. Problematice ochrany zmiňovaného biokoridoru 31 se přitom odpůrkyně nevěnovala pouze v rozhodnutí o námitkách, důraz na jeho ochranu kladla i v jiných částech napadeného OOP, v nichž byl s odkazem na závěry dotčených orgánů ochrany přírody a krajiny (specificky odbor životního prostředí při Městském úřadu v Říčanech) akcentován význam jednotlivých prvků tvořících územní systém ekologické stability na území odpůrkyně (viz zejm. kap. 9.4.5. ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY, str. 6264 odůvodnění, a str. 28 až 29 výrokové části napadeného OOP)." [21] Krajský soud tedy izolovaně neposoudil pouze rozhodnutí o námitkách, ale zaměřil se na celkové odůvodnění územního plánu. Důvody, pro které stěžovatelka odmítla variantu D však krajský soud nezjistil ani z jiných částí územního plánu. Ani Nejvyšší správní soud tyto důvody z územního plánu jako celku nezjistil. Stěžovatelka ani v kasační stížnosti neodkazuje na žádnou část územního plánu, ze které by takovéto odůvodnění bylo zřejmé. Stěžovatelka se v kasační stížnosti toliko snaží dodatečně vysvětlit, proč podle ní varianta D není se zvoleným řešením srovnatelná. To však ničeho nemění na závěru, že se odůvodnění zásahu do vlastnického práva navrhovatelů mělo projevit již v územním plánu samotném. Jedině tak by bylo zajištěno, že se případný soudní přezkum může zaměřit na proporcionalitu zvoleného řešení, což však kvůli nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí o námitkách navrhovatelů nyní nebylo možné. [22] Neobstojí ani stěžovatelčina argumentace týkající se stírání rozdílů mezi územním plánováním a vyvlastňovacím řízením. Navzdory tvrzení stěžovatelky krajský soud postupoval v souladu s (výše označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Posouzení toho, zda je zásah do vlastnických práv vyvolaný územním plánem řádně odůvodněn, je nepochybně otázkou, kterou správní soudy mohou a mají posoudit na základě návrhu proti takovému územnímu plánu. Podrobnost odůvodnění rozhodnutí o námitkách se odvíjí právě od obsahu těchto námitek, které v nyní posuzované věci výslovně odkazovaly na řešení, které by bylo vůči navrhovatelům zjevně šetrnější. [23] Krajský soud v napadeném rozsudku dále správně odkázal na to, že navrhovateli předložené alternativní řešení by zasáhlo do vlastnických práv jiných vlastníků. Nicméně z odůvodnění územního plánu vůbec nelze zjistit, z jakých důvodů byla ochrana vlastnického práva jiných vlastníků "upřednostněna" oproti právům navrhovatelů. Krajský soud také uvedl, že pouhá blízkost lokálního biokoridoru LBK 31 sama osobě nestačí pro dostatečné odůvodnění nepřípustnosti varianty D. [24] Ostatně Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že původní návrh územního plánu (který byl předmětem veřejného projednání konaného již dne 23. 8. 2021) počítal s dopravním napojením lokality SV 51 právě způsobem označeným jako varianta D. Proti tomuto však brojili dotčení vlastníci pozemku, po kterém by byla místní komunikace vedena. Stěžovatelka tak od této varianty upustila patrně právě na základě těchto námitek. Návrh územního plánu, který byl předmětem 2. opakovaného veřejného projednání (dne 19. 2. 2024) a proti kterému navrhovatelé podali námitky, již s variantou D vůbec nepočítal. Tento procesní vývoj tak poněkud oslabuje nynější argumentaci stěžovatelky, která se snaží odůvodnit, proč varianta D vůbec není přípustná. To totiž rozporuje skutečnost, že sama s touto variantou dříve pracovala. Stejně jako krajský soud ani Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí žádným způsobem nepředjímá, které řešení pro napojení lokality SV 51 stěžovatelka zvolí jako vhodnější. Pokud stěžovatelka ke zvolenému cíli nevyužije nemovitosti ve svém vlastnictví a zasáhne do vlastnických práv jiných vlastníků nemovitostí, je nezbytné řádně odůvodnit, proč zvolené řešení považuje za nejvhodnější. Na základě uplatněných námitek by se stěžovatelka rovněž měla zabývat proporcionalitou případného zásahu do vlastnických práv. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že důkazy předložené navrhovateli v řízení o kasační stížnosti (zejména za účelem doložení aktuálního stavu lokality odpovídající variantě D) pro nadbytečnost neprováděl, neboť nebyly způsobilé ovlivnit posouzení toho, zda se stěžovatelka při pořizování územního plánu dostatečně vypořádala s námitkami navrhovatelů. 5. Závěr a náklady řízení [25] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost neshledal důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. [26] Výrok o nákladech řízení vychází z § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatelům, kteří měli ve věci plný úspěch, přísluší vůči neúspěšné odpůrkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložili (viz § 60 odst. 1 z části ve spojení s § 120 s. ř. s.). Náklady navrhovatelů jsou tvořeny především náklady na zastoupení, jelikož byli v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupeni Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha. Výši náhrady Nejvyšší správní soud určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Náklady tvoří odměna zástupkyně za dva úkony právní služby, a to vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [§ 11 odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 3 advokátního tarifu]. Za vyjádření ke kasační stížností náleží zástupkyni navrhovatelů mimosmluvní odměna ve výši 8 316 Kč [odměna ve výši 4 620 Kč za první zastoupenou navrhovatelku, snížená o 20 %, tj. 3 696 Kč za druhého zastoupeného navrhovatele podle § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 5. a § 12 odst. 4 advokátního tarifu]. Za vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti náleží zástupkyni navrhovatelů jedna polovina uvedené částky, tj. 4 158 Kč [viz § 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 11 odst. 3 advokátního tarifu, tj. 2 310 Kč za první zastoupenou navrhovatelku, snížená o 20 %, tj. 1 848 Kč za druhého zastoupeného navrhovatele]. Ke každému z těchto úkonů je třeba připočíst 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů za tento úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Náklady na odměnu a náhradu hotových výdajů zástupkyně navrhovatelů činí částku 13 374 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o DPH ve výši 21 %. Celkem tedy má odpůrkyně povinnost zaplatit navrhovatelům k rukám jejích zástupkyně částku 16 183 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 29. září 2026 JUDr. Viktor Kučera předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/5-AS-113/2026-71)