# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 5 As 101/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 5 As 101/2026
- Číslo jednací: 5 As 101/2026-41
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:5.As.101.2026.41
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 24. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2026
- Klíčová slova: Stavební zákon

## Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

## Odůvodnění

1. Vymezení věci

[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2025, č. j. 036168/2025/KUSK. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil usnesení Městského úřadu Jesenice, stavební úřad (dále jen "stavební úřad") ze dne 3. 10. 2024, č. j. MUJ/06346/2024/ŠtH, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti o potvrzení existence stavby, resp. ověření dokumentace skutečného provedení stavby na pozemku parc. č. XA v k. ú. P.

[2] Pro kontext Nejvyšší správní soud úvodem doplňuje, že Obecní úřad Jesenice, odbor životního prostředí a výstavby, rozhodnutím ze dne 9. 5. 2012, č. j. OúJ/06280/2012/Vit, nařídil stěžovatelce odstranění předmětné stavby. Řízení o odstranění stavby však tento úřad ke dni 7. 6. 2013 přerušil a zahájil řízení o dodatečném povolení, o které stěžovatelka dne 6. 5. 2013 požádala. Žádost o ověření dokumentace skutečného provedení stavby byla uplatněna právě v řízení o dodatečném povolení stavby, a to kvůli věcné souvislosti (viz dále). Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby bylo stavebním úřadem vydáno dne 29. 4. 2021, č. j. MěÚJ/05628/2021/VoM, žalovaný toto rozhodnutí potvrdil dne 30. 9. 2021; posléze krajský soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2023, č. j. 51 A 94/202176, žalobu proti odvolacímu rozhodnutí zamítl.

[3] Žádost o ověření dokumentace skutečného provedení stavby "rekreační chaty" [§ 125 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění (dále jen "stavební zákon z roku 2006")] stěžovatelka podala dne 7. 6. 2016 a současně předložila i zjednodušenou dokumentaci této stavby. Z dokumentace a z geodetického měření stavební úřad zjistil, že celá stavba se nachází na pozemcích parc. č. XA, XB, XC v k. ú. P. a pozemku parc. č. XD v k. ú. D. J., z nichž pouze pozemek parc. č. XA v k. ú. P. je ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka se tak domáhala ověření dokumentace skutečného provedení stavby "bývalého včelína" o půdorysných rozměrech cca 6x4 m2 na pozemku parc. č. XA v k. ú. P.

[4] Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou předložená dokumentace se o původní stavbě zmiňovala okrajově, vyzval stavební úřad dne 21. 9. 2020 opatřením č. j. MěÚJ/10750/2020/VoM stěžovatelku k odstranění nedostatků podání. Tedy, aby ve stanovené lhůtě stavebnímu úřadu předložila dokumentaci, ze které bude patrné, která část stavby je tvrzeným "bývalým včelínem", a doložila doklady, ze kterých lze usuzovat na legálnost bývalého včelína. Na to stěžovatelka reagovala písemností č. j. MěÚJ/14715/2020, ve které uvedla, že existenci stavby včelína lze ověřit na snímku letecké mapy z roku 1949 a že od této doby nebyla stavba včelína odstraněna. Stavební úřad prověřil letecké snímky z různých let a došel k závěru, že současné stavby na předmětném místě, ač na místě původního včelína, prokazatelně vznikaly novou výstavbou postupně od roku 2002, tudíž vyžadovaly povolení příslušných úřadů. Stavební úřad tak konstatoval, že institut ověření dokumentace skutečného provedení stavby podle § 125 stavebního zákona z roku 2006 nelze aplikovat, neboť bylo prokazatelně vyvráceno, že by existovala stavba anebo její část, o jejíž legálnosti by nebylo pochyb. Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2021, č. j. MěÚJ/01131/ 2021/VoM, proto stavební úřad stěžovatelčinu žádost zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 6. 2021, č. j. 067721/2021/KUSK, odvolání stěžovatelky zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou.

[5] Krajský soud o této žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 59 A 28/202144, kterým rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí totiž krajský soud shledal nepřezkoumatelným - žalovaný nevypořádal některé námitky stěžovatelky a bez dalšího převzal závěr stavebního úřadu. V tomto rozsudku se krajský soud rovněž zabýval právní povahou ověření dokumentace skutečného provedení stavby podle § 125 stavebního zákona z roku 2006. Přestože uvedené ustanovení nepředvídá vydání negativního rozhodnutí v případě, kdy podmínky pro ověření dokumentace skutečného provedení stavby nejsou splněny, krajský soud takové rozhodnutí bez dalšího nepovažoval za nezákonné, a tím pádem ani za nicotné (s odkazem na argumentaci rozsudku krajského soudu ze dne 26. 9. 2022, č. j. 55 A 135/202037).

[6] Na základě zrušujícího rozsudku krajského soudu a nového přezkoumání spisového materiálu žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 12. 2023, č. j. 153627/2023/KUSK, uložil stavebnímu úřadu, aby správně označil předmět řízení a zajistil důkazy, aby se dále zabýval jen částí stavby na pozemku stěžovatelky a také aby si od stěžovatelky vyžádal kopie podkladů, které byly stavebním úřadem v minulosti ztraceny a které by stěžovatelka jako vlastník stavby měla mít k dispozici (s ohledem na § 125 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006). Stavební úřad následně dne 5. 2. 2024 vyzval stěžovatelku k odstranění nedostatků podání - žádosti o ověření dokumentace skutečného provedení stavby - a aby stavebnímu úřadu poskytla součinnost spočívající v předložení (stavebním úřadem ztracené) zjednodušené dokumentace skutečného provedení stavby a právního titulu, na základě něhož o ověření takové dokumentace žádá. Zároveň stěžovatelku upozornil, že bez nového předložení této dokumentace, popř. její kopie, nemá stavební úřad fakticky co ověřit, tudíž ani nemůže žádosti vyhovět. Jelikož stěžovatelka tyto nedostatky žádosti neodstranila a požadovanou součinnost stavebnímu úřadu neposkytla, stavební úřad řízení zastavil podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Proti usnesení o zastavení řízení podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný výše zmíněným rozhodnutím ze dne 11. 3. 2025 zamítl.

2. Rozhodnutí krajského soudu

[7] Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, v níž namítala, že je vlastníkem pouze pozemku parc. č. XA v k. ú. P., nikoli stavby na něm stojící. Požadavek stavebního úřadu na pořízení nové dokumentace stavby, kterou nevlastní, odporuje zákonu. Pořízení nové dokumentace by navíc stěžovatelce přineslo další náklady. Stavební úřad veškeré podkladové dokumenty ztratil a rekonstrukce spisu nebyla nikdy provedena, přitom je žádoucí, aby stavební úřad požadované podklady sám dohledal a doplnil.

[8] Krajský soud se nejprve vypořádal s námitkou vlastnictví. Tvrzení stěžovatelky, že není vlastníkem stavby ve své podstatě popírá její právní zájem na ověření dokumentace skutečného provedení stavby podle § 125 stavebního zákona z roku 2006 - ten je totiž vázán jen na vlastníka stavby. Stavební úřad kvůli pochybnostem, zda je stěžovatelka skutečně vlastníkem stavby, vyzval stěžovatelku k doložení právního titulu ke stavbě. Stěžovatelka právní titul nedoložila, tudíž ji stavební úřad nemohl pokládat za oprávněnou žadatelku o ověření dokumentace skutečného provedení stavby. Její žádosti o toto ověření tak nebylo možno věcně vyhovět.

[9] Následně se krajský soud zabýval námitkou požadavku na pořízení nové dokumentace. K tomu uvedl, že správní orgány nepopíraly, že ke ztrátě části spisu došlo v důsledku jejich pochybení. V takovém případě je pak povinností správního orgánu, aby usiloval o obnovení úplného obsahu spisového materiálu. Konstatoval však, že úspěch obnovy spisu je podmíněn součinností stěžovatelky. Zejména na její aktivitě záviselo, zda se stavebnímu úřadu povede plně obnovit ztracenou část správního spisu. Stěžovatelka nicméně stavebnímu úřadu nedoložila potřebné dokumenty, ani neposkytla součinnost při objasnění jejich obsahu. Přitom netvrdila, že by pro ni bylo fakticky nemožné tyto dokumenty znovu získat, ale argumentovala tím, že by jí pořízením nových podkladů vznikly značné náklady. Dokumentace skutečného provedení stavby je však naprosto nezbytný podklad žádosti, bez ní stavební úřad fakticky nemá co ověřit a žádosti stěžovatelky tak ani nemůže vyhovět. V situaci, kdy stěžovatelka předmětnou dokumentaci nepředložila, nezbylo stavebnímu úřadu než řízení zastavit.

[10] Nakonec krajský soud konstatoval, že obsáhlá argumentace stěžovatelky obsažena v replice ze dne 28. 7. 2025 podstatně překračovala řádně vznesené žalobní body. Krajský soud věc sice posoudil podle stavebního zákona z roku 2006, nicméně na soudní řízení již dopadala procesní úprava § 305 a následující zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 331 tohoto zákona). Argumentace stěžovatelky byla uplatněna po uplynutí dvouměsíční lhůty pro doplnění dalších žalobních bodů (§ 306 odst. 2 stejného zákona), a proto se jí krajský soud nemohl věcně zabývat.

[11] Na základě výše uvedeného krajský soud uzavřel že podaná žaloba není důvodná, a proto ji v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zamítl.
3. Kasační stížnost

[12] Stěžovatelka podala kasační stížnost, neboť je přesvědčena, že rozsudek krajského soudu je jednak nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení, jednak nepřezkoumatelný pro svou vnitřní rozpornost. Navrhla proto, aby tento rozsudek Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení krajskému soudu.

[13] V prvé řadě stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku sám sobě odporuje, když uvádí, že povinnost uchovávat ověřenou dokumentaci skutečného provedení stavby (§ 125 stavebního zákona z roku 2006) je spojeno s vlastnictvím stavby, a současně aprobuje postup správních orgánů, které stěžovatelce kladly k tíži nepředložení dokumentace, k jejímuž pořízení a uchovávání je povinen právě vlastník stavby. Stěžovatelka však v řízení před správními orgány tvrdila, že je vlastníkem pouze pozemku parc. č. XA v k. ú. P., a nikoli vlastníkem stavby na tomto pozemku, přičemž stavba není jeho součástí. Požadování ověření dokumentace skutečného provedení stavby proto nebylo projevem tvrzení vlastnického práva stěžovatelky ke stavbě, nýbrž procesní obrana proti postupu správního orgánu, který ji bez zákonného podkladu považoval za vlastníka stavby. Stěžovatelka tak má za to, že správní orgány vytvořily procesní situaci, ve které byla nucena jednat jako vlastník stavby a následně jí vytýkaly, že nesplnila povinnosti vlastníka stavby, ačkoli sama tvrdila opak.

[14] Dále stěžovatelka v kasační stížnosti reaguje na požadavek součinnosti při obnově správního spisu. Podle stěžovatelky není možné přenášet odpovědnost za ztrátu části spisového materiálu a jeho následnou obnovu na ni samotnou. Neúplnost spisu nemůže jít k její tíži. Stěžovatelka má za to, že nelze bez dalšího uzavřít, že neposkytla stavebnímu úřadu součinnost v rozsahu odůvodňujícím neověření dokumentace stavby, aniž by bylo nejdříve posouzeno, zda správní orgány nejprve splnily vlastní povinnost řádně rekonstruovat správní spis. Krajský soud se dostatečně nezabýval tím, zda lze po stěžovatelce spravedlivě požadovat, aby po několika letech nahrazovala podklady, které již jednou správnímu orgánu předala, navíc v situaci, kdy správní orgán nemá úplnou evidenci částí spisu, které byly ztraceny. Nadto dle stěžovatelky krajský soud dostatečně neposoudil, zda byla výzva stavebního úřadu ze dne 5. 2. 2024 ve všech svých částech přiměřená a splnitelná. Krajský soud měl proto přezkoumat, zda byly splněny podmínky pro neověření dokumentace, v tomto případě formou zastavení řízení, nikoli jen převzít závěr, že bez nového předložení dokumentace neměl stavební úřad co ověřit.

[15] Na závěr stěžovatelka uvedla, že měl krajský soud rozlišit, které části repliky případně představují nové žalobní body a které části jsou pouze konkretizací již uplatněných žalobních bodů, případně reakcí na dřívější argumentaci žalovaného.

[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[17] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku krajského soudu, je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo, a je řádně zastoupena advokátem. Poté NSS přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.

[18] Kasační stížnost není důvodná.

[19] Jádrem sporu je otázka (ne)ověření dokumentace skutečného provedení stavby, k níž Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve připomenout znění § 125 odst. 1, 3 a 4 stavebního zákona z roku 2006, které je následující:

"(1) Vlastník stavby je povinen uchovávat po celou dobu trvání stavby ověřenou dokumentaci odpovídající jejímu skutečnému provedení podle vydaných povolení. V případech, kdy dokumentace stavby nebyla vůbec pořízena, nedochovala se nebo není v náležitém stavu, je vlastník stavby povinen pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby. Při změně vlastnictví ke stavbě odevzdá dosavadní vlastník dokumentaci novému vlastníkovi stavby.
(3) Neplníli vlastník stavby povinnost podle odstavce 1, stavební úřad mu nařídí, aby pořídil dokumentaci skutečného provedení stavby. Pokud není nezbytná úplná dokumentace skutečného provedení stavby, uloží stavební úřad pouze pořízení zjednodušené dokumentace (pasport stavby), pokud ji stavebník nepořídil sám.
(4) Neníli třeba dokumentaci pořízenou podle odstavce 1 nebo 3 doplnit, změnit nebo jinak přepracovat, stavební úřad ji ověří a po jednom ověřeném vyhotovení zašle vlastníkovi stavby a obecnímu úřadu, v jehož správním obvodu se stavba nachází, neníli sám stavebním úřadem, vyjma stavby v působnosti vojenského nebo jiného stavebního úřadu. To platí i pro dokumentaci skutečného provedení stavby předloženou stavebnímu úřadu spolu se žádostí o vydání kolaudačního souhlasu" (pozn. podtržení provedeno NSS).

[20] Stavební úřad tedy, při splnění stanovených podmínek, ověřuje pořízenou dokumentaci a vlastníkovi stavby vydává osvědčení. Jelikož tímto osvědčením jen stvrzuje naplnění zákonných podmínek, provádí úkon podle části čtvrté správního řádu. Stavební zákon z roku 2006 nepředpokládá vydání správního rozhodnutí, proti kterému by byla možná obrana podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a následující s. ř. s.). Podrobněji se povahou osvědčení zabýval NSS již v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/201642, ve kterém též konstatoval, že vydání osvědčení dle § 125 stavebního zákona z roku 2006 "by mohlo představovat nezákonný zásah do práv stěžovatelky, proti kterému by byla přípustná obrana dle § 82 a následujících s. ř. s., pokud by bylo vydáno v rozporu s hmotným právem, nebo pokud by pro jeho vydání vůbec nebyly naplněny zákonné předpoklady uvedené v § 125".

[21] Při nesplnění zákonných podmínek pro ověření pořízené dokumentace stavby § 125 stavebního zákona z roku 2006 rovněž nepředpokládá vydání negativního rozhodnutí, v takovém případě stavební úřad danou dokumentaci pouze neověří, případně vlastníka stavby vyrozumí o samotném neověří a o důvodech k tomu vedoucích (viz § 155 odst. 3 správního řádu). Rozšířený senát NSS ve svém rozsudku ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/200898, uvedl, že v situaci, kdy správní orgán osvědčení nevydá, je procesní obranou žaloba proti nečinnosti správního orgánu (§ 79 a následující s. ř. s.), protože "[j]ejím účelem je umožnit, aby soud přinutil správní orgán vydat rozhodnutí (ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.) ve věci samé a také případně osvědčení. V řízení o nečinnostní žalobě soud zjistí, zda je správní orgán povinen vydat určitý akt z výše uvedené množiny taxativně vymezených aktů, jak jsou uvedeny v § 79 odst. 1 s. ř. s. Pokud shledá, že tomu tak je, uloží správnímu orgánu takový akt vydat." Pokud ovšem stavební úřad o neověření stěžovatelčiny dokumentace rozhodl formálním zamítavým rozhodnutím (viz rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ověření dokumentace skutečného provedení stavby ze dne 26. 1. 2021, č. j. MěÚJ/01131/2021/VoM), je plně pochopitelné, že stěžovatelka pro svou obranu zvolila žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a následující s. ř. s.

[22] Tímto problémem se zabýval krajský soud už ve svém "prvním" rozsudku v této věci č. j. 59 A 28/202144; v něm krajský soud nepovažoval rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ověření dokumentace za nicotné (na základě argumentace uplatněné v odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 55 A 135/202037 vydaném v jiné podobné věci) a bez dalšího ani za nezákonné. Vydáním formálního zamítavého rozhodnutí namísto neformálního vyrozumění o neověření, nemohla být stěžovatelka nijak zkrácena na svých právech. Vzhledem k tomu, že neověřením dokumentace skutečného provedení stavby se nic nemění na právním stavu sporné stavby, nejsou tím dotčena ani práva třetích osob. Z těchto důvodů tak žalobu věcně posoudil. Správní orgány byly pro svůj další postup vázány právním názorem vyjádřeným v "prvním" rozsudku krajského soudu, opět tedy v dané věci vydaly rozhodnutí, jak je zřejmé z provedené rekapitulace. Ani Nejvyšší správní soud přitom nemá za to, že by rozhodnutí stavebního úřadu bylo nicotným, a to z následujících důvodů.

[23] Podle § 77 odst. 1 věty první před středníkem správního řádu je nicotné takové rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný. Pátý senát NSS si je vědom rozsudku ze dne 16. 3. 2020, č. j. 3 As 87/201831, ve kterém třetí senát pozitivní rozhodnutí o ověření zjednodušené dokumentace stavby (tj. pasport stavby) shledal nicotným. Má však za to, že skutkové a právní odlišnosti ve věci stěžovatelky jsou takového charakteru, který nevede k nicotnosti rozhodnutí. V nyní posuzované věci stavební úřad předmětnou dokumentaci neověřil vzhledem k tomu, že stěžovatelkou nebyla nově předložena. Učinil tak formou usnesení o zastavení řízení, přestože dle § 125 stavebního zákona z roku 2006 nemá být správní řízení vůbec vedeno - stavební úřad tak však činil v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku krajského soudu č. j. 59 A 28/202144 (ve výše uvedeném rozsudku NSS se jednalo o jinou situaci, neboť byl napaden jiný akt - rozhodnutí o pasportu, kterým byla dokumentace stavby ověřena a zároveň jím bylo uznáno dřívější povolení stavby).

[24] Nejvyšší správní soud má za to, že v projednávaném případě nebyl postup správních orgánů natolik závažnou vadou, aby způsobil nicotnost napadených rozhodnutí. Dle rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/200196, nicotným není rozhodnutí, jenž "je v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, a přitom ještě nejde o tak intenzivní rozpor, aby bylo možno usuzovat že rozhodnutí neexistuje, tj. že je nicotné. Nezákonnost může být vyvolána buď chybnou aplikací hmotného práva (pak půjde o nezákonnost v tom smyslu, jak o ní hovoří § 78 odst. 1 s. ř. s.), nebo práva procesního. Procedurální pochybení mohou mít charakter nepřezkoumatelnosti rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebo vad řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s.]; tyto vady řízení jsou však v rámci soudního řízení relevantní pouze potud, pokud jde o tzv. vady podstatné, tj. pokud porušení procesního práva mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí" (k tomu srov. též rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/200674).

[25] Přestože § 125 stavebního zákona z roku 2006 nepředpokládá vedení řízení o žádosti (nepřepokládá totiž ani samotnou žádost), stavební úřad tedy neměl vydat rozhodnutí o zamítnutí žádosti, resp. usnesení o zastavení řízení o žádosti o ověření dokumentace stavby podle § 125 stavebního zákona z roku 2006, nejedná se o situaci, kdy by stavební úřad rozhodoval zcela mimo svou věcnou příslušnost. Stavební úřad má pravomoc zabývat se dokumentací skutečného provedení stavby, avšak formou osvědčení, nikoli rozhodnutí. Rozhodl tak v rámci své věcné příslušnosti, "jen" nesprávnou formou. To samo o sobě nemůže zapříčinit nicotnost takového rozhodnutí.

[26] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu vyjádřeným v rozsudku č. j. 59 A 28/202144, že neověřením dokumentace stavby formou rozhodnutí namísto neformálního vyrozumění o neověření dokumentace stavby stěžovatelka nebyla nijak poškozena na svých právech. Zrušení rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo materiálně neověřením dokumentace stavby a vydání vyrozumění o neověření dokumentace stavby ve smyslu § 155 odst. 3 správního řádu by věcně nevedlo k jinému výsledku. Pro stěžovatelku by takový postup znamenal pouze prodloužení projednávání celé věci, jejíž podstatou se Nejvyšší správní soud dále zabýval v rozsahu kasačních námitek.

[27] Stěžejní kasační námitkou stěžovatelky je tvrzené vlastnictví pouze k pozemku parc. č. XA v k. ú. P., nikoli však ke stavbě na něm stojící. Stěžovatelka má za to, že stavební úřad pochybil, když ji označil za vlastníka stavby, ačkoli sama tvrdila, že je vlastníkem pouze předmětného pozemku. Avšak sama stěžovatelka podala žádost o dodatečné povolení předmětné stavby. Stěžovatelka také následně usilovala o ověření dokumentace skutečného provedení stavby podle § 125 stavebního zákona z roku 2006, povinnost uchovávat ověřenou dokumentaci je přitom podle tohoto ustanovení vázána právě na vlastníka stavby [srov. k tomu též § 154 odst. 1 písm. e) stavebního zákona z roku 2006]. Tvrzení stěžovatelky, že není vlastníkem stavby je tak vnitřně rozporné. Stavební úřad může dokumentaci skutečného provedení stavby ověřit jen vlastníku stavby. Pokud stěžovatelka současně tvrdí, že vlastníkem stavby není, pak není zřejmé, čeho se vlastně domáhá.

[28] Skutečnost, že správní orgány považují stěžovatelku za vlastníka stavby, je v jejím zájmu, v opačném případě by se ověřením její dokumentace stavby stavební úřad vůbec nezabýval. Pokud stěžovatelka trvá na tom, že vlastníkem stavby není, pak stavebnímu úřadu nedoložila právní titul, na základě kterého se ověření dokumentace stavby domáhá. Pro účely soudního přezkumu tak krajský i zdejší soud vycházejí z toho, že stěžovatelka vlastníkem stavby je.

[29] Pokud stěžovatelka namítá, že postupem správního orgánu byla přinucena jednat jako vlastník stavby v rámci procesní obrany, pak k tomu NSS uvádí, že správní orgány nemají žádné nástroje, kterými by jakoukoli osobu mohly přinutit k učinění kteréhokoli podání. Požadování ověření dokumentace skutečného provedení stavby v souladu s § 125 stavebního zákona z roku 2006 navíc není nadáno vlastnostmi pro to, aby bylo využíváno jako procesní obrana proti nesprávnému postupu správního orgánu. Předložení takové dokumentace k ověření je aktivním krokem vlastníka stavby, na jehož základě stavební úřad vyhodnotí splnění zákonných podmínek pro její ověření.

[30] Ačkoli postup podle § 125 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 není správním řízením, v souladu s § 154 in fine správního řádu lze i na tento případ přiměřeně vztáhnout konstatování obsažené v rozsudku NSS ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/200960, a to, že "je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady". Aktivita žadatele je projevem jeho zájmu na tom, aby bylo žádosti vyhověno. Je tedy na vlastníku stavby, aby doložil potřebné podklady.

[31] Jestliže stavební úřad stěžovatelku vyzval k doložení dokumentace skutečného provedení stavby a doložení právního titulu ke stavbě, pak bylo v zájmu samotné stěžovatelky požadované podklady doložit. Stěžovatelka však na výzvu stavebního úřadu potřebné podklady nepředložila. Stavební úřad tak neměl jinou možnost než ověření dokumentace stavby nevydat, resp. dokumentaci stavby neověřit, což ve své podstatě udělal, byť nesprávnou formou - usnesením o zastavení řízení v situaci, kdy řízení nemělo být vedeno. Ovšem k vedení řízení byl stavební úřad zavázán rozsudkem krajského soudu č. j. 59 A 28/202144 a jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, zrušení rozhodnutí stavebního úřadu by věcně nevedlo k jinému výsledku, nadto by takový postup znamenal pro stěžovatelku pouze prodloužení celé věci.

[32] Zároveň se krajský soud zabýval opodstatněností požadavků výzvy stavebního úřadu ze dne 5. 2. 2024, když uvedl, že bez doložení právního titulu nebylo možné stěžovatelčinu dokumentaci stavby ověřit ve smyslu § 125 stavebního zákona z roku 2006 a bez předložení nové dokumentace skutečného provedení stavby ani neměl stavební úřad co ověřit. S tímto hodnocením se NSS plně ztotožňuje. Stavební úřad vyžadoval doložení právního titulu ke stavbě stěžovatelky pro potvrzení, že stěžovatelka je skutečně vlastníkem stavby, a stavební úřad se její dokumentací stavby tudíž může zabývat. V případě, že stavební úřad nemá k dispozici dokumentaci stavby (ačkoli ke ztrátě dokumentace došlo jeho vlastním pochybením), pak mu schází samotný předmět ověřování. Tato skutečnost musela být stěžovatelce známa jak ze samé povahy věci, tak i z rozsudku krajského soudu č. j. 59 A 28/202144 a výzvy stavebního úřadu ze dne 5. 2. 2024. Stěžovatelka přitom nenamítá, že by pro ni bylo fakticky nemožné dokumentaci stavby stavebnímu úřadu doložit, namítá pouze blíže nespecifikované zvýšené náklady, které by to pro ni znamenalo.

[33] V této souvislosti stěžovatelka také namítá, že po ni ze strany stavebního úřadu nelze požadovat zajištění nahrazení dokumentů, které byly stavebním úřadem ztraceny, a přenášet na ni tak odpovědnost za obnovu spisového materiálu. Podle stěžovatelky nelze skutečnost, že stavebnímu úřadu nově nepředložila dokumentaci stavby, posuzovat jako neposkytnutí součinnosti, které by mělo zapříčinit neověření dokumentace stavby. K tomu NSS uvádí, že ztráta části spisu je pochybením správního orgánu a je to právě správní orgán, který je povinen o obnovení spisu usilovat (srov. § 17 správního řádu). Pokud se ale jedná o ověření dokumentace stavby dle § 125 stavebního zákona z roku 2006, pak pro zajištění takové dokumentace nemá stavební úřad jinou možnost než ji znovu vyžádat od stěžovatelky, a to i vzhledem k tomu, že pořízení dokumentace stavby, zajištění jejího ověření a následné uchovávání je povinností vlastníka stavby (viz § 125 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006). Stěžovatelka ale požadovanou dokumentaci nedoložila, přičemž jiným způsobem není stavební úřad schopen tuto dokumentaci získat, a proto ji nemohl ověřit.

[34] Součinnost stěžovatelky v podobě doložení právního titulu ke stavbě a dokumentace skutečného provedení stavby byla z výše uvedených důvodů nezbytným předpokladem pro to, aby stavební úřad mohl stěžovatelčinu dokumentaci stavby ověřit. Neposkytnutí takovéto součinnosti ze své podstaty vedlo k neověření dokumentace stavby, ačkoli jej stavební úřad provedl nesprávnou formou.

[35] K námitce stěžovatelky, že krajský soud měl rozlišit, které části její repliky představovaly nové žalobní body a které části jsou pouze upřesněním již uplatněných žalobních bodů, NSS uvádí, že krajský soud v rozsudku shrnul obsah rozsáhlé repliky, který shledal jako nově uplatněné žalobní body. Vzhledem k tomu, že byla replika stěžovatelky podána po uplynutí lhůty pro doplnění dalších žalobních bodů (viz § 306 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů), krajský soud se jí věcně ani nemohl zabývat. Jestliže má stěžovatelka za to, že některé části repliky představovaly pouze konkretizaci již uplatněných žalobních bodů či pouhou reakci na vyjádření žalovaného, pak v kasační stížnosti neuvedla, které konkrétní části za takové považuje a se kterými měl tudíž krajský soud povinnost se vypořádat.

5. Závěr a náklady řízení

[36] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[37] Neúspěšná stěžovatelka nemá podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/5-AS-101/2026-41)