# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 5 As 100/2026

- Soud: Nejvyšší správní soud
- Spisová značka: 5 As 100/2026
- Číslo jednací: 5 As 100/2026-28
- ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:5.As.100.2026.28
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 30. 9. 2026
- Klíčová slova: Zájmová a profesní samospráva

## Text rozhodnutí

5 As 100/2026 - 32
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M   R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. M., zast. JUDr. Michalem Krýslem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j. 3 A 199/202562,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v  Praze ze dne 28. 4. 2026, č. j. 3 A 199/202562, se ve výroku IV. ruší a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se kasační stížnost zamítá.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Michala Krýsla se určují částkou 12 269,40 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce podáním ze dne 4. 4. 2025 požádal žalovanou o určení advokáta k bezplatnému poskytnutí právní služby v podobě zastoupení v řízení před Ústavním soudem o jeho zamýšlené ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2025, č. j. 10 Co 120/202588, kterým uvedený soud v odvolacím řízení potvrdil rozhodnutí Okresního soudu Plzeňměsto ze dne 14. 1. 2025, č. j. 74 EXE 3973/202383, kterým žalobci nebylo přiznáno osvobození od  soudních poplatků a nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2024, č. j. 10 Co 632/202464, ve věci zamítnutí návrhu žalobce jakožto povinného na zastavení a odklad exekuce. Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2025, č. j. 10.01000208/250003, žalovaná uvedené žádosti žalobce nevyhověla, když žalobci advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně dle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v relevantním znění (dále jen "zákon o advokacii"), neurčila. Žalovaná dospěla k závěru, že ústavní stížnost, k jejímuž podání žalobce žádal ustanovit advokáta, nemůže být úspěšná, a tudíž jde o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 věty třetí zákona o advokacii.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalované žalobu k Městského soudu v Praze, s níž spojil rovněž žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce. Městský soud usnesením ze dne 29. 9. 2025, č. j. 3 Na 125/202515, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2025, č. j. 3 Na 125/202521, žalobce osvobodil od soudních poplatků a zástupcem mu ustanovil JUDr. Michala Krýsla, advokáta.
[3] Následně městský soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2026, č. j. 3 A 199/202562, žalobu zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.) a ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu (a náhradu hotových výdajů) ve výši 21 150 Kč (výrok IV.).
[4] Soud dospěl k závěru, že žalovaná srozumitelně a dostatečně konkrétně odůvodnila, proč shledala, že ústavní stížnost, k jejímuž podání žalobce žádal určení advokáta, zjevně nemůže být úspěšná, a městský soud se s ní v této otázce ztotožnil. V této souvislosti poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž podle něj vyplývá, že rozhodování obecných soudů o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce zpravidla nezakládá porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození dle této judikatury zásadně spadá do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu až na výjimky nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku přehodnocovat. S ohledem na tyto skutečnosti tedy městský soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2025, č. j. 10 Co 120/202588, bylo namístě vyhodnotit jako zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva.
[5] Soud přiznal zástupci, jehož žalobci ustanovil, odměnu ve výši 4 620 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení dne 2. 11. 2025, podání žaloby dne 3. 11. 2025 a účast na soudním jednání dne 28. 4. 2026) podle § 9 odst. 5, § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění (dále jen "advokátní tarif"). Výsledek byl dále navýšen o částku odpovídající DPH 21 % na 18 405 Kč. K tomu městský soud připočítal prokázané cestovní výdaje advokáta ve výši 1 545 Kč a náhradu za čas promeškaný cestou na jednání konané dne 28. 4. 2026 ve výši 1 200 Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce tak podle městského soudu činí celkem 21 150 Kč.
[6] Městský soud naopak z vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů, které zástupce žalobce soudu doručil dne 4. 5. 2026, nepřiznal zástupci odměnu ani náhradu hotových výdajů za podání ze dne 13. 10. 2025 (ani k tomuto podání vykázané poradě zástupce se žalobcem), jímž sdělil soudu, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2025, č. j. 3 Na 125/202515, je datováno dnem 29. 10. 2025, avšak bylo mu doručeno již dne 7. 10. 2025 a žalobce v něm byl označen toliko jako "M. M." bez další identifikace. Městský soud rovněž nepřiznal ustanovenému zástupci odměnu ani náhradu hotových výdajů za podání ze dne 22. 1. 2026 představující sdělení soudu, že žalobce nesouhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání, ani za jím vykázanou další poradu se žalobcem přesahující jednu hodinu ze dne 24. 4. 2026, neboť ji městský soud neshledal vzhledem k povaze dané právní věci jako účelnou.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Rozsudek městského soudu v rozsahu výroků I., II. a IV. napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností ze dne 25. 5. 2026, doplněnou dne 9. 7. 2026, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá, že rozsudek městského soudu je nezákonný, neboť spočívá v nesprávném právním posouzení otázek, a to i na základě neúplného dokazování ve věci. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že městský soud se řádně nevypořádal s relevantními námitkami stěžovatele, a také namítá, že městský soud ani žalovaná nerozhodovaly na základě celého exekučního spisu týkajícího se dané žádosti stěžovatele.
[8] Dále stěžovatel zdůraznil, že napadený rozsudek městského soudu dle jeho názoru nemůže obstát již z toho důvodu, že na základě naprosto totožných podkladů, které stěžovatel poskytl i žalované ve věci jeho žádosti o určení advokáta, městský soud návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce pro dané soudní řízení plně vyhověl. Napadený rozsudek městského soudu se tedy v tomto kontextu dle názoru stěžovatele jeví mimo jiné jako vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 8 As 138/202130 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že pojmy zjevné neúspěšnosti návrhu (§ 36 odst. 3 s. ř. s.) a zjevně bezdůvodného uplatňování práva (§ 18c odst. 5 zákona o advokacii) se do značné míry překrývají. Z této skutečnosti pak stěžovatel dovozuje rozpornost postupu městského soudu, který nejprve vyhověl návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce a následně zamítl jeho žalobu z toho důvodu, že postup žalované při neurčení advokáta byl souladný se zákonem, přestože sám městský soud postupoval opačně.
[9] Stěžovatel poukazuje také na skutečnost, že již v rámci správního řízení vedeného žalovanou řádně a vyčerpávajícím způsobem doložil dokumenty požadované pro úplné vyhovění jeho žádosti o určení advokáta a že současně nebyl žalovanou dodatečně vyzván k jakémukoliv doplnění či upřesnění jím zaslaných listin ani nebyl informován o tom, že by jeho žádost vykazovala jakékoliv vady či nedostatky.
[10] Dále stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu připomíná, že v situaci, kdy se žadatel domáhá určení advokáta pro podání ústavní stížnosti, které vyžaduje obligatorní zastoupení advokátem, je třeba pojem zjevné bezdůvodnosti vykládat restriktivně, neboť neurčení advokáta k podání ústavní stížnosti může znemožnit efektivní hájení práv u Ústavního soudu, a tedy znamenat porušení ústavních práv na přístup k soudu a na právní pomoc. Zároveň stěžovatel poukazuje na to, že městskému soudu ani žalované nepřísluší hodnocení úspěšnosti ústavní stížnosti stěžovatele při posuzování jeho žádosti o určení advokáta, respektive při přezkumu rozhodnutí žalované městským soudem, neboť tak v konečném důsledku může učinit pouze Ústavní soud. Stěžovatel v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2025, č. j. 4 As 168/202444, publ. pod č. 4667/2025 Sb. NSS.
[11] Dále stěžovatel upozorňuje na to, že městský soud v odůvodnění svého rozsudku argumentoval tím, že stěžovatel neuvedl nic, čím by zpochybnil závěry učiněné "v civilním řízení", ze kterých vycházela i žalovaná. Stěžovatel je toho názoru, že přezkoumání rozhodnutí vydaných v tomto řízení není v soudním řízení správním ani v rámci správního řízení před žalovanou přípustné, přičemž i uvedené tvrzení městského soudu dle stěžovatele vychází z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť stěžovatel "v dotčené věci" podal návrh na obnovu řízení.
[12] Závěrem stěžovatel namítá, že městský soud stanovil nesprávně odměnu a náhradu hotových výdajů jemu ustanovenému zástupci, když neuznal dva úkony právní služby, a to převzetí věci (včetně první porady s klientem) dne 7. 10. 2025 a vyjádření ze dne 13. 10. 2025 k usnesení městského soudu ze dne 29. 9. 2025, č. j. 3 Na 125/202515, ačkoli se zjevně jednalo o úkony právní služby dle advokátního tarifu, jimiž stěžovatel prostřednictvím svého zástupce reagoval na ustanovení jeho osoby městským soudem. Nemůže jít k tíži advokáta, že prvotní usnesení uvedeného soudu bylo neúplné a zmatečné, na což byl soud upozorněn právě ve zmiňovaném vyjádření, a proto vydal opravné usnesení ze dne 20. 10. 2025, č. j. 3 Na 125/202521. Městský soud dále ustanovenému zástupci stěžovatele nepřiznal odměnu ani náhradu hotových výdajů za sdělení stěžovatele, že nesouhlasí s rozhodnutím soudu bez jednání, ačkoli byl k tomuto sdělení stěžovatel soudem vyzván, a pokud by tak řádně  a včas neučinil, mělo by to pro stěžovatele procesní následek předpokládaný soudním řádem správním. Podle stěžovatele se jednoznačně jednalo o úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Obdobně městský soud ustanovenému zástupci stěžovatele neuznal úkon právní služby spočívající v další poradě s klientem (stěžovatelem) přesahující jednu hodinu ze dne 24. 4. 2026, ačkoli o tuto poradu byl ustanovený zástupce stěžovatelem výslovně požádán před nařízeným soudním jednáním. Takovou žádost advokát jako soudem ustanovený zástupce ex lege ani odmítnout nemůže, takže se podle stěžovatele rovněž jedná o úkon právní služby, a to dle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Stěžovatel nakonec městskému soudu vytýká (byť "pro úplnost") rovněž to, že náhrada cestovních výdajů ani za promeškaný čas nebyla zvýšena o částku odpovídající DPH 21 %.
[13] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ji označila za nedůvodnou. Upozornila, že městský soud i v této věci znal obsah správního spisu, neboť mu jej žalovaná předložila. K námitce stěžovatele, že nebylo rozhodováno na základě celého exekučního spisu, žalovaná uvedla, že pro potřeby řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalované postačuje informace o průběhu exekučního řízení vedeného proti stěžovateli jako povinnému, a to k posouzení otázky, zda v dané věci šlo o zjevně bezdůvodné uplatňování práva, přičemž takový podklad měl správní soud k dispozici.
[14] Dle názoru žalované je nutné pojmy "úspěšnost ústavní stížnosti" a "zjevně bezdůvodné uplatňování práva" odlišovat. Skutečnost, že se nejedná o zjevně bezdůvodné uplatňování práva, je zákonnou podmínkou, kterou musí žádost o určení advokáta splňovat, jinak žalovaná nemůže žádosti vyhovět. Žalovaná souhlasí se stěžovatelem, že přezkum rozhodnutí civilního soudu není v rámci soudního řízení správního možný, předmětem řízení je zde však přezkum rozhodnutí správního orgánu, tedy žalované. Pokud stěžovatel napadá i podmínku týkající se jeho majetkových poměrů, uvádí žalovaná, že její rozhodnutí je na nesplnění této podmínky sice rovněž založeno, avšak vzhledem k tomu, že městský soud potvrdil již její závěr o existenci zákonné překážky určení advokáta v podobě zjevné bezdůvodnosti uplatňování práva, nebylo třeba, aby posuzoval, zda stěžovatel nesplňuje rovněž podmínku nemajetnosti. Žalovaná také připomněla, že v řízení o žádosti o určení advokáta dle § 18c zákona o advokacii se neuplatňuje § 37 odst. 3 správního řádu, jak vyplývá z § 55a odst. 1 zákona o advokacii.
[15] Žalovaná dále upozornila na to, že ve zmiňovaném exekučním řízení již stěžovatelem podané odvolání a následně i dovolání bylo zjevně bezdůvodným uplatňováním práva, neboť pouhá námitka vzájemné pohledávky povinného (stěžovatele) vůči oprávněnému, která nevyplývá z žádného exekučního titulu, nemůže vést k úspěšnosti stěžovatele v řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce. Jestliže byl postup navrhovaný stěžovatelem jako povinným (tj. zastavení exekuce) právně nemožným, a to od počátku, pak závěr žalované v jejím rozhodnutí, že stěžovatel se domáhá určení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti, kdy jde o zjevně bezdůvodné uplatňování práva, se musel projevit v rozhodnutí žalované, která správně stěžovatelově žádosti o určení advokáta nevyhověla.
[16] Závěrem žalovaná poukázala na to, že ustanovení zástupce pro řízení jeho účastníkovi stejně jako určení advokáta k poskytnutí právní služby jsou dobrodiním zákona, a kdo se chce takového dobrodiní úspěšně domoci, musí splňovat zákonné podmínky, což není případ stěžovatelovy žádosti.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Pokud jde o rozsah kasační stížnosti, stěžovatel výslovně napadl rozsudek městského soudu s výjimkou jeho výroku III., podle něhož se žalované náhrada nákladů řízení nepřiznává, je však zřejmé, že i tento nákladový výrok (stejně jako výrok II.) je ve smyslu § 109 odst. 3 části věty za středníkem s. ř. s. závislý na hlavním napadeném výroku I. rozsudku, jímž městský soud rozhodl o věci samé (v případě vyhovění žalobě by žalovaná dle § 60 odst. 1 s. ř. s. "neměla právo" na náhradu nákladů řízení namísto toho, aby jí soud náhradu nákladů pouze nepřiznal, protože jí v řízení žádné nevznikly).
[19] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná pouze v rozsahu, v němž napadá výrok IV. rozsudku městského soudu o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci stěžovatele.
[20] Stěžejní kasační námitka směřuje proti závěru žalované a městského soudu, podle něhož žádost stěžovatele o určení advokáta pro řízení o zamýšlené ústavní stížnosti představovala zjevně bezdůvodné uplatňování práva ve smyslu § 18c odst. 5 věty třetí zákona o advokacii. Stěžovatel má za to, že takovým posouzením žalovaná a následně i městský soud nepřípustně předjímaly rozhodnutí Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil.
[21] Podle § 18c odst. 5 zákona o advokacii "[k]omora určí advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně žadateli, jehož příjmové a majetkové poměry to odůvodňují. Komora určí advokáta k poskytnutí právní služby žadateli, který osvědčil splnění zákonných podmínek, bez zbytečného odkladu. Komora žádosti nevyhoví, jestliže jde o zneužití práva nebo jdeli o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva.".
[22] Citované ustanovení zákona o advokacii nezakládá prostor pro obecnou úvahu žalované o účelnosti právní služby, avšak stanoví zákonnou překážku určení advokáta v případě zneužití práva či jeho zjevně bezdůvodného uplatňování nebo bránění žadatelem.
[23] Jak se městský soud a stěžovatel shodují, judikatura zdejšího soudu vykládá pojem zjevně bezdůvodného uplatňování nebo bránění práva ve významové návaznosti na institut zjevné neúspěšnosti návrhu (ve věci samé) ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s., který se uplatní nejen pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků v soudním řízení správním, ale i návrhu na ustanovení zástupce pro toto řízení, neboť § 35 odst. 10 s. ř. s. pro vyhovění tomuto návrhu vyžaduje mj. právě splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Společným účelem obou úprav je zabránit tomu, aby byly hrazeny náklady zastoupení v řízení, v němž by ani kvalifikovaná aktivita zástupce nemohla danému účastníkovi přivodit úspěch ve věci (srov. městským soudem i stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 8 As 138/202130). Zjevností se pak, jak konstatoval již městský soud, v tomto kontextu rozumí, že neúspěšnost musí být jednoznačně patrná již z dostupných podkladů a nesmí záviset na rozsáhlém dokazování či řešení složité právní otázky (srov. např. městským soudem rovněž uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005105, publ. pod č. 909/2016 Sb. NSS).
[24] Výše uvedený výklad přitom nabývá zvláštního významu, máli určený advokát zastupovat žadatele v řízení před Ústavním soudem. Fyzické a právnické osoby totiž musí být v řízení před  Ústavním soudem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zastoupeny advokátem. Rozhodnutí žalované proto může být pro žadatele určující z hlediska toho, zda mu bude umožněno ústavní stížnost účinně podat. Stěžovateli tedy lze přisvědčit, že závěr o zjevné bezdůvodnosti uplatňování práva podat ústavní stížnost v takovém případě nemůže nahrazovat vlastní věcné posouzení, které náleží Ústavnímu soudu.
[25] Z  rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2025, č. j. 4 As 168/202444, na nějž se odvolávají jak městský soud, tak stěžovatel (byť z něho dovozují opačné závěry), plyne, že při žádosti o určení advokáta k sepisu a podání ústavní stížnosti lze žádost z důvodu § 18c odst. 5 zákona o advokacii zamítnout jen tehdy, jeli zjevně dán nedostatek procesních podmínek řízení o ústavní stížnosti, anebo pokud se zamýšlená ústavní stížnost týká otázky již vyřešené judikaturou Ústavního soudu, jejíž závěry vylučují, že by mohla být taková ústavní stížnost důvodná. V případě pochybností je třeba rozhodnout ve prospěch určení advokáta.
[26] Z rozhodnutí žalované vyplývá, že závěr o zjevně bezdůvodném uplatňování nebo bránění práva odůvodnila poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k ústavním stížnostem, jejichž předmětem jsou rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Ústavní soud zastává názor, že takové spory spadají zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší až na výjimky jejich závěry přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud otevřel takovou ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek nebo v nich šlo například o nerespektování kogentní normy či o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17, a v něm citované další nálezy).
[27] Stěžovatel ovšem v žádosti žalované, v žalobě ani v kasační stížnosti neoznačil konkrétní okolnost, která by jeho věc z této ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjímala. Pouhý nesouhlas s výsledkem rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce v exekučním řízení takovou výjimečnost nezakládá. Ani odkaz stěžovatele na podaný návrh na obnovu řízení (přičemž není jasné, zda má stěžovatel na mysli původní nalézací občanské soudní řízení, v němž vznikl exekuční titul, jehož se následně týkalo dané exekuční řízení, nebo jiné "civilní" řízení) nemůže jeho kasační argumentaci podpořit. Podání takového návrhu (ať již v jakémkoli řízení) samo o sobě nemění povahu ani právní moc usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2025, č. j. 10 Co 120/202588, ve věci neosvobození stěžovatele od soudních poplatků a neustanovení zástupce stěžovateli pro řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2024, č. j. 10 Co 632/202464, ve věci zamítnutí návrhu stěžovatele jakožto povinného na zastavení a odklad exekuce. Ani stěžovatel v kasační stížnosti neupřesňuje, proč by z jím zmiňovaného podaní návrhu na obnovu řízení měl bez dalšího vyplývat závěr, že uváděné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o neosvobození od soudních poplatků a neustanovení zástupce je stiženo ústavněprávně relevantní vadou.
[28] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná neposuzovala věcnou správnost rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení namísto Ústavního soudu, nýbrž pouze plnila svou zákonnou povinnost, když posuzovala naplnění zákonné podmínky pro určení advokáta k poskytnutí právní služby stanovené § 18c odst. 5 zákona o advokacii, a to na základě přesně vymezeného předmětu zamýšlené ústavní stížnosti a ustálené judikatury Ústavního soudu v obdobných věcech. Nejvyšší správní soud se přitom ztotožňuje se závěrem městského soudu, že žalovaná srozumitelně a dostatečně konkrétně odůvodnila, z jakého důvodu shledala, že ústavní stížnost, k jejímuž podání stěžovatel žádal určení advokáta, zjevně nemůže být úspěšná.
[29] Městský soud ani žalovaná přitom nepostupovaly v rozporu s opakovaně zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2025, č. j. 4 As 168/202444, ale naopak, jak již bylo vysvětleno, v souladu s ním, přičemž svůj závěr o zjevně bezdůvodném uplatňování práva podat ústavní stížnost založily nikoliv na judikatuře Nejvyššího správního soudu, jak tomu bylo ve věci posuzované v rozsudku ze dne 9. 1. 2025, č. j. 4 As 168/202444, ale na judikatuře samotného Ústavního soudu.
[30] Na uvedených závěrech přitom nic nemění ani skutečnost, že městský soud stěžovateli pro řízení o žalobě v této věci přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce. V tomto usnesení ze dne 29. 9. 2025, č. j. 3 Na 125/202515, městský soud pouze předběžně konstatoval, že v tu dobu nebylo zjevné, že žaloba stěžovatele (proti rozhodnutí žalované), která tehdy ještě ani nebyla podána, nemůže být úspěšná, což samozřejmě nijak nevylučuje, aby po meritorním posouzení této následně podané žaloby na základě písemné argumentace účastníků, správního spisu i výsledků nařízeného jednání tutéž žalobu soud shledal jako nedůvodnou. Z daného procesního rozhodnutí tedy samozřejmě nevyplynul závazný právní názor ohledně zákonnosti rozhodnutí žalované a i přes výše zmiňovanou podobnost pojmů zjevné neúspěšnosti návrhu a zjevně bezdůvodného uplatňování nebo bránění práva, jíž se stěžovatel dovolává, nešlo ani o meritorní posouzení nároku stěžovatele na určení advokáta pro jiné řízení a pro poskytnutí jiné právní služby. Osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce stěžovateli městským soudem na straně jedné a zamítnutí jeho žaloby na straně druhé nezpůsobuje namítanou nepřezkoumatelnost ani rozpornost napadeného rozsudku.
[31] Ani námitku stěžovatele, že městský soud ani žalovaná nerozhodovaly na základě celého exekučního spisu, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Předmětem správního ani soudního řízení v nyní projednávané věci totiž nebyla zákonnost vedení exekuce ani důvodnost návrhu na její zastavení.
[32] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že již v rámci řízení před žalovanou řádně a vyčerpávajícím způsobem doložil požadované dokumenty pro úplné vyhovění jeho žádosti o ustanovení zástupce, přičemž nebyl ze strany žalované vyzván k doplnění či upřesnění jím zaslaných listin ani informován o tom, že by jeho žádost trpěla vadami, konstatuje Nejvyšší správní soud v prvé řadě, že tato námitka se rovněž zcela míjí s rozhodovacími důvody městského soudu, které (na rozdíl od rozhodnutí žalované) spočívaly výlučně v konstatování, že vyhovění žádosti stěžovatele o určení advokáta bránila zákonná překážka spočívající v tom, že by takové určení sloužilo (bez ohledu na úplnost, či neúplnost žádosti) ke zjevně bezdůvodnému uplatňování práva. Lze rovněž doplnit, že, jak rovněž připomněla žalovaná, aplikaci § 37 odst. 3 správního řádu, který stanoví povinnost správního orgánu vyzvat účastníka k odstranění vad podání, vylučuje mj. pro řízení dle § 18c zákona o advokacii § 55a odst. 1 téhož zákona. Ani tuto námitku tak Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
[33] Pokud jde o námitky stěžovatele směřující do výroku IV. napadeného rozsudku, konstatuje Nejvyšší správní soud, že městský soud určitě nepochybil, pokud neuznal jako plnohodnotný úkon právní služby v podobě písemného podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu půlstránkové podání stěžovatele ze dne 13. 10. 2025, v němž stěžovatel reagoval prostřednictvím svého zástupce na usnesení městského soudu o osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení tohoto zástupce stěžovateli tak, že upozornil na chybné datování tohoto usnesení, dále na to, že vedle stěžovatele existuje ještě jedna osoba ze shodným jménem, příjmením i bydlištěm, z čehož stěžovatel dovozoval zcela bezdůvodně zmatečnost a nesrozumitelnost tohoto usnesení a žádal o určení lhůty k podání žaloby. Takový přípis skutečně písemným podáním ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu být nemůže a totéž samozřejmě dle zcela ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu platí o jednovětém vyjádření stěžovatele prostřednictvím jeho zástupce, že ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. nesouhlasí s rozhodnutím soudu bez jednání. Taktéž první poradu s klientem jakožto součást úkonu právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení lze ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu započítat jen jednou, resp. nelze ji zohlednit již v souvislosti s uvedeným přípisem ze dne 13. 10. 2025 a zároveň poradu zástupce se stěžovatelem před podáním samotné žaloby pak vykazovat jako další samostatný úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu.
[34] Na straně druhé, i když Nejvyšší správní soud bere v úvahu relativně triviální povahu dané věci jakož i to, že stěžovatel ve svých nesčetných soudních sporech žádá ustanovení daného advokáta jakožto svého zástupce, který se posléze domáhá odměny a náhrady hotových výdajů za nadstandardní počet úkonů právní služby, a to případně i v souvislosti s jednáním, jehož nařízení stěžovatel jeho prostřednictvím požaduje, nelze ani tak bez podrobnějšího zdůvodnění podle názoru zdejšího soudu zástupci stěžovatele upřít odměnu a náhradu hotových výdajů v souladu s § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu za úkon právní služby spočívající v další poradě se stěžovatelem konané před jednáním soudu a přesahující jednu hodinu, pokud se zástupce stěžovatele tohoto jednání následně aktivně účastnil a pokud konání dané porady městskému soudu doložil. Je též pravdou, že stěžovatel do celkového součtu všech položek tvořících celkovou odměnu a náhradu hotových výdajů, k níž měl teprve poté přičíst částku odpovídající DPH 21 %, nezahrnul náhradu cestovní výdajů a náhradu za čas promeškaný cestou na jednání, ač tak učinit měl. V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační námitky týkající se odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce důvodnými.
IV.
Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou co do výroku IV. rozsudku městského soudu o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci stěžovatele, a proto dle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. uvedený výrok rozsudku městského soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (výrok I. tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu). O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce v řízení o žalobě tedy městský soud znovu rozhodne a bude přitom vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[36] Naopak hlavní část kasační stížnosti směřující do výroku rozsudku městského soudu o věci samé a souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud důvodnou neshledal, a proto ji v tomto zbývajícím rozsahu v souladu s § 110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl (výrok II.).
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaná měla v rozsahu, v němž kasační stížnost směřovala do věci samé, tedy zpochybňovala zákonnost jejího rozhodnutí, úspěch (naopak důvodnost kasační stížnosti co do výroku rozsudku městského soudu o odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci jí přičítat nelze), náleželo by jí tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložila. Žalované však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto jí soud jejich náhradu nepřiznal (výrok III.).
[38] Jak již bylo konstatováno, městský soud pro řízení o žalobě ustanovil stěžovateli advokáta JUDr. Michala Krýsla, který jej tudíž zastupoval i v řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 věta poslední s. ř. s.). Odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce v takovém případě hradí i v řízení o kasační stížnosti stát. Ustanovenému zástupci tedy náleží dle § 9 odst. 5 a § 7 bodu 5 advokátního tarifu odměna za 2 úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) a d) advokátního tarifu (doložená další porada se stěžovatelem přesahující jednu hodinu a podání kasační stížnosti) ve výši 2 x 4 620 Kč a paušální náhrada jeho hotových výdajů na tyto úkony ve  výši 2 x 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). K tomu je dále nezbytné přičíst částku připadající na DPH ve výši 21 %. Celkem tedy přísluší zástupci stěžovatele za jeho zastupování v řízení o kasační stížnosti částka 12 269,40 Kč, která mu bude vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 30. září 2026

JUDr. Jakub Camrda
     předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/5-AS-100/2026-28)