# Nejvyšší správní soud, sp. zn. 4 As 264/2025 - Soud: Nejvyšší správní soud - Spisová značka: 4 As 264/2025 - Číslo jednací: 4 As 264/2025-115 - ECLI: ECLI:CZ:NSS:2026:4.As.264.2025.115 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026 - Datum zveřejnění: 30. 9. 2026 - Klíčová slova: Životní prostředí - ostatní ## Výrok I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. ## Odůvodnění I. Přehled dosavadního řízení a) Vymezení věci [1] Tato věc je součástí širšího komplexu soudních sporů mezi účastníky a osobami zúčastněnými na řízení týkajících se vypořádání vzájemných vztahů souvisejících s provozováním vodovodu a kanalizace v městysi Luka nad Jihlavou poté, co tento (spolu s dalšími obcemi, srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 As 269/202147) vystoupil z dobrovolného svazku obcí Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO. b) Rozhodnutí správních orgánů [2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 6. 5. 2020, č. j. KUJI 41529/2020, kterým společnosti VODOVODY A KANALIZACE Loucko s. r. o. [osoba zúčastněná na řízení II), dále též "VAK Loucko"] podle § 6 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), vydal povolení k provozování kanalizace v Lukách nad Jihlavou zařazené pod identifikační čísla majetkové evidence: č. 6105688703002861923/3 a č. 6105688703002861923/4, která byla původně v době členství městyse Luka nad Jihlavou [osoba zúčastněná na řízení I), dále též "Městys"] ve Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO (dále též "Svaz") do roku 2000 převedena dohodami o převodu investorství a dohodami o převodu hmotného majetku na Svaz. c) Řízení před správními soudy [3] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu, na základě níž je krajský soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2022, č. j. 62 A 155/2020181, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 4 As 103/202289, rozsudek krajského soudu ze dne 17. 3. 2022 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [5] Krajský soud následně ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 62 A 155/2020356, jímž rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že spor se týká části majetku, který byl veden pod IČME Svazu 6105688703484609153/1. Jde o majetek, na který byly uzavřeny dohody o převodu investorství a dohody o převodu hmotného majetku ze dne 30. 12. 1997, ze dne 4. 1. 1999 a ze dne 27. 12. 2000 uzavřené Městysem a Svazem. [6] Žalovaný ve svém rozhodnutí, pokud jde o majetek, který byl předmětem dohod o převodu movitého majetku, dovodil, že tyto dohody jsou neplatné a majetek je ve vlastnictví Městysu. Tento závěr potvrdil jako správný i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č.j. 10 As 350/202256, v němž dovodil absolutní neplatnost dohod o převodu hmotného majetku uzavřených mezi obcí a Svazem za situace, kdy nedošlo k jejich schválení zastupitelstvy obcí. [7] Ohledně vlastnického práva k majetku vybudovanému na základě investorských smluv krajský soud za podstatné označil, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č. j. 10 As 350/202256, zdůraznil, že § 38 zákona č. 250/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001 vyloučil možnost svazků obcí vlastnit majetek vložený do nich jednotlivými členskými obcemi. Pokud jde o dohody o převodu investorství uzavřené Městysem po 1. 1. 2001, tak z nich nelze dovozovat vůli smluvních stran převést touto smlouvou vlastnické právo. Tyto dohody tak nemohou být nabývacím titulem Svazu k vlastnictví budovaných nemovitostí. Ze skutečnosti, že Svaz vystupoval v postavení stavebníka na základě dohod o převodu investorství nelze dovodit originární nabytí vlastnického práva Svazem k realizované stavbě. [8] Pokud však jde o smlouvu o převodu investorství ze dne 24. 6. 2014 (investiční akce č. 265, ul. Za Humny), je zjevné již z jejího obsahu ("Svaz zajistí kompletní realizaci předmětné stavby a po jejím dokončení ji zařadí do majetku Svazu, který se dle členění majetku nachází na území městyse..."), že obsah této smlouvy správní orgány necitovaly a ani v nejhrubších rysech nehodnotily, byť se liší od ostatních smluv o převodu investorství. Závěry správních orgánů ohledně smluv o převodu investorství se proto, pokud jde o tuto smlouvu, neopírají o dostatek důvodů, což mělo za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. [9] S ohledem na výše uvedené se krajský soud zabýval otázkou ukončení provozní smlouvy mezi žalobcem a Městysem. Shledal, že ohledně této otázky nejsou závěry správních orgánů jasné v tom, na základě jakého právního jednání (zda odstoupením od smlouvy či výpovědí) mělo dojít k zániku práv a povinností z provozní smlouvy. Žalovaný také pominul argumentaci, kterou k tomu žalobce vznesl v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí; v této části je tak rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Žalovaný pouze s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č.j. 26 Cdo 4497/2017337, dovodil, že závěr vyslovený krajským úřadem, pokud jde o platnost odstoupení od provozní smlouvy, je správný. Nevysvětlil však, jak závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu aplikoval na problematiku ukončení provozní smlouvy Městysem. Z výše uvedených důvodů nemůže v rámci soudního přezkumu v této části rozhodnutí žalovaného obstát, neboť je třeba vypořádat námitky týkající se provozní smlouvy. [10] Z protokolárního předání předmětného majetku dne 12. 7. 2019 nelze s ohledem na povahu vodovodního a kanalizačního potrubí coby věci nemovité dovozovat právní následky takového jednání ve smyslu převodu vlastnického práva k nemovitosti, což však nemá vliv na správnost závěrů ohledně vlastnictví předmětného vodohospodářského majetku (kromě majetku vybudovaného na základě Smlouvy o převodu investorství ze dne 24. 6. 2014, týkající se ul. Za Humny, kterou budou správní orgány teprve v dalším řízení posuzovat). [11] Proti rozsudku krajského soudu ze dne 21. 11. 2023 podaly obě osoby zúčastněné na řízení (dále též "stěžovatelé") kasační stížnosti obsahující totožnou argumentaci. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 4 As 391/2023210, rozsudek krajského soudu ze dne 21. 11. 2023 zrušil a věc mu opět vrátil k dalšímu řízení. V případě dohody o převodu investorství ze dne 24. 6. 2014 stěžovatelům přisvědčil, že se svým obsahem neliší od ostatních dohod o převodu investorství a správní orgány se s ní nemusely ve svých rozhodnutích zvláště vypořádávat. Shledal proto nesprávným závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ohledně posouzení otázky vlastnického práva k majetku vybudovanému Svazem na základě dohody o převodu investorství ze dne 24. 6. 2014 (ke kanalizaci Za Humny). [12] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného Nejvyšší správní soud neshledal ani ve vztahu k zániku práv a povinností z provozní smlouvy mezi žalobcem a Městysem. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že k ukončení provozní smlouvy došlo a neshledal v této souvislosti pochybení. Z rozhodnutí žalovaného je dále zřejmé, že při posouzení věci zohlednil ukončení provozní smlouvy a konkrétní způsob jejího ukončení (zda výpovědí či odstoupením od smlouvy) označil za nepodstatný vzhledem k svému předchozímu závěru, že vlastníkem předmětného vodohospodářského majetku je Městys. Z rozhodnutí žalovaného tedy alespoň rámcově vyplývá, na základě jakých skutečností a úvah rozhodl. Nejvyšší správní soud proto odchylně od krajského soudu dospěl k závěru, že nedostatky odůvodnění rozhodnutí žalovaného nejsou natolik závažné, aby měly za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, a přisvědčil proto stěžovatelům, že rozhodnutí žalovaného není stiženo touto vadou. [13] K protokolu o předání majetku a dokumentů ze dne 12. 7. 2019 Nejvyšší správní soud konstatoval, že jím Svaz reagoval na rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, sp. zn. OOSČ 300/2018 OOSC/48, kterým krajský úřad rozhodl o povinnosti Svazu předat Městysi vypočtený majetek, včetně originálů majetkové a provozní evidence. Na protokol tak nelze nahlížet jako na právní jednání či titul, na základě kterého došlo k převodu vlastnictví k vodohospodářskému majetku. Z rozsudků NSS, kterými žalobce argumentoval, rovněž nijak nevyplývá vlastnické právo Svazu k tomuto vodohospodářskému majetku. Majetek vybudovaný na základě investorských smluv nemůže být vlastnictvím Svazu. d) Napadený rozsudek krajského soudu [14] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 19. 11. 2025, č. j. 62 A 155/2020432, žalobu zamítl. Důvody, pro které žalovaný nepřisvědčil odvolací námitce žalobce ohledně vlastnictví vodohospodářského majetku, jsou obsaženy především v prvostupňovém rozhodnutí. Odůvodnění otázky vlastnictví vodohospodářského majetku v napadeném rozhodnutí tak je dostatečné, neboť správní řízení je z hlediska soudního přezkumu nutné chápat jako jeden celek. Rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné ani ve vztahu k zániku práv a povinností z provozní smlouvy mezi žalobcem a Městysem. Alespoň rámcově z něj totiž vyplývá, na základě jakých skutečností a úvah rozhodl. [15] Krajský soud se dále zabýval vlastnictvím vodohospodářského majetku. U majetku vloženého (převedeného na základě dohod o převodu majetku do roku 2000) poukázal na judikaturu NSS (rozsudky č. j. 10 As 350/202256 a č. j. 4 As 391/2023210) a konstatoval, že vlastníkem tohoto majetku je (a po celou dobu členství ve Svazu byl) Městys z důvodu absolutní neplatnosti převodu tohoto majetku do vlastnictví Svazu. [16] Ohledně majetku vybudovaného na základě dohod o převodu investorství krajský soud konstatoval, že dohody o převodu investorství nemohou být nabývacím titulem. Ze skutečnosti, že Svaz na základě těchto dohod vystupoval v postavení stavebníka, nelze dovodit originární nabytí vlastnického práva Svazem k realizované stavbě. Stavebníkem se stal Svaz na základě dohod o převodu investorství uzavřených s Městysem. Na základě takového smluvního ujednání nemohl Svaz nabýt dobrou víru, že se stane vlastníkem. Titul k nabytí vlastnického práva k vybudovanému majetku nelze dovozovat ani ze stanov. Ze samostatného pojmu "vložení" do Svazu nelze činit žádné závěry ohledně vlastnického práva, neboť do Svazu byl vkládán veškerý majetek obcí, s nímž Svaz hospodařil. Smlouva o převodu investorství ze dne 24. 6. 2014 se od ostatních smluv o převodu investorství uzavřených mezi Svazem a Městysem po 1. 1. 2001 neliší. Správní orgány tedy správně vycházely z předpokladu, že majetek vybudovaný na základě dohod o převodu investorství je ve vlastnictví Městyse. [17] K existenci provozní smlouvy krajský soud poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS č. j. 4 As 391/2023210. Názor správních orgánů o neexistenci platné provozní smlouvy mezi žalobcem a Městysem obstojí. Není určující, k jakému konkrétnímu datu byla provozní smlouva ze dne 17. 12. 1996 ukončena, resp. jakým způsobem (zda výpovědí či odstoupením od smlouvy). Z pohledu dodržení podmínek podle § 6 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb. je důležitý toliko fakt, že v době vydání napadeného rozhodnutí jiná provozní smlouva k předmětnému vodohospodářskému majetku uzavřena nebyla. Úkony Městyse jako vlastníka předmětného vodohospodářského majetku tuto skutečnost potvrzují a žalobci se opak prokázat nepodařilo. [18] Ohledně možnosti nabytí vlastnického práva na základě protokolu o předání majetku a dokumentů ze dne 12. 7. 2019 krajský soud konstatoval, že nepředstavuje právní jednání či titul, na základě kterého by došlo k převodu vlastnictví k vodohospodářskému majetku. K poukazu žalobce na existenci pravomocného rozhodnutí o vlastnictví majetku dle výroku III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019 krajský soud uvedl, že se nejedná o rozhodnutí dle § 52 odst. 2 s. ř. s., jímž by byl vázán. [19] K argumentaci žalobce, že vlastníkem vodohospodářského majetku na území Městyse je stále Svaz, krajský soud odkázal na bod 56 rozsudku NSS č. j. 4 As 391/2023210, kde se zabýval žalobcem tvrzenými rozpory v judikatuře Nejvyššího správního soudu. [20] Námitku ohledně vady provozní smlouvy č. 1/2016, včetně dodatků, krajský soud posoudil tak, že za situace, kdy obstál závěr správních orgánů, že vodohospodářský majetek byl ve vlastnictví Městyse, lze přisvědčit rovněž jejich závěru, že Městys byl oprávněn vybrat si provozovatele kanalizací za splnění podmínek § 6 zákona č. 274/2001 Sb. Pokud v řízení o žádosti VAK Loucko byla předložena provozní smlouva č. 1/2016, včetně dodatků dokládajících vůli Městyse, aby na jeho území provozoval vodohospodářský majetek VAK Loucko, nebylo nezbytně nutné vyžadovat od žadatele další podklady, které by platnost provozní smlouvy na veškerou vodohospodářskou infrastrukturu bezpodmínečně potvrdily. II. Obsah podání stran v řízení o kasační stížnosti a) Kasační stížnost [21] Žalobce (dále též "stěžovatel") proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost. Vyjádřil přesvědčení, že se jedná o přípustnou kasační stížnost, neboť se jedná o jeho první kasační stížnost a aplikace § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. by vedla k nepřiměřenému omezení jeho práva na soudní ochranu, neboť by mu fakticky znemožnila přístup k Nejvyššímu správnímu soudu, aniž by kdy měl reálnou možnost uplatnit své kasační námitky. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl ke zcela novým závěrům ohledně neexistence a ukončení provozní smlouvy stěžovatele a vlastnictví vloženého majetku než dosavadní judikatura, přičemž tyto mají zásadní dopady do souvisejících řízení. [22] Vodohospodářský majetek na území Městyse, ke kterému krajský úřad v posuzované věci vydal VAK Loucko povolení k provozování, je nadále ve vlastnictví Svazu, nikoliv Městyse, jelikož doposud nedošlo k majetkovému a finančnímu vypořádání mezi Svazem a Městysem. Nejvyšší správní soud závěr o neplatnosti právních jednání týkajících se majetku vloženého uvedený v rozsudku č.j. 10 As 350/202256 následně korigoval v rozsudku ze dne 28. 3. 2024, č. j. 10 As 266/202376, v němž potvrdil, že otázka vlastnictví vloženého majetku byla již pravomocně vyřešena ve výroku III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019, č.j. KUJI 53597/2019, které je rozhodnutím o předběžné otázce a soudy z něj musí vycházet podle § 52 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud se s argumentací stěžovatele a odkazem na rozsudek NSS č. j. 10 As 266/202376 nevypořádal, a z tohoto důvodu je napadený rozsudek zčásti nepřezkoumatelný. Správní orgány měly v posuzované věci podle § 57 odst. 3 správního řádu vycházet z výroku III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, které potvrzovalo vlastnictví vloženého majetku Svazem. Pokud se tímto rozhodnutím neřídily, porušily tím zákon. Takový závěr je v souladu i s dřívější judikaturou NSS, zejména s rozsudky č. j. 8 As 224/2021182 a 6 As 269/202147, od kterých se NSS v rozsudku č. j. 10 As 350/202256 překvapivě odchýlil. V rozsudku č. j. 8 As 224/2021182 NSS odmítl názor Městysu, že dohody o převodu majetku byly neplatné pro rozpor se zákonem. [23] Krajský soud měl zohlednit judikaturu komplexně a nestavět své závěry izolovaně pouze na jednom rozsudku. Z bodu 56 rozsudku NSS č. j. 4 As 391/2023210 nevyplývá, že Městys byl vlastníkem vloženého majetku. NSS se v tomto rozsudku nezabýval rozsudkem téhož soudu č. j. 10 As 266/202376. Vlastnictví vloženého majetku Svazem bylo dlouhodobě potvrzováno správními orgány i soudy a nyní není důvod se od těchto závěrů odchýlit. Skutkový stav zůstal nezměněný a za existence pravomocného výroku III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, a rozsudku NSS č. j. 10 As 266/202376 je vlastnictví vloženého majetku Svazem v tomto řízení jednoznačně potvrzeno. [24] Krajský soud nesprávně uvedl, že překážka věci rozhodnuté podle § 57 odst. 3 správního řádu se podle judikatury vztahuje toliko na rozhodnutí pozitivní, nikoliv na rozhodnutí negativní (zamítnutí návrhu), jak tomu bylo ve výroku III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019. NSS však uvedl v rozsudku ze dne 28. 3. 2024, č. j. 10 As 266/202376, že účelem § 57 odst. 3 správního řádu je zajistit jednotu rozhodovací činnosti správních orgánů a zamezit situacím, kdy by shodná otázka byla správními orgány posouzena rozdílně. Pakliže existuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí v dané věci, měly by z něj soud i správní orgány vycházet. [25] Ve vztahu k vloženému majetku je nesprávný také závěr krajského soudu, že při rozhodování bylo nutné vzít v potaz zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, který v § 38 odst. 1 a 2 s účinností od 1. 1. 2001 vyloučil možnost svazků obcí vlastnit majetek vložený do nich jednotlivými členskými obcemi. Dohody o převodu movitého majetku totiž byly uzavírány již před nabytím účinnosti uvedeného zákona a k nabytí vlastnického práva Svazem k předmětnému majetku došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona. Přechodná ustanovení cit. zákona nestanovují povinnost vrácení majetku obcemi již vloženého do svazku obcí před nabytím účinnosti tohoto zákona, resp. platnost dohod o převodu movitého majetku se tímto neruší, ani se netransformuje případné vlastnické právo svazku k tomuto majetku na právo hospodaření. [26] K majetku nabytému vlastní činností Svazu na základě dohod o převodu investorství stěžovatel uvedl, že smluvní strany již od počátku předpokládaly, že majetek bude vybudován třetí osobou do vlastnictví Svazu. Svaz dohodou o převodu investorství toliko vstupoval do pozice stavebníka ve smyslu stavebních předpisů a kupoval si od Městysu projektovou dokumentaci pořízenou Městysem. Samotné stavby kanalizací v době uzavírání dohod o převodu investorství neexistovaly. Tyto pořídil Svaz originárně do svého vlastnictví na základě smluv o dílo uzavřených se třetími osobami. Zákaz svazků obcí vlastnit majetek ve vlastnictví členských obcí vložených do nich členským obcemi vyplývající z § 38 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se vztahuje pouze na majetek, který ze svého existujícího majetku členská obec bezúplatně dává do dispozice i práva hospodaření svazku. Za majetek vložený do práva hospodaření Svazu lze považovat toliko majetek, který v okamžiku uzavření smlouvy o vkladu majetku do hospodaření existuje a toto vložení majetku je provedeno ze strany Městyse bezúplatně. Tomu odpovídá znění § 38 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Vzhledem k tomu, že předmětný majetek Městys nikdy nevlastnil, nemohl jej vložit ze svého majetku do Svazu. Majetek pořízený vlastní činností Svazu, na něž se vztahují dohody o převodu investorství, tak bez ohledu na znění dohod o převodu investorství a znění stanov nikdy nemohl mít povahu tzv. majetku s právem hospodaření dle článku 8.4 písm. c) stanov Svazu, v němž je výslovně uvedeno v souladu s § 38 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, že takovým majetkem je pouze majetek, který do hospodaření svazku vložily ze svého vlastního majetku členské obce. [27] Neobstojí ani argumentace Městyse, že Svaz majetek nabytý jeho vlastní činností nenabýval do svého vlastnictví, avšak že se vlastníkem tohoto majetku stala automaticky konkrétní členská obec. Tento závěr nemá oporu ve stanovách ani v právních předpisech a byl vyvrácen správními soudy (např. rozsudek krajského soudu ze dne 23. 10. 2025, č.j. 30 A 24/2021365). Městys ve smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 3. 9. 2013 v rámci realizace stavby "Luka nad Jihlavou, kanalizační sběrače Na Balkáně a U Koupaliště, SO 0101 - kanalizační síť - VII. etapa" prohlásil, že vlastníkem stavby je Svaz. Jedná se o další důkaz, že o vlastnictví majetku vybudovaného vlastní činností Svazu nebylo mezi stranami dlouhá léta pochyb. Vlastnické právo Svazu začal Městys zpochybňovat až po svém vystoupení ze Svazu. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud se k předložené smlouvě o zřízení věcného břemene nevyjádřily, přestože na tento důkazní prostředek stěžovatel odkazoval. [28] Stěžovatel nesouhlasí ani s hodnocením krajského soudu týkajícím se dohody o převodu investorství ke kanalizaci v ul. Za Humny. Z výslovného vyjádření uvedeného ve smlouvě, že Svaz stavbu po dokončení zařadí do svého majetku, je zřejmý úmysl stran vybudovat na území Městyse novou část kanalizace a tuto pořídit do vlastnictví Svazu. [29] Nesprávný je i závěr krajského soudu ohledně neexistence platné provozní smlouvy stěžovatele. Není totiž vůbec jasné, na základě jakého konkrétního právního jednání mělo údajně dojít k zániku práv a povinností z provozní smlouvy. Zda a jakým způsobem měla být provozní smlouva ukončena, je přitom zásadní pro posouzení věci. V této části je proto napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Kanalizace, k nimž bylo v posuzované věci vydáno povolení k provozování, jsou nadále ve vlastnictví Svazu, se kterým stěžovatel uzavřel provozní smlouvu; tato smlouva nebyla ze strany stěžovatele ani Svazu doposud ukončena. [30] Městys od provozní smlouvy nikdy platně neodstoupil. Odstoupení od provozní smlouvy učinil pouze starosta Městyse, aniž by vůle k tomuto právnímu jednání byla vytvořena orgánem obce, jak stanoví zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Městys nedoložil žádné usnesení rady Městyse, které by prokazovalo vytvoření vůle odstoupit od provozní smlouvy předtím, než starosta odstoupení učinil. Nemůže jej ani doložit, neboť žádné takové rozhodnutí rady Městyse neexistuje. Touto skutečností a argumentací stěžovatele se krajský soud v napadeném rozsudku nezabýval. Bližším zkoumáním existence takového usnesení rady obce se nezaobíraly ani správní orgány. Stěžovatel tak má uzavřenou platnou provozní smlouvu k předmětným kanalizacím. [31] Správní orgány i krajský soud tak na jednu stranu tvrdí, že majetek vložený je ve vlastnictví Městyse, nikoliv Svazu, jelikož jsou údajně dohody o převodu movitého majetku neplatné pro absenci usnesení zastupitelstva Městyse o jejich schválení. Na druhou stranu ovšem potvrzují platnost odstoupení Městysem od provozní smlouvy, kdy usnesení zastupitelstva o schválení prokazatelně absentuje. [32] Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4497/2017, v němž posuzoval skutečnosti týkající se vystoupení statutárního města Jihlavy ze Svazu. Usnesení zastupitelstva statutárního města Jihlava o vystoupení ze Svazu neprokazovalo vůli odstoupit od provozní smlouvy a Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že statutární město Jihlava po svém vystoupení ze Svazu vstoupilo do právního postavení pronajímatele namísto (resp. vedle) Svazu. [33] Z usnesení zastupitelstva Městyse ze dne 1. 4. 2014, kterým bylo schváleno vystoupení ze Svazu a uloženo radě Městyse zajistit všechny administrativní kroky s vystoupením spojené, tedy také v žádném případě nelze dovodit skrytou vůli Městyse odstoupit od provozní smlouvy. Stejně tak nevyplývá ani z usnesení zastupitelstva Městyse ze dne 4. 4. 2017, na které krajský soud v napadeném rozsudku odkazuje, kde není tato skutečnost vůbec zmíněna. Nepřiléhavý je i odkaz krajského soudu na výpis usnesení rady Městyse ze dne 20. 6. 2017, když toto bylo vydáno ex post (tj. po odstoupení učiněném starostou) a rada navíc úkon neschválila, pouze vzala na vědomí odpověď stěžovatele doručenou dne 15. 6. 2017 na výzvu Městyse ze dne 14. 3. 2017 a dopis Městyse ze dne 11. 5. 2017 týkající se odstoupení žalobce od provozní smlouvy. Nemožnost dodatečného zhojení absence předchozího schválení úkonu orgánem obce přitom konstatoval též NSS v rozsudku č. j. 3 As 74/202084. [34] I pokud by odstoupení Městyse nebylo nicotné pro nedostatek formy, Městys by učinil neplatné (zdánlivé) odstoupení pouze ve vztahu k majetku s právem hospodaření, tj. infrastrukturnímu majetku vymezenému v čl. 8. 4 písm. c) stanov, nikoliv k majetku vybudovanému vlastní činností svazku a vloženému majetku, o jehož provozování jde v tomto řízení. To vyplývá přímo ze znění přípisu Městyse, který odstoupení činí ve vztahu k "užívání vodohospodářského majetku, který je vlastnictvím Městyse Luka nad Jihlavou a ke kterému měl do dne ukončení účasti Městyse Luka nad Jihlavou ve SVAK Jihlavsko tento SVAK Jihlavsko právo hospodaření". Odstoupení Městyse od provozní smlouvy učiněné přípisem starosty Městyse ze dne 9. 5. 2017 je tak nejen neplatné (zdánlivé), ale nadto bylo starostou zamýšleno pouze k majetku s právem hospodaření Svazu. Předmětný majetek však tuto povahu nemá. Z povahy věci nemohl ani Městys odstoupit od provozní smlouvy ve vztahu k majetku, který sám v době odstoupení nevlastnil. [35] I pokud by bylo odstoupení od provozní smlouvy předem schváleno radou Městyse a nejednalo by se o zdánlivé právní jednání, bylo by toto odstoupení neplatné, neboť by bylo učiněno v rozporu s čl. 20. 3. provozní smlouvy, resp. nebyly pro něj dány žádné důvody. Stěžovatel nájemné vždy platil řádně a včas způsobem upraveným v čl. 3 provozní smlouvy Svazu, který byl a stále je vlastníkem majetku vloženého i pořízeného vlastní činností. Městys tedy nebyl vůbec stranou provozní smlouvy ve vztahu k tomuto majetku, stěžovatel mu nedlužil žádné nájemné za tento majetek a Městys nemohl od smlouvy ve vztahu k tomuto majetku odstoupit. [36] Pokud žalovaný (a krajský soud) dovozuje, že odstoupení Městyse od provozní smlouvy ze dne 9. 5. 2017 bylo důvodné pro neplacení nájemného stěžovatelem Městysi, opomíjí skutečnost, že v době neplatného odstoupení od provozní smlouvy Městysem nebyl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4497/2017, vydán a stěžovatel se jim nemohl řídit. [37] Stěžovatel uzavřel, že měl v době vydání rozhodnutí žalovaného k předmětné kanalizaci uzavřenu platnou provozní smlouvu se Svazem, který je jejím vlastníkem. Posuzovaná věc se skutkově neliší od věci sp. zn. 10 As 266/2023, v níž Nejvyšší správní soud potvrdil, že závěry správních orgánů ve věci existence provozní smlouvy jsou nepřezkoumatelné. b) Vyjádření žalovaného [38] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu. c) Vyjádření Městyse [39] Městys ve vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost za nepřípustnou, neboť argumenty stěžovatele již byly vypořádány v předchozích rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Tvrzení stěžovatele, že NSS v rozsudku č. j. 10 As 266/207373 potvrdil vyřešení právní otázky vlastnictví vloženého majetku výrokem III rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, je nepodložené a zavádějící. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku pouze uvedl, že se krajský úřad v dalším řízení bude muset s tímto výrokem vypořádat. Ustanovení § 52 odst. 2 s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu nebránilo, aby vyřešil otázku neplatnosti dohod o převodu majetku uzavíraných do roku 2000 ve věcech sp. zn. 4 As 103/2022 a sp. zn. 10 As 350/2022. Z výroku III cit. rozhodnutí krajského úřadu nelze nyní vycházet, neboť je postaven na důvodech, které jsou z pohledu nynější rozhodovací praxe překonány. [40] Krajský úřad se s touto argumentací stěžovatele vypořádal v rozhodnutí o vrácení majetku týkající se obce Bítovčice (rozhodnutí ze dne 26. 8. 2025, č. j. KUJI 73258/2025, sp.zn OOSČ 659/2018), v němž vysvětlil, že ve správním řízení je úžeji vymezena překážka věci rozhodnuté, a to tak, že pokud je návrh zamítnut, neznamená to, že by věc nemohla být posouzena znovu (překážka věci rozhodnuté platí jen v těch případech, kde bylo přiznáno právo či uložena nějaká povinnost). Dále krajský úřad uvedl, že ze zamítnutí návrhu nelze automaticky vyvozovat, že vlastníkem uvedeného majetku je Svaz. Krajský úřad nemůže konstitutivně zakládat svým rozhodnutím vlastnické právo. Pokud vlastnické právo náleželo po celou dobu obci, nemohl tento výrok toto vlastnické právo změnit, k tomu nemá krajský úřad pravomoc. [41] Otázka přechodu práv a povinností z provozní smlouvy uzavřené mezi Svazem a stěžovatelem byla již vypořádána v rozsudku NSS č. j. 4 As 391/2023210. Argumentace stěžovatele by v podstatě znamenala, že si Svaz z finančních prostředků obce vybuduje majetek do svého vlastnictví. Pro posouzení vlastnického práva je irelevantní to, kdo vystupuje ve stavebním řízení jako stavebník. Majetek pro obec byl sice objednán a vybudován s pomocí Svazu prostřednictvím jím smluvně zavázaných subjektů, nebyl však vybudován z finančních prostředků Svazu. [42] Také veškerý další majetek, pro jehož pořízení poskytl Svaz pomoc Městysi či jiné členské obci, byl budován vždy do vlastnictví této obce. Rovněž tyto otázky již byly opětovně vyřešeny nejen krajským soudem, ale i Nejvyšším správním soudem. Pokud stěžovatel tento majetek označuje za "nabytý vlastní činností svazku" a argumentuje, že se nemůže jednat o majetek vložený do hospodaření Svazu, přehlíží samotný obsah smluv o převodu investorství. Dle nich platí, že Svaz zajistí kompletní realizaci předmětné stavby a po jejím dokončení ji zařadí do majetku Městyse vloženého do Svazu. Jak trefně uzavřel Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě v usnesení ze dne 13. 12. 2017, č. j. 72 Co 153/2017650, obsah těchto smluv umožňuje jen stěží dospět k jinému závěru, než že se smluvní strany dohodly na tom, že pořízený majetek se stane vlastnictvím obce, se kterým Svaz bude jen hospodařit. Jiný výklad by byl v rozporu se stanovami Svazu a § 38 zákona č. 250/2000 Sb. a jeho smyslem a účelem. Městysi náleží vlastnické právo k vodohospodářskému majetku, který nabyl za organizační pomoci Svazu. Nejvyšší správní soud ohledně tohoto majetku již vícekrát dospěl k závěru, že se jedná o majetek obcí. Smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 3. 9. 2013 je absolutně neplatná a nemůže být právním titulem pro vznik vlastnického práva ve prospěch Svazu. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 391/2023210 vyslovil, že není pochyb o tom, že mezi Městysem a stěžovatelem nebyl v době vydání rozhodnutí žalovaného žádný smluvní vztah a rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné. Okolnosti případu, kdy stěžovatel neplatil Městysi nájemné a ani neplnil další povinnosti, k nimž se zavázal v provozní smlouvě, nepřipouští jiný závěr, než že práva a povinnosti z provozní smlouvy na Městys nepřešla. [43] Odstoupení Městyse od provozní smlouvy nevyžadovalo zvláštní rozhodnutí jeho příslušného orgánu. Výzva Městyse k placení nájemného stěžovateli a další postup byl schválen v zastupitelstvu Městyse usnesením ze dne 4. 4. 2017 a odstoupení od provozní smlouvy dále v radě Městyse dne 20. 6. 2017, což je zcela dostačující a šlo o postup souladný se zákonem o obcích. Městys postup řádně projednal v orgánech obce. V této souvislosti odkázal na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04. Odstoupení Městyse od provozní smlouvy tak je zcela perfektním a účinným právním jednáním. d) Vyjádření VAK Loucko [44] VAK Loucko ve svém vyjádření uplatnil argumentaci o nepřípustnosti kasační stížnosti shodnou jako ve vyjádření Městyse. Navíc uvedl, že pokud se stěžovatel dovolává závěrů rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, musí současně respektovat, že dle nich byl Svaz povinen majetek (tedy i majetek, k němuž byly uzavírány dohody do roku 2000) Městysi vrátit (výrok V. rozhodnutí krajského úřadu), což Svaz učinil (protokolem o předání majetku ze dne 12. 7. 2019), přičemž k tomuto okamžiku měl Městys nabýt vlastnické právo. Pokud by stěžovatel byl ve své argumentaci důsledný a skutečně vycházel z právních závěrů krajského úřadu, pak by musel uznat, že Městys je vlastníkem předmětného majetku na základě předání majetku ze strany Svazu. [45] O odvolání Svazu proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 26. 8. 2025, č. j. KUJI 73258/2025, sp.zn OOSČ 659/2018, rozhodlo Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 8. 12. 2025, č. j. MV - 1632415/ODK2025, tak, že napadený výrok o určení vlastnického práva zrušilo a řízení v této části zastavilo. Podstatné však je, že k argumentaci Svazu o překážce věci rozhodnuté nepřihlédlo s tím, že tato překážka je spojena s pozitivními rozhodnutími, nikoli i s negativními rozhodnutími. [46] Také otázka vlastnictví majetku vybudovaného na základě dohod o převodu investorství již byla vyřešena Nejvyšším správním soudem. Obsah smluv o dílo, které Svaz uzavřel se zhotoviteli, nemohl mít vliv na vztah mezi ním a Městysem založený stanovami, případně smlouvami o převodu investorství. Podstatné je, že Svaz budoval vodohospodářský majetek do vlastnictví Městyse. Smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 3. 9. 2013 není právním titulem pro vznik vlastnického práva Svazu. Pokud je v ní Svaz nesprávně uveden jako vlastník vodohospodářského majetku, pak se zjevně jedná o podstatný omyl. Na základě dohody o převodu investorství ke stavbě "Luka nad Jihlavou, kanalizační sběrače Na Balkáně, a u Koupaliště, SO 0101 - kanalizační síť - VII. Etapa" datované dnem 10. 1. 2012 bylo jednoznačně ujednáno, že předmětný vodohospodářský majetek bude po dokončení zařazen do majetku Městyse vloženého ve Svaz, a na straně druhé Svaz předložil Městysu návrh uvedené smlouvy o zřízení věcného břemene, kde má být označen jako vlastník tohoto majetku. Pokud stěžovatel tento majetek označuje za "nabytý vlastní činností svazku" a argumentuje, že se nemůže jednat o majetek vložený do hospodaření Svazu, tato jeho argumentace zcela účelově přehlíží samotný obsah smluv o převodu investorství. [47] Posuzovaná provozní smlouva není smlouvou nájemní, u které by bylo možné uvažovat o přechodu práv a povinností. K žádné změně vlastnictví u posuzovaného majetku nedošlo. Podle závěrů soudů byl Městys vždy vlastníkem. Bez této změny vlastnictví proto nemůže být ani uvažován přechod práv a povinností z provozní smlouvy. Odstoupení Městyse od předmětné provozní smlouvy je perfektním a účinným právním jednáním. e) Replika stěžovatele [48] Stěžovatel v replice k vyjádřením osob zúčastněných na řízení uvedl, že jeho kasační stížnost je přijatelná. Otevírá totiž otázky, které dosud nebyly Nejvyšším správním soudem plnohodnotně vypořádány, a její věcný přezkum je proto nejen přípustný, ale i nezbytný. Odmítnutí kasační stížnosti jako nepřípustné by znamenalo odepření soudní ochrany stěžovateli v situaci, kdy krajský soud formuloval nové právní závěry, které dosud nebyly předmětem přezkumu NSS. Že se stěžovatel v dřívějších řízeních vyjádřil k argumentaci osob zúčastněných na řízení a skutkovému stavu, nelze ztotožňovat s jeho právem na soudní ochranu. Odkaz osob zúčastněných na řízení na rozsudek NSS č. j. 2 As 317/201967 proto není přiléhavý. Nejvyšší správní soud sice v bodu 51 rozsudku č. j. 4 As 391/2023210 nesouhlasil se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, ovšem nadále není vůbec vyjasněno, zda a na základě jakého titulu mělo údajně dojít k ukončení provozní smlouvy. Pokud přitom tyto skutečnosti nebudou vyjasněny, vzniká tím stav právní nejistoty. [49] Platnost provozní smlouvy nadále trvá i ve vztahu k Městysi jako vystupivší obci, což bylo potvrzeno i soudy (rozsudky NSS č. j. 3 As 336/202296 a 10 As 350/202276). Nelze proto tvrdit, že provozní smlouva zanikla a stěžovatel nemá uzavřenu platnou provozní smlouvu k provozování kanalizace, resp. že od provozní smlouvy bylo Městysem platně odstoupeno. Provozní smlouva uzavřená mezi Svazem a stěžovatelem byla nadto ve vztahu ke kanalizacím Svazu prodloužena dodatkem č. 9 ze dne 29. 5. 2019, a v současnosti tak ve vztahu k tomuto majetku stále trvá. [50] Pravomocný a vykonatelný výrok III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, je rozhodnutím o předběžné otázce a žalovaný jím byl vázán podle § 57 odst. 3 správního řádu. Pokud NSS nesprávně bez bližších znalostí souvisejících okolností dospěl v rozsudku č. j. 10 As 350/202256 k závěru o neplatnosti dohod, pak nelze ignorovat rozsudek č.j. 10 As 266/202376, kde stejný senát NSS své závěry korigoval. S tímto rozsudkem se však krajský soud ani Nejvyšší správní soud nevypořádal. [51] Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 26. 8. 2025, č. j. KUJI 73258/2025, sp. zn. OOSČ 659/2018, týkající se obce Bítovčice bylo následně zrušeno rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 8. 12. 2025, č. j. MV1632415/ODK2025, a je pro tuto věc irelevantní. Odkazy osob zúčastněných na řízení na judikaturu NSS a ÚS nejsou přiléhavé. Ve věci vlastnictví vloženého majetku Svazem v tomto řízení nedošlo k žádné relevantní změně návrhu a nebyl podán nový návrh ani vedeno nové řízení. Také Ministerstvo vnitra v naposledy uvedeném rozhodnutí potvrzuje, že deklaratorní určení vlastnictví předmětného majetku nemohlo být obci vydáno, když krajský úřad v roce 2019 už návrh na určení vlastnictví výrokem II. pravomocně zamítl a obec nepodala žalobu ani nový návrh. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 752/18 uvádí, že vyhovění nové žádosti či návrhu, které byly dříve pravomocně zamítnuty, bude připadat do úvahy zejm. v případě, že v mezidobí dojde ke změně podmínek, za nichž byla žádost v původním řízení posuzováno. K tomu však v dané věci nedošlo. [52] K majetku nabytému vlastní činností Svazu na základě dohod o převodu investorství stěžovatel uvedl, že osoby zúčastněné na řízení zcela pomíjí daňové důvody pro převedení investorství a vlastnictví majetku na Svaz, a v důsledku toho prezentují chybný výklad smluvní dokumentace. [53] Osoby zúčastněné na řízení nepřichází s žádnou argumentací, která by ve vztahu k provozní smlouvě zpochybňovala skutečnosti tvrzené stěžovatelem. Nesprávně tvrdí, že provozní smlouva není smlouvou nájemní, u které by bylo možné dovozovat, že došlo k převodu práv a povinností na Městys v případě, že by vlastníkem vodohospodářského majetku nebyl Svaz. Touto argumentací osob zúčastněných na řízení a povahou provozní smlouvy se ovšem již správní soudy zabývaly a nepřisvědčily jí. [54] Konstantní judikatura správních i civilních soudů vychází z toho, že i v případě zániku tzv. práva hospodaření k majetku vloženému do hospodaření Svazu ve smyslu čl. 8.4 písm. c) stanov Svazu vystoupivší obec vstupuje do právního postavení pronajímatele tohoto majetku dle provozní smlouvy, a to na základě analogické aplikace § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, které se aplikuje dle přechodného ustanovení obsaženého v § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť provozní smlouva nese znaky pachtu. Tyto závěry byly výslovně obsaženy např. v rozsudcích krajského soudu č. j. 31 A 89/202171 a 31 A 12/2021123 a dále v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 26 Cdo 4497/2017337. Pokud přitom výše uvedené závěry na základě analogické aplikace § 680 zákona č. 40/1964 Sb. platí pro tzv. majetek vložený do hospodaření Svazu, tím spíše se musí uplatnit k předmětnému majetku, u nějž § 680 zákona č. 40/1964 Sb., není aplikován analogicky, nýbrž přímo. Nelze proto souhlasit s argumentací Městyse, že provozní smlouva řeší práva a povinnosti přesahující otázky typické pro nájemní vztah, resp. není tak nájemní smlouvou, na niž by se měl vztahovat § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2024, č. j. 10 As 48/202462, tento názor o povaze provozní smlouvy rovněž potvrdil. S ohledem na předmět provozní smlouvy a její články 1 - 3 je jisté, že provozní smlouva je jako celek typovou smlouvou nájemní dle zákona č. 40/1964 Sb., neboť stěžovatel je na jejím základě oprávněn majetek nejen užívat, ale též brát užitky z provozování vodovodů a kanalizací. f) Duplika VAK Loucko [55] VAK Loucko v duplice ze dne 29. 5. 2026 k replice žalobce uvedl, že přípustnost kasační stížnosti žalobce nezakládá argumentace, že Nejvyšší správní soud ve svých předchozích rozhodnutích v této věci neměl reagovat na všechny námitky žalobce. Právě stěžovatelem označenými otázkami se totiž Nejvyšší správní soud zabýval ve svém předchozím rozsudku v této věci. Argumentaci, že zde má být právní stav právní nejistoty, označil za lichou, neboť podstatné je, že provozní smlouva v okamžiku vydání rozhodnutí žalovaného neexistovala. Městys je vlastníkem majetku, k němuž byly uzavírány smlouvy do roku 2000 na základě předání majetku ze strany Svazu. Tyto smlouvy jsou absolutně neplatné a k absolutní neplatnosti přihlíží soudy i bez návrhu. Krajský úřad nemůže konstitutivně zakládat svým rozhodnutím vlastnické právo. Pokud vlastnické právo náleželo po celou dobu obci, nemohl tento výrok vlastnické právo změnit. Navíc stěžovatel nebyl účastníkem předmětného řízení před krajským úřadem, a rozhodnutí tak vůči němu nemá právní účinky. [56] Stěžovatelem zmíněné daňové souvislosti nejsou rozhodné pro řešení otázky vlastnického práva k majetku, k němuž byly uzavírány dohody o převody investorství. Pokud stěžovatel poukazuje na ekonomické souvislosti, pak zjevně přehlíží, že majetek nebyl vybudován z finančních prostředků Svazu, nýbrž z finančních prostředků náležejících Městysi za pronájem jeho vodohospodářského majetku, s nímž Svaz hospodařil. [57] Také otázka provozní smlouvy mezi stěžovatelem a Městysem již byla vyřešena Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 4 As 391/2023210. Argumentace žalobce je neopodstatněná a zjevně účelová. Žalobce na jedné straně tvrdí, že má být mezi ním a městysem uzavřena provozní smlouva, ale jeho jednání tomu neodpovídá. Žalobce Městysi žádné nájemné neplatí a ani neplní další povinnosti z provozní smlouvy. Žalobce poukazuje na § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. nebo § 2221 zákona č. 89/2012 Sb. a tvrdí, že práva a povinnosti z provozní smlouvy měly ze Svazu přejít na Městys. Tato zákonná ustanovení však nejsou na řešenou věc aplikovatelná, a to ani analogicky. Týkají se totiž výlučně nájemních vztahů. Provozní smlouva však není smlouvou nájemní. Stěžovatel poukazuje na rozsudek NSS č. j. 10 As 48/202462, dle nějž provozní smlouva je z hlediska právní kvalifikace smlouvou nájemní s prvky jiných, přičemž dodává, že tyto prvky sdílí právní osud smlouvy nájemní. Tento závěr Nejvyššího správního soudu je však v přímém rozporu se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 270/2019 a 26 Cdo 4497/2017. V nich Nejvyšší soud uvedl, že přechod práv a povinností v rámci nájemního vztahu nastává pouze ve vztahu k ujednáním typickým pro nájemní vztah. Nejvyšší správní soud tento přechod rozšířil i na jiné smluvní typy, aniž by pro takový závěr měl zákonné opodstatnění, a aniž by takový přechod práv a povinností přesvědčivě vysvětlil. Samotná provozní smlouva otázku nájmu a provozování odděluje. Obsahuje ujednání typická pro smlouvy o dílo, příkazní smlouvy, postoupení pohledávky a další smluvní typy. [58] Argumentace stěžovatele je navíc rozporná rovněž se zákonem o obcích, jelikož by znamenala vtažení Městyse proti jeho vůli do smluvních podmínek, které nikdy neodsouhlasil. Byl by svázán právy a povinnostmi nevýhodné provozní smlouvy, aniž by byla projednána v jeho zastupitelstvu. Aplikovat výše uvedená ustanovení nového nebo starého občanského zákoníku nelze rovněž proto, že nedošlo ke změně vlastnictví. Podle závěrů soudů byl Městys vždy vlastníkem (tj. i v době uzavření provozní smlouvy). Bez změny vlastnictví proto nemůže být ani uvažován přechod práv a povinností z provozní smlouvy. g) Duplika Městyse [59] Městys v duplice ze dne 18. 6. 2026 uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadami namítanými stěžovatelem. Městysi náleží právo spravovat svůj vodohospodářský majetek. Poukázal na čl. 12, bod 12. 6 stanov Svazu, podle kterého je Svaz v případě, kdy z něj obec vystoupí, povinen obci vrátit vložený majetek a majetek, který byl do Svazu převeden dle privatizačního projektu, včetně technického zhodnocení na tomto majetku provedeném a majetek pořízený po potřeby obce s jejím finančním přispěním, avšak bez podílu na společném zařízení vodovodů a kanalizací, jehož seznam je uveden v příloze č. 2 stanov. III. Posouzení kasační stížnosti [60] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [61] Ke stěžovatelem a osobami zúčastněnými na řízení zmíněné otázce přípustnosti kasační stížnosti postačí uvést, že kasační stížnost je přípustná, neboť otázkou ukončení provozní smlouvy Městysem se Nejvyšší správní soud věcně doposud nezabýval. Ve svém předchozím rozsudku v této věci totiž ohledně ukončení provozní smlouvy pouze hodnotil přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, nikoli věcnou správnost jeho závěrů. [62] Kasační stížnost není důvodná. [63] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu. [64] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/201319). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/201333). Námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Krajský soud vystihl podstatu věci a v odůvodnění napadeného rozsudku se přezkoumatelně vypořádal se všemi stěžejními žalobními námitkami. Zároveň přednesl konkrétní a jasné důvody, které jej vedly k zamítnutí žaloby. Samotný nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry krajského soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezpůsobuje (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/201330, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010163). [65] S argumentací stěžovatele uvedené v jeho podání ze dne 17. 9. 2025, v níž poukázal na rozsudek NSS č. j. 10 As 266/202376 a dovodil, že výrok III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019, je rozhodnutím o předběžné otázce a soudy z něj musí vycházet ve smyslu § 52 odst. 2 s. ř. s., se krajský soud vypořádal v bodu 52 napadeného rozsudku. V bodech 35 a 36 krajský soud řádně zdůvodnil svůj závěr, že vlastníkem majetku vloženého (převedeného na základě dohod o převodu majetku) je a po celou dobu členství ve Svazu byl Městys z důvodu absolutní neplatnosti převodu tohoto majetku do vlastnictví Svazu. Není proto dána vada nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu spatřovaná stěžovatelem v tom, že se krajský soud údajně nevypořádal s touto jeho argumentací a s odkazem na rozsudek NSS č. j. 10 As 266/207376. [66] Uvedený závěr krajského soudu odpovídá bodu 56 předchozího rozsudku NSS v této věci (č. j. 4 As 391/2023210), v němž aproboval závěr krajského soudu, že dohody o převodu movitého majetku jsou neplatné, s tím, že tento závěr potvrdil jako správný NSS v rozsudku č. j. 10 As 350/202256. Ve stěžovatelem zmíněném rozsudku NSS č. j. 8 As 224/2021182, bod 48, se ohledně majetku tzv. předaného do Svazu a majetku privatizovaného konstatuje, že krajský soud v napadeném rozsudku otázku vlastnického práva sám nijak neřešil, a Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší se v tomto ohledu argumentací stěžovatele týkající se tohoto majetku dále zabývat. Ani z tohoto rozsudku tudíž nijak nevyplývá vlastnické právo Svazu k majetku tzv. předanému do Svazu a k majetku privatizovanému. [67] K vlastnickému právu k majetku vybudovanému na základě investorských smluv pak Nejvyšší správní soud v bodu 57 svého předchozího rozsudku v této věci (č. j. 4 As 391/2023210) shrnul, že dle cit. rozsudku NSS č. j. 8 As 224/2021182 jimi nemohl být vodohospodářský majetek na Svaz převeden, a Svaz tudíž ani nemůže být jeho vlastníkem. Neobstojí proto názor stěžovatele, že kanalizace, k nimž bylo v posuzované věci vydáno povolení k provozování, jsou nadále ve vlastnictví Svazu, nikoliv Městyse, jelikož doposud nedošlo k majetkovému a finančnímu vypořádání mezi Svazem a Městysem, jak předpokládají stanovy Svazu a potvrzuje judikatura správních soudů. Veškerá argumentace stěžovatele uvedená v bodu IV. B kasační stížnosti, v níž ohledně tohoto majetku dovozuje, že je ve vlastnictví Svazu (stěžovatel poukazoval na právní postavení Svazu, způsob pořízení staveb, smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 3. 9. 2013 v rámci realizace stavby "Luka nad Jihlavou, kanalizační sběrače Na Balkáně a U Koupaliště, SO 0101 - kanalizační síť - VII. etapa" a dohodu o převodu investorství ke kanalizaci v ul. Za Humny), je nepřípustná podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Rozporuje totiž výše uvedený závěr již vyslovený Nejvyšším správním soudem v předchozím rozsudku v této věci ohledně vlastnictví vodohospodářského majetku vybudovaného na základě investorských smluv, jímž se krajský soud v nyní napadeném rozsudku řídil. [68] Nejvyšší správní soud v bodech 52 a 53 rozsudku ze dne 28. 3. 2024, č. j. 10 As 266/202376, mimo jiné uvedl, že žalovaný se v dalším řízení bude muset vypořádat s otázkou, zda byl vázán opačným právním názorem na vlastnictví k majetku na základě dohod o převodu hmotného majetku prezentovaným v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 8. 7. 2019, č.j. KUJI 53597/2019. Aby mohl tuto otázku zodpovědět, bude muset nejprve posoudit, zda výrok III. tohoto rozhodnutí krajského úřadu, kterým žalovaný zamítl návrh Městyse na určení vlastnického práva, dopadá na vodohospodářský majetek, ke kterému zrušil žalovaný ve zde posuzované větvi sporů provozní povolení. Pokud dospěje žalovaný ke kladnému závěru, posoudí vzájemný vztah těchto rozhodnutí a jejich vzájemnou závaznost ve výše popsaném smyslu rozhodnutí o předběžné otázce podle § 57 odst. 3 správního řádu. [69] Z výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek č. j. 10 As 266/202376 nepotvrzuje vlastnictví vloženého majetku Svazem a Nejvyšší správní soud v něm žalovanému pouze uložil, aby se výrokem III. rozhodnutí krajského úřadu v dalším řízení zabýval. Stěžovatel se proto mýlí, když z tohoto rozsudku dovozuje, že Nejvyšší správní soud popřel závěr o neplatnosti předmětných dohod uvedený v rozsudku č. j. 10 As 350/202256 a potvrdil, že otázka vlastnictví vloženého majetku byla již pravomocně vyřešena ve výroku III. rozhodnutí krajského úřadu č. j. KUJI 53597/2019. Tento výrok rozhodnutí krajského úřadu tudíž není na místě považovat za rozhodnutí o předběžné otázce potvrzující vlastnictví vloženého majetku Svazem, ze kterého by správní orgány měly v posuzované věci vycházet podle § 57 správního řádu a soudy podle § 52 odst. 2 s. ř. s. [70] Přesvědčení stěžovatele, že jeho názor o vlastnictví Svazu k vloženému majetku je v souladu i s dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména s rozsudky č. j. 8 As 224/2021182 a č. j. 6 As 269/202147, neobstojí. K těmto rozsudkům se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v bodu 56 svého předchozího rozsudku v této věci. K rozsudku č. j. 6 As 269/202147 uvedl, že se k němu zdejší soud vyjádřil v rozsudku č. j. 10 As 350/202256, v němž konstatoval, že se šestý senát nezabýval absolutní neplatností dohody o převodu movitého majetku. Dále shledal, že vlastnické právo Svazu k tzv. majetku předanému do Svazu a majetku privatizovanému nevyplývá ani z rozsudku č. j. 8 As 224/2021182. Stěžovateli proto nelze přisvědčit ani v tom, že se Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 As 350/202256 od této judikatury překvapivě odchýlil. [71] Závěr krajského soudu, že překážka věci rozhodnuté (potažmo zde závaznost pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce) se podle judikatury vztahuje toliko na rozhodnutí pozitivní, nikoliv na rozhodnutí negativní (zamítnutí návrhu), jak tomu bylo u výroku III. rozhodnutí krajského úřadu č. j. KUJI 53597/2019, vyplývá z krajským soudem uvedené judikatury (rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2023, č. j. 1 As 155/202255, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 752/18). Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, v níž tento závěr zpochybňuje. Ve shodě s krajským soudem pak zdejší soud uvádí, že výše uvedené rozhodnutí krajského úřadu není ani rozhodnutím podle § 52 odst. 2 s. ř. s., jímž by soud byl vázán. Nejedná se totiž o rozhodnutí soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, ani o rozhodnutí o osobním stavu. [72] Stěžovatel rozporuje zmínku krajského soudu, že při rozhodování o vloženém majetku (převedeném na základě dohod o převodu majetku do roku 2000) bylo nutné vzít v potaz § 38 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Tento závěr ovšem vyslovil Nejvyšší správní soud již v rozsudku č. j. 10 As 350/202256 (bod 25) a krajský soud na něj správně právě v této souvislosti odkázal. Není přitom pravdou, jak dovozuje stěžovatel, že by krajský soud retroaktivně aplikoval toto ustanovení na dohody uzavřené před nabytím jeho účinnosti. Zmínce krajského soudu je totiž třeba rozumět právě v souvislosti s cit. částí odůvodnění rozsudku NSS č. j. 10 As 350/202256, z níž vyplývá, že toto ustanovení vylučuje možnost pozdějšího nabytí vlastnického práva k majetku, který byl předmětem neplatných dohod, vydržením. I tato argumentace stěžovatele je tudíž nedůvodná. [73] K námitkám stěžovatele ohledně odstoupení Městyse od provozní smlouvy Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že ani v této části není napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Krajský soud totiž v jeho bodu 47 mimo jiné konstatoval, že platnost provozní smlouvy ze dne 17. 12. 1996 byla ukončena nejpozději v roce 2017, kdy od ní Městys odstoupil z důvodů neplacení nájemného, přičemž toto jednání bylo schváleno příslušnými orgány obce, a ztotožnil se s žalovaným, že v době vydání napadeného rozhodnutí mezi stěžovatelem a Městysem žádná provozní smlouva na provozování předmětného vodohospodářského majetku neexistovala. Z uvedeného tak vyplývá, na základě jakého právního jednání podle krajského soudu došlo k zániku práv a povinností z provozní smlouvy. [74] Nejvyšší správní soud se dále zabýval správností tohoto závěru krajského soudu. Provozní smlouva upravovala vztahy mezi stěžovatelem a Svazem, mimo jiné podmínky nájmu vodohospodářské infrastruktury. K povaze této smlouvy se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v bodu 93 rozsudku ze dne 19. 12. 2024, č. j. 10 As 48/202462, kde vysvětlil, že z hlediska právní kvalifikace se jedná o smlouvu nájemní s prvky jiných smluv. Navázal, že "tyto prvky sdílí právní osud smlouvy nájemní, neboť provozní smlouva nepředpokládá jejich oddělitelnost. V případě právního nástupnictví proto přechází na právního nástupce práva a povinnosti z provozní smlouvy jako celku (tj. odpovídající svou povahou jak nájemní smlouvě, tak dílčím smluvním typům; srov. § 491, § 680 odst. 2 a § 853 starého občanského zákoníku, popř. též § 266 obchodního zákoníku)." V bodu 2 téhož rozsudku pak poznamenal, "provozní smlouva byla uzavřena za účinnosti starého občanského zákoníku, a proto se jím řídí (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)." Proto v důsledku vystoupení Městyse ze Svazu došlo k tomu, že na Městys podle § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, aplikovaného per analogiam přešly práva a povinnosti z provozní smlouvy, resp. Městys ohledně vodohospodářské infrastruktury ve svém vlastnictví vstoupil do právního postavení Svazu podle provozní smlouvy. [75] VAK Loucko argumentovalo, že vlastníkem vodohospodářské infrastruktury byl vždy Městys, pročež nemohly v důsledku přechodu vlastnického práva k vodohospodářskému majetku přejít práva a povinnosti ze smlouvy o jeho provozování uzavřené mezi Svazem a stěžovatelem dle § 680 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 na Městys a ten nebyl touto smlouvou vůbec vázán. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že po vystoupení Městyse ze Svazu došlo k tomu, že Městys v provozní smlouvě vstoupil do právního postavení Svazu (který mimo jiné vystupoval jako pronajímatel). Jednalo se tedy o obdobnou změnu jako při změně vlastnického práva a § 680 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 je na místě v této situaci aplikovat analogicky. Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti poukazuje na to, že provozní smlouva upravovala provoz vodohospodářské infastruktury ve vlastnictví Městyse a Městys s tím byl srozuměn. Je tudíž logické, že provozní smlouva byla pro Městys závazná i po jeho vystoupení ze Svazu a na Městys jakožto právního nástupce Svazu podle § 680 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 per analogiam přešly práva a povinnosti z provozní smlouvy. Stejný závěr ohledně posuzovaných právních vztahů mezi Městysem a stěžovatelem Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku č. j. 10 As 266/202376, bod 34, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4497/2017. [76] Ohledně otázky platnosti odstoupení od provozní smlouvy Nejvyšší správní soud uvádí následující. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že zastupitelstvo Městyse dne 1. 4. 2014 rozhodlo o jeho vystoupení ze Svazu k 31. 12. 2014 a uložilo radě Městyse zajistit všechny administrativní kroky spojené s procesem vystoupení. Přípisem ze dne 9. 5. 2017 starosta Městyse odstoupil od provozní smlouvy (a zároveň z opatrnosti smlouvu též vypověděl). Tento jeho úkon vzala rada Městyse na vědomí usnesením dne 20. 6. 2017. Schválení úkonu ukončujícího provozní smlouvu nelze nalézt ani v zápisu z jednání zastupitelstva Městyse ze dne 4. 4. 2017, dle kterého zastupitelstvo vzalo na vědomí odeslanou výzvu Městyse stěžovateli k zaplacení dlužných plateb ze dne 13. 3. 2017, č. j. V1DN/2017, a informaci k dalšímu postupu a vývoji situace ohledně vypořádání se Svazem a získání povolení k provozování vodohospodářského majetku ve vlastnictví Městyse. [77] Odstoupení od provozní smlouvy bylo úkonem v samostatné působnosti obce, u nějž rozhodnutí a schválení náleží radě obce podle § 102 odst. 3 zákona o obcích. Z obsahu spisového materiálu však nevyplývá, že by rada Městyse odstoupení od provozní smlouvy schválila, nebo jeho provedením pověřila starostu. Skutečnost, že rada Městyse vzala odstoupení od provozní smlouvy ex post na vědomí dne 20. 6. 2017, nepředstavuje schválení tohoto úkonu starosty. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na stěžovatelem zmíněný rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2024, č. j. 3 As 74/202077, v jehož bodech 48 a 49 je uvedeno, že "vyžadovalli zákon pro přijetí určitého rozhodnutí obce, aby bylo takové rozhodnutí přijato na (veřejném) zasedání jeho zastupitelstva, pak případné jednání starosty, kterým má být takové rozhodnutí navenek vyjádřeno, je bez takového projevu vůle zastupitelstva absolutně neplatným právním úkonem. Konečně, judikatura Nejvyššího soudu dává odpověď i na otázku, zda lze absenci předchozího projevu vůle zastupitelstva dodatečně konvalidovat (otázka ad 2. v odst. [29] výše). V rozsudku ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3479/2007 Nejvyšší soud uvedl, že 'dodatečný souhlas obecní rady [...] s dáním výpovědi z nájmu bytu, nemůže zhojit absolutní neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu § 39 obč. zák., jež působí ex tunc, neboť absolutně neplatný právní úkon nemůže být konvalidován'. Tento závěr lze nepochybně vztáhnout i na rozhodnutí či souhlas zastupitelstva obce a na veškeré úkony obce, jež předpokládají zformování vůle k takovému úkonu cestou hlasování zastupitelstva." [78] Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že ačkoli tyto závěry Nejvyšší správní soud vyslovil (v návaznosti na judikaturu civilních soudů) na půdorysu případu, na který bylo třeba ratione temporis aplikovat právní úpravu obsaženou v zákoně č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), a v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platí i za novější právní úpravy použitelné pro posuzovanou věc obsažené v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K tomu je třeba poukázat především na § 41 odst. 2 stávajícího zákona o obcích, dle nějž právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení neplatná. Podle § 41 odst. 3 aktuálního zákona o obcích pak k neplatnosti právního jednání z důvodů stanovených v odstavci 2 (...) přihlédne soud i bez návrhu. Totéž ostatně vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, srov. např. jeho usnesení ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 24 Cdo 172/2019. Stěžovateli tak je třeba dát za pravdu, že z žádných Městysem či VAK Loucko (ať již v řízení před správními orgány, tak v řízení soudním) předložených dokumentů nevyplývá, že by rada Městyse vyjádřila souhlas s hmotněprávním úkonem spočívajícím v odstoupení od provozní smlouvy či v její výpovědi. Tudíž se jeví jako správný i závěr stěžovatele, že úkon starosty ze dne 9. 5. 2017, spočívající v odstoupení (eventuálně výpovědi) provozní smlouvy nelze považovat za platné právní jednání Městyse. [79] Jinou otázkou však je, jaké závěry z takového zjištění vyplývají pro posuzovanou věc. Stěžovatel k tomu žádnou konkrétnější argumentaci nepřináší, zůstává u tvrzení, že odstoupení Městyse od provozní smlouvy bylo neplatné, s tím, že jaksi automaticky má za to, že z toho vyplývá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně připomíná, že kasační stížnost představuje opravný prostředek směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud není povinen ani oprávněn nahrazovat stěžovatelův projev vůle, domýšlet za něj argumenty a vyhledávat místo něj možné vady napadeného soudního rozhodnutí, neníli k jejich přezkumu vázán z úřední povinnosti (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, či usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 63, č. 4051/2020 Sb. NSS, z poslední doby např. rozsudek NSS z 11. 2. 2026, č. j. 21 As 44/202540). Vzhledem k absenci konkrétnější argumentace stěžovatele k této otázce proto otázku týkající se vlivu případné neplatnosti odstoupení od provozní smlouvy na zákonnost napadeného rozhodnutí pojednává rovněž v obecnosti. [80] Podmínky pro vydání povolení k provozování vodovodů či kanalizací jsou upraveny v § 6 zákona o vodovodech a kanalizacích. Pozitivní podmínky jsou vymezeny v odst. 2 tohoto paragrafu [ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí] následovně: Krajský úřad vydá povolení k provozování vodovodu nebo kanalizace jen osobě, která a) je oprávněna provozovat živnost podle zvláštního zákona, b) je vlastníkem vodovodu nebo kanalizace nebo s vlastníkem vodovodu nebo kanalizace uzavřela smlouvu, která ji opravňuje vodovod nebo kanalizaci provozovat; v případě, že vodovod nebo kanalizace provozně souvisí s vodovody nebo kanalizacemi jiných vlastníků, musí být doloženo, že s nimi má vlastník uzavřenou písemnou dohodu podle § 8 odst. 3, c) sama nebo její odborný zástupce splňuje kvalifikaci odpovídající požadavkům na provozování, správu a rozvoj vodovodů nebo kanalizací, pro které se povolení k provozování vydává, a to v souladu s majetkovou evidencí vedenou podle § 5 odst. 1 v závislosti na počtu fyzických osob trvale využívajících tyto vodovody nebo kanalizace (...) Negativní podmínky, tj. okolnosti vylučující vyhovění žádosti o povolení k provozování vodovodu či kanalizace jsou vymezeny v odstavci 3: Krajský úřad nevydá povolení k provozování vodovodu nebo kanalizace, nestanovíli tento zákon jinak, pokud: a) povolení k provozování vodovodu nebo kanalizace, které jsou předmětem žádosti o vydání povolení, bylo vydáno jiné osobě [ostatní podmínky nejsou pro posuzovanou věc relevantní]. [81] Z uvedené rekapitulace právní úpravy nevyplývá, že by měl krajský úřad při posuzování žádosti o povolení k provozování vodovodu nebo kanalizace zkoumat, zda a jakým způsobem došlo k vyřešení soukromoprávních vztahů mezi vlastníkem příslušného vodohospodářského majetku a jeho předchozím provozovatelem. Pro vydání povolení k provozování vodovodu či kanalizace je v této souvislosti podstatné toliko (i) zda žadatel (VAK Loucko) předložil smlouvu, která jej opravňuje vodovod nebo kanalizaci provozovat dle § 6 odst. 2 písm. b) zákona o vodovodech a kanalizacích, a (ii) ověření, že nebyla naplněna negativní podmínka obsažená v § 6 odst. 3 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích, tedy že nedochází v rozhodném období ke střetu více platných povolení k provozování téhož vodohospodářského majetku. Závěr o tom, že v řízení o povolení k provozování vodovodů a kanalizací není správní orgán oprávněn zkoumat soukromoprávní vztahy mezi vlastníkem infrastruktury a původním provozovatelem, lze opřít též o dosavadní judikaturu. Zmínit lze např. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2014, č. j. 7 As 35/201350, který byl publikován pod č. 3044/2014 Sb. NSS s právní větou: "Podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, je vlastník vodovodu nebo kanalizace vždy osobou oprávněnou k získání povolení k provozování vodovodu nebo kanalizace; pro to, komu má být uděleno povolení, je tedy v případě neshody mezi vlastníkem a jinou osobou, která tvrdí, že je oprávněna na základě smlouvy s vlastníkem vodovod nebo kanalizaci provozovat, rozhodný projev vůle vlastníka vůči příslušnému správnímu úřadu." Nic jiného nevyplývá ani z rozsudku NSS ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 As 324/201836, v němž sice zdejší soud dovodil, že účastníkem řízení o vydání povolení k provozování vodovodu či kanalizace novému provozovateli je i stávající provozovatel, to však proto, že ten může v řízení hájit svá práva vyplývající z platného povolení k provozování, které mu bylo vydáno (nikoliv však snad svá práva vyplývající z provozní smlouvy). [82] Nejvyšší správní soud nad rámec argumentace uplatněné stěžovatelem poznamenává, že existence platné provozovatelské smlouvy uzavřené se stěžovatelem nezpůsobovala neplatnost provozovatelské smlouvy uzavřené Městysem s VAK Loucko na týž vodohospodářský majetek. V tomto ohledu lze opět sáhnout k podpůrné aplikaci ustanovení občanského zákoníku o nájemní smlouvě. I ve vztahu k právní úpravě v občanském zákoníku z roku 1964 došlo nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, k překonání starší civilní judikatury, která dovozovala neplatnost v pořadí druhé nájemní smlouvy uzavřené s jiným nájemcem pro tutéž věc. Nový občanský zákoník pak výslovně počítá s možností dvou platných nájemních smluv uzavřených na tutéž věc v § 1760. [83] Ve vztahu k ověření druhé podmínky [vyplývající z § 6 odst. 3 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích] bylo podstatné pouze to, zda na dobu, pro kterou bylo VAK Loucku vydáváno povolení k provozování rozhodnutími správních orgánů vydanými v této věci, nebylo vydáno pro totožné vodovody či kanalizace vydáno povolení jinému provozovateli (tj. stěžovateli). Tuto podmínku správní orgány ověřily a konstatovaly, že povolení k provozování předmětných vodovodů a kanalizací, které bylo v minulosti vydáno stěžovateli, bylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí zrušeno: rozhodnutím ze dne 31. 1. 2019 zrušil Krajský úřad Kraje Vysočina povolení k provozování předmětných vodovodů a kanalizací stěžovatele s tím, že vykonatelnost rozhodnutí byla odložena ke dni nabytí právní moci rozhodnutí o povolení k provozování vodohospodářského majetku pro nového provozovatele, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16120/2019MZE15111. [84] Na tom nic nemění ani to, že po vydání napadeného rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 30. 9. 2020, č. j. 31 A 101/2019113, zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16120/2019MZE15111, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. (Nejvyšší správní soud pouze pro dokreslení věci uvádí, že rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 1. 2021, č. j. 1045/2021MZE15111, pak bylo rozhodnutí krajského úřadu o zrušení povolení k provozování vydaného stěžovateli opět potvrzeno; toto rozhodnutí bylo posléze zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2022, č. j. 62 A 24/2021156, který byl následně zrušen rozsudkem NSS ze dne 17. 5. 2023, č. j. 10 As 350/202256, poté Krajský soud v Brně rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2021 opět zrušil rozsudkem ze dne ze dne 21. 9. 2023, č. j. 62 A 24/2021319; kasační stížnost Městyse proti naposledy uvedenému rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem z 28. 3. 2024, č. j. 10 As 266/202376). V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního soudu je totiž dle § 75 odst. 1 s. ř. s. správní soud vázán skutkovým a právním stavem, který zde byl ke dni vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu, v projednávané věci tedy ke dni 17. 8. 2020. [85] Nejvyšší správní soud se nezabýval otázkou, zda důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného může být to, že jak výše uvedeno, po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 30. 9. 2020, č. j. 31 A 101/2019113, bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16120/2019MZE15111, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tj. tím, zda rozhodnutí týkající se zrušení povolení k provozování předmětných vodovodů a kanalizací stěžovateli lze považovat za podmiňující správní akt ve vztahu k napadenému rozhodnutí jakožto podmíněnému správnímu aktu v rámci tzv. řetězení správních aktů. Cestu k zohlednění (následného) zrušení podmiňujícího rozhodnutí v rámci soudního přezkumu podmíněného rozhodnutí otevřelo usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 6 As 211/201788, č. 3948/2019 Sb. NSS, Peklo na Čertovině, dále ji rozvinulo usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 Afs 292/201839, č. 4668/2025 Sb. NSS, město Klatovy. Obě tato rozhodnutí rozšířeného senátu však zdůraznila, že nezákonnost podmiňujícího rozhodnutí autoritativně zjištěná jeho následným zrušením jako důvod pro zrušení též podmíněného rozhodnutí může být zohledněna správním soudem pouze na základě žalobcem řádně uplatněné námitky. V bodě 53 usnesení ve věci město Klatovy k tomu rozšířený senát uvedl: "Žalobce však je v řízení před krajským soudem oprávněn namítat, že žalobou napadené podmíněné rozhodnutí je založeno na nezákonném podmiňujícím rozhodnutí, které bylo v řízení před soudem nebo správním orgánem zrušeno či změněno. Žalobní námitku lze uplatnit i po uplynutí žalobní lhůty (§ 71 odst. 2 s. ř. s.), pokud ke změně či zrušení podmiňujícího rozhodnutí došlo až poté, co žalobní lhůta uplynula (body 35 a 36 usnesení [Peklo na Čertovině]). Krajský soud se tak existencí podmiňujícího rozhodnutí nezabývá z úřední povinnosti, nýbrž pouze k řádně uplatněné žalobní námitce." V posuzované věci k tomu lze poznamenat, že ke zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16120/2019MZE15111, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 30. 9. 2020, č. j. 31 A 101/2019113, došlo v běhu žalobní lhůty (žaloba byla podána 19. 10. 2020); v době podání žaloby byl rovněž znám "návod" poskytnutý rozšířeným senátem v usnesení Peklo na Čertovině, jak je třeba uplatnit nezákonnost podmiňujícího rozhodnutí při soudním přezkumu rozhodnutí podmíněného. Stěžovatel však ani v žalobě, ani následně během celého dlouhého soudního řízení před krajským soudem a před Nejvyšším správním soudem neuplatnil tento možný důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného, ačkoli zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16120/2019MZE15111, zmínil (v souvislosti s tím, že rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 101/2019113 shledal nepřezkoumatelným posouzení otázky ukončení provozní smlouvy se stěžovatelem v rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16120/2019MZE15111: ze stejného důvodu dle stěžovatele mělo být nepřezkoumatelné též napadené rozhodnutí v této věci; k posouzení této otázky viz výše). Pouhou takovouto zmínku o zrušení rozhodnutí ve věci zrušení stěžovatelova povolení k provozování předmětných vodovodů a kanalizací ovšem nelze považovat za řádně uplatněný důvod žaloby (žalobní bod), kterým by stěžovatel zpochybňoval zákonnost napadeného rozhodnutí pro rozpor s § 6 odst. 3 písm. a) zákona o vodovodech a kanalizacích z důvodu nezákonnosti jej podmiňujícího rozhodnutí o zrušení provozního oprávnění stěžovatele. Z důvodu absence takového žalobního bodu se tedy Nejvyšší správní soud nezabýval tím, zda skutečně rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16120/2019MZE15111, je podmiňujícím rozhodnutím ve vztahu k napadenému rozhodnutí, ani tím, zda nezákonnost uvedeného rozhodnutí zjištěná rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 30. 9. 2020, č. j. 31 A 101/2019113, může představovat též důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného napadeného v této věci. [86] Nejvyšší správní soud uzavírá, že ze shora uvedených důvodů ani přisvědčení argumentaci stěžovatele týkající se neplatnosti vypovězení provozní smlouvy Městysem nevede k důvodnosti kasační stížnosti, resp. k nutnosti zrušit rozsudek krajského soudu napadený kasační stížností, popř. též napadené rozhodnutí žalovaného. IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení [87] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl, byť zčásti korigoval důvody zamítnutí žaloby uvedené v napadeném rozsudku v otázce posouzení námitky neplatnosti odstoupení Městyse od provozní smlouvy se stěžovatelem. [88] Nejvyšší správní soud též dle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel totiž nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný a žalovanému v tomto řízení nevznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. [89] Osoby zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení nemají, neboť jim soud neuložil žádnou povinnost, ani není dán důvod zvláštního zřetele hodný dle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/nss/4-AS-264/2025-115)